Černá orchidej - Epilog

Anotace: Závěr Černé orchideje :-)

Sbírka: Černá Orchidej

Potemnělou uličkou kráčí mladý muž. Jeho vyhublé tělo zahaluje dlouhý černý plášť, hlavu nese svěšenou a nad něčím hluboce přemýšlí.
Stačí jeden jediný okamžik a váš život se zcela změní. Jedna chvíle, kdy ztratíte přítele…
Mladý muž smutně pohlédne na hvězdy a posadí se na zem. Skrčí kolena a obejme je.
„Včera jsem tě ztratil.“ Šeptne si pro sebe a dál nepřítomně hledí před sebe.
Lidský život je tak krátký, oni jsou na ztráty zvyklí. Ale upíři žijí dlouhý život, pro ně ztráta blízkého je něco víc. Vždyť mají žít věčně, ale co Martina a i Sam? Jeho přátelé z dětství. Věrní přátelé, ale stejně jako dnes se cítí osamocen díky jednomu okamžiku, tak ztratil i přátelé – jedna chvíle.
„Safryš.“ Praští rukou o zem až se odře. Pozoruje svoji ránu – chvíli z ní proudí krev, ale brzy se začne zacelovat.
Krev.
Životadárná krev, která může upírům pomoci. Tak proč nepomohla Samovi? A nedokázala pomoci ani Martině?
Orchidej je mnohem silnější, než jsme si mysleli.
„Orchidej.“ Dojde Alexandrovi. „Kde jsi?“ zvedne se a vydá se zpět na místo, kde Sam padl. Třeba tam bude ještě ležet a nebo že by byla v lese?

Nic.
Nikde nebyla. Snad jedinou nadějí je les. Rychlým krokem se tam vydá, brzy svítá, musí to stihnout.

Rozeběhne se tam, kde pohřbil Sama a Martinu. Krásné místo pod vzrostlým dubem.
Nic.
Sedne si na zem a opře se o dub.

V prach jsi a v prach se obrátíš, ozve se hlásek v jeho hlavě.
Že by se proměnila v prach? Ztratila majitelku. Jak směšně to zní, pomysle si.
Opět se zvedne. Musí se jít ukrýt, slunce brzy vyjde a on nechce být spálen sluncem. Sice by jeho smrt vyřešila mnohé, ale on chce žít. Tedy jak to jen u upírů lze.
Naposledy se ohlédne k dobu.
„Nashledanou přátelé a odpouštím vám.“