Naděje

Anotace: Krátký příběh o smíření s osudem a následné naději.

„Tak na co jsi přišel??“ zeptal se mě a v očích mu zářila podezíravost. Nevěřil mi a já se mu ani nedivila, kdo by mohl věřit osobě, která nevěří ani sobě?
Na jeho otázku jsem mu neodpověděla. Nebylo co mu na to říct a jemu do toho nic nebylo. Porozhlédla jsem se po místnosti kde jsme stáli a znovu mojí pozornost zaujalo okno. Bylo velké a krásně zdobené, skvěle zapadalo do domu. Ale bylo moc velké – větší než jsou normální okna. Bylo spíše jako dveře.
„Tak na co jsi přišel?“ zopakoval znovu nyní již netrpělivě svou otázku. Podívala jsem za sebe na svojí osobní gardu, která mě všude doprovázela.
„Zatkněte lorda Siuzukiho de Braicha“ řekla jsem jim a pár z nich okamžitě obklíčilo lorda, který se na mě pouze překvapeně podíval.
„Je zlá doba Siuziki“ řekla jsem mu „a král se zle odvděčuje zrádcům“ otočila jsem se a odešla z místnosti. Bylo mi zle ze sebe a chtělo se mi zvracet, ale před svými vojáky jsem nedala nic znát. Už jsem se těšila až pokleknu před oltářem svého Boha a Otec mi bude dávat rozhřešení. On jako jediný věděl, že tohle nechci. Znal moje problémy které se den ze dne zhoršovaly.
Za sebou jsem uslyšela vzlyky lordovy ženy a jeho dcer. Uslyšela jsem špatně skryté nadávky jeho synů. Ale na tom nezáleželo. Šla jsem dál a neotočila se. Neměla jsem proč se otočit.
Odcházela jsem z domu a všimla jsem si malé osůbky, která na mě upírala svá malá očka. Nestihla jsem se včas ovládnout a přes všechnu etiketu jsem na ní zadívala. Byl to malý kluk. Nemohlo mu být víc jak pět let. Když jsem na něj upřela pohled trošku se poodtáhl dál do stínu. Nepřipadal mi jako by patřil mezi děti lorda, na to měl moc chudé oblečení.
Gardisti za mnou se zastavili, ale já toho nevnímala a dál upírala oči na to malé stvoření, které upírala své oči do mích i když to bylo přísně proti pravidlům, mi sourozenci by ho za jeho opovážlivost zabili. Ale já nebyla jako oni. A odvaha toho malého človíčka mě skoro dojímala. A v tu chvíli jsem z něho vycítila moc. A ucítila, že to bude jeden z významných lidí. Měla bych ho nechat zabít. Pomyslela jsem si. Ale proč? Třeba mě vysvobodí z mého vězení a já už nebudu muset se zpovídat u Otce.
Najednou se přiřítila žena. Kolem pasu měla zástěru a v očích strach tak velký jaký sem nikdy neviděla, ale nekřičela. Zastavila se pár kroků za chlapcem a jakmile mě uviděla sklopila oči a stála na místě.
„To je tvé dítě?“ zeptala jsem se jí.
„Ne“ odpověděla a pohlédla na chlapce, který se na ní otočil.
„Čí je to dítě?“ zeptala jsem se jí znovu a lord za mnou, kterého drželi stráže se začal ošívat.
„Pana lorda paní“ odpověděla a strach v očích se jí prohloubil.
Při pohledu na jeho šat jsem hned věděla, že je to levoboček. „Kdo je matka?“
„Matka zemřela při porodu“ odpověděla.
„To dítě jde s námi“ řekla jsem gardistům.
Lord se za mnou hrůzyplně otřásl, ale nevšímala jsem si toho a šla dál. Dítě jsem minula již bez pohledu na něj. Gardisté za mnou okamžitě vzaly dítě mezi sebe a odváděli ho.
„Ne prosím neberte ho“ ozvala se za mnou žena „bylo to dítě mé sestry, jediné co mi zbylo z rodiny“ řekla a v hlase měla vzlyky.
„Buď ráda, rodina je na obtíž“ řekla jsem a šla dál.
„Ne...“ uslyšela jsem za sebou a žena se s kudlou vrhla na má záda. Otočila jsem se a dívala jak mi kudla vjíždí do srdce. Žena s hrůzou upustila kudlu a gardisti jí hned obklíčíli.
„Ne nechte jí žít“ řekla jsem a kudlu zase vyndala. Žena vyděšená sama sebou se neodvážila na cokoliv podívat a lord zblednul.
„Chtěla jsi mě zabít“ řekla jsem suše.
„Ano“ řekla žena a vyděšeně se dívala na ránu, která před jejími zraky se hojila ovšem odkryla něco důležitého co neměla – s dlouhého pláště, který jsem měla na sobě vykoukly mé křivky a poznala, že jsem žena. Za to by jí každej z mích osmi sourozenců – ať už tři sestry, nebo pět bratrů – nechal zabít.
„Jste akorát ďáblové, kteří si nic jiného nezaslouží!!“ řekl lord který vybuchnul a podíval se mi poprvé do očí „Vy i Vaši sourozenci – všech váš devět. Král, který má takové sluhy je spojenec ďáblův a jako takový nesmí vládnout. A...“ zarazil se a upřeně se zadíval na poničené šaty a uviděl mé ženské křivky.
„To je zajímavá myšlenka, ale jestli nemáte již co říct mohli bychom jít dál. A ženu svázat a dát k dítěti“ řekla jsem a šla dál.
Nastoupila jsem do kočáru a počkala až se za mnou zavřou tlusté dveře. Pak jsem si sundala těžký kabát, dala pryč šátek, který jsem měla přes obličej a vyjeli jsme domů. S tohohle se budu muset zodpovídat zbylým osmi, ale dítě se ženou jim nevydám. Ne řeknu jim že jsou mrtvý, to dítě je má jediná naděje. Jediná naděje jak se dostat domů. Tam odkud přišla. Je to její tajný sen kvůli kterému je Devátá, Ta která je nejistá.
Podívala se z okna ven a ucítila na tváři vítr a její staré srdce se po tak dlouhé době znovu rozbušilo nadějí.