Ráno

Anotace: Ráno... v nepříliš vzdálené budoucnosti...

Kap… kap… kap… probudilo mne kapání vody, kapání studené vody na můj obličej. Otevřel jsem oči a vtom znovu na mne spadla další kapka, a to přímo do oka. „Sakra!“ s nadávkou jsem se posadil na postel.

„Ach jo, jak já toho domovníka nesnáším! Se tady o to vůbec nestará!“

promluvil jsem nahlas do prázdné místnosti, mojí ložnice. Nechal jsem kapání kapáním a zapnul plazmu. Na veliké obrazovce před mojí postelí se objevil obraz, zrovna dávali Zprávy. Ztiším zvuk a zapnu sadu hi-fi, okamžitě se začala šířit po celém bytě slastná elektronická hudba. Vstal jsem z postele a šel do koupelny, automaticky se mi rozsvítila světla, neboť mám docela zšeřeno, protože mám zatáhnutá okna. Nejprve jsem se lekl, ale postupně jsem si zvykl a zhodnotil svůj vzhled v zrcadle. Krátké vlasy takzvaně na mecha, vysoké čelo, „zlomený nos“, plná ústa zkřivená v posměšnou grimasu, strniště kolem úst a na bradě, prostě jako každé ráno. Budu se muset oholit! Nejsem na novoty, samozřejmě kdybych chtěl a měl na to, mohl bych si pořídit nové holidlo vousů, ale já jsem línej a ze staré školy. Proto používám starou osvědčenou žiletku. Na to jejich skenování tváře a následné seříznutí vousů, na to já házím bobek, klasika je klasika! Vezmu gel a natřu si ho na tvář, postupně se gel začne měnit na pěnu a holení může začít.
Sice mi to trvalo asi 5 minut, ale podařilo se.

„Tvářička hebká, jak dětská prdelka!“ promluvím nahlas sám k sobě a zasměji se.

Mluvím sám se sebou čím dál tím víc, je to celkem divné. Opláchnu se vodou a vezmu vodu po holení, nějaký New Spice nebo co. Teď už moc nový není, vždyť už mu může být nějakých 80 let, vždyť kdyby nebylo Ivana, čím jak bych se holil? Koupil jsem toho tenkrát celou bednu, nevím, kde to pořád bere, ale když jsem jeho stálý zákazník. Za tu dobu, co u něho nakupuji, se z nás stali přátelé. Pamatuji si, jak jsem k němu přišel poprvé, na doporučení od jednoho mého zákazníka, a chtěl jsem po něm starou dobrou Hondu CB600F Hornet ročník 2053, když to hodil do počítače, vykulil na mne svá malá očička a málem se skácel.
Takového veterána sháněl hodně dlouho, ale mám, nakonec jí objevil a byla taky dost mastná, ale mám ji! Je dole v garáži samozřejmě několikrát předělávanou, vždyť by mne s ní ani nepustili na silnici! Má za sebou mnohočetné opravy a úpravy, kompletně nový motor a další součástky, taky je to pořádná mašina, má zrychlení z 0 na 300 za 3,5 sekundy! Od té doby na ní jezdím, říkám jí Sršeň a stále dělám obchody s Ivanem. Prostě kupuji starý krámy, já jsem ze starý školy a starý věci, tedy jako klasický, se mi líbej. Ale špatně se sháněj.

Vyšel jsem z koupelny, zapnul dotykový ICE display na lednici, lednice je elektronicky spojená s linkou a mikrovlnnou troubou, a zvolil jsem si na něm, co si dám k snídani. Vše vyjelo z lednice na pult a z pultu vyjela ramena a začala se připravovat má snídaně.
Míchaná vajíčka, plnotučná slanina, toasty. Vím, že všichni mi říkají, že je to nezdravé a toho cholesteru, tuku a dalších škodlivých látek ta má snídaně obsahuje. Mně to nevadí, chci začínat den s pořádnou snídaní!
Pult cinknul, že je vše hotové a připravené k snědení. Sednul jsem si ke stolu, zapnula se mi plazma v obýváku a vypnula se v ložnici a hi-fi taky. Ve Zprávách právě hovořili něco o dalším teroristickým útoku a že zemřelo nějakých 850 tisíc lidí.
Dojedl jsem a odešel se obléct, na displeji jsem si vybral oblečení, co si dnes vezmu na sebe, a poté, co jsem potvrdil, vyjela ze skříně mechanická ruka, na ní viselo mé dnešní oblečení. Odebral jsem ruce její zátěží a ona se zasunula, nasadil si jej a naposledy si stoupnul před zrcadlo. Vlasy mi stály, i když lehce ohnuté dozadu, můj oblek, tmavě modrá kombinéza s oranžovým pruhem od ramene k zápěstí na každé ruce a na každé noze taktéž. Nazul jsem si ještě V-boty a byl jsem připraven vyrazit do práce…