Tau-Mur (část 4.)

Anotace: tak a je tu další část všechny připomínky si beru k srdci jinak k příběhu, odteď ho začínám vysvětlovat

Černá dodávka, s falešnou poznávací značkou, uháněla po dálnici směrem na Brno. Uvnitř se nacházelo celkem šest osob. Pět mužů a jedna žena
Jack seděl naproti Pavlovi, zabaleného do deky a omotaného řetězy, stále v bezvědomí, a pořád si ho zvědavě prohlížel. Neměl tušení, co je zač, ale jedno věděl, že odpověd na tuto otázku musí získat stůj, co stůj.
Pavel otevřel oči. Jeho procitnutí nebylo vůbec příjemné. Řetězy mu nedovolovali skoro dýchat a cítil se tak slabě, jako by byl vymačkaný citrón. Začal sebou slabě mrskat jako had, pokoušeje se vysvobodit z pout, ale bez účinku. Pak si všiml Jacka: "Kde to jsem?" řekl více panovačně, než tázavě.
"V bezpečí," zněla stručná odpověď, ale moc ho neuklidnila.
"Co po mě chcete?"
"Chceme jen vědět, co jsi zač. Jsi velmi zvláštní."
"Já?"
Jack tuto odpověď nečekal a chvíli přemýšlel, než znovu promluvil: "Co si pamatuješ za poslední den?"
"Ráno mě probudila noční můra. Potom jsem byl ve škole a když jsem šel k tabuli, někdo mou učitelku zastřelil přímo přede mnou. Udělalo se mi špatně a spadl jsem na zem. Na chvíli jsem se probral a uviděl, jak jednoho mého spolužáka rostříleli na maděru.
Pak jsem se ocitl připoutaný k posteli v podivné prosklené místnosti a mířili mi na hlavu chlápci v kuklách se samopaly. Přišli nějací doktoři, odebrali mi krev a do toho spolu mluvili anglicky. Potom přišel podivnej chlápek. Asi rus, mluvil tak nějak drsně. A poslední věc, co si pamatuju je, jak někdo řekl: 'Začíná jeho procitnutí.' Víc nic."
Jack si hladil bradku. V duchu přemýšlel nad tím, jestli mu Pavel říká pravdu, když se zeptal: "Co se mnou chcete udělat. A kdo vlastně jste?"
"Já se jmenuju Jack. Řidič je Jan, támhle to je Anna," ukázal na mladou zrzavou ženu na místě spolujezdce. "A támhle to jsou Karl a Leny," skončil představování u dvojčat s oholenýma hlava a prázdným pohledem, sedící kousek od něj. "Všichni patříme k H.S.P. ."
"Teroristi," vykřikl zděšeně Pavel a přivolal na sebe zlostné pohledy. Jack stěží ovládl vztek a málem ho udeřil pěstí.
"Nejsme žádní teroristi. Bojujeme za svobodu celé planety. Že zabijíme nevinné lidi, vyhazujeme do vzduchu nemocnice, letiště a další budovy, je sice pravda, ale skutečnost je jiná, než se zdá. Ti zabití jsou asi tolik nevinní, jako ti, co mají na svědomí smrt tvých spolužáků. A co se týče těch budov, jsou to stejná zařízení, ze kterého jsme tě vysvobodili."
Pavel chvíli přemýšlel, přitom ho stále tlačili řetězy na těle, a řekl: "Dokažte to."
"Jak?"
"Sundejte mi ty pouta. Co bych vám stejně asi tak já mohl udělat?"
Všichni se na něho podívali se strachem v očích. Pavel si toho všiml, ale dělal jakoby nic. Jack se odmlčel a zvažoval prosbu. V hlavě se rozhodoval mezi hrozbou ze strany stvůry nebo získáním Pavlovi důvěry. Nakonec se rozhodl vězni sundat pouta.
"Mám hlad," zazněla na to další prosba.
"Nemůžeme zastavit. Je to moc nebezpečné," namítl Jack.
"Ale já sotva mluvím. Cítím se, jako kdybych nejedl měsíc. A tak hubený," podíval se na sebe pod deku. "Jsem nikdy nebyl. Stěží se hýbu a snad nechcete, abych vám tu umřel hlady?"
Jack si povzdechl. Naklonil se k Honzovi:" Zastav u první pumpy, co uvidíš."
"To je moc velké riziko. Už teď nás určitě hledají!" zazněla námitka.
"Řekl jsem, že zastavíš u pumpy a to také uděláš. Je to jasné!" okřikl ho Jack a ukázal tak, kdo tu velí.
Pavel, zmožený vysílením, se stočil do klubíčka. Držíc se za břicho šetřil zbylé síly. Protestování jeho břicha už nahlas a zřetelně slyšeli všichni spolucestující v dodávce.

Pan Andersen, se špinavým bodyguardem za zády, stáli nad tělem doktora Murne. Obličej měl pořezaný od skleněných střepů, ale příčinou úmrtí bylo vykrvácení. Bodné rány na těle, způsobené Pavlovými drápy, když ho popadl, vědci podepsali rozsudek smrti.
Z ohromného sálu, které ještě před několika hodinami plnilo účel tajného výzkumného zařízení, teď bylo bývalé bojiště. Spoušť a zkáza, to jediné zde mohl každý vidět. Těla mrtvých vědců a strážných v kuklách zdobila podlahu, spolu s rozmlácenými počítači a drahými přístroji.
Pan Andersen si všiml mezi mrtvými těla jednoho z útočníků. Přiklekl u něho, rozepnul maskáčovou bundu, poodhrnul tričko a uviděl na jeho prsou vytetovaných několik písmen: H.S.P. Naštvaně pak plivl neboštíkovi do obliče. Potom šel k výtahu, kde u těla Manyho, si vybavil zradu, kterou viděl na monitoru v bezpečí záznamové místnosti: "Jacku, Jacku. To se nedělá, zabíjet přátele. Ale neboj se, slibuju ti, že tě spravedlivě, osobně, potrestám," řekl úlisně. Pak spolu s bodyguardem nastoupil do výtahu a vyjeli napovrch.
Tam už na ně, venku před skladištěm, čekal černý sedan. U auta stál druhý bodyguard, čekající na příkazy. Pan Andersen se zadíval na stopy kol dodávek, kterými útočníci odjeli, a řekl: "Chci, abyste toho kluka našli a přivedli ho. Živého nebo mrtvého, to už mi je jedno, ale bez něj se nevracejte. Jděte," rozkázal a oba muži nasedli do auta a odjeli. Potom z náprsní kapsy vyndal mobilní telefon a zavolal si helikoptéru. V hlavě se mu honila jediná myšlenka. Jak to všechno jen vysvětlí Zeusovi?