Tau-Mur (část 2.)

Anotace: Tak vzal jsem si komentář na předchozí část k srdci a je to tedy o něco delší pokud by měl někdo nějakou připomínku tak ať ji napíše abych se nad ní mohu zamyslet

Chodil na střední odborné učiliště, ve svém rodném městě, a maturita mu klepala na dveře. Nebyl nijak pilný student, ale také to nebyl úplný lajdák. Sám se řadil mezi průměrné žáky.
Povahou byl samotář, stojící opodál a sledující, co se kde děje. Občas se do nějaké lumpárny nebo akce zapojil, ale to bylo jen vyjímečně. Raději pozoroval aktéry a zkoumal jejich nápady, které většinou skončily pořádným průšvihem.
Časem si vytrénoval všímavost. Dalo by se říci, že se mu z ní vytvořila zvláštní varianta šestého smyslu. Stačilo mu, aby se jen podíval na někoho a dokázal říci, co má zalubem.
Pavel bydlel od školy jen dva kilometry. Každý den pak chodil pěšky přes park. Přišlo mu zbytečné ten kousek jezdit autobusem a navíc si rád během procházky pročistil hlavu plnou starostí.
Dnes mu ale procházka nepomohla. Nemohl se stále ještě zbavit noční můry. Pořád se mu honili jednotlivé části v hlavě. Rozmazané bytosti, kóje a především injekce ho nenechala ani na minutu v klidu.
Navíc byl sužován zvláštní představou, že ho sledují. Ať se podíval na zamilovanou dvojici sedící na lavičce, pejskaře, popeláře nebo lidi na zastávce. Od každého z nich cítil upřený pohled na sobě. Přidal do kroku. Občas se ohlédl, ale po chvíli toho nechal.
"Měl bych přestat koukat na ty psychothillery. Už mi to leze na mozek," říkal si v duchu pro sebe.
Před školou čekal houf Pavlových spolužáků. Nikdo z nich se na něho ani nepodíval a dál se mezi sebou hlasitě bavili, když mu někdo najednou zaklepal na rameno.
Byl to Lukáš, který s ním seděl v lavici: "Čau. Tak co? Máš to?"
"Jo, počkej," odpověděl Pavel a začal něco hledat v tašce. "Příště si ale ten domácák udělej sám," dodal a podal Lukášovi čtyři papíry formátu A4.
"Já vím, ale neměl jsem čas. Musel jsem ... něco naléhavého zařídit."
"Dobře, ale příště..."
"Jasně, příště si ho stopro udělám, ale teď už musim jít," nenechal domluvit Pavla, když uviděl přicházející Jitku s Katkou a hned k nim uháněl.
"Co na něm vidí," okomentoval Lukáše opodál stojící Marek. "Stejně mu jde jen o to jedno a až to dostane, půjde za jinou."
"Crrrr," zazněl zvonek a všichni studenti se hrnuli do školní budovy. V tlačenici si Pavel nevšiml, jak mu Lukáš přilepil na záda papírek se zprávou: "Kopni si do blbečka." Než vyšel po schodech do třídy, tak jej tři největší frajírci na škole samozřejmě pro pobavení kopli.
Do začátku hodiny zbývala sotva minuta. Měli mít matematiku, kterou je vyučovala inženýrka Dlouhá. Nikdo z žáků ji však neřekl jinak než Hloupá. Na ni se Pavel těšil ze všeho nejméně. Nesnášela ho a on ji také zrovna nemiloval. Před pár týdny si na něho bez důvodu zasedla. Že prý ukradl školní počítač. Což nebyla pravda.
Ve skutečnosti ho ukradl Lukáš, ale když hrozilo, že na něho přijdou, hodil všechno na Pavla, který o tom neměl ani zdání.
Do třídy vstoupila inženýrka Dlouhá. Všichni žáci se postavili a ona přejela třídu svým tvrdým pohledem, který zastavila na Pavlovi. Nesnášela zloděje. Možná to bylo proto, jak jí před dvěma měsíci vykradli a myslela si, že to mohl mít také on na svědomí. Proto přivřela oči a řekla: "Posaďte se." Nejprve zapsala hodinu do třídní knihy. Potom otevřela svůj sešítek a dělala jakoby si procházela prospěchy žáků, ale každý věděl, co udělá. "Pavle k tabuli."
Ten si jen povzdechl. Když skončilo vyšetřování krádeže počítače a Pavel byl pro nedostatek důkazů zbaven podezření, všichni učitelé to přijali. Všichni až na inženýrku Dlouhou, která ho od té doby každou svojí hodinu zkoušela. Vzal si tedy učňovskou knížku a vyrazil k tabuli.
Lukáš se jen nenápadně smál. Líbilo se mu to. Byl rád, že to hodil na Pavla a sám se vždycky doma nadmul pýchou, když přisedl k počítači, co ukradl.
Pár kroků od katedry se Pavel zastavil. Všiml si malé červené tečky, která se pohybovala na zdi za učitelkou a nakonec se usadila přímo na její hrudi.
Vyšel výstřel. Kulka proletěla oknem, hrudí inženýrky Dlouhé a nakonec se zavrtala do zdi. Pak se Pavlovi udělalo nevolno. Začala semu motat hlava a když skrze okna a dveřmi do třídy vtrhli muži v kuklách se zbraněmi, ležel už na zemi a zmítal sebou v podivném záchvatu.
Ostatní žáci jen zírali. Ne však na dlouho. Střelba se rozezněla po celé škole. Krev tekla proudem a skrápěla podlahu, lavice, zdi i Pavla na zemi.
Ve svém záchvatu si všiml pouze Lukáše krčícího se pod stolem a třesoucího se jak osyka, dokud si ho jeden z maskovaných útočníku nevšiml a svou automatickou puškou z něho pak udělal cedník.
Když střelba utichla, vstoupil do třídy další muž s velkým batohem. Položil ho na katedru a vyndal z něj podivné zařízení. Stiskl tlačítko na jeho vrchním panelu a zařízení se rozsvítilo jako vánoční stromek. Poté začal něco nastavovat.
Mezitím ostatní zakuklenci kráčeli po třídě. Jeden z nich zvolal: "Tady je," a stál přimo vedle ležícího Pavla, celého ulepeného krví a jediného přeživšího masakru. Popadli ho a odnášeli ze školy.
Pavel byl chvílemi mimo sebe, ale venku na chvíli nabyl vědomí, aby se stal svědkem monstrózního výbuchu, který srovnal celou školní budovu, a všechny v ní, se zemí. Potom se opět propadl do bezvědomí.