5)Legenda dvou vládců - Sestřička

Anotace: Čtenost tohoto dílka sice upadá, ale mě baví jej psát, tak doufám, že alespoň těm pár čtenářům se líbí.

Nikko už dávno spal, když se dveře jeho pokoje opět otevřely a vyšla z nich vysoká tmavá postava. Osoba, zahalena celá v kápi, se pomalu pohybovala po domě až se zastavila u dalších dveřích. Velice tiše je otevřela a vstoupila do tmavého pokoje, kde v klidu podřimovala mladá dívka. Jakmile k ní osoba přistoupila blíže, z tmavého rohu pokoje se vynořila postava další. Obě byly zahaleny kápí a beze slova hleděli na spící krásku.
„Taková krása a tak špatně musí skončit.“povzdechl si první přítomný. „Nejde s tím udělat něco jiného, Zerie?“ zeptal se s pramalou nadějí v hlase.
„Bohužel. Rozkaz našeho pána je jasný. Musíme se jí zbavit, Daare.“ Odpověděl druhý. První oslovovaný Daar si jen povzdechl a naklonil se nad postel, aby mohl na spící dívku ještě jednou pohlédnout.
„Musí-li to být.“ Zašeptal tiše, vztáhl k dívčině tváři ruku a vyhrnul si rukávy. V pravé ruce se mu rozzářilo zelené světlo a vydávalo obrovskou energii. Zerie stojící opodál vše pouze tiše sledoval. Daar ještě tiše zašeptal.
„An tette kame lio, Lysel.“

Byly asi pouze dvě hodiny ráno, když jsem uslyšel, jak se Rinry zvedá a odchází z pokoje. Neměl jsem nejmenší chuť ho sledovat, ale zvědavost mnou lomcovala a nenechala mě znovu usnout a tak jsem tedy vstal, hned jak se dveře zavřely a potichu jsem ho následoval. Zdálo se jako že ví, kam jde. Bylo to divné, neboť jsem si myslel, že je v tomto domě poprvé. Buďto to byla nějaká jeho schopnost a nebo už někdy můj rodný dům navštívil. V tu chvíli jsme to ale nijak neřešil, protože jsem po chvíli zjistil, kam mířil celou dobu. Do Lusyina pokoje. Šel jsem co nejtišeji jsem uměl, a tak mě danzal nezpozoroval a v klidu vešel do dívčina pokoje. Zastavil jsem se za dveřmi a přiložil jsem k nim ucho, abych slyšel co se tam děje. Chvíli jsem neslyšel nic. Žádné zvuky, žádné hlas prostě nic. Ale za okamžik se v pokoji rozezněly dva mužské hlasy. Jeden byl Rinryho a druhý Akiho.
„Taková krása a tak špatně musí skončit.“ zaslechl jsem Rinryho. „Nejde s tím udělat něco jiného, Zerie?“ zeptal se. Nejdříve jsem si myslel, že je v místnosti někdo mě neznámý, ale po chvíli mi došlo, že Zerie je Aki, neboť jsem poznal jeho hlas.
„Bohužel. Rozkaz našeho pána je jasný. Musíme se jí zbavit, Daare.“ Nepochopil jsem, proč se oslovují těmito jmény, ale poslouchal jsem dál. Zalekl jsem se totiž toho, že dívka, které se chtějí zbavit, je moje malá sestřička.
„Musí-li to být.“ Povzdechl si Rinry za dveřmi a v tu chvíli mi došlo, že jestli je nezastavím, tak ji zabijí. Prudce jsem otevřel dveře a uviděl jsem, jak se had z prudkého zeleného světla obtočený kolem Rinryho ruky pomalu plazí k nevinně spící dívce.
„An tette kame lio, Lysel.“ Zašeptal Rinry, aniž by si mě všiml a začal ruku se světlem pomalu přibližovat k Lusyině krku.
„Co to děláte?“ křikl jsem, aby si mě vůbec všimli. Aki se na mě se zlostí v očích otočil a Rinry údivem zastavil ruku pár centimetrů od dívky.
„Nechápej to špatně, ale nepleť se do toho.“ Odpověděl Rinry nejmilejším tónem, na jaký se asi v tu chvíli zmohl. Aki se ovšem vůbec nesnažil vypadat mile. Ráznými kroky ke mně přišel a chytl mě za zápěstí.
„Tohle vidět nemusíš.“ Řekl jen, otevřel dveře a odešel semnou na chodbu. Ještě než za sebou zavřel uviděl jsem, jak pobízí Rinryho, aby pokračoval.
„Ale, co chcete Lusy udělat?“ ptal jsem se překvapeně. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že by se jí pokusili nějak ublížit. Aki mě probodl přísným pohledem, ale hned na to povolil svoje pevné sevření.
„Tohle není Lusy, co jí znáš z dětství. Je to podlá zrádkyně a nezasluhuje si nic jiného než smrt.“ Řekl hledíc do země.
„Cože, jak to myslíš?“ zeptal jsem se, neboť díky tomu co Aki řekl, se mi v hlavě objevilo mnohem více otazníků.
„Copak to opravdu necítíš? Lusy je, nebo spíš byla jednou z Danzalových potomků.“ Křikl Aki rozčílen tím, že jsem na to nepřišel sám. V tu chvíli jsem málem ztratil rovnováhu. Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, když se z pokoje ozvala hlasitá rána. Reflexivně jsem se vytrhl Akimu ze sevření, které už dávno povolilo, a vběhl jsem do pokoje. Byla v něm sice tma, ale byl jsem si jistý, že místo, kde stál před pár okamžiky Rinry je prázdné. Rozhlížel jsem se po pokoji a uviděl jsem ho ležícího v jednom z tmavých rohů . Z čela mu do očí stékala jakási tekutina a později jsem v ní rozpoznal krev. Překvapen jsem se podíval na Lusyinu postel a místo krásné půvabné dívky jsem v ní spatřil rozběsněnou a nepříčetnou osobu, která vypadala, že má zrovna největší chuť někomu ublížit.
„Lusy?“ zeptal jsem se potichu. Zuřivý pohled se okamžitě otočil mým směrem. Když mě však dívka spatřila okamžitě se její tvář rozjasnila. Nemohl jsem se hnout z místa, neboť jsem si ještě neuspořádal nové informace v hlavně, ale Aki mě odstrčil a sám se postavil proti své mladší sestře. V jeho pravé ruce se rozzářilo zelené světlo stejně jako předtím u Rinryho a prudce se k Lusy rozběhl. Ztrhl se boj mezi oběma sourozenci a já jen nečinně přihlížel ve dveřích. Žasl jsem nad Akiho rychlostí a nad Lusyinou obratností. Aki útočil ze všech stran zatímco Lusy se vždy obratně vyhnula každé jeho ráně. Zdálo se, že už jsou oba unavení a v tu chvíli se na mě Lusy znova podívala. Za tich pár vteřin, které mohla věnovat mé osobě, si mě přejela od hlavy až k patě a poté se opět vyhnula dalšímu Akiho útoku. Jakmile se Aki napřáhl, že zaútočí ještě jednou, Lusy seskočila z postele a přiběhla ke mně.
„Sbohem.“zašeptala rychle a zmizela za dveřmi. Ještě jsem zaslechl jak bouchly hlavní dveře a poté nastalo hrobové ticho. Aki těžce dýchající se na mě podíval, ale bylo vidět, že mě z ničeho neobviňuje. Pomalými klidnými kroky přešel k Rinrymu, který se pomalu vzpamatovával z rány, kterou mu moje mladší sestřička udělila.
„Jak ti je?“ zeptal se starostlivě.
„Jsem v pohodě. A co Lonte?“ zeptal se naopak Rinry. Nevěděl jsem, kdo je Lonte a v tu chvíli jsem neměl nejmenší chuť to zjišťovat a tak jsem se ještě jednou nevěřícně zahleděl na postel, kde se odehrál celý souboj a poté na dva danzaly sedící na zemi.
„Nic se mu nestalo, ale my musíme za pánem. Musíme mu sdělit informace o našem neúspěchu.“odpověděl Aki. Rinry jen přikývl a pomalu neohrabaně se zvedl. Po té po dlouhé době na mě oba dva upnuly zrak.
„Jdeme ještě spát.“ Řekl rázně Rinry a ve dveřích mě chytl za rukáv. „Ty taky.“ Řekl jen a odtáhl mě do pokoje, zatímco Aki opět nenápadně zmizel. Ovšem já nemohl usnout v klidu jako Rinry, který očividně pokaždé usnul jakmile ulehl. Myslel jsem na spousty věcí, které mi nebyli vysvětleny. Proč vlastně chtěli Lusy zabít? Co s ní bude teď, když odešla? A spousty jiných otázek se mi rojili v hlavě. Pořád jsem měl před očima ten její nevinný úsměv z dob, kdy chodila do základní školy a ten pohled plný zloby, kterým mě dnes večer přivítala. Jakoby byla úplně jiný člověk. V tu chvíli jsem dostal strach z toho, co bude následovat.