Co mi bude chybět

Anotace: Je to moje první povídka, co sem dávám, tak prosím pište komentáře... jinak, nedá se tady psát kurzívou, takže pilotovi myšlenky jsou označeny _před a po_

Sbírka: Litania

„Poškození! Opusťte loď.“ _Nepovídej kontrolko, toho bych si bez tebe nevšiml._ Kejl se podíval z okénka svého letounu. Pravé křídlo hořelo oslnivým plamenem. _Za jiné situace bych si to vyfotil._ Podíval se na druhou stranu. Levé křídlo chybělo úplně. Planeta, nad kterou se nacházel, se nebezpečně blížila a jeho letoun již dávno vnikl do atmosféry. Začal se řítit k zemi. _Mohl bych zkusit opustit loď… ale nevim jak_ Pokoušel si vzpomenout, co se má dělat, když letoun neovladatelně padá k zemi rychlostí padajícího meteoru. Konečně si vzpomněl. Nic. Vyskočit by znamenalo jistou sebevraždu, už jenom proto, že kvůli zbraním museli z letounu vyndat nedůležité věci typu padák. Pamatoval si přesně, co jim říkali na velitelstvu: „Padáky jsme z vašich vesmírných letounů vyndali, jelikož budete bojovat ve vesmíru a tam jsou vám na nic.“ Kejl se podíval předním okýnkem před sebe. Země byla zase o něco blíž. Kontrolka stále hlásila to samé. _Nemám žádnou šanci. Z tohohle se nedostanu._ Přemýšlel, co všechno tímhle pádem opouští. Samozřejmě, opouští rodinu, matku, otce, bratra… a také Eliss, jeho jedinou lásku. Ale má to i svou dobrou stránku. Už nebude muset bojovat. Válka ho nikdy nezajímala. Když ho předvolali, zrovna vyšel vysokou. Měl z něho být technik na vesmírné lodi. Ale nejspíš jim nikdy nebude. Země byla zase o něco blíž. Kejl vyndal ruční zbraň, kterou tam měl pro případ, že ve vesmíru vyskočí z letounu a bude muset střílet ve volném prostoru. Pořádně jí chytil a vší silou praštil do kontrolky. _Nechci umřít s tímhle debilním nápisem před sebou._ Pohodlně se usadil a díval se z oken na přírodu pod sebou. Na téhle planetě nikdy nebyl. Vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje. No, má možnost si jí prohlédnout. Pod sebou viděl les stromů, které na jeho rodné planetě ani na jiných planetách soustavy nerostly. Byly nádherné. _Kdybych věděl, že je planeta s tak krásnými stromy, vzal bych sem někdy Eliss._ Eliss… Kejl se musel zasmát. Miloval jí už od dvanácti. Nikdy s ní nepromluvil ani slovo, teprve před třemi měsíci… A potom spolu začali chodit. Měli na to přesně měsíc než ho odvedli. _Čekám na ní 13 let a potom s ní strávím jeden měsíc a je konec._ Země už byla doopravdy blízko. Na stromech už rozeznával jednotlivé listy. _Tak tohle je konec. Kdybych tak ještě mohl vidět Eliss. Alespoň jednou. Miluju tě Eliss._ Letoun vletěl mezi stromy a ozval se obrovský výbuch následovaný ohněm a kusy kovu létajících do stran.