Nový svět - Dezertér

Anotace: „Ten parchant zdrhnul a podříznul ho! Seržante, musíme ho najít a zabít. Na soud nemá nárok.“ Prskal vztekle Harzan.

Rok 1398 prorokova lepoctu. Eandirské lesy.
Nocí zazněl výstřel. Záblesk ozářil stromy okolo a muže držícího arkebuzu. Olověná kule se zaryla do kůry jednoho stromu, kmenem však neprolétla. Zazněly nadávky. Dvě, první se ozvala ze tmy, kam zřejmě muž mířil. Druhá se ozvala z úst muže s puškou.
„Stát. Nebudeme se rozmýšlet vystřelit znovu, vy zatracení banditi!“ ozval se ostrý hlas dalšího muže. „Banditi? To je trochu přehnaný označení! A odkdy má vesnická patrola arkebuzy? Já měl za to, že je používaj jenom gardisti Taladreiský královský rodiny a speciální oddíly několika dalších zemí.“ Ozval se ze tmy hlas, zněl výsměšně. Odpovědí mu byl další výstřel, tentokrát ozářil jiného muže. Tento měl drátěnou košili, značně prorezlou a ošoupanou. U pasu se zableskla čepel loveckého tesáku. Kulka tentokrát prolétla jen několik milimetrů od banditovy tváře. „Zdrhej ty vole! Nevykecávej se s nima!“ Ozval se další hlas. V zápětí se ozval dusot dvou podrážek bot po lesním podkladu. Šestice mužů patroly zažehla pochodně, a vydala se za bandity.
Mihotavé záblesky ohně z pochodní ozařovali staré stromy jednoho z lesů Eandirského království. Pokroucené větve propouštěli jen nepatrné měsíční světlo. Banditi měli stále náskok, jenže občas zakopávali o kořeny a zastavovali je nízké větve. Hlídka to tu na rozdíl od nich dobře znala. Byli to většinou místní dřevorubci a lovci vycvičení v boji, kteří se zde narodili, a chodili těmito lesy od dětství. V této době, kdy zuřila válka s Astarskou říší se i do vnitrozemí dostávali tlupy banditů a plenili města, ze kterých byli odvedeni muži aby bojovali na frontě. Často to byli dezertéři, kteří utekli z armády po té, co Taladrei porušila dohodu o spojenectví, a odmítla vyslat své muže na pomoc Eandiru.
Banditi měli pocit, že se stromy kolem nich pohybují stále rychleji. Jediné co slyšeli byl tlukot jejich srdce a dusot pronásledovatelů. Tihle rádoby vojáci je chytili, když kradli prase z chléva jednoho z vesničanů na okraji lesa. Nejvíce však oba bandity štvalo to, že se ani po týdnu hladovění nenají. Náhle se jeden zkroucený kořen zapletl vyššímu banditovi pod nohy. Při pádu se ozvalo odporné křupnutí a noční vzduch protnul bolestný výkřik. Jakmile si druhý bandita všimnul, že jeho přítel leží na zemi a svírá si nohu, zastavil, vytasil meč, který mu visel u pasu a postavil se čelem pronásledovatelům. Ti se objevili rychle.
Světlo pochodní ozářilo okolí. Dvě pušky mířili bandity. Byli odění v poničených kroužkových košilích, jeden měl na hlavě otlučenou helmici, druhý, ten co seděl na zemi, svíral se za nohu a byl bílý jako křída, dával světu na obdiv dlouhé, husté hnědé vlasy. Oba na sobě měli potrhanou uniformu Eandirských pěšáků. Byli strhaní, pohublí a špinaví. Tomu, který stál ve střehu připraven zaútočit na patrolu, zářilo v očích pološílené světlo.
„Vida, dezertéři. A banditi k tomu.“ Usmál se zle jeden z vesničanů. Byl vysoký, mohutný, oblečený do kožené vesty, vytužené kovovými nýty. Hlavu měl oholenou, takže byla vidět dlouhá jizva táhnoucí se od čela k temeni. O co měl méně vlasů, o to více měl vousů, rezavých, v odlescích ohně téměř planoucích. Oči měl tmavé a světla pochodní se mu v nich odrážela jako démonická světélka nad temnou propastí. V ruce svíral meč se širokou čepelí. Zřejmě to byl jejich velitel.
„Vaše jména pánové, prosím. Ať víme s kým máme tu čest.“ Řekl velitel vesnické hlídky.
Dezertér sedící na zemi upřel své ořechové hnědé oči do temnoty vesničanových.
„Naser si, parchante!“ zasyčel skrze zaťaté zuby dezertér.
„Silná slova. Zabijeme vás tak i tak. Já dodržím slušnost, a představím se vám.“ Řekl muž a v očích se mu nyní blýskalo i něco jiného. Snad potlačovaná touha k zabíjení, či nenávist k dezertérům. „Jmenuji se Dragomir Orben. Velím zdejším hlídkám a nemám rád dezertéry.“ Řekl stále chladně, téměř ledově vesničan. Přitom potěžkal v ruce svůj meč.
Druhý dezertér byl náhle zasažen myšlenkou, že čím déle bude vesničana zdržovat, tím déle snad bude žít a připravit si, nejspíše sice neproveditelný plán k útěku.
„Můj přítel je jistě pološílený bolestí. Neví co mluví. Já jsem…“ začal dezertér.
„Nezajímá mě kdo jsi.“ Zasyčel Dragomir Orben. V zápětí se vrhl na stojícího dezertéra.
Jejich čepele se střetli. Dezertér měl pocit, že m náraz vyrazí čepel z ruky. Takovou vložil Orben sílu do úderu. Rychle se vzpamatoval a skrčil se před čepelí svištící přímo na jeho hlavu. To ho zachránilo i od výstřelu z arkebuzy. Kulka se střetla s Drahomírovou čepelí a vyrazila ji veliteli hlídky z ruky. Druhý dezertér takové štěstí neměl. Kula mu prolétla hlavou a teď ležel na zádech a z čela se mu kouřilo. Dezertér, který zpozoroval že Orben nemá zbraň, sekl mu po nohách, a proťal jeho vysoké kožené boty i se svaly. Pod Dragomirem Orbenem se podlomily nohy, a on se s řevem složil k zemi. Dezertér, nyní hnaný zuřivostí a chtíčem po pomstě na svém příteli, kterého odstřelili jako nějakého psa. Vrhl se na muže nabíjejícího arkebuzu. Vesničan mu pušku nastavil v obraně. Čepel dezertérova meče se svezl po hlavni a uťal muži prsty. V dalším okamžiku se meč mihnul na druhou stranu a rozpáral dalšího vesničana i s drátěnou košilí. Na lesní mech dopadla další krev. Dezertérovi se do ramene ze zadu zaryla čepel loveckého tesáku. Zasyčel bolestí a otočil se na muže za ním. Ten znovu máchl tesákem a zasáhl dezertéra do levé tváře. Zanechal po sobě hluboký, krvácející šrám.
Vzápětí mu dezertérův meč srazil hlavu. Ztrácel hodně krve. Cítil to na sobě. Zpomaloval. Každý úder vykryl stále s většími problémy. O tom, že by se zmohl na ofenzivu nemohla být ani řeč. Ozvalo se zapraskání a ohlušující rána. Kulka, vystřelená z druhé arkebuzy se odrazila od dezertérovi helmy, a srazila mu ji z hlavy.
Dezertérovi hučelo v uších od úderu do hlavy. Nestihl včas odrazit čepel meče s čepelí posetou zuby. Meč projel kroužkovou košilí a zanech po sobě krvavý šrám. Dezertér zasykl.
V zápětí se mu nad hlavou mihl stín. Dopadl mezi vesničany. Vysoká, štíhlá postava v černé, kožené zbroji, vyzbrojená dvěma krátkými čepelemi. Pleť měla temnou jako nejhlubší noc, vlasy dlouhé, stříbrné a spletené do několika copů. Oči rudé jako krev. Ve špičatých, elfských uších se třpytilo mnoho stříbrných, blýskajících se náušnic. V dezertérovi hrklo. Temný elf. S takovou bytostí se setkal v životě jen jednou, a to měl na své straně pětici dalších, výborných bojovníků. Tenkrát to přežil jen on a stárnoucí paladýn. Jediné, co se mu vetřelo do mysli, byl útěk. Nevěděl jak se mu to podařilo, ale ignoroval bolest a zvedl se na nohy. První dva kroky se zapotácel, ale poté se rozběhl do hloubi lesa. Neviděl, jak temný elf pobíjí celou hlídku vesničanů, uřezává jim hlavy a jejich duše obětuje svým odporným bohům…

Dezertér běžel lesem jako šílený. Meč mu kdesi vypadl z ruky. Na tváři cítil tepavou bolest, stejně jako v rameni. Svaly na nohou ho pekelně pálili, a docházel mu vzduch v plicích. I tak se donutil běžet dál. Nevnímal šlehající větvičky ani zachytávající se šlahouny ostružin o jeho kalhoty. Nad hlavou mu chvílemi prosvítala bledá záře měsíce. Běžel dál. Nohy se mu málem podlomili. Vzpamatoval sa běžel. Do čela ho šlehl nějaký šlahoun visící ze stromu, a jeho trny dezertérovi rozedřeli kůži na čele. Ani to necítil. Před ním se náhle otevřela mýtina a na ní asi dvacet domů. Další vesnice. Už na první pohled poznal, že to není ta, ve které je chytila hlídka. Teprve nyní si pořádně uvědomil, že jeho přítel, který mu stál po boku celou dobu, co byli v armádě je po smrti. Že ho po tom všem čím prošli uštvala banda vidláků z kdovíodkud.
Vběhl do vesnice. U prvního domu, ve kterém viděl světlo se zastavil a opřel se o rám dveří.
Chvíli oddechoval. Na tváři cítil pramínek krve. Zabušil na dveře. A znovu. Nyní se o ně téměř celou vahou opíral. Znovu zabušil. Dveře se konečně otevřeli, a on téměř vpadnul dovnitř. Poslední, co viděl než ho pohltila tma, byla orlí tvář jakési ženy v modrých šatech…

Znovu byl na frontě. Stál na jednom z kopců vrchoviny, oddělující Eandir od Astarské říše. Kolem něj stalo dalších tisíc mužů. Pikneři, halapartníci, pěšáci, lukostřelci i oddíl těžké jízdy. A nepostradatelné dvě desítky mágů. Všichni měli zelenomodré uniformy Eandiru a patřičnou výzbroj. Ve větru vláli prapory různých pluků. Ten jeho, zlatý lev s mečem v rukou na zelenomodrém podkladu vlál několik metrů před ním. Ozdobený byl hlavou dračího mláděte a několika svatými odznaky. Dole, pod kopcem se formovala stejně velká armáda Astaru. Jejich černozlaté uniformy a zbroje se ve vycházejícím slunci leskly. Stejně jako čepele jejich zbraní. Černé pláště jejich důstojníků vláli v mírném větru. Zazněly trubky a první rozkazy. Pikneři a halapartníci se dali do pohybu. Astarští vojáci mezitím vytvořili hradbu z kopí. Do Astařanů se začali zabodávat první šípy vypálené vyhlášenými Eandirskými lučištníky. Teď se dali do pohybu pěšáci. Během okamžiku si voják uvědomil, že běží. Jeho přítel se hnal vedle něj s mečem připraveným k úderu vedle něj. První řady Eandirských dokázali vytvořit dostatečně dobrý klín a pronikly do masy Astarských vojáků.
Vojákovi se do cesty připletl Astarský pěšák. Než se Astařan stačil vzpamatovat z úderu, který dostal do hlavy od jednoho pěšáka s palcátem, projel mu vojákův meč tělem.
Jeho přítel usekl ruku Astarskému důstojníkovi, který ho ohrožoval zakřivenou šavli.
Voják neměl čas vnímat pach krve a výkalů. Neměl čas poslouchat nářek prvních raněných.
Astařani dostali další ránu. Jízda Eandirského království vtrhla do jejich řad z boku. Rytíři v honosné zbroji stínali Astarské vojáky nebo je nabodávali na kopí. Po chvíli se stáhli k novému rozjezdu. Tomu se však voják nevěnoval. Měl co dělat s vysokým Astařanem v černé plátové zbroji se znakem zlatého trojzubce omotaného hadem na hrudi. Byl to znak Astarské říše. V rukou, chráněných oplátovanými rukavicemi, svíral obouruční meč. Rozmáchl se jím v širokém oblouku. Voják stačil uskočit. Než se těžkooděnec rozmáchl znovu, vytáhl voják z rukávu dýku, kterou tam měl vždy připevněnou. Bleskově jí bodl dopředu. Zabodla se do úzkého průzoru těžkooděncovi helmice s odporným křupnutím. Využil chvilkového klidu, kdy se všichni stáhli okolo útočící jízdy ve snaze posrážet rytíře z koní. Vypáčil důlku z astařanovi hlavy. Otočil se. Na hlavu mu mířil palcát. Jeden astařan se k němu dostal nepozorovaně ze zadu. Úder nedopadl. Astařan přepadl do předu. Ze zad mu trčeli dva modře opeřené šípy. Na vojáka se zazubil jeden z lučištníků, které znal z hospodských pitek. V zápětí lučištníkem prolétlo vržené kopí a přišpendlilo ho ječícího k zemi. Voják se ohlédl tím směrem. Byl tam astařan oblečený v černé plátěné tunice a zlatých kalhotách. V ruce svíral další kopí. Mířilo na vojáka. Jakmile se dalo do pohybu, voják uskočil do strany. Překulil se a několika skoky se dostal k muži, vytahujícímu z vaku n zádech další vrhací kopí. Usekl mu hlavu. Na nebi začali kroužit havrani a jiní mrchožrouti. Zdálo se, že eandir vyhraje. Přinejmenším tuhle bitvu. Náhle se na planinách ozvalo zahřmění. A za ním další. Obzor zrudnul jako krev. Eandirští vojáci, zděšení tím co viděli, byli zatlačováni zpět ke kopcům. Astařany toto naopak povzbudilo. Voják se ohnal mečem téměř poslepu. Jeho pohled poutala rudá záře na obzoru, která se rychle přibližovala. Navíc v ní slyšel hřmění, které vydávali jakési démonické bubny. Překvapilo ho, když čepel jeho meče narazila na odpor. Prosekl hrdlo jednomu astařanovi. Vojákovu příteli vlály ve vřavě hnědé vlasy. Prošpikoval mečem jednoho astařana se sekerou. Dalšímu setnul hlavu.
Rudá záře zesílila. Nyní vše zakrývalo rudé světlo. Na eandirské vojáky se z nebe začali slétat černé, okřídlené bytosti…

Dezertér stál v lese. Ozařovalo ho světlo pochodní. Okolo něj v kruhu stála hlídka vesničanů. Všichni posekaní a bezhlaví. Jeden z nich svíral v ruce arkebuzu, kterou si opíral o ruku s uťatými prsty ze kterých stále tekla krev. Kousek od ostatních, se nakláněl jeho přítel s dírou od kulky v hlavě. V mrtvých očích se blýskalo něco, co nikdo ze světa živých nedokázal pochopit. Před dezertérem stál Dragomir Orben. On jediný měl kromě jeho přítele hlavu. Ta se mu však nakláněla na téměř přeťatém krku. Z proťatých svalů na nohách tekla krev, velitel vesničanů však stál jako by byl zcela nezraněn. V ruce svíral svůj meč se širokou čepeli.
„Nemám rád dezertéry. Zemřeš, ano, ani po mé smrti jsi mi neutekl.“ Zasyčel Orben a rozmáchl se k výpadu. Dezertér měl čas sotva nastavit meč v obraně.
„Kdybys viděl to co já, taky bys…“ začal dezertér a uskočil před dalším výpadem.
„Nezajímá mě nic co říkáš, špíno!“ zavrčel Orben a hlava se mu na přeťatém krku nepříjemně zakymácela. Dezertér pochopil, že jediná možnost je bojovat dál. Bolelo ho celé tělo. Měl pocit, že všechny údy má z olova. Bolela ho hlava. I tak však odrazil další Erbenův útok.
Široká čepel se znovu mihla vzduchem. Tentokrát těsně kolem dezertérovy hlavy.
Les nyní naplňovalo mrtvolně zelené světlo. Na okraji světla pochodní tančili rudé záblesky podivných světel. Zdálo se že kmeny stromů zčernaly a uschly. Doposud pevná půda se změnila v bažinu. Vzduch zaplnil zápach hniloby, smrti, rozkladu a něčeho, co dezertér nedokázal rozpoznat. Nohy se mu bořili do bahna. Orben znovu sekl. Tentokrát vertikálně, míříce na dezertérovu hlavu. Dezertér odrazil úder. Dragomira to vyvedlo z rovnováhy. Jeho čepel se na okamžik ocitla dost daleko než aby dokázala odrazit dezertérův výpad. Bodnul Orbena mezi žebra. Velitel vesnické hlídky se rozesmál. Potrhaná kůže na krku se mu při tom třepotala jako látka ve větru. Levou rukou chytil dezertéra za zápěstí a vytáhl ze sebe čepel.
„Aha… takže to půjde tim těžším způsobem.“ Povzdechl si tiše dezertér, když jím Orben smýkl do bažiny. Na okamžik mu výhled překrylo bahno. Nad sebou viděl Erbenovy nohy. V ruce stále držel meč. Znovu zamířil na nohy. Tentokrát je obě uťal v kotnících. Orben se skácel do bahna. Dezertér vstal. Ozval se výstřel z arkebuzy. Dezertér ucítil, jak mu olověná kule vniká do zad. Cítil ostrou palčivou bolest. Překvapilo ho, že ji cítí v hlavě…

Dezertér si uvědomil, že leží na měkké posteli. Všechno ho bolelo, ale dalo se to snést. V uších mu hučelo. Po chvíli začal rozeznávat zvuky. „Už týden blouzní. Před chvílí přestal, snad se ty horečky konečně zlepšili. Felčar mi říkal, že pokud to přežije, stejně půjde před vojenský soud a stejně ho zabijí. Je to hrůza.“ Slyšel nezřetelně jakýsi ženský hlas.
„Pche, hrůza? Dobře mu tak! Když utekl a zradil svoje spolubojovníky, nezaslouží si nic jiného než oprátku! Já sám sem šest let bojoval pod Emerlandovým praporem, a nikdy bych svý společníky nezradil. Jen ať chcípne!“ ozval se vztekle hlas z druhé strany místnosti.
„Vy jste… vy jste to ne-neviděl… ne-nebyl j…jste tam…“ zasípal dezertér a pomalu otevřel oči. Ležel v poměrně malé místnosti. Na stěnách svítili tři lucerny. U jedné stěny, u té co bylo okno, stál stůl. U něho seděl mohutný muž se světlými vlasy a vousy. Mezi dveřmi stála žena v modrých šatech, byla to ta, kterou dezertér viděl než ztratil vědomí. Měla husté, černé vlasy spadající do půli zad a modré, průzračné oči.
„Takže se probral. Zejtra ho předáme verbířům. Jdu se vyspat.“ Zavrčel muž a vykročil ke dveřím. Na dezertéra se ani nepodíval. Jako by neexistoval. V mužově postoji bylo vidět, že i on býval bojovníkem. Teď se však zdálo, že je dřevorubec. Žena muži uhnula. Po chvíli přešla k dezertérově lůžku. Otřela mu pot z těla. „Omluv mého muže. Já jsem Angelina Moorová. Snad nemyslel vážně že tě vydá verbířům, aby tě při nejbližší zastávce ve vojenském ležení předali důstojnickému soudu.“ Řekla žena tiše. Dezertér se chtěl představit, a říct jí, že z chování jeho muže poznal, že ho předá bez jediného mrknutí oka. Nedokázal však ze sebe vypravit ani hlásku.
„Donesu ti vývar. Nikam nechoď.“ Řekla Angelina. V zápětí se s červenáním usmála. Dezertér těžko někam půjde. To už však byla mezi dveřmi. Nechala otevřené dveře. Dezertér se s vypětím všech sil rozhlédl po místnosti. Kromě postele, stolu a luceren na stěnách v místnosti nic nebylo. Snad jen několik proutěných košťat v rohu a spousta pavučin v trámech u stropu.
Během chvíle se Angelina vrátila s miskou vývaru. Pomalu jím krmila dezertéra. Ten cítil, jak do něj s vývarem a kousky masa vniká nová síla. Když dojedl, cítil se mnohem lépe. Brzy usnul bezesným spánkem…

Druhý den ho verbířům Moore nepředal, neboť ho celý dezertér prospal. Večer dostal znovu vývar a na vlastní požádání i kousek chleba. V noci, když všichni spali, se sám pokusil o několik kroků. Samotného ho překvapilo že mu to nedělalo takové potíže jaké očekával. Jen rameno ho pekelně bolelo. Zranění očividně nebyla tak zlá jak se mohlo zdát. Nejhorší asi byla horečka, kterou dezertér prodělal. Dvakrát obešel místnost a ulehl do postele. Usnul.
Probudil se zhruba v poledne. Byla to chyba. Moore ihned jak to zjistil nechal poslat pro dva z verbířů. Ti navlékli dezertéra do potrhané uniformy, ve které přišel. Jediné co ho potěšilo, bylo to, že mu Angelina do košile propašovala i jeho dýku. V duchu ji za to byl neskonale vděčný.
Verbíři vyvlekli dezertéra ven a hodili ho do vozu, kde ho další dva svázali. Během několika hodin se verbíři, čtveřice vojáků a asi dvacítka branců z okolních vesnic, vydala na cestu lesem, k nejbližšímu vojenskému táboru, kde předají brance do rukou výcvikových důstojníků, kteří z nich udělají vojáky. Dezertér se vezl na voze, skrytý před zraky všech.
Dostával najíst, což mu dodávalo sílu.
Třetí noc zastavili verbíři na malé mýtině. Rozdělali oheň a začali brancům vysvětlovat alespoň základy boje. Dezertér jakýmsi zázrakem dostal dýku z pouzdra v rukávu. Pomalu, ale jistě začal přeřezávat provazy poutající mu ruce. Po nějaké době se mu to skutečně podařilo. Ihned jak získal cit do prstů, přeřezal i provazy na nohou. Vykoukl z vozu.
„Ne, drž ten meč tak. Jo, teď je to dobře.“ Bručel jeden z verbířů, s prýmky desátníka, na jednoho z branců, podsaditého mládence s tupým výrazem a extrémně nízkým čelem.
Tak to už je na tom eandir hodně špatně, když bere i takové jako jsou oni. Problesklo dezertérovi hlavou.Využil toho, že vůz stál kousek dál od ohně a verbířů.
Seskočil z vozu a začal se pomalu plížit do lesa. Po několika desítkách metrů si všiml postavy opřené o strom. Kolik že je verbířů? Prolétlo dezertérovi hlavou. Čtyři. Odpověděl si sám. Jenže u ohně byli jenom tři. Potichu, jako kočka, se přiblížil za čtvrtého verbíře. Jednou rukou ho popadl za ústa. Druhou mu rychle proťal krk. Na ruku mu stékala krev. Otřásl se. Zabít v bitvě bylo něco jiného než tohle. Tohle dezertérovi připomínalo vraždu. Položil tělo na zem a vyrazil do lesa…

„Kde je Argolm?“ zeptal se seržant, vůdce verbířů. „Šel se vychcat, za chvíli bude tady.“ Odvětil seržantovi šermíř Harzan. Seržant byl robustní muž, v boji se spoléhající na svoje kladivo. Jenomže mu to i myslelo.
„A není ti divný, že chčije moc dlouho?“ zavrčel seržant na Harzana. Šermíř pokrčil rameny.
Zvedl se a vydal se směrem kudy šel Argolm do lesa. Po chvíli se vrátil s rukama od krve.
„Ten parchant zdrhnul a podříznul ho! Seržante, musíme ho najít a zabít. Na soud nemá nárok.“ Prskal vztekle Harzan.
„Jistě že ho najdeme a zabijeme. Daleko nebude, ty zranění co má nejsou vážný, ale bolej. Daleko nedojde.“ Usmál se mrazivě seržant. „Tak hoši, jdeme, kdo najde dezertéra a zabije ho, tomu v táboře vyplatim měsíční žold najednou a ze svýho.“ Zavrčel Harzan a vytasil svůj štíhlý meč. „Správně. Jdeme!“ zavelel seržant. Popadl své kladivo a vyrazil do lesa…

Dezertér ztratil směr. Navíc ho znovu začínalo bolet rameno. Postupně zpomaloval. Nakonec se opřel o jeden mohutný strom a zhluboka oddechoval. Náhle zahlédl odlesk světla pochodně. Do jeho zorného pole vešli dva branci. Jeden z nich byl ten primitiv, kterého dezertér zahlédl z vozu. Druhý byl vysoký, klátivý holomek s poďobaným obličejem. Oba svírali v rukou meče. Dezertér se odlepil od stromu. Branci zpomalili. Nedivil se jim, dovedl si přestavit jak vypadá. Zacuhané vlasy, neoholený s nezahojenou jizvou na tváři a čelem samý škrábanec. Potrhaná uniforma, ruce od krve a dlouhá dýka. Navíc byl jistě celý špinavý.
Rychle se vrhnul vpřed. Špičkou dýky rozpáral hrdlo podsaditému branci. Ten druhý zaječel a neuměle se po dezertérovi ohnal mečem. Dezertér bez problému uhnul dráze čepele a vrazil dýku poďobanci do žeber. Bylo mu jasné, že tím jak holomek zařval, jistě upozornil ostatní, a ti míří sem. Holomkovi z prstů vypáčil meč. Byl dosti nevyvážený, ale lepší než nic.
Rozběhl se do lesa. Doufal že proti němu nejde někdo bez pochodně. Dezertér by ho v běhu lehce přehlédnul. Zakopl o kořen. Natáhl se na zem jak široký tak dlouhý. Zapraskání větví, na které dopadl zaznělo až příliš hlasitě.
Do hrudníku ho kopnula okovaná bota. Dezertér zasípěl a postavil se na nohy. Zbraně naštěstí z rukou nepustil. Proti němu stál vysoký muž se štíhlým mečem v ruce. Dezertérovi bylo jasné, že tenhle muž je šermířský mistr.
Nezdržoval se ničím. Hodil dýkou proti šermíři. Bohužel ho zasáhl jen jílcem. I tak se šermíř zapotácel. Dezertér nevyváženým mečem provedl výpad na šermířův krk. Úder byl lehce odražen. Vzápětí ho šermíř zasáhl do hrudi. Čepel se naštěstí svezla po žebrech a neprošla skrz. I tak to však dezertéra oslabilo. Dalším výpadem se dezertér pokusil dostat šermířovi na břicho. Opět neúspěšně. Vzápětí měl co dělat aby ho šermíř nerozpáral. Ač se dezertér bránil jak nejlépe dovedl, utržil několik zásahů všude po těle. Jediné čeho dosáhnul sám, bylo to, že osekal kůru ze stromů okolo. Šermíř prudce bodl dopředu.
Dezertér cítil, jak mu čepel proniká tělem a přibíjí ho ke stromu za ním. Zasyčel bolestí. V ústech cítil krev. Nehodlal však zemřít. Ještě ne. Bodl mečem.
Čepel zajela do šermířova těla. Dezertér s ní z posledních sil škubnul nahoru, čímž šermíře doslova vyvrhnul. Jeho ječení ho téměř ohlušilo.
V zápětí se objevil mohutný muž s válečným kladivem v ruce. Chladně se na dezertéra podíval.
„Ať jsi kdo jsi, udělal jsi už dost škody. Chcípni.“ Zavrčel. Poslední co v životě dezertér viděl, byla přibližující se hlavice seržantova kladiva…