6)Legenda dvou vládců - Cena za pravdu

Anotace: Nikko se rozhodl, že chce vědět, o co vlastně kráčí. Vydává se tedy najít Lusy, a zjistit od ní co se dá.

Vstal jsem brzy, abych mohl v klidu odejít z domu nesledován. Rinry s rodiči ještě spali a Aki se ještě nevrátil ze svého nočního odchodu. Vzal jsem si teplý kabát a potichu jsem se vytratil. Zamířil jsem k Lackově ulici. K ulici, kde jsem vždy potkal nějakého danzala nebo veryla. Bylo mi to podezřelé a tak jsem doufal, že zde najdu i Lusy. Celé město leželo v naprostém tichu. Nebylo divu, slunce mělo vyjít až za pár hodin. V Lackově ulici jsem se zastavil a rozhlédl jsem se. Mohl jsem jít třemi různými směry, rozhodl jsem se tedy pro ten, kterým naposledy přišel Rinry. Pomalu jsem k němu vykročil, když v tu mě zastavil dívčí hlas.
„Jdeš špatně.“ Křikl na mě. Otočil jsem se a spatřil jsem svojí malou sestřičku. Ovšem její mě známý roztomilý vzhled se změnil, neboť nyní byla oblečena ve stejném černém kabátě, jako Aki a hleděla na mě očima ve kterých se leskla zloba, která společně s jakýmsi vítězoslavným úsměvem tvořili děsivou kombinaci.
„Z té ulice přicházejí verylové.“dodala ještě a přišla ke mně blíže.
„To se asi mýlíš, naposledy tudy přišel Rinry.“ Oponoval jsem.
„Rinry? Aha.“ Zamyslela se na okamžik. „Proč mě hledáš?“ zeptala se.
„Chtěl jsem nějaké vysvětlení. Aki mi nic neřekne tak jsem se domníval, že ty bys mi mohla říci pravdu.“ Odpověděl jsem v naději, že mi Lusy dá kloudnou odpověď.
„Dobrá pojď semnou.“ Řekla po krátkém zamyšlení a zamířila zpět ulicí, kterou jsem přišel. Neptal jsem se, kam jdeme, protože jsem tušil, že by mi Lusy neodpověděla stejně jako vždycky Aki. Došli jsme téměř až k našemu domu, ale těsně před ním jsme odbočili do jakési ulice, kterou jsem si bohužel z dřívějších let nepamatoval, a tak se Lusy stala mým průvodcem. Dál jsme pokračovali ještě několika podobnými ulicemi, až jsme došli do malého parku. Bylo mi podivné, že téměř uprostřed města je takový travnatý park plný krásných stromů hlavně proto, že jsem si ho také vůbec nevybavoval. A pak jsem to ucítil. Jakoby mým tělem prošla vlna energie a okamžitě zase zmizela. V tu chvíli mi došlo, že tohle všechno je něčí teritorium. Nevěděl jsem, jestli je Lusyino nebo někoho jiného, každopádně jsem začal být ostražitý a bedlivě jsem sledoval Lusyino chování. Oba jsme se usadili na jednu z dřevěných laviček a chvíli mezi námi panovalo ticho.
„Takže ty chceš vysvětlení, jo?“ zeptala se Lusy spíše sama sebe. Přikývl jsem.
„Co jsi provedla, že tě chtějí zabít?“ zeptal jsem se pln očekávání.
„Pravděpodobně toho vím příliš.“ Odpověděla Lusy potichu.
„Pravděpodobně? Ty ani nevíš, proč tě chtějí zabít?“ otázal jsem se ještě jednou.
„Víš pravda je, že já nejsem ten zrádce v danzalových řadách. Je jím Zerie.“ Mlčel jsem dál a čekal jsem na lepší vysvětlení.
„Zerie je Aki. V našem jazyce to znamená Nejvěrnější. Dostal toto přízvisko poté, co zachránil pánu Danzalovy život. Bylo to v době války. Několik let poté, kdy válka ještě probíhala, se začali šířit pověsti, že v našich řadách je zrádce a vynáší informace o naši útocích. Mnoho bojů jsme kvůli tomuto zrádci prohráli. Jednoho dne jsem zaslechla Zeriův rozhovor s jedním verylem. Říkal mu přesné informace o nastávajícím plánovaném útoku. Chtěla jsem to jít sdělit panu Danzalovi, ale Zerie mě chytl. Pohrozil mi, že jestli něco prozradím, tak mě zabije. Ovšem já se nebála a rozhodla jsem se vše říct. A tak to Zerie udělal dříve. Přišel k Danzalovi a namluvil mu, že já jsem ten zrádce.“
„Jak jen mohl.“ Pozastavil jsem se nad Akiho překvapivým chováním.
„Zkrátka raději obětoval mě, než-li sebe. U něj je toto chování naprosto normální. Krátce po té jsem byla vyvržena z rodu. Od té doby jsem se jen potloukala a vyhýbala jsem se chabým pokusům o moje zneškodnění. Jako byl ten dnešní.“
„Nechápu to.“ Zarazil jsem se na okamžik.
„Co ti na tom není jasné?“ zeptala se překvapeně Lusy.
„Myslel jsem, že Danzal ani Veryl už nechtějí žádné boje. Tak proč by měli se snažit zabít zrádce z doby válečné. Proč tě nenechají na pokoji, když už je mír?“ zeptal jsem se.
„Ale, Nikko.“ Povzdechla si s úsměvem. „Moje zneškodnění přece není plánované. Ostatní danzalovci mě chtějí zabít z osobních důvodů. Brali mě a vždy mě budou brát jako zrádce rodiny. Danzal, i přes to, že má v sobě zlo, je velice milý ke své rodině. Nenechal by mi ublížit, ani kdybych se pokusila zabít přímo jeho.“
„Tak proč těsně před tím, než tě Rinry napadl, mu Aki říkal, že je to rozkaz pána Danzala?“ zeptal jsem se opět. Neboť Lusyino vysvětlení mi udělalo v hlavě zmatek.
„To vážně říkal?“ Zdálo se, že Lusy je z toho stejně zmatená jako já. „Ten zmetek, chtěl jen Rinryho přimět, aby mě zabil. Nechtěl si špinit ruce.“ Křikla rozčíleně, zatímco já pořád nemohl uvěřit tomu, co je vlastně Aki zač. Po chvíli se na mě otočila se strachem v očích.
„Nikko jsi v nebezpečí. Jestliže může Zerie takto manipulovat s danzali pak pro tebe není bezpečného místa.“ Zhrozila se náhle.
„Proč bych měl být v nebezpečí. Nejsem ani veryl ani danzal.“ Podivoval jsem se.
„Jsi něco mnohem horšího, Nikko.“ Řekla smrtelně vážně. Nevěděl jsem o čem mluví a tak jsem chtěl lepší vysvětlení.
„Nezaslechl si snad někdy, že by tě oslovovali “Lonte“? Nebo, slyšel jsi to slovo někdy?“ zeptala se. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že Aki toto slovo řekl častokrát v mé přítomnosti a tak jsem na Lusyinu otázku rázně přikývl.
„Lonte znamená v našem jazyce první nebo jedinečný. Ty jsi totiž…“ její věta byl přerušena obrovskou ranou, která se ozvala z místa našeho příchodu.
„Sakra!“ křikla Lusy. „Našli si nás. Schovej se sem.“ Poručila mi a já se schoval za tlustý strom, který mi ukázala. V tu chvíli mnou projela opět vlna obrovské energie a nádherný park zmizel. Rozpoznal jsem tak, že stojím za jakýmsi sloupem a konečně jsem poznal ulici, ve které jsme se celou dobu nacházeli. Ovšem nebyl další čas na prohlížení si toho místa, protože ze tmy se vynořila černá postava.
„Ale, ale, naše malá zrádkyně. Už jsi mu stihla všechno prozradit?“ zeptala se.
„Neboj, vím, že kdyby vše věděl, nebylo by to pro nikoho dobré, Zerie.“ Odpověděla se vztekem Lusy. Aki, zahalen celý v černém, se k ní přiblížil na vzdálenost pouhých pár centimetrů.
„Kam si ho schovala?“ zeptal se nepříčetně. Celou situaci jsem sledoval a ani jsem nedutal.
„Myslíš si, že ti ho dám přímo do náruče, zrádče? Bude nejlepší, když se od něj budeš držet dál.“ Odpověděla vyhýbavě Lusy s naprostým klidem. Aki už však byl nepříčetný.
„Takže ty mi neprozradíš, kam se poděl?“ zeptal se naposledy. Lusy jen zakroutila hlavou ve významu nesouhlasu.
„Dobrá tedy.“ Řekl Aki. Pomalu se otočil k Lusy zády a zdálo se, že chce odejít, ale neodešel. Ještě než udělal první krok, vytáhl z rukávu kabátu dlouhou dýku a bodl jí sestře přímo do srdce. Málem jsem vykřikl hrůzou, avšak stihl jsem v tom sám sobě zabránit. Ovšem Lusy už jsem v tom nezabránil. Nemusel jsem totiž. V nesmírné bolesti nebyla schopna vydat jedinou hlásku. Jen se tiše sesunula k zemi a její mrtvolná tvář dopadla na stejně chladné dlaždice. Aki jen otřel krev z dýky o její už tak dost špinavý šat a odkráčel opět temnou ulicí. Chvíli jsem stál za sloupem a čekal, jestli se snad nevrátí, avšak zvuk jeho kroků dozněl v dálce a tak jsem se rozběhl k jejímu tělu. Vzal jsem její hlavu do dlaní a doufal jsem, že v tich vždy veselých očích ještě naleznu nějaký život, avšak byly úplně prázdné. Přitiskl jsem si ji k sobě a plakal jsem. I přes to, že jsem dříve neuronil ani slzu, nyní jsem plakal. Plakal jsem hlasitě jako malé dítě a spousta mých slaných slz jí dopadala na nádherné vlasy. Byl jsem smutný ale zároveň rozčílený. Jak jen Aki mohl něco takového udělat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mě válka verylů a danzalů skutečně týká.