2)Legenda dvou vládců - The Legend of two lords

Anotace: Doufám, že se zatím líbí a že se líbit bude stále. V této části se Nikko dozvídá nové skutečnosti díky malé noční procházce.

Po teplé koupeli, když už šli všichni spát jsem se rozhodl trochu projít po obrovské zasněžené zahradě. Oblékl jsem si teplý kabát, protože v saku dvakrát teplo nebylo. Po několika hodinovém bezhlavém chození sněhem jsem se posadil na dřevěnou terasu. Vzpomínal jsem na dětství, jak jsem si v té obrovské zahradě hrál společně se sourozenci a rodiče jen s úsměvem sledovali naše dovádění. Tenkrát to byl bezstarostný život, plný her a radovánek.
Mé nostalgické vzpomínání přerušil prapodivný zvuk. Jakoby šepot tisíců hlasů se začal zničehonic rozléhat po zahradě. Zvedl jsem se a začal jsem naslouchat. Bohužel v obrovském počtu šepotajících jsem nebyl schopen rozeznat, co říkají. Pomalu jsem sešel z terasy a pokračoval jsem dál do zahrady. Pocit nejistoty ale zároveň zvědavost mi nenechávali klid. Hlasy byli hlasitější, čím dál jsem byl od domu. Došel jsem ke shluku několika stromů a tam jsem se zastavil. Hlasy zde byli nejhlasitější a tak jsem se snažil rozpoznat, co říkají. Najednou jsem zaslechl, jak kousek ode mě někdo těžce oddechuje. Popošel jsem a rozhlédl jsem se. Nic jsem neviděl, ale když jsem se otočil spatřil jsem tmavou postavu v kápy opírající se o strom. Osoba ke mně vztáhla ruku a přitom odkryla svou tvář.
„Aki?!“ užasl jsem, když jsem tajemnou postavu poznal. Ovšem tvář, kterou jsem spatřil, jako bych viděl poprvé v životě. Oči vytřeštěné hrůzou, tvář plná krvavých šrámů a vlasy vždy upravené, byli nyní rozcuchané a plné špíny.
„Co se tu…?“ptal jsem se překvapen, ale Aki mě pohybem ruky umlčel.
„Už to nic není, bráško.“chlácholil mě jak malé dítě a barva do tváře se mu opět vrátila. „Mám žízeň. Pojď do domu.“ Rozhodl a pomalu se vydal zpět. Chvíli jsem nebyl schopen se hnout, ale když mi Akiho záda začínala mizet z dohledu, rychle jsem se rozeběhl, abych ho dostihl. Neřekl jediné slovo. Mě napadaly miliony otázek, ale neměl jsem odvahu ticho narušit. Dál jsem vedle něj kráčel a prohlížel jsem si jeho podivný vzhled. Černý plášť plný špinavých skvrn táhl po zemi. Po chvíli jsem si všiml, že nemá ani boty. Naprosto jsem nechápal celou situaci a jakmile jsme vešli do domu, otazníků ještě přibylo. Dům byl totiž smrtelně tichý. Nebylo to ticho, jako by všichni spaly, ale ticho, kde všechny věci ztratili své zvuky. Hodiny přestaly bít, nebylo slyšet ani naše kroky a ať jste udělali cokoliv, nevydalo to žádný zvuk. Chtěl jsem se konečně na vše Akiho zeptat, ale ani můj hlas nebyl slyšet.
„Vím, že se chceš na spousty věcí zeptat.“ Řekl potichu. „Ale nyní je zde teritorium danzalů a nikdo kromě nich zde nic říci nemůže.“ Co jsou danzalové? Jaké že teritorium? Nechápal jsem nic z toho o čem Aki mluví, ale nemohl jsem nic dělat, jen stát a poslouchat.
„Posaď se, Nikko. Já ti všechno vysvětlím.“ Vybídl mě. Sedl jsem si tedy na pohovku a on se usadil vedle mě. Aniž by si sundal tmavou kápy pustil se do vyprávění.

Před tisíci lety, když ještě člověk neovládal moderní techniku, sestoupili na zemi dva vládci. Danzal a Veryl. Ti dva se dohodli – zasejí na zemi každý malé semínko zla a dobra a uvidí, co v lidech převládne. Jenže jak už tak bývá, Danzal nehodlal čekat a tak sestoupil na zemi po tisíci letech a rozhodl se zanechat zde svého potomka. Tento hloupý plán se mu povedl a tak se zrodil rod danzalů – lidí s ďáblem v těle. Veryl ovšem Danzalův čin vytušil a jako pomstu také zasel vlastní sémě a pomohl zrodit národ verylů – lidí s andělem v těle.
Celá staletí tato dva rody bojovaly a úspěšně své války skrývali před obyčejnými lidmi. Až nastal čas, kdy Veryla i Danzala začaly věčné boje unavovat a tak se ustanovil mír. Ovšem potomci obou rodů se stále rodili v obrovských počtech a našli se tací, kteří mír porušovali. A tak došlo k další kruté dohodě. Všichni potomci obou rodů musí zmizet ze země. Desítky i stovky lidí začínaly mizet a byly přenášeny do království obou vládců. Ovšem stalo se něco, s čím ani jeden nepočítal. Potomci nebyli dost silní na návrat do rodných království a postupně umírali. Někteří nepřežili ani samotnou cestu. Z několika milionů se počet Danzalů a Verylů snížil na několik desítek, což vládce šokovalo. Rozhodli se tedy, že přeživší nechají na zemi, ale aby nedošlo k válce, sebrali všem potomkům schopnost rozmnožování. Další potomci tak mohly vzniknout pouze Danzalovou nebo Verylovou vůlí.

„Nyní ovšem vládci slábnout. Nehlídají své poslední potomky a nechávají jim volnou ruku. A díky tomu dochází k mnoha střetům, jako například dnešní noc.“ Dovyprávěl Aki. Seděl jsem jako přimražený. Nejdřív jsem nechtěl a ani jsem nemohl ničemu uvěřit, ale Aki ve svém vysvětlování pokračoval.
„Sám jsem na začátku nechápal, proč spolu pořád danzalové a verylové bojují, ale pak jsem poznal veryli. Nejsou to andělské bytosti, jakými měli být, jsou to stejně podlí a nelítostní tvorové, jako danzalové. Avšak liší se od nich dvěmi skutečnostmi. verylové se rodí s typickým znamením na levém rameni, ale danzalové mají jiné znamení a mají ho na rameni pravém.“ Řekl potichu a vyhrnul si rukáv pravé ruky. Odhalil mi tak znamení kříže omotaného syčícím hadem.
„Toto je znamení danzalů a já jsem jeden z potomků.“ Vysvětlil mi. Kdybych v tu chvíli mohl mluvit, asi bych začal křičet. Nechápal jsem úplně co jsou danzalové zač, ale rozhodně jsem to nechtěl zjišťovat.
„A ta druhá skutečnost, kterou jsou verylové od nás tak odlišní? Jsou egoističtí. Trpí nutkavou představou, že jsou ti dobří. Urážejí danzali a viní nás ze zkázy, kterou jejich rod utrpěl při pokusu o stažení potomků ze země. Tvrdí, že za všechny války, které mezi našimi rody proběhly, mohou jen a jen danzalové. To je směšné.“ Rozčílil se Aki, ale za okamžik se zdál být opět klidný. A když spatřil můj vystrašený výraz dokonce se zasmál.
„Ohledně teritorií. Každý potomek umí vytvořit několik teritorií. V jednom takové jsi zrovna držen. Toto teritorium je speciální právě pro danzali. Pro veryli v něm není nic slyšet.“ zvedl se a pomalu přešel z místa na místo.
„Normální lidé by také neměli nic slyšet, ale ty mě slyšíš.“ Poznamenal tiše spíše sám k sobě než ke mně. Zatímco on nad touto skutečností hluboce přemýšlel, já si našel papír a tužku a napsal jsem mu krátký vzkaz, na který jsem ho upozornil tak, že jsem mu ho strčil až před oči.
„Cože? Proč nezruším teritorium? Z bezpečnostních důvodů.“ Odpověděl na můj tichý dotaz. „Je možné, že Verylové jsou stále někde poblíž. Než jsi přišel bylo jich na mě pět, ale jakmile tě ucítili zmizeli.“ Poté se na chvilku zamyslel a hodil papír se vzkazem do koše.
„Dobrá tedy, budu doufat, že mají ještě tolik hrdosti, aby neútočili v lidském domě.“ Řekl opět pro sebe a aniž bych zaznamenal co udělal, ticho zmizelo. Hodiny začali tikat, bylo slyšet otce jak pochrupuje v ložnici a můj hlas se vrátil. Šťasten z této novinky jsem se chtěl hned na něco zeptat, ale bohužel mě nic nenapadalo. Zahleděl jsem se tedy na Akiho a čekal jsem, jestli ještě něco řekne. Danzal se usmál a pomalu si sundal kápy. Jakmile měl celý kabát dole, jakoby zázrakem z něj všechny špína zmizela, vlasy byli opět upravené, oči zase bezvýrazné ale laický úsměv mu na tváři zůstal.
„Měl by si jít spát, myslím, že na tebe toho byla dneska moc.“poznamenal a odhodil kabát na věšák. Měl pravdu. Byl jsem hrozně unavený, ale zároveň příliš zvědavý, než abych mohl usnout.
„Já teď musím odejít, tak se zatím prospi a já ti když tak ráno zodpovím dotazy, jasné?“ zeptal se a mě došlo, že už zřejmě dnes nic nezmůžu. Rozloučil jsem se tedy líným zvednutím ruky a dobelhal jsem se do svého pokoje. Ke svému vlastnímu překvapení jsem usnul dříve, než jsem si stačil dotazy promyslet.