Psí život pro ďábla

Anotace: Povídečka, co mi trvala stršlivě dlouho - s jejími hrdiny jsem žila asi půl roku. Tedy, spíš proto, že jsem lemra, ale...;D Doufám, že se pobavíte. edit:upraven konec, pro vyrovnání spádu děje

Bylo pozdní odpoledne. Seděli jsme v kavárně s Gabem a zaháněli nudu tlacháním a silným kafem. Byla to taková ta obyčejná kavárna, kostkované voskované ubrusy, utahaná servírka s lodičkou na hlavě a skleněná výloha s vyhlídkou na zaprášenou silnici.
Gabe usrkl kávy, zašklebil se a sáhl po cukřence.
„Copak, Gabrieli, nechutná? No jo, nebeská to není,“ rýpl jsem si. Když o tom tak přemýšlím, vlastně bysme tu spolu vůbec neměli sedět, přecejen, andělé a démoni...jenže co to Starej zabalil, všechna hierarchie šla tak nějak do háje. V Nebi zůstalo jen pusto prázdno s pár nižšími šaržemi, Peklo najednou ztratilo motivaci. Nakonec se většina sebrala, prodala kotle a nebeské trubky a vypadla na zem.
Když se Starej vypařil, měl jsem za sebou slušnou kariéru. Nějaké ty vraždy, bludy, slušné množství svedených duší. V jednom koutě středozemního moře mě dokonce uctívali. „Jen tak dál, Beliali, jen tak dál!“ poklepávali mi na rameno a já byl v sedmém nebi – tedy vlastně pekle. A pak si svatí papaláši sbalili kufry a všechno bylo fuč. Co jsem měl v Pekle ještě dělat? Vytratil jsem se nahoru a začal si hrát na člověka.
Abyste si nemysleli, na víru mě neobrátil. Občas na Starýho nadává víc než já. Ani se nedivím. Dost by mě zajímalo, jak to že ho tady zapomněli.
Mrkl jsem na hodinky a zvedl se. „Zatáhni to i za mě!“ zamával jsem na Gabea a vychutnal si jeho nenávistný výraz. Vyšel jsem na ulici a srazilo mě auto. Před očima se mi zatmělo a objala mě bolest. Už zase, sakra! Jak já to umírání nenávidím!
No jasně. Teď se ještě narodit a pak budu zase šestnáct sedmnáct let čekat, než mně konečně v hospodě nalijou.
Před očima se mi objevilo světlo a já se – už zase – poprvé nadechl. Pak jsem zakničel a uvědomil si, že se něco podělalo.
Vůbec nic jsem neviděl. Ne že by byl novorozenec byl bystrozrakej, ale aspoň rozezná sem tam nějaký ten flek. Já viděl jen tmu. Počkat, vlastně ne. Něco jsem viděl – ale nebylo to očima.
Konečně se mi rozbřesklo. Můj odhad podpořilo i to, že místo starých známých rukou jsem měl tlapy a na konci těla – žeby jako ukázka bývalé kariéry? – ocas. Prostě a jasně, byl jsem pes.
Zoufale jsem vykníkl. To přece nemůže být pravda! Místo nějakého řešení do mě dloubl psí čumák a přistrčil mě k měkkému tělu. V duchu jsem si povzdechl a přepnul na autopilota.

Příštích pár týdnů, když jsem zrovna nespal nebo nejedl, jsem se pokoušel vymyslet, co budu dělat.Aspoň že když se mi rozlepily oči, viděl jsem jako dřív. Všechny barvy, paráda. Poděkoval bych za to Bohu, kdybych nebyl z druhé strany barikády a Starej nebyl někde na vesmírným Havaji.
Když jsem se poprvé setkal se svými majiteli, měl jsem z toho docela šok. Z mého pohledu vypadali jak obři, když ke mě natáhli ruku, tak jsem měl doopravdy nahnáno. Perspektiva je hrozná věc, to vám povím.
Když se to vezme kolem a kolem, vlastně ten psí život nebyl ani taková hrůza. Měl jsem co jíst, kde spát, rvát se se sourozenci byla docela legrace a když si na to jeden zvykl, drbání lidskou rukou bylo lepší než thajské masáže. Jediná neodbytná otázka, která mě sužovala, se týkala mých nových majitelů. Podívejte, já nejsem žádná naivka. Když lidi chovají psy, tak na nich chtěj něco trhnout. Já to musím vědět nejlíp, postavil jsem si na tom živnost...
A pak jednou přišli. Byla to nějaká rodinka, s dvěma dětmi, které se překřikovaly a natahovaly po nás ruce. Ťutinky ňuninky a tak dál. Zalezl jsem do kouta a čekal až se to přežene. Skončit u těchhle, asi si užiju pěkné peklo – a to z té špatné strany.
Byli sice první, ale poslední rozhodně ne. Zezačátku jsem si říkal: „Bezva, tihle jsou příšerný, zkusím ty další,“ jenže to časem začínalo vypadat docela mizerně. Někde si těch pár roků psího života odklepat musím, jenže jsem to chtěl aspoň prožít bezbolestně.
Tak dost, rozhodl jsem se nakonec. Ti další, kteří příjdou, jsou moji, i kdyby to byl kuchař z vietnamské restaurace, kde právě došlo maso.

Když se otevřely dveře, proklel jsem se do posledního chlupu a pokusil se zahrabat pod zem. Tohle fakt nebylo fér!
To děvče bylo vážně kus. Jsem hlavně na blondýnky s andělskou tvářičkou – asi nemos z povolání – ale takové jí nesahaly ani po kolena. Vlasy měla tmavé až do černa a v šedomodrých očích veselé jiskřičky. A já měl čtyři nohy, čumák a chodil jsem na bedýnku.
Klel bych, až by se i Lucifer červenal, ale to bych musel vědět, kdo mi tohle všechno spískal. Tak proč brát Starýho jméno nadarmo.
Dívka ke mě natáhla ruku a já nahodil výraz masového vraha. Rozesmála se a vytáhla mě z pelechu. Vrah se štěněcím čumákem asi není to pravé ořechové.
„Co na něj říkáš, Micky? Není roztomilej?“
Teprve teď jsem si všiml, že není sama. její kluk smrděl kolínskou a pomádou. Ten jí snad musel mít na hlavě víc než vlasů. Typickej frajírek.
Zavrčel jsem na něj, což děvče opět rozesmálo. Kluk se na mě kysele šklebil. Sympatie byly zřejmě oboustranné. Blbec. Ani neví, co má.
„ To chceš tuhle stvůru, Ricky? Vypadá jak kříženec smetáku a štětky do komína,“ zaperlil Micky.
„Ale no tak! Podívej se na ty oči! Jako kousky jantaru,“ pohladila mě po nose.
No vida. O svých očích jsem nic nevěděl. Aspoň něco zůstalo, jak má být.
„Vážně nechceš třeba pudla?“ pokusil se ještě Micky. I jemu ale bylo jasné, že nemá šanci., A já se po několika podpisech vezl v přepravce domů s Erikou Callahanovou, svou novou paní.

Ten dům se mi líbil na první pohled – a na první začichání ještě víc. Vonělo tu kafe, levandule a staré dřevo. Nádhera. Skoro jsem si nedokázal představit, jak jsem dřív mohl vejít do domu a nevědět, jak se v něm žije.
Erika mě postavila na zem a mě se na dřevěné podlaze hned rozjely nohy. Micky se škodolibě zachechtal a já zatoužil ho pořádně pokousat.
„Jak chceš té stvůře říkat? Fido?“
„Přestaň mu říkat stvůra, prosím tě,“ zamračila se, „mmm, co třeba Balzac?“
No to potěš peklo.
Erika mě odnesla do kuchyně, kde stál v koutě košík vystla ný starou dekou. Nový domov? Nic proti. Moje ďábelská dušička se zatetelila při pomyšlení, jak krásně se tu budu motat pod nohy.
Slunce se pomalu nachýlilo k západu. Ještě chvíli jsem blbnul na parketách mezi paprsky slunce a stíny okeních rámů a pak jsem se stočildo svého pelíšku.
Byl jsem utahaný, ale spánek nepřicházel.
Přešla hodina, pak druhá, obě ohlášené starými hodinami v hale. Všude kolem mě byla hustá tma a svírala mě. Jsem přece démon, kčertu! Tma je můj domov!
Mohl jsem si to opakovat, kolikrát jsem chtěl. Hnusného pocitu jsem se nezbavil.
A taky mi byla zima. Zachumlal jsem se pod deku, tak, že mi zpod ní trčel akorát čumák. nepomohlo to. Tenhle chlad nebyl z vnějšku ale zevnitř. A já...já začal kňučet. Já nejsem žádný zbabělec.
Zmlkni. Zmlkni, sakra!
To už jsem kňučel opravdu nahlas. Vlastně, to už jsem vyl.
Někde nahoře vrzly dveře.a po schodech přiletěla Erika. Vzala mě do náruče a začala mě konejšit. „No no, klídek, mrňousi. To je dobré. Tohle bych neměla dělat, víš? No, no. Ale ať jdou všechny příručky k čertu,“ vedla ke mně uklidňující monolog a drbala mě za ušima.
Pomalu jsem zmlkl, ale přiznávám, vlastní sebekázní to nebylo.
Ze dveří se vynořil Micky. Mžoural na mě spánkem slepenýma očima a rukou se snažil upravit si vlasy. Měl jsem chuť rozesmát se. Kdyby takhle přišel k nám dolů, tak ho z fleku zaměstnám.
„ Polož ho zpátky,“ zavrčel na Eriku. „Takhle si na to zvykne a bude nás budit každou noc.“
Erika se na něho zamračila. „Nech toho. Je to jen štěně. Asi se tu bojí. Vezmeme ho nahoru.“
„Do ložnice? Ty ses vážně zbláznila.“
Ale to už si to mašírovala se mnou v náručí po schodech.
V ložnici mě postavila na zem a začala štrachat ve skříni. Zvědavě jsem se rozhlédl. Místnost nebyla velká. U jedné zdi skříně, naproti dvě vysoká okna a mezi nimi prádelník. Pokoji vévodila velká dřevěná postel. Vypadala staře a mě už podruhé napadlo, čí je to vlastně dům. Tipoval bych, že Eričin – Micky si zjevně na umění moc nepotrpí.
Dívka mezitím našla, co hledala. Ze skříně vytáhla starou, červeně kostkovanou deku a položila ji do kouta. Micky, kteerý se zatím vypotácel do schodů, to pozoroval s kyselým výrazem. Ignoroval jsem ho. Stočil jsem se na dece do klubíčka a téměř vzápětí jsem usnul.
Další den večer, když mě chtěli odložit v kuchyni, ani jsem se svého košíku nedotkl. Místo toho jsem rovnou vycupital do ložnice.
Micky na mě hodil vražedný pohled. „To snad to zvíře ani nemyslí vážně!“
Erika jen mávla rukou. „Stejně jsem chtěla, aby spal tady.“
Hezky jsem se na Mickyho po psím zašklebil. Tůdle nůdle, blbče.
Asi mi to štěněcí tělo leze na mozek.
Pomalu jsem si začínal zvykat na nový domov. A na novou paní. Pořád mě štvalo, že jsem pes, ale snažil jsem se být aspoň pes-realista. Měl bych být rád, že jsem ji vůbec potkal.
Některé věci jsem ale nechtěl jen tak přetrpět. Jako například, když se jednou v noci Micky začal lísat k Erice. Jeho záměr byl víc než jasný.
Tak to ne. Přede mnou teda ne!
Zavrčel jsem a zuřivě se zakousl do jejich přikrývky. Zvládl jsem ji servat dřív, než po mě Micky chňapnul. Uskočil jsem. Peprně zaklel a chňapnul po mě znovu.
„Micky, nech toho!“ ozvala se Erika a chytila ho za rameno. „Ještě mu ublížíš!“
„To mám přesně v plánu,“ zavrčel temně a konečně mě polapil. Chytil mě za zátylek a vyhodil mě ze dveří. Div že jsem se neskutálel ze schodů.
Sice jsem musel spát za dveřmi, ale účel to splnilo. Z ložnice se ozývalo jen výmluvné ticho.
Mickymu sexuální abstinence vůbec nesvědčila. Protože jsem tohle zopakoval ještě několikrát, po pár týdnech začal být pěkně nevrlý.
Já s ním chtěl jinak vycházet slušně. Jenže on si na mě začal vylívat zlost. Tak jsem se bránil.
No, možná trochu přehnaně.
Vlastně občas dřív, než něco vůbec udělal.
Počůrané papuče, rozžvýkané noviny, utrhané knoflíky u saka. Berzo jsem objevil snad všechny štěněcí kousky. Když válku, tak pořádnou.
Eriku jsem ale poslouchal. Přišel jsem na zavolání, sedal jsem si, lehal – byl jsem zkrátka „hodný pejsek“. Až na to, že jsem nenáviděl jejího milence.
A pak jednou pohár přetekl. „Já toho zxatracenýho čokla nenávidím!“ zařval Micky. „Vyber si! Buď půjde on, nebo já!!“
Strašně jsem se vyděsil. Co když mě pošle pryč? Co budu dělat, až k ní nebudu patřit?
Erika se na Mickyho smutně podívala. Pak se podívala na mě. Vzala mě do náruče.
„Dobře Micky. Tak si běž.“
Cítil jsem, jak se třese a připadal jsem si jako největší záporák pod sluncem. A poprvé mi to nebylo příjemné.

Večer už byl Micky pryč. Erika si udělala horkou čokoládu a zalezla do postele. Brečela a mě jí bylo hrozně líto. Vyskočil jsem k ní a rýpl do ní čumákem. Podrbala mě a já jí slízl z tváří slzy. Objala mě a zabořila tvář do mojí srsti. „My to zvládnem sami, viď, Balzaku? Stejně to byl pitomec.“
Měl jsem hroznou chuť k ní promluvit. Říct jí: „Máš pravdu, byl to blb.“ Vím že bych to dokázal, realita na mě neplatí. Jenže k čemu by to bylo. Leda bych ji vyděsil. Stejně bych byl jenom mluvící pes. Akorát tak atrakce do cirkusu.
A tak jsem místo toho klidně držel a nechával si kožich promáčet slzami.
Sakra, já už vážně začínám měknout!
Vždycky jsem si myslel, že ty žblepty antických a bůhvíjakých dalších bláznů jsou jen mlácení prázdné slámy. Podívejte, když jste démon, neuvažujete o smyslu života. Protože prostě nežijete. Anebo líp: žijete, abyste se bavili.
Jo, jenže jak se zdá, tak ti kecálci se asi v jednom přecejen trefili. „Forma ovlivňuje obsah,“ tak to je, ne?
Dokonce jsem se přistihl, jak čumím do syslí nory a nasávám pachy jak feťák lepidlo!
Vlastně jsem měl mnohem víc svobody, než jsem čekal. Jakmile odešla Erika do práce, měl jsem dům celý pro sebe. Paráda! No, když se mi jednou povedlo otevřít ledničku, tak jsem to trochu přepísk...
„Zlej pes, Balzaku! Zlej pes! Jen se podívej, co jsi udělal“ Chytila mě za zátylek a, no, napráskala mi jak psovi. Hele, sado maso je fajn, ale tohle mi pěkně pocuchalo sebevědomí.
Naštěstí do rána vychladla. „No jo, ty ňoumo chlupatá,“ zabručela, když jsem ráno přičinlivě donesl noviny. „Ale dneska tě tu nenechám, to ani omylem. Půjdeš se mnou do práce, stejně jsem tě chtěla šéfovi ukázat. A cestou domů se stavíme na cvičáku.“
U všech pekelnejch, to jsou mi vyhlídky.
Když jsme tak šli po městě, uvědomil jsem si, že vlastně o eričině práci vůbec nic nevím. Ráno odešla, večer se vrátila. Začínal jsem být vážně zvědavý.
Když se před námi objevila budova univerzity, bylo mi všechno jasné. Bezva! Univerzity já vždycky rád. Ani nevíte, jak se tu nápaditý ďábel vyřádí. Pomluvy, spory, žabomyší války...
Jak jsem vzápětí zjistil, Erika pracovala na katedře Archaické lingvistiky. No, tak tomu bych mohl i rozumět.
Vešli jsme do druhého patra a Erika nakoukla do jediných otevřených dveří. „Ahoj, Essie! Kde je náš hlavoun?“
Sympatická blondýnka se narovnala – a prásk! – narazila si hlavu o lampu. Erika svítidlo otočila a zazubila se. „Jako vždycky, co?“
Essie si pošoupla brýle a zeširoka se usmála. „No jo. Gabriel je u kvestora, ale za chvilku se vrátí. Snaží se ukecat vyšší rozpočet.“ Kysele se ušklíbla. „Nemá šanci.“
Skoro jsem se zazubil. Přesně tak jako vždycky.
Na chodbě se ozvaly kroky. „My o vlku a vlk...“
Dveře se otevřely a mě se jen tak tak podařilo ztlumit vykníknutí. Gabe! Ten zatracenej sviňák Gabe!
Překvapený byl úplně stejně jako já. Samozřejmě mě poznal. Andělé se s démony prostě rozeznají vždycky.
/co to, sakra?/ ozvalo se mi v hlavě.
/Jó, nazdar Gabe§ To se bavíš, co? JAK-JSI-TO-SAKRA-UDĚLAL!?!/
Gabriel se falešně usmál na Eriku. „To je ten tvůj pes? No, hezký...“
/Ty si myslíš, že v tom mám prsty? Jak bych mohl? Copak jsem Panbůh?/
Erika tuhle podprahovou debatu samozřejmě nemohla slyšet. Ale něco poznat musela, zamračila se a podrbala mě za uchem. „Nebude vadit, když si ho tu dneska nechám? Potřebuju něco vyřídit...“
Gabe jen mávl rukou: „Proč ne. Jen ať je potichu.“
/Víš jak jsi mi zavařil, když ses nechal zajet? Výslechy, hlášení, dokonce jsem ti musel zaplatit pohřeb!/ zazněl andělův hlas znechuceně. /Ale něco takového? Ani nevím, jak bych to udělal!/
Došli jsme do Eričina kamrlíku a já se uvelebil pod stolem. Zavřel jsem oči, aby se mi spojení udržovalo snáz a zamyslel se. Vlastně jsem to Gabeovi i věřil. Do koloběhu reinkarnací se nedokáže nabourat hned tak někdo – a navíc, proč by to dělal? /A kdo v tom má teda prsty?/
/Nikdo, řekl bych. Prostě jen chyba v Matrixu./
Ha ha ha, vážně./ Ten film jsem stejně nikdy neměl rád.
A bylo to. Trčel jsem tady ve psím těle a neměl jsem to ani na koho hodit.
/Tak to prostě skonči! Dvakrát za sebou se to nestane. Neříkej, že se smrti bojíš.../
Gabe měl pravdu. Jenže...hele, asi jsem cvok. Ale kdybych umřel teď, Eriku už bych nikdy nedohnal. To raděj zůstanu pes.
Gabriel si to samozřejmě v mé hlavě přečetl. Pomyslel si něco o vymatlaných cvocích a mávl nade mnou rukou.
Položil jsem hlavu erice k botě a v duchu si povzdechl. Jo, asi jsem. Forma ovlivňuje obsah, tak je to. Nebo možna taky ne.
Když už jsem se tak rozjel, rozhodl jsem se být zvědavý. Čím se to tady vlastně zabývají?
Popravě vším možným. Celý projekt si dal za cíl zmapovat všechny podivnosti, odchylky a úchylky starých jazyků. Od latiny po řečtinu a ještě hloub. A tak shraňovali cokoliv, od účtů po svatební smlouvy a hledali zvláštnosti. Ale copak? Gabe, co to hledáš?
/Do toho ti nic není. Starej se o svoje blechy, jo?/
To mě samozřejmě nemohlo v ničem zabránit. Co by tak Gabriel mohl chtít...
/A há, ty vykuku! Ty hledáš bránu!/
Podle vzteklé ozvěny v andělově mysli jsem poznal, že jsem se trefil. /To nemusíš schovávat, k čemu by mi to bylo? Mě se tu líbí./
Gabrielovi se ulevilo. Asi se bál, že bych chtěl jít s ním, nebo co.
/Jak to má vlastně fungovat?/
/Najdeme oblast, kde anomálie v jazyce dokážou, že místní znali naši řeč. A tam, kde ji znali, tam musí být brána,/ vysvětlil Gabe.
/Pěkně vratká teorie, víš to?/ zapochyboval jsem.
/Nějaký lepší nápad?/ Znělo to unaveně. Vlastně poprvé mě napadlo, jak moc mu vadí, že ho tu svatí se Starým nechali. No, třeba se mu to povede najít.
/A jak jsi to odůvodnil těm dvěma? Předpokládal bych, že s křídlama a harfičkou na trh nepůjdeš./
V Gabeově hlavě se objevil myšlenkový ekvivalent ušklíbnutí. /Esmeraldě a Erice? Nebylo potřeba. Ony tuhle práci zmožňují, nepotřebují žádný převratný důvod. Proč sis myslel, že mám jen dva lidi?/
Tak to mě dostalo. Vlastně jsem si myslel, že těch lidí je tu normálně bývá víc...
Gabe se jen melancholicky pousmál. /Kéž by./
/Hm, a nechceš s tím trochu helpnout? Můžu nakukovat tvým holkám přes rameno a kontrolovat je,/ dodal jsem jako odpověd na nevyslovenou otázku
/Z domu jo? Tak dobrý telepat zase nejsi./
Ďábelsky jsem se zašklebil. /Tak tohle nech na mě, andílku.../

„Tak co máte za problém?“ otázal se bodře chlapík v bundě s nášivkou „Angelo, dog trainer“ Vysoký blonďák, namakaný a s širokým blýskavým úsměvem. Angelo, to určitě. Takových se v Nebi báli jak čert kříže, už teď se jim půl světa směje, že vypadají přitepleně.
„No, zlobí. Když jsem doma, jej ako andílek a poslouchá na slovo, ale jak vytáhnu paty, strhne se peklo.“
Zamrkal jsem. Tolik narážek na mou bývalou profesi, to se hned tak nevidí.
Angelo se ke mně sklonil. „Tak se na to podíváme. nejdřív si zkusíme pár základních povelů,“ pronesl k Erice a máchl směrem ke cvičišti. Bezva, právě jsem dostal chuť si něco zlomit.
Samozřejmě přeháním. Vlastně, byla to docela švanda.
Angelo zkoušel jeden povel za druhým a s každým mu víc a víc mizel úsměv z tváře. Nakonec toho nechal a zamyslel se.Pak mu pohled padl na kůlnu v rohu cvičiště. To mě chce přetáhnout lopatou, nebo co?
Asi ne. Mrkl na Eriku, chytl mě za obojek a zavřel do domku. Potichu odešli abych je neslyšel. Čtení myšlenek je skvělá věc.
„Teď počkáme. Možná že doopravdy jde o to, že není pod dozorem.“
Tak takhle! Položil jsem si hlavu na tlapky a dal si šlofíka. Když se trenér s Erikou vrátili, našli jen roztomilého štěněcího výrostka a netknutou kůlnu.
A tak jsme se sebrali a šli domů.
Den na to šla Erika do práce sama. Tentokrát jsem binec dělal cíleně – a dal jsem si záležet.
Tohle martýrium jsme si zopakovali několikrát. Když jsme se vrátili ze cvičiště – byli jsme tam už asi tak po páté – moje paní si ke mně sedla a podívala se mi do očí. „Ty něco chceš, viď. Nejsi neposlušný, ty prostě na mě vyvíjíš nátlak, co, Balzaku?“ Jen jsem se po psím zatlemil.
„Chceš abych zůstala s tebou doma?“ podrbala mě za uchem. „Nebo se ti tak líbilo u mně v práci?“
Štěknul jsem a podíval se jí do očí. Tohle jsem odkoukal z Lassie.
Podezřívavě na mě koukla. „Seš nějakej moc chytrej na malý štěně, Balzaku.“ Pak si ale povzdechla. „Ale co, Gabriela to nezabije a Essie tě už teď zbožňuje.“
Gabe se radši ani neptal, jak se mi to povedlo.

Svou pomocí jsem celý proces urychlil. Stačilo prostě sledovat mysli dvou dívek a z mnoha různých odchylek vybírat ty správné. Když jsem něco našel, pronto jsem dal Gabrielovi echo. Balzak je hodný pejsek, to teda jo.
Týden, dva týdny, měsíc, půl roku...Být psem bylo fajn. Chodili jsme s Erikou do parku, v létě k vodě nebo jsme jezdili na výlety vlakem za město. Nikdy jsem žádnému člověku nebyl takhle blízko. Otevřelo mi to nové obzory, vážně – a nebylo to jen tím, že jsem stojícím lidem viděl tak akorát do rozkroku. I když...
Navíc, přiznávám se, pořádně jsem se těm dvěma hrabal v hlavách. Jsem přece ďábel, ne? Odolávání pokušení nemám v popisu práce.
Stejně jsem nezjistil nic převratného. Ty pověsti o hříšných lidských myšlenkách dost přehánějí. Dozvěděl jsem se, že Erice se líbí, když jí říkají Rika – fakt využitelná informace; že Essie nesnáší, když ji oslovují plným jménem – ani se nedivím; jaký typ kluků se Rice líbí. Tak to jsem fakt vědět nepotřeboval. Jako člověk vypadám dost podobně. Ha ha ha, to je vážně ironie.

Ani jsem se nenadál a přiblížily se moje první psí Vánoce. Rika koupila stromeček a postavila ho do haly, někde na půdě vyhrabala bednu plnou ozdob. Takovou zábavu už jsem dlouho nezažil. A to jsem rozbil jen jednu baňku! Ty další tři rozšlápla Rika, když jsem jí je zahnal pod nohy. Já nic, já hodný pejsek...
Aby byla atmosféra dokonalá, dokonce někde sehnala i kus krocana.
Seděli jsme na gauči před stromkem a pozorovali svíčky. Položil jsem Rice hlavu do klína a v duchu si povzdechl. Bylo tu prázdno, ticho, smutno. v tomhle pokoji měla být rodina, ne mladá holka a pes. Skoro jsem zalitoval, že jsem vyštval Mickyho.
Ale jen skoro. Vánoce mají být přece být zábava, ne? tak to Starej nějak zamýšlel. A kdo to umí roztočit líp než ďábel?
Krok jedna, muzika. Tak dlouho jsem běhal po schodech nahoru a dolů, až jsem dostal Riku z křesla. Pak už stačilo dost dlouho štěkat na magneťák...I když to teď vlastně hraje cédéčka. no jo, pokrok.
V hale se rozezněly koledy. No, lepší než nic.
Krok dva, taneční prostor. Jedním okem jsem mrknul na koberec. Tak ten musí pryč. zatáhl jsem – sakra, on na něm stojí stromečééé.....Erika se přihnala jako blesk a stihla ho chytit. Svíčky už dohořely, požár nenastal.
„Tohle není žádná taneční párty, ty ďáblíku!“ obořila se na mě moje paní. Naklonil jsem nevinně hlavu na stranu. Ne?
Erika se zazubila. „Proč vlastně ne? Přece tu nebudem držet ticho jak za dušičky.“
Přesně moje slova!
Už jste někdy zkoušeli tančit na zadních? To je aspoň odvaz, říkám já.
Nakonec jsme se svalili na koberec a šli zbaštit krocana. Když jsme se vrátili, Rika pustila koledy a vytáhla fotoalbum. „O Vánocích se má vzpomínat,“ zamumlala pro sebe.
Vyskočil jsem vedle ní na gauč a zvědavě se jí podíval přes rameno.
Vzápětí jsem se neudržel a vyštěkl.
Rika se na mě zamračila. „Co to děláš? To je moje máma!“
No právě, už jsem si všiml. Pod velkou fotografií zelenooké černovlásky se skvěl nápis „Maminka“. Ta černovláska byla Lilith.
Slyšeli jste už ten příběh o tom, že Lilith, první žena Adamova, byla odmítnuta a zplodila všechny démony? Tak ten není pravdivý. Pravda ovšem je, že Lilith byla pěkně divoká roštěnka. Nebe jí nebylo dost po chuti a tak se nakvartýrovala k Luciferovi do Pekla. Dost ráda si zalaškovala, takže tam byla jako doma. I když, o jejím pobytu v Nebi se taky lecos povídá...
Pokud jde o původ, nikdo si není jistý. Ale určitě je velké zvíře. Tak tahle bytost je matka mojí paní – a podle podoby určitě ne adoptivní.
Na venek jsem se uklidnil, ale uvnitř to ve mně vřelo. Pár věcí se mi vysvětlilo – třeba to, že vždycky nějak vycítila, že se jí hrabu v hlavě. Nedošlo jí, o co jde, ještě ne, ale poznala, že se něco děje. Zdá se, že se takříkajíc pomamila.
Veselé vánoční překvapení.

Jak náš jazykovědný výzkum pokračoval, Gabe začal být čím dál tím nervóznější. Konečně začal dostávat výsledky. Anomálie nebyly z Jižní Evropy, jak typoval Gabriel, ani z Malé Asie, kterou jsem hádal já, ale kdesi ve Střední Evropě. Dost divné, v těchhle místech žili Keltové...jejich polyteismus a Starej mi moc dohromady nejdou. No, možná maskování.
/Jak víš, že nějaká brána vůbec existuje?/ Já vím, blbá otázka. Nedalo mi to.
/Znám Starýho jako svý boty. NENÁVIDĚL nevratná rozhodnutí. Proto taky odešel. Lidi je dělají prostě moc často a je jim to úplně putna./
Mě to vlastně mohlo být fuk. Já se nikam nechystal.Zato Gabe vypadal jako děcko, co se těší na novou hračku.

Není divu, že zuřil, když se časně z jara Essie rozhodla jet na dovolenou s rodinou a sotva pár dní potom Rika chytila chřipku. Samozřejmě neřekl ani ň, je to přece anděl.
Rika ležela doma v posteli, brala prášky a vypadala, že se ukouše nudou. Já se jí snažil rozptýlit, ale po týdnu už mi tak ňejak došly triky. Když zazvonil telefon, byla to skoro spása.
„Ahoj, Eriko, tady Gabriel. Právě mi přišel balík nových textů. Essie tady ještě není a...já, no...potřeboval bych...“
„Tak mi to sem hoď,“ povzdechla si Rika. „Moji adresu máš, ne? Kdyžtak mi zavolej, budu tě navigovat.“
Nebylo potřeba. Zachvíli už zvonil zvonek u dveří. Zauvažoval jsem, jestli mají andělé v hlavě taky nějaký ten kompas jako holubi. My ďáblové ho nemáme, nevešlo by se nám tam tolik perverzity.
„Balzaku, otevři dveře!“ zavelela má paní. Žádný problém. Smrtelník jsem možná jen průměrný, zato pes jsem geniální. nanejmíň. Asi bych si měl hlídat inkognito.
Gabriel vyšplhal po schodech, v náručí krabici nacpanou kopiemi různých dokumentů. vešli jsme do pokoje, Gabe složil svůj náklad na zem a já se uvelebil v posteli. Když si toho všiml, neúspěšně se pokusil nevyvalit oči.
„On spí s tebou v posteli?“ zeptal se zbytečně.
„Já vím, já vím, neměl by. Asi jsem moc mírná,“ usmála se Rika. „Navíc je lepší než ohřívací láhev.“
Přečetl jsem si Gabeovy myšlenky a zašklebil jsem se. /Neboj. Fyzicky je to téměř neproveditelný úkon. A sodomie nikdy nebyla můj styl./
Gabe mě v duchu nazval perverzním prasákem a nechal to plavat.
Rika z krabice vytáhla štos papírů a zalistovala. „Němčina?“ podivila se.
„Dostal jsem tip,“ zalhal Gabe, kterému jsem nenechavě nakukoval do hlavy.
/Horká stopa?/ dobíral jsem si ho.
/Jo,/ odvětil stručně a mně sklaplo. Stručný Gabe, to se jen tak nevidí.
Když jsme pak s Rikou procházeli ty dokumenty, došlo mi to. Všechny se týkaly jednoho místa, všechny v sobě měly jednu odchylku. Tu správnou. Takže, buď si tu andílci pořádají každoroční variantu Woodstocku, nebo...
Nebo jsme to našli.

Gabriel to samozřejmě nevzal jako nezvratnou pravdu. Už mezi lidmi žije dost dlouho, aby znal slova jako „kachna“ nebo „falešná stopa“. Porovnal výsledky celého výzkumu, odhady, uvážil možné odchylky. Ale všechno to na nás křičelo: “Ano, ano!“ Nakonec toho Gabe nechal a rozhodl se.
/Jedu se tam podívat. Ale ještě předtím si musím s někým promluvit./ Jak jsem vzápětí vyšpízoval, ten někdo byl doopravdy jen někdo. Ani Gabriel si nebyl jistý. Nějaký odborník na okultismus, historii magie – takže asi od nás.
/Jo, možná. Pokud to tak je, může nám to potvrdit./
/Nebo vyvrátit,/ namítl jsem. Ale to bylo Gabeovi fuk.
Chtěl se s ním sejít na nějaké univerzitní akci, kterou pořádala skupina podobně ujetých lidí.
/Bezva! Jdu taky! Na párty jsem nebyl ani nepamatuju./
/A to chceš udělat jak?/ušklíbl se v duchu anděl. /Tihle vzdělanci jsou divná cháska, ale pes mezi ně nezapadne. teda zatím./
/To nech na mě, jo? Mám své metody./
Pokud šlo o Gabriela, ten o nich silně pochyboval.
Když to nadhodil před děvčaty, dorazila ho Rika: „Půjdu taky. Mívala jsem tam pár známých, neviděla jsem je ani nepamatuju.“
Gabriel vytáhl svůj poslední argument: „A kdo ti pohlídá psa?“ Tak to teda fakt dík, andílku.
Suverénně ho odpálkovala. „Jen se neboj, Balzac se o sebe postará. Viď Balzaku?“ hodila po mně pohledem dost tvrdým i na řezání diamantů. Zatvářil jsem se jako neviňátko. Já? Já jsem přece hodný pejsek, haf!

Gabe, jako galantní šéf, měl pro Riku dojet autem. Já ležel na podlaze v hale a v duchu klel. Erika Callahanová ve večerních šatech bylo téma na dlouhou meditaci o podělané smůle, zatraceným osudu a náhodě, co není blbec, ale prvotřídní idiot.
Nakonec Gabriel dorazil a ukončil tak moje rozjímání. Při pohledu na Riku se pousmál a v duchu se škodolibě zašklebil. Hotovej anděl, jen co je pravda.
/Ále, nech to plavat. Abych ti dokázal, že nejsem takový zloduch, tak ti ji pohlídám,/ mrkl na mě.
/Netřeba,/ odvětil jsem a vysvětlil mu, jaký mám plán. Pochybovačně se na mě podíval a zavřel za sebou a Rikou dveře.
Počkal jsem, až uslyším odjet auto a pak ještě pár minut. Tohle chtělo trpělivost.Jdu tam tajně, ergo, Rika by si mně neměla všimnout. Já hlavička.
Přišel čas vyrazit. Zvedl jsem se a zamířil ke dveřím. Byly zamčené, ale to pro mě nebyla žádná překážka.
Podívejte, já nevím, jak magie funguje. Je mi to fuk. Prostě funguje. Zamčené dveře? Žádný problém. Stačí je přesvědčit, že jsou odemčené.
Dveře zacvakaly a otevřely se dokořán. Vylezl jsem na ulici a rozhlédl se.V duchu jsem si zopakoval trasu, kterou jsem vytáhl z hlavy Gabrielovi. Vypadalo to jednoduše. Dokonce to ani nebylo daleko. Zamčel jsem za sebou dveře a vyrazil.
Cesta vedla kolem univerzity. Cestu jsem znal, takže jsem se ani nemusel moc soustředit.
Přecházel jsem ulici, když se do mě opřely kužely světlometů. Skřípění brzd, klakson. Zakňučel jsem a vystřelil k chodníku, nepřemýšlel jsem. Nárazníky se blížily. Na poslední chvíli se mi podařilo vyletět ze silnice.
Po pár metrech jsem se uklidil do křoví. Srdce mi bilo jak splašené. Zíral jsem do země a nadával si, až se hory zelenaly. Do všech kotlů pekelnejch, já jsem takovej kretén! Za á, mohl jsem to auto zastavit. Za bé, už bych měl mít v hlavě trochu mozku. Jednou už mě auto přejelo, ale né, já si to zas vmašíruju do silnice jak flamendr do hospody!
Nakonec jsem se sebral. Vyhrabal jsem se z keře a namířil si to směr restaurace Alfonzo.
Dorazil jsem už bez problémů. Asi to bylo tím, že se mi pořád ještě klepaly nohy a na každém přechodu jsem se rozhlídl div ne desetkrát.
Alfonzo byla zahradní restaurace, trávníček, slunečníčky, lampiónky a tak. Svoje jméno musela dostat po nějakém majiteli, protože španělské tam bylo akorát tak nějaké to víno. Možná.
Právě teď se v alfonzu sešla snad nejdivnější skupina lidí, jakou jsem kdy viděl. Nebylo jich moc, ale to mě nepřekvapovalo. Takových asi ani na univerzitách moc není.
Jak jsem zjistil po krátkém cerebrálním ohledání – nakoukl jsem se jim do kebulek – všichni běli něco společného s těmi para- vědami, které spoustu vědců dohánějí k šílenství a spoustu laiků k nehoráznému nadšení.
Měl jsem co dělat, abych se nezačal chechtat nahlas. Byli tu aspoň čtyři wiccani, všichni ověšení spoustou stříbrných pentagramů a podobných tretek, jeden zjevný a jeden tajný satanista, spousta přírodních léčitelů a dokonce jeden kněz-exorcista.
Zašklebil jsem se. Tak to jsem zvědavej, co udělá, až potká Gabea. Vymítač anděla, to zní dobře. možná by z toho byl skvělej horor!
Ze své pozorovatelny pod živým plotem jsem konečně zahlédl Riku. Živě si povídala se ženou v pestrobarevných šatech a spoustě šátků. Zdá se, že pro některé jsou ještě hippies vysoko v kurzu.
Sympatická paní. Zašmátral jsem jí v hlavě – a byl jsem okamžitě vykopnut. /Kdo je zvědavej, bude brzo starej,/ poznamenala, aniž by přerušila konverzaci.
Tak jsem se radši podíval k Rice.
Paní Emily Roseová, zasloužilá věštkyně a bylinkářka, si všimla cuknutí v obličeji mé paní. /Jen počkej!/ pohrozila mi. Pak se Rice omluvila a vyrazila po stopě. Tak to jsem zvědavej, jestli mě najde.
Našla. Nenápadně se zastavila u plotu a uhodila na mě: /Co jsi zač?/
/Ďábel./ Co bych zapíral. Musím si pěstovat imidž.
/Pes?/
/Koukej, já za to nemůžu. Mám se snad nechat přeoperovat na kočku?/ Raději jsem jí rovnou vysvětlil, co se stalo. To by bylo na dlouho. /Stačí? Mám práci./
/Ne, že Eriku do něčeho zatáhneš./
/Žádný strach. Já z ní nechci udělat čarodějnici jako někdo, víš?/ vytočil jsem ji. Bloky nejsou všemocné – a podfukáře nepodfoukneš.
Věštkyně odplula a já se konečně dostal k tomu, abych se porozhlédl po Gabeovi. Ještě svého vysněného vědátora neobjevil. Křižoval večírkem jak žralok a sem tam se někoho zeptal. Mimochodem, exorcistovi se vyhnul širokým obloukem.
Pana Neznámého objevil kus dál v zahradě, jak si povídá s nějakou mladou dívkou. No, já bych spíš použil slovo „vrká“. „Cukruje“ by to taky docela vystihovalo.
Pořádně jsem si ty dva prohlídl a málem mi upadla čelist. Gabrielův neznámý odborník byl Merlin. Že děvče je Nimue, to jsem nemusel moc ověřovat.
Vždycky jsem si myslel, že ten kouzelníček má buď smůlu, nebo je prostě blb. Těžko říct. Měl v sobě velký kus démona, takže se rodil znovu a znovu se všemi vzpomínkami. A snad pokaždé Nimue potkal a zamiloval se do ní. Říkal, že ji nepozná, moc bych mu to ale nevěřil. Láska je holt slepá a někdy i praštěná podkovou. Nimue si nepamatovala nic, a tak s čistým svědomím mohla toho chudáka okrást o srdce a radost ze života. Někdy to vzala i s posledními úsporami a novými rolexkami.
Vážně to děvče není od nás? Tak to se divím.
Když jsem ho tak sledoval, skoro bych ho začal litovat. Další zlomené srdce na obzoru.
Gabriel je samozřejmě poznal taky. Zaváhal, ale nakonec jen mávl rukou a otočil se. Merlin se poprvé narodil až po Velkým odchodu. Navíc žil hlavně v Anglii a Francii, zbytek Evropy ho míjel.
/Vypadá to, že budeš muset jet na slepo./
/No co. Výlet do Evropy je stejně v módě. I kdyby to byla kachna, aspoň se tě na chvíli zbavím, Beliali./
/Nápodobně./
Ale nakonec to dopadlo úplně jinak. A jak říkají Frantíci: „Cherchez la femme.“

„O co tu jde, Gabrieli? Dovolená? Makáme jak blázni a ty si najednou dáš padla?“ Rika za sebou zavřela dveře Gabeovy kanceláře a založila si ruce.
„Řekni, jak dlouho pro tebe dělám? Už skoro čtyři roky. Čtyři roky něco hledáme a ty ses nám ani neuráčil říct co. Essie je to možná fuk. Ale mě z to nevynecháš, jasné? Jedu s tebou, ať chceš nebo nechceš!“
Gabe si povzdechl. Velký anděl doopravdy nevěděl, jak z toho ven.
/Jo, jo, jo. Jsem v koncích. Stačí?! Přestaň si ze mně dělat srandu a radši mi poraď!!/
/Vem nás s sebou./
/Ty ses asi zcvoknul./
/Ale notak. Lilithina dcera z brány zas takové šoky mít nebude./
Gabriel mě poslal někam – ale pak si v mé mysli našel několik vzpomínek.
/No sakra!/
/Neklej, seš přece anděl./
„Tak co?“ uhodila na něj Rika. Jenom kývl.
„Bezva. Jdu balit.“

O pár dní, vlakových zpoždění a posunkových domluv později jsme stáli na mrňavém nádražíčku. Dopravní tepna měla celkem tři koleje a mezi nimi se v podzimním větru vlnila uschlá stébla trávy.
Gabriel vypadal ztraceně. Jak zjistil už ve vlaku, angličtina v téhle zemičce nebyla nejlepší dorozumívací prostředek. A latinu si tu rovnou mohl strčit někam.
Nakonec si Rika hodila na záda krosnu a vyrazila k nádražní budově. Visela tam nevelká modrobílá cedule s nápisem „Mikulov“. Pokud šlo o mě, mohlo to být stejně tak třeba japonsky. Jak jsem ale vyčetl z hlavy jednoho anglicky mluvícího – rovná se vzácného- domorodce, místní jazyk se jmenoval „čeština“. Divný. Ale co, já tu lingvista nejsem.
Rika vykoukla ze dveří a mávla na nás. Jak se ukázalo, zjistila nejen adresu hotelu, ale i číslo na taxík. Mrkl jsem na Gabea: /To seš rád, že ji tu máš, co?/
Jen něco v duchu zavrčel a chopil se kufru.

Hotelová recepční dokonce uměla anglicky. Gabe zaplatil dva pokoje a vyfasoval klíče.Visely na nich přívěsky velikosti menší kuželky. Asi nějaký místní zvyk, nebo co. Být tu ředitel já, bál bych se, že mě těma klíčema nějaký nespokojenec přetáhne.
Rika s Gabem se chopili zavazadel a vyrazili jsme k výtahu.
Recepční najednou vyvalila oči a začala něco křičet.Když přešla do angličtiny, pochopili jsme že na nás.
„Žádní psi! Žádní psi! Sem psi nesmí!“
Rika se zarazila a bezradně se na mě podívala. Co teď?
Gabe se ušklíbl a otočil se k recepční. /Tak tohle nech na mně./
Za pár minut už jsme mohli do pokojů, doprovázeni spokojeným úsměvem paníz recepce. No jo, asi andělské charisma. A to jsem si myslel, že v přesvědčování jsem lepší já.
Vešli jsme s Rikou do pokoje a já se rozhlédl. Dvě postele, noční stolky, skříň, televize. Líbil se mi. Vyskočil jsem a rozvalil se na jednom z lůžek. Rika se na mě zamračila. „Balzaku, dolů!“
No tak jó, no. Ale je to rasová diskriminace, abyste věděli.
Erika sebou hodila na postel a z batohu vysvobodila nějakou knížečku. Pokud se Gabriel definitivně nezbláznil, dneska už se nikam nepůjde.
Zvědavě jsem se podíval na obálku dívčiny knížky a v duchu se zašklebil. Skvěl se na ní dvojjazyčný nápis „Průvodce češtinou aneb Česky snadno a rychle“.
Ta moje lingvistka je asi vážně cvok.
Večer kolem osmé jsme se sešli u Gabriela v pokoji. Rika s Gabem se usadili na postelích a vytáhli mapu. Lehl jsem si své paní k nohám a pozoroval ho. Byl nervózní, jako na jehlách. Zíral do mapy a vypadal, že by nejradši šel hledat bránu rovnou teď v noci.
/Klídek, andílku. Nic ti neuteče. Už tam je nějakých jeden a půl tisíce let, ne?/
/Nech si ty svoje kecy, rohatej,/ osopil se.
Dokonce jsem zmlkl.. Měl bych se vážně stydět.
„Co vlastně hledáme?“ zeptala se Rika.
Gabe se zarazil. Kolik jí toho může říct?
„Nebudu ti to moc vysvětlovat,“řekl nakonec, “pokud to najdeme, uvidíš, pokud ne, tak je to fuk.“
Erika se na něj zamračila. „Díky za ochotu.“
„Tak dobře. Hledáme architektonickou památku. Bránu.“
„Bránu? Jak to myslíš?“ divila se.
Gabriel neodpověděl. „Radši běž spát. Zítra vyrazíme hned ráno.“
Erika se naštvaně ušklíbla, ale zvedla se a vyšla ze dveří. Hodil jsem po Gabovi okem a vyrazil za ní. Když za mnou zavírala dveře, zahlédl jsem Gabriela už zase zírat na mapu.

Ráno jsme zbaštili snídani a vyrazili do ulic. Bylo sychravo, vlhký lezavý vítr profukoval uschlými květinovými dekoracemi. Občas se stočil a v miniaturním tornádu zvedl uschlé listy, prach a hrst žlutooranžových nedopalků. Bloumali jsme městem a Gabe všemi svými andělskými smysly šmejdil kolem. Prošli jsme náměstí, hrad, uličky i ulice. Po pár hodinách jsem si myslel, že mi upadnou tlapky a ani hustá psí srst nezabránila větru zanést mi chlad až do kostí. Gabriel konečně vyhlásil pauzu na jídlo. Koupili jsme si pizzu u stánku a sesedli se na lavičce mezi polyklinikou a malým růžkem zeleně.
„Proč si myslíš, že je ta brána zrovna tady?“ zeptala se Rika a zakousla se do svého dílku.
„Nemyslím. Nevím. Ale ty německé texty, které jsi prohledávala, byly všechny z téhle oblasti,“ odpověděl jí Gabriel. Shrbeně zíral do země, vypadal jako hromádka neštěstí.
„Oblasti? Proboha!“ zaúpěla moje paní. „Víš, kolik je tu vesnic?“
/Ona má pravdu, Gabe./ přidal jsem se.
/Blbost. Určitě to nebude ve vesnici. To nedává smysl./
V tom měl asi pravdu. Kolem brány by vyrostlo aspoň městečko.
Ale nemuselo by.
/Proč by brána musela být ve městě? Co když je jen někde poblíž? Nebo je někde schovaná?/
Gabriel neodpověděl. Zato Riku něco napadlo. Zatahala anděla za rukáv a ukázala někam doprava.. „Co kdybychom se šli podívat tam? Z výšky je stejně víc vidět.“
Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala. Pak jsem zvedl pohled. A potom jsem ho zvedl ještě víc. S úděsem jsem zíral na vysoký oblý kopec čnící nad městem. To snad ne! Copak jsem kamzík?
/Ať tě to ani nenapadne, Gabe!!/
„Máš pravdu. Třeba od tam něco zahlédneme.“
I když jsem měl párkrát pocit, že se nahoru už nevyškrábu, nakonec jsme se zastavili nahoře u zvoničky a rozhlédli se do kraje. Rika se dívala dolů na město, ale Gabeovi pohled zamířil dál – a něco našel. Anděl vypoulil oči a hlasitě polkl.
/Mám to,/ kníkl mi v hlavě.
Když jsem zjistil, na co se dívá, musel jsem mu dát za pravdu. Pokud mělo být něco na tomhle místě sídlem andělů, tak to musely být tyhle skály.

Z kopce jsme snad museli seběhnout. Gabe vytáhl mobil a hned vyvolával taxíka. Vypadal tak nervózně, že se Rika raději neptala, co se děje.
Když jsme se s taxikářem rukama nohama domlouvali o cíli naší cesty, vylezlo z něho, že se skály jmenují „Pálava“. Na Rice jsem viděl, že její lingvistické srdce při zaslechnutí toho slova zaplálo. Ale prostě nebyl čas.
Když jsme si to v taxíku pádili po rozbrázděných silničkách, obrátil jsem se k andělovi: /Neměli jsme to nechat na zítra? Je podzim, brzo zapadne slunce a co tam budem bloudit po tmě?/
/Neboj,/ odvětil Gabriel nepřítomně a dál hypnotizoval pohledem silinici před námi. V duchu jsem si povzdechl. Najednou jsem si připadal jako v loďce bez vesel, kterou unáší proud. Možná se nic nestane – a nebo se za příštím zákrutem vynoří vodopád.
Řidič nás vysadil ve vesničce na úbočí skal a Gabe hned vyrazil jako ohař. Raději jsem běžel za ním a Rice nezbylo než nás následovat. Našli jsme nějakou stezku, která mířila do útrob skal a vyrazili jsme po ní.
Další dvě hodiny jsme se proplétali po stezkách mezi bílými skalami a lesíky v podzimních barvách.
Nejsem žádnej estét, ale musím se přiznat: tahle scenérie mě dostala.
Skály byly bílé jako kouř. Připomnělo mi to Dover, ale na suchu. A Dover taky nemá šikmé slunce pozdního odpoledne a zlatorudé listí stromů. Jestli to Starej doopravdy vytvořil, tak je to vážně machr.
Gabriel si ničeho z toho nevšímal. Vypadalo to, že ví, kam jde. Možná že věděl. Nebo taky ne. Tak nebo tak, nakonec jsme se ocitli na louce na vrcholku skal. Slunce už se sklánělo k západu a já přemýšlel, co bude dál.
Gabe stál a zíral před sebe, do dálky a nebo možná někam jinam. Jeho výraz připomínal trosečníka pozorujícího loď. Vlastně to tak asi i cítil.
„Je to tady, tady! Našel jsem to! Konečně jsem to našel!“ mumlal si pro sebe. Pokud šlo o mě nic jsem neviděl. Ale nepochyboval jsem, že Gabriel ano.
Rika si klekla a vzala mě kolem krku. Byla dost vystrašená a přemýšlela, kdy se to její šéf vlastně zcvoknul.
Gabriel zavřel oči a rozpřáhl ruce. Vzduch kolem začal smrdět ozónem jako za bouřky, cítil jsem jak mi v chlupech probíhají jiskřičky.
/ Co to děláš Gabe, u všech rohatejch? Zbláznil ses?!?/
/Musím jim dát vědět, že jsem tady!!/ odpověděl horečnatě. A dál rozpoutával síly, o kterých jsem nevěřil, že je ještě někdy uvidím.
Na obloze rychle houstla mračna. Zvedl se vítr, spíš vychřice, cloumala s námi sem a tam. Zíral jsem na Gabea a pochopil jsem, že to myslí vážně. Jeho lidské tělo jako by mizelo. Místo něj se začal objevovat jiný tvar, zářivý sloup bílého světla s rozštěpeným vějířem plamenů.
Vy jste snad věřili, že andělé vypadají jako lidé?
Zařval hrom, zároveň s bleskem a krajinu ozářilo nepřirozené světlo. Pak už se otevřela brána.
Nebudu popisovat jaká byla. Hele, jsem ďábel, ne básník. Jako by se něco takového vůbec dalo popsat slovy.
Gabriel vstoupil. A brána byla pryč.
Zatřepal jsem hlavou abych se zbavil slepé skvrny s oslnění. Moc to nepomohlo. Pak jsme se podíval na Riku. Párkrát zamrkala, vzlykla a omdlela.
Andělova bouře se pomalu uklidňovala a nakonec z ní zbyla jen obyčejná noc plná hvězd.
Přestal jsem zírat do blba a začal konečně trochu uvažovat. Přemýšlel jsem, co mám dělat. Vypadám snad jak Lassie, nebo co?
Nakonec jsem jí začal olizovat obličej.
Zabralo to.za chvilku otevřela oči a sedla si.
„V pořádku?“ zeptal jsem se.
Na tváři jí vyrašil vyděšený pohled a mně to došlo. A dopekel! Jsem to já kus blba.
Ale Rika už neomdlela. Zírala na mě a pokoušela se pochopit. Nepodařilo se. „Co?“ Nevěřil bych, kolik se toho dá jediným slovem vyjádřit.
„Asi bych ti měl pár věcí vysvětlit.“

Ne, tahle historka nemá happyend. Protože já jsem pořád pes a holka, kterou miluju - fuj, to je divný slovo – pořád ještě člověk. Zato mám svou variantu pohádkového konce: „A žili šťastně až po smrti.“
Protože jestli se může znovuzrozovat ta potvora Nimue...