Muž v černém: Návrat

Anotace: Rachel dostala poslední šanci zachránit si život. Záleží jen na ni, jak to využije.

I.
Nocí zazníval hlasitý klapot bot. Do toho se ozýval zvuk několika výstřelů.
Za okamžik se zpoza rohu vynořila ženská postava. Běžela, nebo se alespoň snažila běžet. Celou cestu klopýtala a rukou se držela za hruď. V druhé svírala kabelku, která za ní vlála. Zpod prstů ruky, kterou měla položenou na hrudníku, vytékala krev a barvila její bílé šaty do ruda.
Žena už nemohla. Nohy se jí pletly čím dál více, až nakonec zakopla a už se nezvedla. Zůstala ležet na zemi. Neměla už sílu vstát. Stačila se jenom doplazit k cihlové zdi a opřít se o ní zády.
Seděla opřená o zeď, zhluboka dýchala a při každém dechu ji v hrudi hrozně píchalo. Ruku stále svírala na prsou. Naslouchala tichému klapotu bot, který se ozýval několik metrů před ní. Ulice nebyla osvětlená, proto žena nemohla poznat, kdo se k ní blíží.
Najednou kroky utichly. Z ničeho nic. Ale vzápětí se ozvaly další. Tentokrát však zněly jinak. Bezpochyby patřily někomu jinému. Za malý okamžik se ve tmě vyrýsovala vysoká postava muže. Žena zvedla hlavu.
„Proč mě chcete zabít?“ zeptala se sípavým, roztřeseným hlasem.
„Já vás nechci zabít,“ odpověděl muž. „Chci vám jen pomoct.“
Ženin pohled sjel na obrys jeho rukou. Nezdálo se, že by držel zbraň.
„Jak vy mi můžete pomoct? Já už to mám spočítaný!“ zachraptěla.
Muž neřekl ani slovo. Rachel se najednou začalo dýchat mnohem lépe než předtím. Podívala se na svůj hrudník. Nikde ani kapka krve. Její oblečení vypadalo, jako kdyby se nic nestalo.
„Kdo jste?“ zadívala se na muže překvapeně.
Muž stál nehybně. Rachel se pokusila vstát.
„Musím vám poděkovat! Jak jste to udělal?“
„Ještě mi neděkujte, Rachel!“ odpověděl muž. „Nic není zadarmo! Něco za něco. Pomůžu vám, ale konečný výsledek záleží jen na vás!“
„Jak to myslíte – jen na mě?“ zeptala se Rachel nechápavě.
„Mohu vrátit čas, ale jen na vás záleží, jestli zjistíte, kde a jakou jste udělala chybu!“
„Chybu? Ale jak to mám zji…“
Nedořekla. Muž totiž luskl prsty a ji spadla hlava. Usnula.

II.
Probudila se ráno. Budík zvonil jako splašený. Bylo sedm hodin ráno.
Rachel se vyhrabala z postele s rozcuchanými vlasy.
Moc si toho z večera nepamatovala. Myslela si, že to byl jen pouhý sen. A proč taky ne? Taková blbost!
Došla až dolů do kuchyně. Postavila vodu na kafe a pustila televizi. Dávali ranní zprávy a reportér zrovna oznamoval zprávu, že se v noci zřítilo letadlo s významnými státníky. Rachel se zaposlouchala.
„Ale vždyť tohle jsem už jednou slyšela!“ řekla nahlas. „To už se jednou stalo! Tohle se přece neděje každý den! Tak to tedy nebyl sen! Ten chlap opravdu vrátil čas!“
Sedla si na židli.
„Panebože! Když na to nepřijdu, budu do večera mrtvá!“
Rychle se zvedla ze židle a za malý okamžik už za ní bouchly dveře. Celou cestu do práce přemýšlela, co vlastně celý den dělala a kde mohla udělat chybu. Na nic však nepřišla.
V práci byla asi za půl hodiny. Posadila se za svůj stůl a dala se do práce. Ale jen naoko, neměla náladu něco dělat. Pořád pozorovala, jestli se neděje nic zvláštního. Nic se však nedělo.
Po obědě se u ní zastavila jedna kolegyně z práce. Taková nafoukaná kravička (s odpuštěním). Rachel zvedla oči od papírů.
„Nazdar Rachel!“ řekla Sylvie velice nepříjemným tónem.
„Jak se máš?“ zeptala se Rachel znuděně. Neměla na ni náladu. Viděla ji už podruhé za jediný den (poprvé ještě než se vrátil čas). „Chceš mě pozvat na tu chlastanici, co se má dít večer?“ zeptala se neopatrně.
Sylvie se zarazila.
„On už ti o tom něco říkal?“ zeptala se překvapeně.
„Jo, myslím, že jo…“ odpověděla po chvilce ticha Rachel. „Myslím, že jsem to tady zaslechla.“
„Jdeš s náma?“ znova ten nepříjemný tón.
„Promiň Sylvie, ale už něco mám…“ odpověděla a hodila papíry do zásuvky.
„Hm… co se dá dělat…“ povzdechla si Sylvie. „A nechceš jít alespoň kousek s náma? Kudy jdeš?“
Z tohohle se už Rachel nevykroutila. No, spíše nevěděla jak. Udělala znuděný obličej a všechno ji vypověděla. Chtěla se jí co nejrychleji zbavit.
„Tak fajn! Čekáme na tebe po práci před vchodem!“ řekla ještě Sylvie a zmizela.

III.
Konečně byl večer. Rachel byla velmi nervózní. Nepodařilo se jí na nic přijít.
Před vchodem do budovy ani nečekala. Věděla zcela jistě, že tam nikdo nebude, že si z ní udělaly jenom srandu. Rozhodla se, že už radši půjde.
Už počítala s tím, že opravdu dnes v noci bude zastřelena, ale najednou dostala nápad. Půjde prostě jinudy! Chtěla to zkusit, ale když se pokusila zahnout do nějaké jiné ulice, nemohla dál. Prostě narazila na nějakou neviditelnou zeď. Ať chtěla jít kamkoliv, nešlo to, vždycky musela jít pouze tím směrem, kterým šla předtím.
Snažila se jít co nejpomaleji. Když dorazila do oné osudné ulice, byla už tma.
Ještě jednou se pokusila utéct, ale marně. Zpanikařila. Věděla, že už za chvíli zazní pár výstřelů, které rozhodnou o jejím osudu.
Pomalu kráčela tmou. A najednou to přišlo. Tři hlasité rány. Jako z děla. Rachel pronikla hrudníkem ostrá bolest a do vteřiny její šaty zářily doruda.
Dala se na útěk. Ale po pár metrech klesla k zemi. Stačila se jenom doplazit ke zdi. Tak to už je vážně konec, pomyslela si, když se najednou ozvaly kroky. Rachel zpozorněla. Ze tmy se vynořil muž v černém. Přišel až k Rachel a zůstal nehnutě stát.
„Prosím! Pomozte mi! Ještě jednou!“ zasípala.
„To už bohužel nemohu…“ odpověděl muž. „Už jsem vám jednu šanci dal…“
„Ale když jste to už jednou udělal, proč byste to nemohl udělat ještě jednou?“ zachroptěla a od pusy ji odlétlo několik kapek krve.
„Kdybych to mohl udělat, udělal bych to! Ale nemohu. Bylo by to proti pravidlům…“
„Takže pravidla jsou víc než lidský život?“ vyjela na něj, přičemž musela sebrat všechny své síly.
Muž mlčel.
„Už jste jednu šanci dostala, nemohu vám dát druhou… Je mi líto…“ odpověděl po chvilce.
Rachel zkřivila obličej bolestí.
„Tak mi alespoň řekněte, kdo mě chce zabít! Ať můžu v klidu umřít!“
„Myslím, že se to brzy dovíte sama,“ dořekl a zmizel.
„Kde jste? Kam jste se poděl? Ukažte se!“ volala Rachel zoufale do tmy.
Nikdo se však neozýval. Jenom z temnoty k ní doléhaly kroky. Po chvilce mohla Rachel rozeznat ženskou postavu. Když žena přišla blíže, poznala, že je to…
„Sylvie!“ zachroptěla. „Co tady děláš? Pomoz mi prosím!“
Sylvie přišla ještě blíže. Zvedla ruku a namířila na ní pistolí.
„Ty děvko!“ procedila mezi zuby. „To máš za všechno! Konečně! Pomsta je tak sladká!“
Rachel vyvalila oči.
„O čem to mluvíš?“ zasípala. „Proč to děláš?“
„Jako bys to nevěděla!“
„Nevím!“
Sylvie protočila oči v sloup a ušklíbla se.
„Neměla jsi chrápat s mým mužem! Můžeš si za to sama! Zapíráš to snad?“ řekla Sylvie nenávistně.
Rachel mlčela. Sylvie měla pravdu. Rachel ji skutečně chodila za mužem. A už taky věděla, kde udělala chybu – neměla Sylvii říkat, kudy jde. Je jasné, že si na ni počkala. Ale teď už je pozdě! Teď už to nejde vrátit!
Povzdechla, ale vzápětí se rozkašlala.
„Takže je to pravda!“ ušklíbla se Sylvie. „Plánovala jsem to tak dlouho!“ mluvila dál. „Řekni sbohem, Rachel!“
„Ne, ne, ne! To přece nemůžeš!“ zasípala ještě Rachel.
Sylvie stiskla spoušť a do tmy zazněl další výstřel.