Praxaranský koláč 1 - Z bláta do louže

Anotace: .........

Etymologický galaktický slovník;
Praxaranský koláč jest lidová Praxaranská pochutina známá svou složitou přípravou a komplikovaností, co do sehnatelnosti ingrediencí. Těsto podobné vánočkovému se překládá ve složitém matematickém vzorci tak dlouho dokud nevytvoří přesný obraz všech časových rovin a odboček. Doporučuje se podávat jej za tepla (nejlépe v tropech) v kombinaci s mlékem. Původ názvu se odvozuje od vesnice Praxara, kde byl čirou náhodou vynalezen při archeologických pracích. Slovo koláč je jasné.

Geronimo vstoupil do baru plného opilých mimozemšťanů. Nenápadně se usadil v koutu špeluňky, ale přesto mezi všemi těmi chapadly a tykadly působil jako pěst na oko. Chvatně k němu přijel obsluhující robot. „Co si dáte, pane?“ zaskřípěl kokovým hlasem.
„To je jedno. Cokoliv,“ hlesl Geronimo a pohledem plným podezření zabloudil pod stůl, na stěny a na strop. Robot odkvapil a Geronimo začal překotně uvažovat. Admiralita by mě přeci nestopovala až sem. Neexistuje bezvýznamnější planeta než Xenefeles. Vliv Admirality sice dosahuje daleko (mnohdy i daleko za hranice chápání), ale tak vytáhlou paži zase nemá. Nebo snad ano? Sám si nebyl jist. Několik mimozemšťanů na něj vrhalo nedůvěřivé pohledy a zvědavě si ho prohlíželi. Většině však byl ukradený. Už mám po krk toho věčného utíkání a skrývání! zalamentoval Geronimo v duchu. Tok jeho myšlenek přerušil robot, který před něj na stůl položil sklenici nějakého fialového bláta. Příšerně smrdělo. Geronimo neslyšně zahuhlal dík a zaplatil. Ani se však tekutiny nedotkl. Všechno bude v pohodě, ujišťoval se v duchu.
Pak ovšem do lokálu zavítala jednotka bezpečnosti a všechny naděje se rozpadly jako domeček z datakaret. Bylo nad slunce jasné koho hledají. Už zdálky Geronima zdravili úsměvy a odjištěnými zbraněmi.
„Vy parchanti mě nenecháte ani chvilku oddychnout,“ zavolal na ně dotčeně Geronimo přes exotický plac a mrštně jako ještěrka se rozplynul v mnohočetném davu. Mimozemšťani začali při pohledu na po zuby ozbrojené vojáky halekat, pištět a vřeštět. Někteří dokonce vylozuvali omamné feromony a oblaka černého dýmu. To všechno hrálo Geronimovi do karet...chci říct datakaret. Kličkoval mezi zmatenými mimozemšťany jako ratlík a sám pro sebe se musel celé situaci smát. Vojáci bezmocně hrozili valící se hroudě mimozemských těl, která se snažila dostat ke vchodu a neochotně byli vytlačeni až na ulici. Geronimo se prodral přes rosolovitého Kalypsana, který hledal na podlaze své brýle a přeskočil za barový pult. Na moment zde vyčkával schován pod zalepeným pultem u bedny s Pivem. Velké písmeno značilo, že je galakticky odporné. Obtloustlý barman nad zmatkem zoufale lomil rukama; zbytečně. Geronima si v nastálé bouři ani nepovšiml. Uprchlík jako turbolasička proklouzl do zásobovacího skladu a odtud zadním východem na obslužnou rampu. Z toho nejhoršího byl venku. Náhle se však zarazil.
„Jaká šťastné shledání!“ řekl poručík Jav a na uvítanou se po námořnicku dotkl své důstojnické čepice. Na Geronima mířil celý batalion laserových hlavní; jen ho roztavit na atomy.
„Šťastné! Věru šťastné!“ přitakal Geronimo vesele.
Hned vzápětí se na něj jako smečka vlků vrhla skupina hromotluků s elektrickými obušky a dala mu pěkně do těla.

Vězeňská loď není nikterak příjemné místo. Geronimo jejích služeb využil již nejméně desetkrát, tak dobře věděl o čem mluví. Bylo veřejně známé, že je to špinavá, bezútěšná bečka plná hazardu, nemocí, drog, neřesti, krutých policistů a nedělních kázání ve svátečních oblecích.
„Můj syn má na ta kázání dodnes špatné vzpomínky. Často se mu vracejí i noční můry. Jednou se mu dokonce zdálo, že jej kaplan nazval Jidášem a poslal ho vycídit sprchy,“
To ovšem nebyla tak docela pravda. To s těmi sny vlastně ano…prostě, ve skutečnosti to byly docela prázdniny. Bachaři zde bývali obvykle mírní (na vězeňské poměry). Jejich práce byla nudná a frustrující a i ten nejagitativnější z nich po čase degradoval do otupělou mašinu, která se řídila podle zvonění na jídlo. Jisté části lodě proto dokázali ožít vlastním vědomím a expandovat. Tyto mikrokosmy vně obřího ocelového doutníku fungovaly jako každá jiná společnost. V nejspodnější palubě měli trestanci dokonce vlastní peníze, cirkus a cestovní agenturu. Vůdcem tohoto všeho byl jistý Kornšpic. Tento starý a nerudný mládenec byl odsouzen za to, že zaútočil na prezidenta Troga ostrou argumentací, která mu způsobila trvalé poškození mozku. Kornšpic byl jako loutkář a byl na to patřičně pyšný. Pokud jste něco potřebovali, hledali jste Kornšpice. Pokud jste chtěli někoho zbavit přebytečné končetiny, hledali jste Kornšpice. Dokázal zařídit i to, abyste k obědu dostali kbelík a pískoviště. Bylo jisté, že všechny vězeňské lodě musí mít svého Kornšpice, který udržuje jejich chod. O tom nikdo nepochyboval. Svět bez Kornšpice na palubě vězeňského couráku je jako svět, kde v září sněží peníze. Nemožná věc.
Ale vraťme se k Geronimovi. Celého potlučeného a navlečeného do šedého stejnokroje ho zavřeli do celi spolu s ukecaným Elypsoidem z Hoku 3. Jaké plány s ním Admiralita měla mu bylo prozatím zatajeno. Tušil však, že nedopadne valně. Elypsoid ihned nového společníka spravil o tom, že je vlastně nevinný a těch dvacet Frivů zabil docela náhodou. „Držel jsem v ruce zbraň a najednou se mi spustila a já to nemohl zastavit,“ bránil se zaujatě. Soudce však neměl s jeho argumentací pochopení a proto byl nyní na cestě do sektoru Zoufalců, jak soustavu familiérně nazvali její obyvatelé (povětšinou grázlové a nevychovanci).
„Nebudu tu s tebou dlouho, kamaráde,“ informoval mimozemšťana Geronimo a spokojeně se rozvalil na zablešené palandě.
„Samozřejmě, brácho. Já taky ne. Já taky ne,“ pravil Elypsoid. Snad tomu i sám věřil.

Kdyby však věděl jak byl Geronimo blízko pravdy. Nakonec skutečně Elypsoida opustil. Bylo to pravda asi až po týdnu nudného letu vězeňskou lodí, ale to na jeho prognóze nic neměnilo. Při průletu solárním systémem Acheron byla vězeňská loď napadena letkou pirátských stíhaček a velmi těžce poškozena. Posádka si zachránila krk tím, že Geronima vydala do rukou útočníků; to bylo ostatně to jediné co požadovali. Ti pak dokonce byli tak slušní, že zanechali vězeňskou loď vlastnímu osudu se skomírající podporou života a s posledním vysazujícím motorem. Geronimo se nebránil. Čekal, že dříve nebo později si pro něj někdo z té nepřeberné haldy frakcí přijde. Piráti s ním zacházeli podstatně příjemněji a při nalodění na elegatní kapitánovu fregatu dostal i vlastní kajutu. Nemohl ovšem tušit, že tihle piráti jej polapili z naprosto jiného důvodu.
„Moc dobře víš, co po tobě chceme,“ řekl mu vůdce té smečky, když si indiána nechal přivolat na můstek. Geronimo byl stále navlečen ve vězeňském mundůru.
„Vědel bych, co bych chtěl já,“ na to Geronimo.
„Custer nám všechno řekl,“
„To je od něj milé,“
„Kdo další s vámi spolupracoval? Mluv nebo ti vyřízneme jazyk!“ vyhrožoval kapitán.
„Klidně. A nic už se nedovíte,“ opáčil na to absolutně klidný Geronimo. Jednooký pirát naštvaně poskočil na dřevěné noze až mu papoušek málem spadl z ramene.
„Být tebou, tak jsem sdílnější,“ radil Geronimovi jiný hrdlořez, který si v průběhu celého rozhovoru pohazoval s nebezpečně ostrou vibrokudlou.
„Však mi už to z tebe nějak dostaneme, rudoši,“ řekl kapitán a zlodušsky se zachechtal.
„Dobře. Ať je tedy po vašem, Flinte,“ povolil Geronimo. „Povězte mi, co všechno vám Custer vyklopil?“
Kapitán viditelně pookřál. Piráti kolem se zazubili. „Řekl nám všechno o Little Big Hornu i o Tom, který tančí s vlky,“
„Ani na jedné z těch kocábek jsem nikdy nebyl,“ bránil se Geronimo.
„Custer ovšem tvrdil něco jiného,“
„Custer byl klon,“
„Nu, před námi nemusíš dělat neviňátko, G.,“ kapitán si pohladil dlouhý vous. „My víme všechno,“
„Aye!“ souhlasila posádka.
Kapitán kolébavým krokem přešel k malé truhle, která dopodud stála na ovládací konzole tažného paprsku. Vytáhl z ní jakýsi kus pergamenu a Custerův skalp. Ten ovšem vzápětí vrátil do truhly a ponechal si jen to tajemné lejstro.
„Poznáváš to, že?“ houkl na Geronima. Geronimo se nenechal překvapit a ani nehnul brvou. Ve skutečnosti ale přemítal o co tu vlastně běží. Jistého Custera kdysi opravdu znal, byl to podařený klon, ale to bylo celé. Došel tedy k závěru, že se role, kterou mu piráti nabídli jen tak nevzdá a bude je dál vodit za nos. Navíc se zdá, že ti hudlaři nemají o odměně, která je na mojí hlavu vypsána vůbec tušení. Nebo se topí v blahobytu a nejeví o žádné odměny zájem. Buď jak buď mám sakra štěstí.
„Jak je ten vesmír malý,“ prohodil bukanýr s kudlou.
Kapitán se chystal něco říct, ale kontrolky se v jeden okamžik zbláznily.
„Máme společnost, kapitáne!“ zvolal jeden z pirátů (kormidelník), který měl chrup černější než byla duše jeho chlebodárce.
„Kapitáne Nelsone, doufám, že se máte dobře,“ rozezvučel se komunikační kanál. Geronimo i posádka ihned poznali Černovousův typický akcent.
„Výtečně, admirále. Za co vděčíme vaší přítomnosti, zde v tak mírumilovné části galaxie?“
„Máte něco, co je mi velmi drahé,“ řekl na to admirál klidně (tím pochopitelně myslel Geronima).
„A jakpak se máte u vás v Admiralitě?“ odvětil na to kapitán Nelson.
Geronimo pro jednou vycítil svou příležitost. Všechno šlo ráz na ráz. Indián bleskově odzbrojil piráta s kudlou, který nestačil ani překvapením vyjeknout, další pětice stačila vykřiknout alespoň „Nééé!“ a kapitán Nelson, když se mu na krku ocitlo ostří si jen zbědovaně povzdechl a přerušil komunikaci.
„Tohle si vezmu,“ řekl Geronimo a vytrhl kapitánovi z ruky pergamen. „Uděláme dohodu, kápo. Vy a já. Jako pěkně zastara. Nechám vás žít, vy necháte napoji mě a společnými silami dosáhneme na naše cíle. Víte, o čem mluvím. Proto jste mě přece zajal. Později se o všechno rozdělíme pěkně fifty-fifty,“
Kapitán chtěl něco namítnout, ale při pohledu na vražedný žabikuch připravovanou větu polkl. Nakonec řekl jen: „Platí,“ Načež si posádka pomlácených pirátů oddechla.
„A teď buďte od té dobroty a nastavte kurz na Desolation,“ poručil Geronimo. Vystrašený kormidelník, který spolu s kapitánem jediný zůstal nespoutaný, šmahem zadal souřadnice do palubního počítače. Kapitán tázavě nakrčil obočí. „Proč zrovna Des-„
„Nebo snad nechcete znát odpovědi na své otázky?“ zeptal se jej indián chladně. Kapitán i papoušek poslušně sklopili zrak.

Po přerušení komunikace (což považoval admirál za urážku první kategorie) spustil Černovousův bitevní křížník Spící kotě pozvolnou palbu. Turbokanóny a iontové projektily prozářily vesmírnou noc. Určitě by zanedlouho rozmetaly jakoukoli loď na milión částic. Nelsonova upgradeovaná fregata Judy Dench však z ničeho nic zmizela jako pára nad hrncem a s ní i její doprovodní stíhači.
Černovous zůstal nevěřícně zírat na prázdnou temnotu kosmu a ulevil si přívalem nepublikovatelných slov.

Judy Dench zatím pod pláštěm maskovacího zařízení proletěla přímo před přídí nic netušícího Spícího kotěte, na rozloučenou provedla tři vývrtky a vstoupila do hyperprostoru.

Geronimo se trpce usmíval. Jak bylo očividné, šla po něm dobrá polovina vesmíru.
„Jako slepice po flusu, jak se dříve říkalo,“ utrousil zpacifikovaný pirát, který si pohazoval kudlou dokud nebyl zmlácen a svázán. Od ostatních Geronimo zvěděl, že mu říkají Kartář. Jakoby četl moje myšlenky, řekl si pro sebe Geronimo a Kartář mu dal za pravdu: „Jakoby…“
Kapitán Nelson stál za zády kormidelníka a udílel strohé rozkazy. Od převratu působil zamlklým dojmem. I jeho papoušek sklesle přešlapoval na pokáleném ramenu a sem tam prohodil nějakou neslušnou poznámku. Snad je trápilo, že se nechali tak snadno trumfnout.
„Mohl byste alespoň rozvázat zbytek mé posádky. Dávám vám své slovo, že vám nikdo neublíží,“ navrhl kapitán Nelson.
„To bych opravdu mohl. Ale nechce se mi,“ odvětil Geronimo a dál si pohazoval parádní kudlou.
Zeptal se: „Kdy dosáhneme Desolation?“
„Za pár minut.“
„Řekněte mi. Proč po vás tak baží Admiralita?“ zajímal se kapitán.
„Ani nevím. Možná jsem provedl něco, co se jim nelíbilo,“
„Jistě,“ utrousil kapitán a otočil se zpět k průzoru, kde ubíhal pás protáhlých hvězd.
„Má vůbec cenu, abych se vás na něco ptal?“ hlesl po chvíli.
„Nemá,“ odpověděl upřímně Geronimo a počastoval kapitánova záda úsměvem.

Desolation byla stará a opuštěná těžební stanice na hraničním pásmu s Psychotickou dálkou (za ní už byla pouze Velmi psychotická dálka a pak už pouze dvě zpola prozkoumané bizardní soustavy Myslím, že mám v kapse kuře a Dobrou noc, pane vévodo). Dříve to bylo oblíbené místo pirátů, kteří se zde schovávali před zákonem a jemu podobnými orgány (plíce, játra, slezina), ovšem když vypukla Akustická válka, narychlo své doupě opustili a ani se neohlédli. Kapitán Nelson přemítal, proč je Geronimo zavedl právě sem; na okraj Známého vesmíru. Fregata opatrně sestoupila skrz pás planetoidů a dosedla na polorozpadlém přistávacím portu. Vysutá platforma se se skřípěním zasunula do hangáru a silná hydraulická vrata skryla jejich přítomnost. Samodobíjecí energetické články udržovaly stanici v neustálé pohotovosti. Ačkoli byla většina obvodů a zařízení témeř na odpis, vše díky náhodě fungovalo jak mělo a ihned po jejich přistání se automaticky spustil hlavní reaktor. Světla a cirkulace vzduchu byla obnovena.
Nedočkavý kapitán vyzvídal na Geronimovi z jakého důvodu sem přiletěli, ale ten jej odbyl mávnutím paže. „To se včas dozvíte,“ řekl a vedl kapitána Nelsona dlouhými koridory až do řídícího centra stanice. Zbytek posádky zůstal znehybněný na lodi. Geronimo kapitána ujistil, že jim zde nehrozí žádné nebezpečí. Tedy pokud si piráti nezačnou sami ubližovat nebo se nerozhodnou podniknout něco nepodloženého. Přirozeně však očekával od Nelsona zradu. Byl by vlastně velmi nemile překvapen kdyby k žádné nedošlo.
V řídící místnosti je bohužel čekal problém. Než se stačili pořádně vzpamatovat a prohlédnout si zašlý interiér, už na ně mířil bojový robot s laserovou puškou v rukou, který se vynořil ze stínů jako fantóm.
„Pokud je vám život milý, zůstaňte tam, kde jste a ani se nehněte!“ zavelel.
Geronimo i kapitán Nelson zvedli paže nad hlavu. Kapitánův papoušek zakrákal a změnil barvu.
„Nu a kruh se nám uzavírá,“ řekl kdosi, jehož hlas Geronimovi připadal velmi povědomý.
„ZR-4, skloň prosím zbraň,“ řekl Hlas sametově. Robot uposlechl a jeho červeně zařící oči se výhružně zableskly.
„Chtěl bych ti, můj starý indiánský brachu velmi poděkovat. Ani nevíš, jak si nám usnadnil hledání. Možná celé týdny zbytečného babrání se záznamy a mučení nevinných. Za to jsme ti velmi vděční,“ Geronimo se potěšeně uklonil.
Přes stěnu se mihl vytáhlý stín. Avšak jak rychle se objevil, tak spěšně také zmizel. Žádné jiné známky pohybu se nevyskytly. Počítače v místnosti pokrýval staletý prach. I vzduch byl silně zatuchlý a páchl po rybách.
„Kdo to je?“ vyjekl kapitán Nelson nervózně. „Co je to za hloupou hru?!“
„Víme, že ti jde po krku Admiralita, piráti i polovina cechů lovců odměn v téhle části galaxie. Je na tebe vypsána velká odměna, Geronimo!“
„To vím. Kdybych se mohl sám chytit, dávno bych to udělal a teď bych si užíval úplně jinde,“ pravil posměšně Geronimo. Tvářil se jako slabikář. Naivně a moudře zároveň (mohl se také tvářit jako Diderotova encyklopedie, ovšem takový výraz by obličej neunesl).
„To jistě. Vidím, že jsi si přivedl posilu. Kdo je to?“
Kapitán Nelson sebou dotčeně trhnul. „Kdo je to? Vy mě neznáte?“
„Obávám se, že nikoliv, pane,“
„To je kapitán Nelson. Od admirálského titulu už ho dělí jen oprátka,“ řekl Geronimo pohotově a zpytavě přivřel oči. Pevně se zahleděl na místo, kde by na smrt přísahal, že před okamžikem proběhl nějaký pidimužík. Věci začali dávat smysl.
Hlas se rozesmál. „Vážně vtipné,“
„Ale k věci…Proč jsme se zde sešli?“ nadhodil řečnicky a užíval si nastálé ticho, do kterého hučela jen zastaralá ventilace.
„Máte něco, co mi patří. Respektive ty, Geronimo,“
„Tuhle větu slýcháváme až přřříliš často,“ zanotoval papoušek. Kapitán si sundal trojcípý klobouk a podrbal se na hlavě. Geronimo zalistoval ve slovníku a nakonec řekl: „Aha,“
„Kde je to schované?“
„Na tom nejlepším místě?“ reagoval otázkou Geronimo.
Hlas potemněl. Již nepůsobil tak uhlazeným a gentlemanským dojmem. „Pokoušíte mojí trpělivost,“
„Vy hlavně pokoušíte naší!“ Geronimo třemi ráznými kroky poskočil dopředu a pravil: „Přišli jsem si sem pro vodítko, které nás k té věci dovede. Pokud mě omluvíš, Tome, rád bych si to vyzvedl,“
Hlas překvapeně zasykl. „Ty parchante!“ zakvíkl za okamžik. Po stěnách se znovu roztančily stíny a zpoza jednoho z počítačů vyšel malý skřítek. Nebo alespoň nějakého podivného skřítka vzhledem připomínal. Vypadal nasupeně. „Víš, jakou mi dalo práci sehnat ten hlasový dekodér a rozmístit tady všechny ty reproduktory?“ zapískal komickým hláskem.
„Tak co, Tome, jedeš v tom s náma? Tady s mým starým kámošem Nelym a se mnou?“ pronesl furiantsky Geronimo a nevzrušeně usedl k jednomu z počítačů. „Nelym?“ hlesl kapitán Nelson zmateně. "Co to má znamenat?" brblal.
Tom nasupeně vyskočil na obrazovku počítače za který se Geronimo usadil a změřil si indiána vyčítavým pohledem. „Jak si mě poznal?“
„V koutu hangáru, za kbelíkem s mopem jsem zahlédl tvůj stíhač,“
„Kruci!“ ulevil si Tom.
„Ostatně, Tome, co tady pohledáváš?“
„Čekal jsem na tebe samozřejmě,“ odpověděl Tom uraženě.
"A proč takový tyátr?"
"Potrpím si na efekt," vysvětloval Tom své podivné počínání. Vysvětlilo se tím mnohé.
Kapitán Nelson zaujatě sledoval haštěřící dvojici (byl ze všeho dokonale perplex) a po chvilce uvažování dostal skutečně bukanýrský nápad. „Takže hoši, ruce vzhůru a to pěkně zčerstva! Nevím sice o co tu jde, ale za moment přijdu všemu na kloub!“ V ruce svíral poslední kousek zhýralého laseru H.E.F. Šikovná věcička; vejde se i do podprsenky.
„Ale no tak, Nely! Nebudeme si přece komplikovat situaci,“ oslovil jej Geronimo. ZR-4 mezitím udeřil Nelsona pažbou své laserové pušky do zátylku a kapitán se následován pištěním svého opeřeného přítele poroučel k Zemi. Ukázalo se, že papoušek byl pouhý stroj. Při dopadu na podlahu se roztříštil na ticíce malých elektronických obvodů, kousků a syntetického peří. „Doufejme, že si po probuzení nebude nic pamatovat. Je v tom celkem nevinně.“ řekl se soucitem Geronimo.
„Nu, konec divadla, Tome! Připravil jsi všechno, jak jsem tě instruoval?“ pravil po chvilce.
„Do putníku, brácho,“ pískl Tom.
„Výtečně!“
„Proč si s sebou přivedl tohodle otrapu?“
„Potřeboval jsem loď, kamaráde. Tady Nely mě vyzvedl z vězeňského transportu a ještě mi nabídl, že mě sveze sem,“ osvětlil vše Geronimo a od srdce se zasmál.
„Chápu, takže…“
„Jistě! Důležité je, že jsme se zde sešli a dovedeme náš plán do zdárného konce,“
Tom se zatvářil rozpačitě.
„Stejně jsem ze všeho tak docela zmatený. Ze všeho co vlastně děláš,“
Geronimo si ho změřil pohledem, ve kterém bouřili pobavené jiskřičky. „Nejsi sám, kamaráde!“

Stanicí otřásla silná detonace.

Spící kotě se pomalu protlouklo asteroidovým polem vedeno signalizační bójí, až mělo těžební stanici ve výhledu. Admirál Černovous srazil husté černé obočí do výhružné linky a opřel se do koženého admirálského křesla. Velitelská paluba bzučela činností.
„Určitě jsou stále tam. Doufejme, že neobjevili maják umístěný do toho zatraceného papouška,"
„Mám zahájit palbu, pane?“
„Obvyklé množství na uvítanou,“ řekl admirál.
„Ne!“ opravil se, „Totiž ano! Jen mi přineste misku Iforské zmrzliny. Vanilkovou,“

„Nejradši bych si dal pořádnej voraz,“ řekl Tom a vystrašeně sledoval přibližující se bitevní křížník. Dokonce i na monitoru vypadal hrozivě.
„Ani ti pozemští Neo-Beatles neměli nikdy tak perný den, jaký zažijeme my,“ prohodil Geronimo a podal Tomovi pergamen od Nelsona.
„Co je to?“
„Nevím. Nely to měl u sebe. Asi to bude důležité, protože se mě tím snažil psychicky vydírat,“
„Hm,“ zhodnotil trpaslík dokument. „Mapa,“
„Nás teď ovšem zajímá jiná věc. Tady!“ zavýskl Geronimo vítězně. Tom seskočil z monitoru a pohlédl na obrazovku, kterou pokrýval seznam...
„Ale to je nějaký recept!“ zvolal poděšeně. „To snad ne! Tohle všechno kvůli obyčejnému receptu? Mluvil jsi přece o spoustě peněz! O pokladu!“ Tom zoufale zacloumal Geronimovým límcem.
Geronimo se nenechal vyvédst z míry a pyšně na obrazovku poklepal ukazovákem. Bylo na něm poznat, že nastálou situaci si již dávno vybájil do předem nadefinovaného scénáře a nehodlal si jí teď někým zmařit.
„Peněz ještě v životě potkáš, Tome!“ začal s rozvahou „Tohle ale není ledajaký recept!" dramaticky se odmlčel "Je to recept na ambrózii! Jsem jediný člověk ve vesmíru, který zná její přípravu.“
Čekal, že Tom bude nějak ohromen, že bude vesele poskakovat a volat „Hurá!“ nebo možná „To je skvělé!“, ale jeho prázdný výraz byl jaksi nemístný.
„Tohle, co vidíš, je přirozeně pouze finální fáze receptu.“ pravil Geronimo školometsky, jako by se jednalo o zcela samozřejmou věc. „Kdysi jsem se naučil jen část z obavy, že by mě chytili, přišli na to po čem jdu a snažili se mi všechno z hlavy vypáčit pomocí Myšlenkové pasti. S tímto kompletním postupem a samozřejmě s trochou štěstí se dokážeme učinit…nesmrtelnými. A to je bohatství, které nějaké hmotné statky nenahradí. Natož peníze,“
„To zní lákavě, ale…“
„Žádné ale, Tome!“
"A proč si to ukryl zrovna tady na Desolation?"
"Není to jasné? Předně je to opuštěné místo, kam lidská noha nevkročila celá léta. A i kdyby sem někdo přišel a hrabal se v datech, která jsou tu uložená, tak by mu na obyčejném receptu na...Praxaranský koláč nepřišlo nic zvláštního. Maximálně tedy osobě, která přípravu Praxaranu zná. Ale to by nemohl být smrtelník!" vysvětlil vše Geronimo a ostentativně rozhodil snědé paže. Vypadal, že je sám se sebou spokojený. Tom se rozpačitě uculoval. Dnes toho na jeho malý vzrůst bylo příliš.
„Co kdyby byla stanice zničena? Mohlo se stát cokoliv,“
„Proto mám samozřejmě pojistku, milý Tome,“ řekl Geronimo nevzrušeně.
Stanice se znovu otřásla. Dlouho soustředěný nápor palby bitevního křížníku nevydrží.
„A proto po tobě jde celá galaxie? Kvůli nějaké ambrociji?“ zeptal se Tom nevěřícně.
Geronimo se zarazil a zrudl jako malé děcko. Tom zřejmě udeřil na citlivé místo.
„To ne, samozřejmě. Já jen…“
„Ano?“
„Mno...“
„Ano?“
Geronimo cosi nezřetelně zašeptal.
"Prosím?"
„Zbouchl jsem prezidentovu dceru, krucinál!“
Trpaslík Tom se rozchechtal jako šílenec. Smál se tak dlouho a tak silně až byste ani neřekli, že něco tak zakrslého může projevovat svůj entuziasmus natolik hurónsky. To že na ně právě útočil bitevní křížník jim přišlo jako vzdálená a bezvýznamná skutečnost.

„Výtečná zmrzlina,“ pošmakoval si admirál. Jako zhýralý lord se rozvaloval ve vysokém admirálském křesle, naprosto izolován od světa obyčejných lidí a samolibě se šklebil.. „Jak to s nimi vypadá, komandére?“
„Přišli o štíty. Jsou nám vydáni na milost a nemilost,“ odpověděl komandér Krait poslušně.
„Ha! Takže teď se jim pěkně podíváme na zoubek. Otevřete komunikační kanál. Určitě si s námi rádi promluví o zločinu a testu,“
Admirál se stydlivě zarděl.
"Trestu. Řekl jsem restu. Ehm...,"

V příštím díle s názvem „Kam to dotáhne osel“ se Vám zodpoví mnohé otázky, jež Vás jistě po přečtení tohoto rozjezdu trápí. Zachovejte proto chladnou hlavu a nechte se překvapit s čím ještě Geronimo vyrukuje.