Tau-Mur (část 8.)

Anotace: Hledám betareadera. Ale musí to být někdo, kdo se nad textem opravdu zamyslí a dokáže sepsat kritiku nebo prostě, aby měl výtky k tomu co stvořim. Budu rád za všechny, co se ozvou. Buď na mail, komentář nebo zprávu, to už nechám na vás.

K večeru dorazila dvojčata se stříbrným kombíkem. Jack už stál s Pavlem venku před domem, kde se doposud skrývali, a ihned začali nakládat věci do auta.
Pavel se neustále ohlížel ke dveřím domu.
"Jestli vyhlížíš Annu, tak ta s námi nejede," řekl Jack. "Ona má své povinnosti tady. A teď nasedni, musíme vyrazit."
Pavel poslechl, ale když se auto rozjelo, všiml si, jak Anna vyšla před dům a začala jim mávat. V duchu k němu hovořila: "Najdi si v životě štěstí."
Plán jejich cesty byl jasný. Nejprve chtěli přejet hraniční přechod v Mikulově, potom jet přes Rakousko do Švýcarska, Itálie a nakonec lodí do Řecka.
V Mikulově se dostali do dlouhé kolony aut. Jack s tím počítal. Olymp chtěl Pavla za každou cenu a nechal zvýšit prohlídky na celnicích.
"Co uděláme," zeptal se Jacka Leny.
"Nic. V autě nevezeme žádné zbraně ani jiné vybavení, podle kterého by nás poznali. Budeme dělat dělníky, kteří jedou za prací do ciziny."
Pavel se pousmál. Připadal si jako James Bond na tajné misy, v obklíčení nepřátel.
"Ale co on?" ukázal Leny na Pavla.
"Na první pohled je přece normální člověk. Těžko mohou dělat krevní testy všem lidem, kteří přejíždějí hranice," řekl Jack, a pak se obrátil k Pavlovi: "Jestli se něco stane, změníš podobu a pokusíš se je od nás odlákat, abychom se dostali do Rakouska. Pak hranice sám překročíš a sejdeme se v nejbližším městě. Je ti to jasné."
"Jo," odvětil Pavel a jen si cvičně změnil ruku, jestli to ještě zvládne tak rychle.
Přišli na řadu.
Jejich auto obklíčilo dvanáct celníků, pak ještě přišli dva psovodi. Psi očichali auto kolem dokola, ale nic nenašli. Jeden celník se sklonil k řidiči, Karlovi: "Vaše pasy prosím."
V Pavlovi hrklo. Úplně na nějaký pas nepřemýšlel. Už se chystal proměnit, když ho Jack chytil za ruku. Pavel se k němu otočil a uviděl, jak kývá hlavou, že všechno je v pořádku.
"Tady jsou," řekl Karl a podal celníkovi čtyři pasy. Ten si je od něho vzal a začal je studovat.
Celník pasy kontroloval déle než by bylo cestujícím v kombíku milé. Všichni už pociťovali nervozitu a nejvíc z nich Pavel.
Nakonec celník zavolal vysílačkou nadřízeného a Karlovi nakázal, aby zajel na parkoviště u celnice.
Přišel třicetiletý poručík, s nakrátko střiženými hnědými vlasy, a s ním čtyři celníci. Ti se zastavili kousek od auta a velitel pokračoval dál sám.
Pavlovi se začalo plnit čelo potem. Už se chtěl proměnit a vrhnout se na poručíka, potom zbylé celníky, když se stalo něco, co nečekal.
Poručík mrknul na Jacka a ten mu gesto vrátil: "Ještě tu počkáte pár minut, aby nikdo neměl podezření, a pak vás nechám jet dál," řekl.
"Už jsem myslel, že se neobjevíš. Nenahlásil si na velitelství povýšení," promluvil Jack.
"Povýšili mě teprve včera. A do něděle, kdy podávám hlášení, zbývají tři dny."
"Hlavně, že to dobře dopadlo," dodal Jack s úlevou v hlase.
Pavel na Poručíka zíral s pusou dokořán.
"To je on?" zeptal se Poručík a Jack kývl. "Měl by se naučit skrývat překvapení nebo vás na další celnici chytnou. A teď už jeďte," vrátil jim falešné pasy a ještě chvíli se díval na stříbrný kombík, dokud se mu neztratil z dohledu.
Pavel se podíval naštvaně na Jacka: "Proč jste mi o tomhle neřekli?"
"Ty sis snad myslel, že budeme, s tebou v autě, riskovat průjezd přes celnici, ve které by nebyl člen našeho hnutí. Nebuď naivní, to by bylo moc riskantní."
"Ale o tomhle jste mi mohly říct!"
Jack si povzdechl: "A není to teď už jedno. Jsme v Rakousku, tak to nech plavat," odpovědí mu byl jen Pavlův navztekaný pohled a trochu zelenající se kůže. "Dobře, příště ti o všem řeknu. Slibuju."
"To doufám," ukončil rozhovor Pavel a potom se začal dívat z okýnka auta po Rakouské krajině.
***
Anna skončila práci pokladní v supermarketu. Šla k autu, nasedla do něho, ale strnula, když se ze zadního sedadla ozval muž: "Snad vás ta práce nezmohla a máte ještě dost síly si popovídat."
Byl to pan Andersen a Anna se hned pokusila vystoupit, ale dveře zablokoval svým tělem bodyguard se slunečními brýlemi. Další si pak sedl na místo spolujezdce a vedle pana Andersena na sedadlo za ní.
"Nic vám neřeknu!"
Pan Andersen se zasmál: "Ptal jsem se vás snad na něco? Jestli si myslíte, že vás potřebuju k nalezení té stvůry, tak se mýlíte. Ta se dříve nebo později sama prozradí."
"Tak co po mě chcete!" vyštěkla na něho Anna.
"Nic. Jen vaši smrt," dořekl a potom hlavu Anny sevřely dvě silné ruce bodyguarda, kyborga, ze sedadla za ní a zlomili ji vaz.
"Hmm, tak jsme si moc nepopovídali. Snad to s jiným členem hnutí bude lepší," řekl pan Andersen a vystoupil z auta.