4)Legenda dvou vládců - Nový známý

Anotace: Nikko zjišťuje malé tajemství o své sestře a setkává se s novým danzalem.

„Pojď dál, drahý Zerie.“ Vyzval pán Danzal svého potomka. “Jaké neseš zprávy?“ zeptal se.
„Pane, verylové skutečně vědí o přítomnosti Prvního, dnes odpoledne došlo k jeho prvnímu oficiálnímu napadení.“ Zerie sdělil tuto zprávu v hlubokém předklonu, aby stále připomínal svou oddanost pánu všech danzalů.
„Sděl mi podrobnosti o tom napadení.“ Vybídl Danzal svého nejvěrnějšího.
„Došlo k němu kolem čtvrté hodiny odpolední lidského času v Lackové ulici poblíž náměstí.“
„Kdo z verylů se odvážil zaútočit ve dne v lidském městě?“křikl rozčílený Danzal.
„Byl to Versatil. Naštěstí zranění, které Prvnímu způsobil nebyla nijak vážná. Dokázal jsem je vyléčit pomocí masti, kterou jste mi dal.“odpověděl Zerie stále klaníc se.
„Ten malej spratek!“křikl rozčíleně Danzal a prudce se zvedl se svého vládcovského křesla. „Tohle už přesahuje meze. Veryl mu jasně zakázal na kohokoliv útočit.“
„S prominutím pane, ale Veryl je už příliš starý. Nezvládá hlídat své potomky hlavně proto, že jich má dvakrát víc než vy. Už se nemůžeme spoléhat na Verylovy sliby zajišťující bezpečí.“ Namítl opatrně Zerie. Kdyby tuto poznámku řekl kdokoliv jiný, skončil by na místě spálený na uhel, ale Zerie byl Danzalův nejvěrnější a také nejoblíbenější. Proto se také Danzal jen zamyslel a posadil se zpět do křesla.
„Máš pravdu, Nejvěrnější. Na Veryla už se nemůžeme spoléhat.“podotkl a zahleděl se na Zeria, který měl stále ještě hlavu skloněnou v nejvyšší oddanosti.
„Vezmi si někoho z potomků a hlídej Prvního jak nejlépe umíš. Je to jasné?“rozkázal.
„Ano, pane. Je zde někdo konkrétní, koho máte na mysli, nebo si můžu pomocníka vybrat dle vlastního uvážení?“ zeptal se ještě Zerie.
„Vezmi si koho chceš, ale ať nedojde k dalším útokům! Nyní můžeš odejít.“
„Děkuji, pane.“ Řekl mladý danzal a odešel těžkými dveřmi.

Od té doby, co na mě ten chlapec zaútočil, jsem se bál vycházet z domu. Kamkoliv jsem šel, měl jsem sebou Akiho za doprovod. Připadal jsem si jak malé dítě, které potřebuje vodit za ručičku, ale po pravdě…co byste dělali na mém místě? Zeptal jsem se Akiho, jestli ho neotravuji, ale ujistil mě, že mě bude hlídat, vzhledem k tomu, že jsem jeho mladší bráška. Musel jsem se opět vzpomínkami vrátit do našeho dětství, kdy mě takto ochraňoval, při cestě do školy. Nebyl jsem totiž zrovna oblíbené dítko.
Seděl jsem opět na terase u zahrady, když jsem zaslechl, jak se otvírají hlavní dveře a do domu vchází moje mladší sestra. Zvedl jsem se a chtěl jsem ji přivítat, ale všiml jsem si, že není sama. Byla zavěšená do o něco staršího světlovlasého mladíka a nevnímala nic než jeho bledě modré oči. Najednou mě za rukáv někdo silně zatáhl. Otočil jsem se a spatřil jsem Akiho.
„Nechoď blíž.“ Rozkázal mi.
„Proč? Co se děje?“ zeptal jsem se. Nezdálo se, že by se Aki strachoval o klid své sestry.
„Podívej se mu na levé rameno.“ Řekl jen. Počkal jsem, až se mladík dostane do polohy, kdy mu bude rameno z mé pozice vidět a poté jsem si všiml znamení anděla s plamenným mečem.
„Cože? Lusy chodí s nějakym verylem?“ podivil jsem se rozčíleně, ale zároveň strachem. Bál jsem se, že o tom ani neví, a rozhodl jsem se ji varovat.
„Neříkej jí to. Akorát by si jí způsobil starosti.“ Rozkázal mi a odtáhl mě zpět na terasu. Ještě však, než jsem odešel z místnosti, jsem se otočil a zjistil jsem, že mě probodává pár modrých očí. Rychle jsem uhnul pohledem a sedl jsem si zpět na terasu.
„Nechápu, jak může přijít, až sem do domu.“ Podivil jsem se nahlas. Aki neodpovídal. Zdálo se jako by mu bylo vše jasné a nebo ukradené. Po chvíli naše ticho přerušilo bouchnutí dveří, což znamenalo, že světlovlasý mladík odešel a Lusy nás navštívila na terase.
„Dobrý večer.“pozdravila vesele. Nervózně jsem se podíval na Akiho, ale ten nasadil opět svůj neurčitý výraz a tak jsem se pokusil o stejně veselý úsměv a odpověděl jsem. Lusy se vesele rozběhla do koupelny, aby načerpala koupelí nové síly a my jsme dál seděli v tichosti.
„Tobě to nevadí?“zeptal jsem se. Aki se místo odpovědi zvedl a vybídl mě, abych ho následoval.
„Kam jdeme?“zeptal jsem se, když jsme vyšli z domu. Vytušil jsem, že v domě nezůstaneme a tak jsem si po cestě vzal kabát. Aki si skryl tvář černou kápí a kamsi mě vedl. Byl už pozdní večer a tak v celém městě panovala tma. Netušil jsem, jestli to bylo Akiho původem, každopádně se mi zdálo, že jde mnohem rychleji než dokáži. Musel jsem pravidelně popobíhat, abych se mu příliš nevzdálil a neztratil ho z dohledu. Procházeli jsme několik zašpiněných ulic, až jsme došli opět do Lackovi ulice. Když jsem se po ní tak rozhlížel, nemohl jsem si nevzpomenout na zranění, které jsem zde „obdržel“. Ovšem nemohl jsem vzpomínat příliš dlouho, neboť Aki opět zašel do nepatrné úzké uličky. Rychle jsem ho následoval, a nebýt mého postřehu, asi bych do něj narazil, neboť se z ničeho nic zastavil.
„Proč stojíme?“zeptal jsem se, ale Aki mi přiložil prst k ústům, abych se už na více neptal.
„Soles en hale?“zeptal se naopak Aki cizím jazykem. V tu chvíli jsem opět dostal chuť se ten jazyk naučit, ale vzpomněl jsem si na podmínku, kterou bych musel splňovat a to být v milosti jednoho z vládců. Trvalo pouhý okamžik, než se ze tmavé uličky vynořila druhá tmavá postava. Byla také zakrytá kápí, takže jsme nemohl vidět její tvář, ale zahlédl jsem dvě temně zářivé oči. Byli plné zloby a vyzařovali obrovskou silou, kterou jsem neviděl ani u Akiho.
„Un sole Lonte?“odpověděla otázkou postava. Podle hlubokého hlasu jsem poznal, že dotyčný je muž a odhadoval jsem ho na věk přibližně stejný, jako Akiho.
„Sa.“ Odpověděl Aki a nově příchozí se na mě usmál. Poznal jsem to podle dvou řad nádherně bílých zubů, které by mohl muži i zubař závidět. Bohužel jsem neměl tolik odvahy, abych mu úsměv opětoval a tak jsem pln strachu hleděl na ten pár temných očí. Jeho postava se ke mně z ničeho nic začala přibližovat a ruka v rukávu se začala pomalu zvedat směrem ke mně. Dostal jsem strach a naivně jsem se domníval, že Aki muže zastaví, ale ten jen uhnul mladíkovi z cesty. Utekl bych, ale strach mi nedovolil se hnout. Postava ke mně přišla a silně mi stiskla ruku.
„Těší mě, já jsem Rinry.“představil se. Překvapení mi ani nedovolilo si oddychnout, jen jsem na něj hleděl s otevřenými ústy a udivoval jsem se nad tím, jak předtím nenávistný hlas se změnil na mírumilovný. Rinry snad čekal, že se mu také představím, ale bohužel jsem byl stále v údivu. Ticho tak narušil až Aki.
„Moc ti děkuju za pomoc, verylovci jsou pořád drzejší.“ Postěžoval si.
„Co bych pro tebe neudělal, nyní ale pospěšme.“vybídl nás Rinry a vydali jsme se směrem zpět k našemu domu.
„Promiňte, ale vysvětlí mi někdo, o co tu jde?“zeptal jsem se téměř beznadějně a opět jsem popoběhl, abych oběma danzalům stačil.
„Z příkazu pána Danzala u nás bude nyní Rinry pár dní přebývat.“ Vysvětlil Aki. Chtěl jsem se zeptat, proč to Danzal nařídil, ale rozhodl jsem se raději mlčet.
Nijak zvlášť jsem se nedivil, když jsme přišli domů a opět nebyl žádný zvuk slyšet. Již téměř klidný jsem se vydal do svého pokoje a dopadl jsem těžce na postel. Netrvalo ani pět minut a dveře mého pokoje ze otevřely. Dovnitř vstoupil mladý muž a až po pohledu na zářivý úsměv, kterým mě přivítal, jsem ho poznal. Rinry bez černé kápě vypadal jako typický vysokoškolský student. Černé oči mu zářili mládím a neposedné vlasy mu neustále padali do tváře.
„Aki říkal, že mám spát u tebe.“ Pronesl vesele. „Pro jistotu.“ Dodal ještě.
„Jakou jistotu?“zeptal jsem se konečně.
„Aby tě někdo ochránil před verylovci. Jsou to zákeřný parchanti, nenechali by tě ani se vyspat. Tak tu raději zůstanu.“ Chtěl jsem něco namítnout, ale Rinry si už lehl na malou pohovku v rohu pokoje a spokojeně podřimoval. Chvilku jsem pochyboval, zda někdo takový mě může ochránit, ale nakonec jsem se ti přestal zabývat a uložil jsem se také ke klidnému spánku.