Návštěvnost
Praxaranský koláč 2 - Kam to dotáhne osel
Praxaranský koláč 2 - Kam to dotáhne osel
Mladí bývá nepokojné. A nejen mládí. Nepokojné jsou také vodopády, úřady práce, Afrika, doprava v centru Prahy, školy...ale především (a to mi jistě dáte za pravdu) bývá nepokojné to Mladí. A právě mladí jsou ve své neskonalé moudrosti mnohdy příliš nevyzrálí; mají přece na všechno čas. Někteří lidé (jako Geronimo) však jsou i ve středním věku ve stejném stádiu jako na počátku a tak jen potvrzují výjimku z pravidla. Geronimo se poslední dny choval jako obyčejný pubertální výrostek a co bylo na celé věci nejhorší; bylo mu to šumafuk. Takoví už zamilovaní lidé bývají…
Prezidentova dcera byla vysoká meta. Kdo o tom pochyboval, nevážil si dostatečně svého života. Geronimo si ale želbohu nevážil takřka ničeho. Nevážil si sebe, okolí, ztracených rodičů, vlády (kdo by také ano), Granské kinematografie plné vyhřezlých citových výlevů a nerespektoval ani všeprostupujícího čas, který jej velmi zklamal svou odevzdaností*. Aby toho ale nebylo málo; Geronimo kromě své vypěstované nedůvěry k okolí nevěřil ani sám sobě. Byl to zkrátka člověk, co podezřívá z nekalosti i vlastní stín. Jediná jeho jistota v životě byly čisté ponožky a každodenní trable, se kterými si už ze zvyku familiérně tykal. Nevěřil věcem, které dokázaly se zavřenýma očima řídit megaplán a ještě při tom stíhat komponovat symfonii. Nevěřil ani věcem, které bzučí a po kapsách nosí tajemství. Ale prezidentova dcera! To byla jiná! Té se podařilo prolomit arktické ledy Geronimova kosmu zrad a ničemných úradků. „Z jejích úst bych dokázal uvěřit i tomu, že marmeláda je pohonná jednotka jaderné fůze!“ tvdil zarytě.** „Prezidentova dcera, to je jako počínající ranní úsvit nad Rodendrem!“ hlásal nadšeně, když rázoval cestou necestou s pohledem utopeným v jiné něžné dimenzi.*** Jenže... nyní se obával, že přes hromadu jejích šílených obdivovatelů na ni ani nedohlédne. Prezidentova dcera se vystavovala na malém vyvýšeném pódiu obklopená početnou ochrankou a všude, kam až oko dohlédlo se mačkali prvotřídní babralové a div se nemohli strhat, aby na prezidentově dceři byť jen na okamžik spočinuli chtivým pohledem. Ukazovat se veřejnosti, to šlo prezidentově dceři náramně dobře. Byla jediná osoba ve vesmíru, která vynalezla na třistapadesátjednatisíc způsobů, jak se dávat na odiv masám. Svým prostým šarmem dokázala poblouzit každého býčka. A ti pak s jazyky na vestách, poslintaní a roztoužení nejvíce připomínali stádo opic předvádějící pomatený namlouvací taneček. Geronimo jimi opovrhoval. Tedy, ne že by se na prezidentovu dceru nedíval rád… Postával v bezpečné vzdálenosti od hučící falangy primátů a snil o tom, že svírá princeznu v náručí a častuje jí lehkými polibky. To byl dle jeho mínění správný kurz k dobývání ženské pevnosti. Ve spocené ruce žmoulal uvadající růži. Měl všechno do detailu promyšlené. Jestli prezidentova dcera nepodlehne jeho šarmu, pak už se mohl rovnou celý vesmír odstěhovat do sanatoria. Byla pro něj ideálem ženy. Byla neskutečně krásná a prý i zábavná. To se od ní každopádně vyžadovalo. Inteligence však - jak bylo známo - příliš nepobrala. Jen díky vlivu svého otce dokázala bez problémů vychodit základní školu a stát se celebritou. „Koho ale tohle zajímá!“ rozvášňoval se Geronimo, když se jej někdo snažil od jeho činu odradit pravdou. Nedal si prostě říct. Byl zamilovaný tak jako nikdy předtím. Co s tím mohl dělat, než se podvolit a nechat se unášet na frekvencích blaženosti. Proti lásce není zbraně, než slepé autority.
Po dvou hodinách drzého vystavování před prezidentovým palácem v hlavním městě planety Opugar se prezidentova dcera odebrala za oponu a dav se neochotně rozplynul s nenaplněnými tužbami zpátky do šeré reality mondénního města. Přišla Geronimova chvíle. Rozložil titanový kufr a vytáhl z něj livrej palácového služebníka…
„…takže osoby dopadené při osnování protivládní agendy - tím jste myšleni vy dva - budou okamžitě deportovány na vězeňskou kolonii Urgas, podle článku 5679, odstavec šestý, strana 6535678, sbírky. Další možné úpravy trestu může provést osoba s nejvyšší hodností nalézající se v dosahu, tak, jak uzná za vhodné s ohledem na vážnost prohřešku,“
„Jenom jsem měl románek s prezidentovou dcerou!“
„Ale podle osmého odstavce uvedeného na straně 34567, sbírky se tvrdí, že takovéto osoby mohou být také odlehčeny od deportace okamžitým trestem smrti. Takže (to bylo oblíbené Jinovo slovo) si nemáte na co stěžovat,“
Geronimo protočil oči v sloup a zalitoval, že se těm lumpům vzdal bez boje. Společně s Tomem byli vedeni v kordonu ramenatých holohlavců přímo na admirálův kobereček. Konverzace s tímto starým a nerudným mužem přes komunikační kanál byla krátká. Admirál dvojici nabídl, že buď stanici zničí na padrť, nebo se mu vzdají a dobrovolně nastoupí na loď, kterou ke stanici vyslal. Improvizace šla rázem k šípkům. Teď byli odsouzeni k tomu naslouchat agilnímu poručíku Jinovi, který celou cestu z Desolation předčítal dvojici výňatek z nějakého prapodivného nabubřelého zákoníku sespasného snad před Velkým třeskem. Poručíkova grimasa naprosté soustředěnosti a povýšenosti Geronima znervozňovala. Tom za chůze usínal. Na můstku je uvítali jako nějaké nekorunované krále. Jen na ně místo fanfár zaútočilo trapné ticho. Na nedostatek pozornosti si nemohli stěžovat, protože na ně zíral celý můstek, včetně robotů a kamer. Posádka (a zařízení) na dva kriminálníky hleděla jako na nějaký odpad, který právě Jin vyhrabal z městské stoky. Uprostřed toho zájmu trůnil jako chán admirál Černovous a pokuřoval z protoneutronové dýmky. „Vítám vás, pánové na mé skromné lodi!“ pravil nabubřele.
„Nabídl bych vám místo k sezení, ale pro zločince by to byl zjevný luxus a neřku-li urážka. Slyšel jsem, že recidivisté mají ve zvyku spávat na holé zemi, tak i sedět a přímo pod sebe vykonávat potřebu,“
„Ale nikoliv, admirále. Na holé zemi si jen rozdělávají táborové ohníčky a zpívají až do rána,“
Černovous povstal ze svého zdobeného křesla a sestoupil před provinilce. „Smysl pro humor vám nechybí, Synonymo,“
„Geronimo, pane“ opravil admirála pohotově poručík Jin. Vzpětí však své neomalené poznámky litoval. Černovous jej spražil smrtícím pohledem, který by dokázal oživit a podruhé zavraždit i Hérakla.
„To ne, pane. Jsem od přírody veselá kopa,“ řekl Geronimo hrdě.
„To jsem tedy věru rád! Možná vám totiž přijde veselá i vaše budoucnost. Co vy na to?“
„Záleží na tom, o jakou budoucnost by se jednalo. Pokud bych do toho mohl mluvit… Již roky si přeji strávit dovolenou na jednom z měsíců Tzuru. Jsou tom úžasné pláže, lesíky a ty azurové laguny! K pokukání!“
Černovous zničehonic zrudl vztekem jako humr. „Chátro! Oba dva vás nechám zavřít do té nejtemnější kobky až zčernáte! Třeba na tisíc let!“ prskal nepřístojně. Jistě jste již zaregistrovali jaký je admirál děsný cholerik. Tím myšleno Děsný a ještě k tomu takový, který vás dokázal seřvat, když jste to nejméně čekali. Dokázal jen tak pro nic za nic vybuchnout jako Vesuv, metat blesky lépe než Zeus a vzápětí vám zase do ouška pět ukolébavku o malém kůzlátku a třech vesmířanech, což bylo...k uzoufání. Jako každý správný cholerik potřeboval také pro své exploze vzteku vhodné oběti. A těch měl Černovous jen v posádce, co hrdlo ráčilo. Ale zpět…
„Tisíc let je přemrštěná doba, pane,“ dovolil si komentovat Jin.
„Nemáte nic na práci, Džine? Poručík Jin se promptně odporoučel. Admirálův nefalšovaný výron vzteku nechal dvojici naprosto chladnou. Na podobné citové orgie byli dávno zvyklí z dlouhých a vleklých dnů, kdy museli otročit na Oscilské banánové plantáži****. Admirál si založil ruce za záda a učinil několik rázných kroků tam a zase zpátky. Při celé té sestavě neustále vrhal na dvojici nevraživé pohledy plné podezření a tušení kriminality.
„Teď mi pěkně povězte, co jste dělali na té zpropadené stanici,“ změnil téma sametově.
Slova se ujal Tom. Geronimo jen doufal, že ho napadlo něco kloudného.
„Tady s mým kamarádem Gerym jsme uvažovali nad tím, že bychom si nějak přivydělali. Víte, napadla nás jistá věc,“ Tom se podrbal za uchem. „Říkali jsme si, že si otevřeme…pekárnu a budeme…prodávat pečivo a tak…různě. Asi to znáte. Je to klasické bydlo, že? Nic nekalého. Říkali jsme si, že necháme naši minulost za náma a budeme žít jako spořádaný a příkladný občani, no ne?“ pak se usmál a monolog podtrhnul výmluvným zakašláním.
„Pekárnu?“ hlesl amirál.
„Jo. Budeme vařit (při tomto slově sebou Geronimo neznatelně cukl) rohlíky a smažit buchty,“ přitakal Tom.
„Chtěl jste určitě říct: péct rohlíky a buchty,“ opravil jej admirál.
„Vždyť to jsem také řekl, ne?“
Admirál překvapeně nadzvedl obočí a pohledem plným pochyb se zabodl do měkké Geronimovi tváře. Indián na obhajobu Tomových slov odhalil upřímný bílý chrup a poplácal pidimuže po zádech (resp. ho poplácal celého).
„Hm,“ utrousil admirál. „Tomu odmítám věřit.“
„Myslíte tomu s tím vařením rohlíků?“ vyhrkl Tom.
„Ne! Tomu, že si chcete založit pekárnu,“
Tom na Geronima povzbudivě mrkl a bezhlasně vyhláskoval: R-E-C-E-P-T. Geronimo se usmál. „Tome, ty lišáku!“ řekl si v duchu. Věděl co má udělat.
„Mno víte…ze začátku tu byl jeden malý velký problém. Pekáren je ve vesmíru spousta,“ odrazil Geronimo opatrně a rukou bezděčně zabloudil do kapsy mundůru. „Každý se tedy snaží být originální. Zaujmout spotřebitele, jak se říká. Tady s Tomem – Zrok mu buď milostiv – nesmíme zůstat pozadu a se štěstím jsme kápli na jednu prastarou specialitu, se kterou se nám určitě podaří zaujmout široké spektrum lidí. Jedná se o…Praxaranský koláč.“
„Slyším o něm poprvé,“
Geronimo natáhl snědou ruku. Na dlani mu ležela malá datakarta. „Můžete se přesvědčit sám, pokud nám nevěříte. Přišel jsem si na stanici právě pro tento recept,“
Admirál vyškubl Geronimovi z rukou cennou datakartu a podal jí nějakému bezejmenému rusovlasému vojákovi po své levici. Ten se rázem rozklepal jako osika. „Přehrajte to!“ poručil despota. Vystrašený vojín odspěchal k jednomu z počítačů, kterých bylo na můstku nespočet a vložil datakartu do přehrávače. Na hlavním displeji, který pokrýval téměř polovinu zadní stěny velitelské paluby se zobrazil…
„Seznam ingrediencí s postupem?“ podivil se Černovous.
„Alespoň vidíte, že jsme vám nelhali,“ pravil nadšeně Tom. Geronimo pokýval hlavou.
„To ovšem mění situaci!“ zvolal admirál a vložil si protoneutronovou dýmku zpět do úst. Zabafal, vyfoukl dokonalý zelený kroužek dýmu a přistoupil k indiánovi. V onu chvíli nejvíce připomínal přívětivého dědečka z pohádek. Pak učinil něco, co Geronima dokázalo velmi nelichotivě rozhodit. Admirál ho popadl kolem ramen a přátelsky s ním zatřásl. „Máte to ale fištróna!“ pochválil Geronima. Tom nechápavě přešlapoval na místě. Geronimo rozhodil rukama, jakoby chtěl naznačit, že rozum mu dnes zůstává nad vším stát.
„Takže…(poručík Jin se otočil po směru admirálova hlasu) co s vámi?“ nadhodil bodře admirál.
„Můžete nás propustit?“
„Ano! Ano! To by bylo bezva!“ přidal se Tom ihned.
„To bych tedy opravdu mohl... Ale je tu stále ten nepříjemný incident s prezidentovou dcerou. Ts! Ts! Ts!“ Posádka, která vykonávala na můstsku službu už dávno zanechala veškeré své činnosti a se zájmem sledovala admirálův výstup. Dokonce i svalnatci, kteří hřadovali za Geronimem a Tomem projevovali krajní zájem a tiše bručeli.
„Heuréka! Už to mám!“ vykřikl po dlouhém napínavém okamžiku přemýšlení Černovous. Tom a Geronimo přímo hltali každé admirálovo slovo. Povedlo se mu je okouzlit svým zdánlivým návalem dobrodiní. Jaký byl ovšem admirál chameleon!
„Odveďte toho grázla do té nejšpinavější, nejsmradlavější, nejdepresivnější, nejtemnější, nejblátivější, nejzamořenější, nejvlhčejší a nej...nej...nej cely na lodi, co nejdál z mého zraku a nechte ho tam shnít! A toho trpaslíka dejte do pytlíku a vezměte ho s sebou!“ hulákal. Jedním jistým skokem dosedl před vyděšeného Geronima a naklonil se k němu, div že mu svým dlouhým zahnutým nosem nevypíchl oko. „Alespoň budete mít dost času rozjímat nad tou svou petárnou,“ Nastala minimalistická odmlka, při níž Černovousovi nervózně zacukal levý koutek. „Pekárnou. Řekl jsem pekárnou!“ rozeřval se. „A to… tohle…,“ ukázal svým dlouhým ukazovákem na displej s promítnutým receptem, „…si nechám. Čistě z naší staré známosti,“ dodal zlomyslně.
A jak to bylo s Nelym? Kapitán Nelson se probral na palubě své lodi s nesnesitelnou bolestí hlavy. Ať přepínal svou paměť jak chtěl, nemohl si vzpomenout, co se vlastně událo. Dalo to práci. Než přišel na to, kdo vlastně je, proč se narodil a že je kapitán a má jistou dávku zodpovědnosti, byl o hodinu starší. Jeho fregata Judy Dench nerušeně odpočívala v hangáru těžební stanice Desolation a její krvežíznivá posádka se toulala po okolí a hledala nějaký lup. Kapitán se dobelhal na můstek a opřel se o konzoli palubního počítače. Hlavu měl plnou střepů, které se o sebe třely a vyluzovaly tak neskutečný hluk. Stiskl jedno z nepřeberných tlačítek a naklonil se k mikrofonu. „Posádka se ihned ohlásí na můstku! Okamžitě!“ Staniční rozhlas se už postaral o zbytek. Za necelých pět minut byla před ním nastoupená celá posádka v různé fázi vzrůstu a důvtipu.
„Může mi někdo říct, co se stalo?“ začal kapitán a zaskučel bolestí.
Moudrý Kartář se jako jediný osmělil a vystoupil z řady. Začal: „Přiletělo Spící kotě, pane,“
„Spící co?“
„Kotě, pane!“
„Proč spalo a jak dovedlo létat?“ nechápal kapitán.
Kartář se ohlédl na ostatní kolegy. Ti vesměs krčili rameny. „No…Spící kotě je loď, pane,“ vysvětloval Kartář.
„Myslíte jako koráb?“
„Pane, ste si jistej, že ste v pořádku?“ zeptal se nejistě bukanýr.
„Ne. To tedy nejsem,“ pravil popravdě kapitán, který si najednou nemohl vzpomenout, kde sebral tolik otrhaných chlapíků a proč ten který na něj mluví, smrdí jako sto let nemytá opice.
„Prosím, pokračujte. Řekněte mi, co se tu vlastně stalo. Třeba si pak lépe vzpomenu na…podrobnosti,“ přemohl se kapitán a povzbudivě se na popleteného Kartáře usmál.
„Jak jsem tedy řek, pane, přiletělo Spící kotě se samotným admirálem na palubě a-,“
„Admirálem?“
„Prosím, pane! Pokud chcete opravdu říct, co se stalo, tak buďte chvilku zticha!“ ohradil se Kartář dotčeně. Kapitán se zarděl, omluvil a pokynul rukou, aby Kartář pokračoval.
„Pronásledovali sem toho zatracenýho indiána, co nás tak…ehm…potrápil a nakonec si ho odvezli. A s ním ještě nějakýho pidimuže. Nevim, co byl zač, ale nelíbil se mi, to vám teda řeknu,“
„Aha,“ hlesl kapitán a chytl se za hlavu, kde mu tančilo stádo slonů salsu. „Admirálovi mužové nás rozvázali, ale nechali nás na pokoji. Vás přinesli na loď pěkně naloženýho a tak sem jim řek, ať vás vezmou do vaší kajuty a nechaj vás trochu se prospat,“
Kapitán mlčel a tak Kartář vykládal dál, co měl na svém prohnilém srdci. „Pak za mnou přiběh ňákej oficírek a povídá mi tohle,“ Kartář si odkašlal, aby co nejlépe dokázal napodobit hlas poručíka Jina. „Takže, admirál je vám velmi vděčný za vaší drobnou službičku a tak se rozhodl, že vás všechny do jednoho nepozavírá do vězení jako psi a dokonce vám nabídne smlouvu, – to sem se zarazil, co to bude za kravinu - ve které se uvádí, že se stanete korzáry ve službách naší milostivé republiky a to vám zajistí velké, leč absolutně bezvýznamné výhody.“ Omluvně si promnul bradu. „A já to podepsal,“ uzavřel zprávu Kartář.
„Aha,“ ohodnotil přednes kapitán Nelson.
„Pane?“
„Čku?“ dokončil Nelson nejistě.
Bukanýři se po sobě tázavě podívali. Někteří si výmluvně poklepali na své lazery a zubaté vibrotesáky v nevysloveném signálu o nadcházející příležitosti. Piráti se zlověstně zachechtali.
„Navrhuji, abychom kapitána podrobili lobotomii!“ ozval se Třímiliónový Clark.
„Aye!“ zahučela skupina pirátů svorně.
„Čemu?“
Detonace budovu téměř poslala k zemi. Gravitace byla neúprosná a táhla ubohý vrak honosné konstrukce do kolen. Krůček po krůčku, pylně, jakoby za celou tou zkázou figurovali malí workoholičtí mravenečti a okusovali základy. Geronimo se protloukal křičícím davem v livreji palácového služebnictva a s tácem čerstvého ovoce nad hlavou. Okolo zuřil učebnicový příklad paniky. Prezidentova dcera byla eskortována vprostřed mnohočlenné jednotky bodyguardů zahalené v odporných červených uniformách. Neptejte se mě, jak se Geronimovi povedlo vyhodit do vzduchu prezidentův palác, protože Geronimo za to vůbec nemohl. Jeho plán na seznámení s prezidentovou dcerou byl mnohem prostší a mírumilovnější. Koneckonců také mnohem romantičtější. Ten, kdo stál za útokem na palác měl poněkud zištnější důvody a nebál se jít hlavou přímo proti zdi. To, že prezidentovu dceru pěkně po staru pozve na randevouz mohl Geronimo klidně hodit za hlavu. Rozhodně by toho idiota, co tohle způsobil rád poslal zpět za stvořitelem. S teroristickým útokem by počítal jen ten největší pesimista. „Co budu dělat teď?“ zahořekoval nahlas. Otázka se jako na povel vyřešila sama od sebe.
„Ale ne!“ hlesl indián.
Ze stropu se utrhl velký kus ocelové traverzy a řítil se přímo na skupinu s jeho milovanou, která se sunula bortící se halou. Geronimo neváhal ani na vteřinku. Viděl před sebou jasnou stezku. Příležitost jako hrom. Příležitost, která se již nemusí nikdy opakovat. Určitě obdobné momenty znáte a víte o čem mám tu čest klábosit. Taková příležitost důležitosti a velikosti komety, která přilétá jednou za tisíc let. Jako v nějakém béčkovém akčním filmu, které se tolik točí na Okorawě se Geronimo vrhl kupředu, rozrazil hmotu dvou uniformovaných hromotluků a za letu popadl prezidentovu dceru kolem pasu. Dopadl s ní na leštěnou podlahu jako letoun bez podvozku a ještě zhruba deset kroků klouzali kupředu jako po ledové ploše. Výmluvné zapraskání kostí za Geronimovými zády hovořilo za vše. Nenamáhal se na ochranku ani ohlédnout. Přehodil si bezvládnou prezidentovu dceru přes rameno, zakryl jí zaprášenou dekou a už pelášil pryč, dříve než přijdou k vážnější úhoně.
Za útokem na palác podle vnitrostátní federální sítě stála bibliofilská odbojová skupina Viktora Spalničky, která doufala, že její manifesty v podobě mohutných masakrů povedou k zrušení daně z přidané hodnoty uvalené na jeden každý lis knihy. Za své dvouleté působení však nedosáhli ničeho jiného, než že je všichni svorně nenáviděli a přestali si knihy kupovat. To a mnohé jiné ale mohlo být Geronimovi upřímně ukradené. Co na tom, že si nikdo nekupuje knihy, když jemu se splnil jeho největší sen. A když se navíc v očích své paní srdce stal hrdinou bez bázně a hany, který se objevil v hodině nejvyšší jako nějaký neohrožený kavalír a nebál se za ni nasadit svůj bídný život, bylo vystaráno. Geronimo posedával s prezidentovou dcerou na rozkvetlé louce, pod sebou kostkovanou deku a opodál košík plný vybraných dobrot. Slunce stálo vysoko na obloze a zalévalo dvojici přívalem svého zlatého rouna, příroda zpívala svou ódu na život a ohleduplný čas plynul jak nejpomaleji si mohl dovolit. Duše romantika by nad takovým okamžikem zaplesala. Duše a rozum páně Geronima nemohla uvěřit, že to celé je skutečnost. Byl s ní!
„Odkud vlastě pocházíš?“ řekla sladce prezidentova dcera a uskrla z Nepoltánského železokujného drinku a koketně na Geronima zamrkala.
„Z daleka, má drahá,“ řekl Geronimo tajemně a přisunul se k dívce blíže.
„To musí být velmi zvláštní místo…to Daleko,“ hlesla zasněně prezidentova dcera a odsunula se zas o kus dál.
„Ani ne. Rostou tam…stromy, jako všude jinde a jsou tam…zvířátka,“ plácal Geronimo a rukou se plazil k dívčině útlé paži.
„A máte tam také kosmetické salónky a mixéry?“
„Kolik si jen budeš přát, má milá,“ sliboval nemožné Geronimo. Ono „Daleko“ totiž byla planeta Firentes, místo kde Geronimo započal svůj mrzký život. Pro mladou dámu neskutečně nehostiné místo, kde noci jsou dlouhé a naplněné strachem o život před zdivočelým obyvatelstvem a několika druhy upírů se špatným trávením. Geronimova matka jej na Firentu porodila, prý ale pocházela ze Země a dostala se na Firentes nedopatřením*****.
„Tak to je výtečné!“
„To ano!“
„Ano!“
Ticho. Geronimo se po milimetrech přibližoval k prezidentově dceři.
Ta se ale náhle zatvářila jako matka představená a chytla Geronima za všetečnou ruku. „Řeknu vám to na rovinu. Jste docela příjemný společník a jsem vám moc vděčná za to, co jste pro mě udělal, ale…“
„Ale?“
„Asi by to mezi námi neklapalo,“ pravila upřímně. O ideálním muži měla jiné představy.
„Ne?“
„Ne. Měla bych se vrátit domů. Už se po mě jistě hledají a nechci abyste z toho měl nějaké problémy,“
Geronimo cosi zamumlal. Prezidentova dcera se zamyslela. „Jestli ale chcete, udělám pro vás poslední věc na rozloučenou,“ nabídla se bez okolků a rychlým pohybem si rozhalila živůtek své blůzy. Geronimo byl jako pod vlivem drog a tupě přikývl. Zbytek už je jasný.
Pro ujasnění dalšího dění; Geronimo se o notnou chvíli později probudil na té samé rozkvetlé loutce (celý rozkvetlý), s tím samým sluncem nad hlavou a s tou samou přírodou okolo, jen prezidentova dcera byla pryč a s ní i jeho těžce vydřená loď. Indiána to zprvu zmátlo, ale pak si řekl, že jistě letěla Někam pro Nějakou dobrou lahev a že se jistě brzy vrátí.
Navečer již seděl v cele Opugarské státní věznice a přemítal, kde se stala chyba a za co si nynější postavení zasloužil. Podezírali ho snad z toho pumového atentátu? Všichni mu odmítali cokoliv prozradit. To by ale nebyl Geronimo, kdyby ze svého zajetí něco nevytěžil. Věznění se ukázalo být tou nejplodnější náhodou jaká ho mohla potkat. Geronimo se zde totiž setkal s tajemným panem Rorrerem, s nímž musel po několik dnů sdílet celu a dvoulůžkovou palandu, do doby než jej předvedou před soudní tribunál a nepověsí mu na krk vraždu dvaceti turistů nebo něco podobně obludného a následně i oprátku. Tajemný pan Rorrer byl posedlý myšlenkou na nesmrtelnost a fascinovalo ho kulinářství. Neustále Geronimovi brebentil o receptu na věčný život, který se mu podařilo ukrást ( kdo ví kde) a jak by se s ním mohl lehce stát nejmocnějším mužem ve vesmíru. Jak brzy Geronimo zjistil, onen recept byl vyryt do omítky na všech stěnách žaláře a sám pan Rorrer ho měl sepsaný ještě na kusu prostěradla, který úzkostlivě opatroval a nosil ho všude s sebou. O soudnosti pana Rorrera by se dalo dlouze polemizovat. Přesto musel mít všech pět (minimálně na krátké časové úseky) pohromadě. Byly chvíle kdy se prozradil nenadálou schopností bavit se o naprosto normálních věcech jako je počasí nebo galvanizace, superkvantová fyzika či toxiobal******. Když si pan Rorrer své nemotorné prohloupení uvědomil, převedl téma zpět na kulinářskou problematiku, kde se nejčastěji rozvášňoval nad ubohostí Newurských kuchařů, kteří nemají ani ponětí, co je to a k čemu je nejlepší baklažán. Geronimo měl proto víc než podezření, že si pan Rorrer na blázna pouze hraje, aby jej tak přemístili z této zavšivené díry do něčeho pohodlnějšího. Nejlépe do svěrací kazajky. Bylo mu to ale málo platné.
To, že prezidentova dcera s brekem napráskala svému otci, že jí unesl a zneužil opilý indián z Daleka jménem Geronimo („Co je to za patvar?“) se sám Geronimo dozvěděl až mnohem později při jedné pijácké příležitosti (a velmi se tím v prezidentově dceři zklamal). Předtím ho to ani příliš nezajímalo; měl dočista jiné starosti. S notnou dávkou štěstí se mu podařilo prchnou hrobníkovi přímo z lopaty (za přispění organizace Viktora Spalničky, který si nedal pokoj a vyhodil do vzduchu i Opugarské vězení). Série výbuchů z věznice učinila kůlničku na dříví. Jedna obzláště nepozorná detonace rozmetala nebohého pana Rorrera po celém vnitřku cely. Svým způsobem bylo Geronimovi užvaněného pana Rorrera líto. Na druhou stranu ale snadno a bez zbytečného peskování získal návod s přípravou ambrózie, se kterým přímo z Opugarského vězení zamířil co nejdále z dosahu republiky a jejích honících psů. Cestoval povětšinou pašeráckými loděmi v přestrojení za utečence nebo za dělníka. Lodě Admirality křižovali vesmír jako rozzuření zubři, prohledávali každou zapadlou planetu a stačili při tom ještě čtyři nové objevit. Hra na kočku a na myš postupně Geronima unavovala (zvláště, když z počátku ani netušil, proč je terčem takového povyku). Bohužel, ale znal prezidenta Žvaga a jeho noshledy. Věděl, o jakého fanatika se jedná a když navíc za celou kauzou stála počestnost jeho dcery (která přišla o panenství už ve třinácti) choval se jako učiněný duch pomsty. Při svém útěku se Geronimo dostal na mnohá podivuhodná a zvláštní místa. Ambrózie mu nikdy nedala spát a v jeho dobrodružné a ziskuchtivé mysli se zrodil obraz slávy a lesku. Brzy kontaktoval svého věrného souputníka Toma, se kterým si už nejedním nebezpečím prošel a dohodli se, že se v určeném termínu sejdou na staré stanici Desolation. Geronimo na stanici zavítal ještě před schůzkou, aby zde svůj drahocenný recept ukryl (jak víme, z bezpečnostního hlediska zde uložil pouze fragment receptu). V průběhu jednoho měsíce se na Desolation vrátil celkem třikrát a ujišťoval se, že jeho pokladu nic nechybí. Pro klidný spánek recept uložil ještě na dvacetsedm jiných míst, které se mu zdáli dostatečně neznámé. My už víme, že jako svou poslední zastávku před ujednaným setkáním na Desolation si Geronimo vyvolil agrární planetu Xenefeles v zapadlé soustavě Holymanga. Doufal, že tam alespoň na krátko popadne dechu. Historii krátkého pobytu na planetě je čtenářstvu již dobře známa a proto se k ní nebudeme vracet…
Kapitán Nelson odpočíval na své palandě a pozvolna se mu vracely vzpomínky. Bolest hlavy neustoupila, ba co víc, po tom, co ho jeho kumpáni prohnali Paměťovým trychtýřem ještě zesílila. Dobré zjištění ale bylo, že si již přesně pamatoval, co měl včera a předevčírem k večeři a že modrá není teplá barva. To bylo skvělé znamení! Takto podobně uvažoval dokud se nestala velmi podivná a znepokojující událost, kterou později přikládal své zmoženosti. Zdál se mu zvláštní sen. Probíhal asi takto: v noci se probudil z noční můry, celý zpocený a vyděšený. Po své pravé ruce náhle zaslechl nějaký podezřelý šramot a šuškání. Otočil hlavu a spatřil nějaké dvě nezřetelné postavy, jak se o něčem přidušeně dohadují. Jeden nezmámý byl vytáhlý a hlas měl ironický a zhrublý a druhý byl sotva větší než zahradní trpaslík a pištěl jako myš. Kapitán Nelson zavřel a otevřel oči. Cizinci zmizeli a kapitán se odvalil na druhý bok s úmyslem pokračovat ve spaní. Šramot se ale za moment objevil znovu. Kapitán Nelson se polekaně otočil právě včas, aby stihl spatřit toho vyššího muže, jak prochází krze stěnu jeho kajuty a říká: „Ahoj!“
„Ahoj!“ pozdravil cizince kapitán. Návštěvník přistoupil k jeho posteli. Nelsonovi se na moment zazdálo, že neznámý po něčem pátrá. Pak ten „duch“ zaregistroval Nelsonův plášť přehozený přes opěradlo židle. Noční návštěvník šacoval veškeré kapsy jako zkušený chmaták (jímž také jedno období byl). S vítězoslavným zavísknutím pak z jedné vytáhl nějaký předmět. Než ho ale kapitán Nelson stačil identifikovat, už zmizel v cizincově kapse. Kapitán nic neříkal, nijak se svému okrádání nebránil. Celé se mu to koneckonců zdálo. Ten neznámý se na něj povzbudivě usmál, pozvedl vztyčený palec a spěšně opustil místnost stejnou stěnou jakou do ní zavítal. Kapitán Nelson by přísahal, že to byl indián.
"Kde je můj papoušek?!" vykřikl pak poděšeně.
------------------------------------
poznámky autora
* Kdysi dávno se totiž setkal Čas s jistým Kroutimem a Kroutim se ho zeptal: „Stíháte se?“ Čas nad otázku nepřemýšlel, jen spontánně vychrlil: „Obvykle ne,“ To Kroutima znepokojilo a proto si přeřídil hodinky o hodinu zpět a nechal Čas, aby mu ujel poslední autobus a minul tak jejich setkání.
** V jistých částech vesmíru tomu tak vskutku bylo.
*** Na Rodendru jsou nádherná svítání, naplněná růžovými konfetami, jenž zpívají o dalších svítáních, které jsou zaplněna růžovými konfetami a ty zpívají o dalších svítáních, které jsou zaplněna ještě růžovějšími konfetami.
**** Velmi svědomitě je zde peskoval nechvalně známý otrokář Kim. Na Oscilskou banánovou plantáž se naše duo dostalo za zpronevěření peněz jednoho slepého podnikatele, který byl ve skutečnosti skokan na vzdymolyžích a šéf Oscilské mafie. Geronimo a Tom na plantáži prožili rok svého života. Kima nakonec schvátila jeho zuřivost.
***** Pocházela z Oregonu.
****** Míčový sport, kde se hraje s balónem (velmi podobném fotbalovému), který je namočený do nevyužitého toxického odpadu. Vyhrává ten, kdo projde utkáním bez viditelné mutace a nutkání pojídat malé děti a gumové hračky.
A jak to bude příště? Přístí epizoda bude (jak už jsem předznamenal v úvodu) méně vysvětlovací a vrhneme se do pořádné akce. Zavítáme do té nejsmrdutější a nejtemnější kobky na Spícím kotěti, budeme svědky zázračného útěku a započnutí poutě v níž se půjde po stopách ingrediencí z Geronimova receptu. Možná se objeví i Žena, která žije dvěstě let zpátky a Šéfkuchař na provázku…
Prezidentova dcera byla vysoká meta. Kdo o tom pochyboval, nevážil si dostatečně svého života. Geronimo si ale želbohu nevážil takřka ničeho. Nevážil si sebe, okolí, ztracených rodičů, vlády (kdo by také ano), Granské kinematografie plné vyhřezlých citových výlevů a nerespektoval ani všeprostupujícího čas, který jej velmi zklamal svou odevzdaností*. Aby toho ale nebylo málo; Geronimo kromě své vypěstované nedůvěry k okolí nevěřil ani sám sobě. Byl to zkrátka člověk, co podezřívá z nekalosti i vlastní stín. Jediná jeho jistota v životě byly čisté ponožky a každodenní trable, se kterými si už ze zvyku familiérně tykal. Nevěřil věcem, které dokázaly se zavřenýma očima řídit megaplán a ještě při tom stíhat komponovat symfonii. Nevěřil ani věcem, které bzučí a po kapsách nosí tajemství. Ale prezidentova dcera! To byla jiná! Té se podařilo prolomit arktické ledy Geronimova kosmu zrad a ničemných úradků. „Z jejích úst bych dokázal uvěřit i tomu, že marmeláda je pohonná jednotka jaderné fůze!“ tvdil zarytě.** „Prezidentova dcera, to je jako počínající ranní úsvit nad Rodendrem!“ hlásal nadšeně, když rázoval cestou necestou s pohledem utopeným v jiné něžné dimenzi.*** Jenže... nyní se obával, že přes hromadu jejích šílených obdivovatelů na ni ani nedohlédne. Prezidentova dcera se vystavovala na malém vyvýšeném pódiu obklopená početnou ochrankou a všude, kam až oko dohlédlo se mačkali prvotřídní babralové a div se nemohli strhat, aby na prezidentově dceři byť jen na okamžik spočinuli chtivým pohledem. Ukazovat se veřejnosti, to šlo prezidentově dceři náramně dobře. Byla jediná osoba ve vesmíru, která vynalezla na třistapadesátjednatisíc způsobů, jak se dávat na odiv masám. Svým prostým šarmem dokázala poblouzit každého býčka. A ti pak s jazyky na vestách, poslintaní a roztoužení nejvíce připomínali stádo opic předvádějící pomatený namlouvací taneček. Geronimo jimi opovrhoval. Tedy, ne že by se na prezidentovu dceru nedíval rád… Postával v bezpečné vzdálenosti od hučící falangy primátů a snil o tom, že svírá princeznu v náručí a častuje jí lehkými polibky. To byl dle jeho mínění správný kurz k dobývání ženské pevnosti. Ve spocené ruce žmoulal uvadající růži. Měl všechno do detailu promyšlené. Jestli prezidentova dcera nepodlehne jeho šarmu, pak už se mohl rovnou celý vesmír odstěhovat do sanatoria. Byla pro něj ideálem ženy. Byla neskutečně krásná a prý i zábavná. To se od ní každopádně vyžadovalo. Inteligence však - jak bylo známo - příliš nepobrala. Jen díky vlivu svého otce dokázala bez problémů vychodit základní školu a stát se celebritou. „Koho ale tohle zajímá!“ rozvášňoval se Geronimo, když se jej někdo snažil od jeho činu odradit pravdou. Nedal si prostě říct. Byl zamilovaný tak jako nikdy předtím. Co s tím mohl dělat, než se podvolit a nechat se unášet na frekvencích blaženosti. Proti lásce není zbraně, než slepé autority.
Po dvou hodinách drzého vystavování před prezidentovým palácem v hlavním městě planety Opugar se prezidentova dcera odebrala za oponu a dav se neochotně rozplynul s nenaplněnými tužbami zpátky do šeré reality mondénního města. Přišla Geronimova chvíle. Rozložil titanový kufr a vytáhl z něj livrej palácového služebníka…
„…takže osoby dopadené při osnování protivládní agendy - tím jste myšleni vy dva - budou okamžitě deportovány na vězeňskou kolonii Urgas, podle článku 5679, odstavec šestý, strana 6535678, sbírky. Další možné úpravy trestu může provést osoba s nejvyšší hodností nalézající se v dosahu, tak, jak uzná za vhodné s ohledem na vážnost prohřešku,“
„Jenom jsem měl románek s prezidentovou dcerou!“
„Ale podle osmého odstavce uvedeného na straně 34567, sbírky se tvrdí, že takovéto osoby mohou být také odlehčeny od deportace okamžitým trestem smrti. Takže (to bylo oblíbené Jinovo slovo) si nemáte na co stěžovat,“
Geronimo protočil oči v sloup a zalitoval, že se těm lumpům vzdal bez boje. Společně s Tomem byli vedeni v kordonu ramenatých holohlavců přímo na admirálův kobereček. Konverzace s tímto starým a nerudným mužem přes komunikační kanál byla krátká. Admirál dvojici nabídl, že buď stanici zničí na padrť, nebo se mu vzdají a dobrovolně nastoupí na loď, kterou ke stanici vyslal. Improvizace šla rázem k šípkům. Teď byli odsouzeni k tomu naslouchat agilnímu poručíku Jinovi, který celou cestu z Desolation předčítal dvojici výňatek z nějakého prapodivného nabubřelého zákoníku sespasného snad před Velkým třeskem. Poručíkova grimasa naprosté soustředěnosti a povýšenosti Geronima znervozňovala. Tom za chůze usínal. Na můstku je uvítali jako nějaké nekorunované krále. Jen na ně místo fanfár zaútočilo trapné ticho. Na nedostatek pozornosti si nemohli stěžovat, protože na ně zíral celý můstek, včetně robotů a kamer. Posádka (a zařízení) na dva kriminálníky hleděla jako na nějaký odpad, který právě Jin vyhrabal z městské stoky. Uprostřed toho zájmu trůnil jako chán admirál Černovous a pokuřoval z protoneutronové dýmky. „Vítám vás, pánové na mé skromné lodi!“ pravil nabubřele.
„Nabídl bych vám místo k sezení, ale pro zločince by to byl zjevný luxus a neřku-li urážka. Slyšel jsem, že recidivisté mají ve zvyku spávat na holé zemi, tak i sedět a přímo pod sebe vykonávat potřebu,“
„Ale nikoliv, admirále. Na holé zemi si jen rozdělávají táborové ohníčky a zpívají až do rána,“
Černovous povstal ze svého zdobeného křesla a sestoupil před provinilce. „Smysl pro humor vám nechybí, Synonymo,“
„Geronimo, pane“ opravil admirála pohotově poručík Jin. Vzpětí však své neomalené poznámky litoval. Černovous jej spražil smrtícím pohledem, který by dokázal oživit a podruhé zavraždit i Hérakla.
„To ne, pane. Jsem od přírody veselá kopa,“ řekl Geronimo hrdě.
„To jsem tedy věru rád! Možná vám totiž přijde veselá i vaše budoucnost. Co vy na to?“
„Záleží na tom, o jakou budoucnost by se jednalo. Pokud bych do toho mohl mluvit… Již roky si přeji strávit dovolenou na jednom z měsíců Tzuru. Jsou tom úžasné pláže, lesíky a ty azurové laguny! K pokukání!“
Černovous zničehonic zrudl vztekem jako humr. „Chátro! Oba dva vás nechám zavřít do té nejtemnější kobky až zčernáte! Třeba na tisíc let!“ prskal nepřístojně. Jistě jste již zaregistrovali jaký je admirál děsný cholerik. Tím myšleno Děsný a ještě k tomu takový, který vás dokázal seřvat, když jste to nejméně čekali. Dokázal jen tak pro nic za nic vybuchnout jako Vesuv, metat blesky lépe než Zeus a vzápětí vám zase do ouška pět ukolébavku o malém kůzlátku a třech vesmířanech, což bylo...k uzoufání. Jako každý správný cholerik potřeboval také pro své exploze vzteku vhodné oběti. A těch měl Černovous jen v posádce, co hrdlo ráčilo. Ale zpět…
„Tisíc let je přemrštěná doba, pane,“ dovolil si komentovat Jin.
„Nemáte nic na práci, Džine? Poručík Jin se promptně odporoučel. Admirálův nefalšovaný výron vzteku nechal dvojici naprosto chladnou. Na podobné citové orgie byli dávno zvyklí z dlouhých a vleklých dnů, kdy museli otročit na Oscilské banánové plantáži****. Admirál si založil ruce za záda a učinil několik rázných kroků tam a zase zpátky. Při celé té sestavě neustále vrhal na dvojici nevraživé pohledy plné podezření a tušení kriminality.
„Teď mi pěkně povězte, co jste dělali na té zpropadené stanici,“ změnil téma sametově.
Slova se ujal Tom. Geronimo jen doufal, že ho napadlo něco kloudného.
„Tady s mým kamarádem Gerym jsme uvažovali nad tím, že bychom si nějak přivydělali. Víte, napadla nás jistá věc,“ Tom se podrbal za uchem. „Říkali jsme si, že si otevřeme…pekárnu a budeme…prodávat pečivo a tak…různě. Asi to znáte. Je to klasické bydlo, že? Nic nekalého. Říkali jsme si, že necháme naši minulost za náma a budeme žít jako spořádaný a příkladný občani, no ne?“ pak se usmál a monolog podtrhnul výmluvným zakašláním.
„Pekárnu?“ hlesl amirál.
„Jo. Budeme vařit (při tomto slově sebou Geronimo neznatelně cukl) rohlíky a smažit buchty,“ přitakal Tom.
„Chtěl jste určitě říct: péct rohlíky a buchty,“ opravil jej admirál.
„Vždyť to jsem také řekl, ne?“
Admirál překvapeně nadzvedl obočí a pohledem plným pochyb se zabodl do měkké Geronimovi tváře. Indián na obhajobu Tomových slov odhalil upřímný bílý chrup a poplácal pidimuže po zádech (resp. ho poplácal celého).
„Hm,“ utrousil admirál. „Tomu odmítám věřit.“
„Myslíte tomu s tím vařením rohlíků?“ vyhrkl Tom.
„Ne! Tomu, že si chcete založit pekárnu,“
Tom na Geronima povzbudivě mrkl a bezhlasně vyhláskoval: R-E-C-E-P-T. Geronimo se usmál. „Tome, ty lišáku!“ řekl si v duchu. Věděl co má udělat.
„Mno víte…ze začátku tu byl jeden malý velký problém. Pekáren je ve vesmíru spousta,“ odrazil Geronimo opatrně a rukou bezděčně zabloudil do kapsy mundůru. „Každý se tedy snaží být originální. Zaujmout spotřebitele, jak se říká. Tady s Tomem – Zrok mu buď milostiv – nesmíme zůstat pozadu a se štěstím jsme kápli na jednu prastarou specialitu, se kterou se nám určitě podaří zaujmout široké spektrum lidí. Jedná se o…Praxaranský koláč.“
„Slyším o něm poprvé,“
Geronimo natáhl snědou ruku. Na dlani mu ležela malá datakarta. „Můžete se přesvědčit sám, pokud nám nevěříte. Přišel jsem si na stanici právě pro tento recept,“
Admirál vyškubl Geronimovi z rukou cennou datakartu a podal jí nějakému bezejmenému rusovlasému vojákovi po své levici. Ten se rázem rozklepal jako osika. „Přehrajte to!“ poručil despota. Vystrašený vojín odspěchal k jednomu z počítačů, kterých bylo na můstku nespočet a vložil datakartu do přehrávače. Na hlavním displeji, který pokrýval téměř polovinu zadní stěny velitelské paluby se zobrazil…
„Seznam ingrediencí s postupem?“ podivil se Černovous.
„Alespoň vidíte, že jsme vám nelhali,“ pravil nadšeně Tom. Geronimo pokýval hlavou.
„To ovšem mění situaci!“ zvolal admirál a vložil si protoneutronovou dýmku zpět do úst. Zabafal, vyfoukl dokonalý zelený kroužek dýmu a přistoupil k indiánovi. V onu chvíli nejvíce připomínal přívětivého dědečka z pohádek. Pak učinil něco, co Geronima dokázalo velmi nelichotivě rozhodit. Admirál ho popadl kolem ramen a přátelsky s ním zatřásl. „Máte to ale fištróna!“ pochválil Geronima. Tom nechápavě přešlapoval na místě. Geronimo rozhodil rukama, jakoby chtěl naznačit, že rozum mu dnes zůstává nad vším stát.
„Takže…(poručík Jin se otočil po směru admirálova hlasu) co s vámi?“ nadhodil bodře admirál.
„Můžete nás propustit?“
„Ano! Ano! To by bylo bezva!“ přidal se Tom ihned.
„To bych tedy opravdu mohl... Ale je tu stále ten nepříjemný incident s prezidentovou dcerou. Ts! Ts! Ts!“ Posádka, která vykonávala na můstsku službu už dávno zanechala veškeré své činnosti a se zájmem sledovala admirálův výstup. Dokonce i svalnatci, kteří hřadovali za Geronimem a Tomem projevovali krajní zájem a tiše bručeli.
„Heuréka! Už to mám!“ vykřikl po dlouhém napínavém okamžiku přemýšlení Černovous. Tom a Geronimo přímo hltali každé admirálovo slovo. Povedlo se mu je okouzlit svým zdánlivým návalem dobrodiní. Jaký byl ovšem admirál chameleon!
„Odveďte toho grázla do té nejšpinavější, nejsmradlavější, nejdepresivnější, nejtemnější, nejblátivější, nejzamořenější, nejvlhčejší a nej...nej...nej cely na lodi, co nejdál z mého zraku a nechte ho tam shnít! A toho trpaslíka dejte do pytlíku a vezměte ho s sebou!“ hulákal. Jedním jistým skokem dosedl před vyděšeného Geronima a naklonil se k němu, div že mu svým dlouhým zahnutým nosem nevypíchl oko. „Alespoň budete mít dost času rozjímat nad tou svou petárnou,“ Nastala minimalistická odmlka, při níž Černovousovi nervózně zacukal levý koutek. „Pekárnou. Řekl jsem pekárnou!“ rozeřval se. „A to… tohle…,“ ukázal svým dlouhým ukazovákem na displej s promítnutým receptem, „…si nechám. Čistě z naší staré známosti,“ dodal zlomyslně.
A jak to bylo s Nelym? Kapitán Nelson se probral na palubě své lodi s nesnesitelnou bolestí hlavy. Ať přepínal svou paměť jak chtěl, nemohl si vzpomenout, co se vlastně událo. Dalo to práci. Než přišel na to, kdo vlastně je, proč se narodil a že je kapitán a má jistou dávku zodpovědnosti, byl o hodinu starší. Jeho fregata Judy Dench nerušeně odpočívala v hangáru těžební stanice Desolation a její krvežíznivá posádka se toulala po okolí a hledala nějaký lup. Kapitán se dobelhal na můstek a opřel se o konzoli palubního počítače. Hlavu měl plnou střepů, které se o sebe třely a vyluzovaly tak neskutečný hluk. Stiskl jedno z nepřeberných tlačítek a naklonil se k mikrofonu. „Posádka se ihned ohlásí na můstku! Okamžitě!“ Staniční rozhlas se už postaral o zbytek. Za necelých pět minut byla před ním nastoupená celá posádka v různé fázi vzrůstu a důvtipu.
„Může mi někdo říct, co se stalo?“ začal kapitán a zaskučel bolestí.
Moudrý Kartář se jako jediný osmělil a vystoupil z řady. Začal: „Přiletělo Spící kotě, pane,“
„Spící co?“
„Kotě, pane!“
„Proč spalo a jak dovedlo létat?“ nechápal kapitán.
Kartář se ohlédl na ostatní kolegy. Ti vesměs krčili rameny. „No…Spící kotě je loď, pane,“ vysvětloval Kartář.
„Myslíte jako koráb?“
„Pane, ste si jistej, že ste v pořádku?“ zeptal se nejistě bukanýr.
„Ne. To tedy nejsem,“ pravil popravdě kapitán, který si najednou nemohl vzpomenout, kde sebral tolik otrhaných chlapíků a proč ten který na něj mluví, smrdí jako sto let nemytá opice.
„Prosím, pokračujte. Řekněte mi, co se tu vlastně stalo. Třeba si pak lépe vzpomenu na…podrobnosti,“ přemohl se kapitán a povzbudivě se na popleteného Kartáře usmál.
„Jak jsem tedy řek, pane, přiletělo Spící kotě se samotným admirálem na palubě a-,“
„Admirálem?“
„Prosím, pane! Pokud chcete opravdu říct, co se stalo, tak buďte chvilku zticha!“ ohradil se Kartář dotčeně. Kapitán se zarděl, omluvil a pokynul rukou, aby Kartář pokračoval.
„Pronásledovali sem toho zatracenýho indiána, co nás tak…ehm…potrápil a nakonec si ho odvezli. A s ním ještě nějakýho pidimuže. Nevim, co byl zač, ale nelíbil se mi, to vám teda řeknu,“
„Aha,“ hlesl kapitán a chytl se za hlavu, kde mu tančilo stádo slonů salsu. „Admirálovi mužové nás rozvázali, ale nechali nás na pokoji. Vás přinesli na loď pěkně naloženýho a tak sem jim řek, ať vás vezmou do vaší kajuty a nechaj vás trochu se prospat,“
Kapitán mlčel a tak Kartář vykládal dál, co měl na svém prohnilém srdci. „Pak za mnou přiběh ňákej oficírek a povídá mi tohle,“ Kartář si odkašlal, aby co nejlépe dokázal napodobit hlas poručíka Jina. „Takže, admirál je vám velmi vděčný za vaší drobnou službičku a tak se rozhodl, že vás všechny do jednoho nepozavírá do vězení jako psi a dokonce vám nabídne smlouvu, – to sem se zarazil, co to bude za kravinu - ve které se uvádí, že se stanete korzáry ve službách naší milostivé republiky a to vám zajistí velké, leč absolutně bezvýznamné výhody.“ Omluvně si promnul bradu. „A já to podepsal,“ uzavřel zprávu Kartář.
„Aha,“ ohodnotil přednes kapitán Nelson.
„Pane?“
„Čku?“ dokončil Nelson nejistě.
Bukanýři se po sobě tázavě podívali. Někteří si výmluvně poklepali na své lazery a zubaté vibrotesáky v nevysloveném signálu o nadcházející příležitosti. Piráti se zlověstně zachechtali.
„Navrhuji, abychom kapitána podrobili lobotomii!“ ozval se Třímiliónový Clark.
„Aye!“ zahučela skupina pirátů svorně.
„Čemu?“
Detonace budovu téměř poslala k zemi. Gravitace byla neúprosná a táhla ubohý vrak honosné konstrukce do kolen. Krůček po krůčku, pylně, jakoby za celou tou zkázou figurovali malí workoholičtí mravenečti a okusovali základy. Geronimo se protloukal křičícím davem v livreji palácového služebnictva a s tácem čerstvého ovoce nad hlavou. Okolo zuřil učebnicový příklad paniky. Prezidentova dcera byla eskortována vprostřed mnohočlenné jednotky bodyguardů zahalené v odporných červených uniformách. Neptejte se mě, jak se Geronimovi povedlo vyhodit do vzduchu prezidentův palác, protože Geronimo za to vůbec nemohl. Jeho plán na seznámení s prezidentovou dcerou byl mnohem prostší a mírumilovnější. Koneckonců také mnohem romantičtější. Ten, kdo stál za útokem na palác měl poněkud zištnější důvody a nebál se jít hlavou přímo proti zdi. To, že prezidentovu dceru pěkně po staru pozve na randevouz mohl Geronimo klidně hodit za hlavu. Rozhodně by toho idiota, co tohle způsobil rád poslal zpět za stvořitelem. S teroristickým útokem by počítal jen ten největší pesimista. „Co budu dělat teď?“ zahořekoval nahlas. Otázka se jako na povel vyřešila sama od sebe.
„Ale ne!“ hlesl indián.
Ze stropu se utrhl velký kus ocelové traverzy a řítil se přímo na skupinu s jeho milovanou, která se sunula bortící se halou. Geronimo neváhal ani na vteřinku. Viděl před sebou jasnou stezku. Příležitost jako hrom. Příležitost, která se již nemusí nikdy opakovat. Určitě obdobné momenty znáte a víte o čem mám tu čest klábosit. Taková příležitost důležitosti a velikosti komety, která přilétá jednou za tisíc let. Jako v nějakém béčkovém akčním filmu, které se tolik točí na Okorawě se Geronimo vrhl kupředu, rozrazil hmotu dvou uniformovaných hromotluků a za letu popadl prezidentovu dceru kolem pasu. Dopadl s ní na leštěnou podlahu jako letoun bez podvozku a ještě zhruba deset kroků klouzali kupředu jako po ledové ploše. Výmluvné zapraskání kostí za Geronimovými zády hovořilo za vše. Nenamáhal se na ochranku ani ohlédnout. Přehodil si bezvládnou prezidentovu dceru přes rameno, zakryl jí zaprášenou dekou a už pelášil pryč, dříve než přijdou k vážnější úhoně.
Za útokem na palác podle vnitrostátní federální sítě stála bibliofilská odbojová skupina Viktora Spalničky, která doufala, že její manifesty v podobě mohutných masakrů povedou k zrušení daně z přidané hodnoty uvalené na jeden každý lis knihy. Za své dvouleté působení však nedosáhli ničeho jiného, než že je všichni svorně nenáviděli a přestali si knihy kupovat. To a mnohé jiné ale mohlo být Geronimovi upřímně ukradené. Co na tom, že si nikdo nekupuje knihy, když jemu se splnil jeho největší sen. A když se navíc v očích své paní srdce stal hrdinou bez bázně a hany, který se objevil v hodině nejvyšší jako nějaký neohrožený kavalír a nebál se za ni nasadit svůj bídný život, bylo vystaráno. Geronimo posedával s prezidentovou dcerou na rozkvetlé louce, pod sebou kostkovanou deku a opodál košík plný vybraných dobrot. Slunce stálo vysoko na obloze a zalévalo dvojici přívalem svého zlatého rouna, příroda zpívala svou ódu na život a ohleduplný čas plynul jak nejpomaleji si mohl dovolit. Duše romantika by nad takovým okamžikem zaplesala. Duše a rozum páně Geronima nemohla uvěřit, že to celé je skutečnost. Byl s ní!
„Odkud vlastě pocházíš?“ řekla sladce prezidentova dcera a uskrla z Nepoltánského železokujného drinku a koketně na Geronima zamrkala.
„Z daleka, má drahá,“ řekl Geronimo tajemně a přisunul se k dívce blíže.
„To musí být velmi zvláštní místo…to Daleko,“ hlesla zasněně prezidentova dcera a odsunula se zas o kus dál.
„Ani ne. Rostou tam…stromy, jako všude jinde a jsou tam…zvířátka,“ plácal Geronimo a rukou se plazil k dívčině útlé paži.
„A máte tam také kosmetické salónky a mixéry?“
„Kolik si jen budeš přát, má milá,“ sliboval nemožné Geronimo. Ono „Daleko“ totiž byla planeta Firentes, místo kde Geronimo započal svůj mrzký život. Pro mladou dámu neskutečně nehostiné místo, kde noci jsou dlouhé a naplněné strachem o život před zdivočelým obyvatelstvem a několika druhy upírů se špatným trávením. Geronimova matka jej na Firentu porodila, prý ale pocházela ze Země a dostala se na Firentes nedopatřením*****.
„Tak to je výtečné!“
„To ano!“
„Ano!“
Ticho. Geronimo se po milimetrech přibližoval k prezidentově dceři.
Ta se ale náhle zatvářila jako matka představená a chytla Geronima za všetečnou ruku. „Řeknu vám to na rovinu. Jste docela příjemný společník a jsem vám moc vděčná za to, co jste pro mě udělal, ale…“
„Ale?“
„Asi by to mezi námi neklapalo,“ pravila upřímně. O ideálním muži měla jiné představy.
„Ne?“
„Ne. Měla bych se vrátit domů. Už se po mě jistě hledají a nechci abyste z toho měl nějaké problémy,“
Geronimo cosi zamumlal. Prezidentova dcera se zamyslela. „Jestli ale chcete, udělám pro vás poslední věc na rozloučenou,“ nabídla se bez okolků a rychlým pohybem si rozhalila živůtek své blůzy. Geronimo byl jako pod vlivem drog a tupě přikývl. Zbytek už je jasný.
Pro ujasnění dalšího dění; Geronimo se o notnou chvíli později probudil na té samé rozkvetlé loutce (celý rozkvetlý), s tím samým sluncem nad hlavou a s tou samou přírodou okolo, jen prezidentova dcera byla pryč a s ní i jeho těžce vydřená loď. Indiána to zprvu zmátlo, ale pak si řekl, že jistě letěla Někam pro Nějakou dobrou lahev a že se jistě brzy vrátí.
Navečer již seděl v cele Opugarské státní věznice a přemítal, kde se stala chyba a za co si nynější postavení zasloužil. Podezírali ho snad z toho pumového atentátu? Všichni mu odmítali cokoliv prozradit. To by ale nebyl Geronimo, kdyby ze svého zajetí něco nevytěžil. Věznění se ukázalo být tou nejplodnější náhodou jaká ho mohla potkat. Geronimo se zde totiž setkal s tajemným panem Rorrerem, s nímž musel po několik dnů sdílet celu a dvoulůžkovou palandu, do doby než jej předvedou před soudní tribunál a nepověsí mu na krk vraždu dvaceti turistů nebo něco podobně obludného a následně i oprátku. Tajemný pan Rorrer byl posedlý myšlenkou na nesmrtelnost a fascinovalo ho kulinářství. Neustále Geronimovi brebentil o receptu na věčný život, který se mu podařilo ukrást ( kdo ví kde) a jak by se s ním mohl lehce stát nejmocnějším mužem ve vesmíru. Jak brzy Geronimo zjistil, onen recept byl vyryt do omítky na všech stěnách žaláře a sám pan Rorrer ho měl sepsaný ještě na kusu prostěradla, který úzkostlivě opatroval a nosil ho všude s sebou. O soudnosti pana Rorrera by se dalo dlouze polemizovat. Přesto musel mít všech pět (minimálně na krátké časové úseky) pohromadě. Byly chvíle kdy se prozradil nenadálou schopností bavit se o naprosto normálních věcech jako je počasí nebo galvanizace, superkvantová fyzika či toxiobal******. Když si pan Rorrer své nemotorné prohloupení uvědomil, převedl téma zpět na kulinářskou problematiku, kde se nejčastěji rozvášňoval nad ubohostí Newurských kuchařů, kteří nemají ani ponětí, co je to a k čemu je nejlepší baklažán. Geronimo měl proto víc než podezření, že si pan Rorrer na blázna pouze hraje, aby jej tak přemístili z této zavšivené díry do něčeho pohodlnějšího. Nejlépe do svěrací kazajky. Bylo mu to ale málo platné.
To, že prezidentova dcera s brekem napráskala svému otci, že jí unesl a zneužil opilý indián z Daleka jménem Geronimo („Co je to za patvar?“) se sám Geronimo dozvěděl až mnohem později při jedné pijácké příležitosti (a velmi se tím v prezidentově dceři zklamal). Předtím ho to ani příliš nezajímalo; měl dočista jiné starosti. S notnou dávkou štěstí se mu podařilo prchnou hrobníkovi přímo z lopaty (za přispění organizace Viktora Spalničky, který si nedal pokoj a vyhodil do vzduchu i Opugarské vězení). Série výbuchů z věznice učinila kůlničku na dříví. Jedna obzláště nepozorná detonace rozmetala nebohého pana Rorrera po celém vnitřku cely. Svým způsobem bylo Geronimovi užvaněného pana Rorrera líto. Na druhou stranu ale snadno a bez zbytečného peskování získal návod s přípravou ambrózie, se kterým přímo z Opugarského vězení zamířil co nejdále z dosahu republiky a jejích honících psů. Cestoval povětšinou pašeráckými loděmi v přestrojení za utečence nebo za dělníka. Lodě Admirality křižovali vesmír jako rozzuření zubři, prohledávali každou zapadlou planetu a stačili při tom ještě čtyři nové objevit. Hra na kočku a na myš postupně Geronima unavovala (zvláště, když z počátku ani netušil, proč je terčem takového povyku). Bohužel, ale znal prezidenta Žvaga a jeho noshledy. Věděl, o jakého fanatika se jedná a když navíc za celou kauzou stála počestnost jeho dcery (která přišla o panenství už ve třinácti) choval se jako učiněný duch pomsty. Při svém útěku se Geronimo dostal na mnohá podivuhodná a zvláštní místa. Ambrózie mu nikdy nedala spát a v jeho dobrodružné a ziskuchtivé mysli se zrodil obraz slávy a lesku. Brzy kontaktoval svého věrného souputníka Toma, se kterým si už nejedním nebezpečím prošel a dohodli se, že se v určeném termínu sejdou na staré stanici Desolation. Geronimo na stanici zavítal ještě před schůzkou, aby zde svůj drahocenný recept ukryl (jak víme, z bezpečnostního hlediska zde uložil pouze fragment receptu). V průběhu jednoho měsíce se na Desolation vrátil celkem třikrát a ujišťoval se, že jeho pokladu nic nechybí. Pro klidný spánek recept uložil ještě na dvacetsedm jiných míst, které se mu zdáli dostatečně neznámé. My už víme, že jako svou poslední zastávku před ujednaným setkáním na Desolation si Geronimo vyvolil agrární planetu Xenefeles v zapadlé soustavě Holymanga. Doufal, že tam alespoň na krátko popadne dechu. Historii krátkého pobytu na planetě je čtenářstvu již dobře známa a proto se k ní nebudeme vracet…
Kapitán Nelson odpočíval na své palandě a pozvolna se mu vracely vzpomínky. Bolest hlavy neustoupila, ba co víc, po tom, co ho jeho kumpáni prohnali Paměťovým trychtýřem ještě zesílila. Dobré zjištění ale bylo, že si již přesně pamatoval, co měl včera a předevčírem k večeři a že modrá není teplá barva. To bylo skvělé znamení! Takto podobně uvažoval dokud se nestala velmi podivná a znepokojující událost, kterou později přikládal své zmoženosti. Zdál se mu zvláštní sen. Probíhal asi takto: v noci se probudil z noční můry, celý zpocený a vyděšený. Po své pravé ruce náhle zaslechl nějaký podezřelý šramot a šuškání. Otočil hlavu a spatřil nějaké dvě nezřetelné postavy, jak se o něčem přidušeně dohadují. Jeden nezmámý byl vytáhlý a hlas měl ironický a zhrublý a druhý byl sotva větší než zahradní trpaslík a pištěl jako myš. Kapitán Nelson zavřel a otevřel oči. Cizinci zmizeli a kapitán se odvalil na druhý bok s úmyslem pokračovat ve spaní. Šramot se ale za moment objevil znovu. Kapitán Nelson se polekaně otočil právě včas, aby stihl spatřit toho vyššího muže, jak prochází krze stěnu jeho kajuty a říká: „Ahoj!“
„Ahoj!“ pozdravil cizince kapitán. Návštěvník přistoupil k jeho posteli. Nelsonovi se na moment zazdálo, že neznámý po něčem pátrá. Pak ten „duch“ zaregistroval Nelsonův plášť přehozený přes opěradlo židle. Noční návštěvník šacoval veškeré kapsy jako zkušený chmaták (jímž také jedno období byl). S vítězoslavným zavísknutím pak z jedné vytáhl nějaký předmět. Než ho ale kapitán Nelson stačil identifikovat, už zmizel v cizincově kapse. Kapitán nic neříkal, nijak se svému okrádání nebránil. Celé se mu to koneckonců zdálo. Ten neznámý se na něj povzbudivě usmál, pozvedl vztyčený palec a spěšně opustil místnost stejnou stěnou jakou do ní zavítal. Kapitán Nelson by přísahal, že to byl indián.
"Kde je můj papoušek?!" vykřikl pak poděšeně.
------------------------------------
poznámky autora
* Kdysi dávno se totiž setkal Čas s jistým Kroutimem a Kroutim se ho zeptal: „Stíháte se?“ Čas nad otázku nepřemýšlel, jen spontánně vychrlil: „Obvykle ne,“ To Kroutima znepokojilo a proto si přeřídil hodinky o hodinu zpět a nechal Čas, aby mu ujel poslední autobus a minul tak jejich setkání.
** V jistých částech vesmíru tomu tak vskutku bylo.
*** Na Rodendru jsou nádherná svítání, naplněná růžovými konfetami, jenž zpívají o dalších svítáních, které jsou zaplněna růžovými konfetami a ty zpívají o dalších svítáních, které jsou zaplněna ještě růžovějšími konfetami.
**** Velmi svědomitě je zde peskoval nechvalně známý otrokář Kim. Na Oscilskou banánovou plantáž se naše duo dostalo za zpronevěření peněz jednoho slepého podnikatele, který byl ve skutečnosti skokan na vzdymolyžích a šéf Oscilské mafie. Geronimo a Tom na plantáži prožili rok svého života. Kima nakonec schvátila jeho zuřivost.
***** Pocházela z Oregonu.
****** Míčový sport, kde se hraje s balónem (velmi podobném fotbalovému), který je namočený do nevyužitého toxického odpadu. Vyhrává ten, kdo projde utkáním bez viditelné mutace a nutkání pojídat malé děti a gumové hračky.
A jak to bude příště? Přístí epizoda bude (jak už jsem předznamenal v úvodu) méně vysvětlovací a vrhneme se do pořádné akce. Zavítáme do té nejsmrdutější a nejtemnější kobky na Spícím kotěti, budeme svědky zázračného útěku a započnutí poutě v níž se půjde po stopách ingrediencí z Geronimova receptu. Možná se objeví i Žena, která žije dvěstě let zpátky a Šéfkuchař na provázku…
Komentáře (3)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk