O Wilkornovi VIV. - Pohřeb

Anotace: Omlouvám se za zpoždění, byl jsem tak říkajíc v luftě. Další díl - podobnost s Beverly Hills je zcela náhodná.

(260 nového letopočtu)

Vesničané dostávali strach. Novomanželé se již druhý den nevraceli, rodiče se o své děti velmi báli. Nevěděli sice, kdy se plánovali vrátit, ale mysleli si, že přijedou co nejdříve. Měli strach, že se něco stalo. A když ráno třetího dne po odjezdu jejich dětí, uviděli siluetu nesoucí nějaké tělo, matky omdleli a otcové nevěřícně postavu sledovali. Wilkorn přišel před ně a položil tělo své manželky, zabalené do přikrývek, na zem.
Obyvatelé Vilosu Wila s hrůzou sledovali. Holá záda mu hnisala, byly v nich vidět dvě bodné ráno po noži. Celá záda byla od krve, i ruce i sváteční kalhoty byly potřísněné krví. Wilkorn se zcela nepřítomně podíval na svoje i Sářiny rodiče, obě matky již byly při vědomí. ,,Je mi to líto. Našli mě, ale zabili jí. Nemohl jsem nic udělat. Co mohu udělat teď, je pomstít její smrt a zabít toho hajzla, který je poslal. Předtím ale chci uspořádat důstojný pohřeb své ženy.“
Rodiče plakali, Sářina maminka vzlykala a křičela. Nechtěla tomu věřit. Wilkorn ji ale nenuceně ujistil, že by mrtvé tělo své dcery vidět nechtěla.
Karin vše sledovala s pláčem, který zapříčinil zarudnutí jejích očí. Bylo to hrozné, hrozivá tragédie. Nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Wilkorn byl hodný kluk a nezasloužil si, aby se mu stalo takové neštěstí. Nemluvil přesně o tom, co se vlastně stalo, ale nikdo se ho na to neptal. Viděli to nejpodstatnější. Že Sářina smrt Wilkorna navždy poznamenala.

Milora seděla s hlavou v rukách a plakala. Podruhé ve svém životě. ,,Mohli jsme tomu zabránit!“zavzlykala. Redam ji objal okolo ramen.,,Nemohli, nevěděli jsme kde jsou.“
Radamův otec ležel v posteli a těžce oddechoval. Bylo vidět že spí, ale ne moc klidně.
,,Lorkas je zmetek. To on ty Vrahy poslal! Chci s ním skoncovat, už jednou provždy!“pronesla odhodlaně Milora. Redam si ji však natočil k sobě. ,,To nesmíš! Zabije tě!“
,,Nezabije. Jsem lepší bojovnice než on je bojovník.“

Lorkas čekal na své společníky dva dny. Když se nevraceli na smluvené místo, usoudil, že možná odjeli, aniž by na něho počkali.
,,Idioti. Nepamatují si ani jednoduchý plán.“zavrčel a popohnal koně směrem k Doupěti. Nerad to přiznával, ale to že se Marc a Ghura nevrátili v něm vyvolalo trochu obavy. Co když se z toho ten zmetek zase dostal? Ale ne, to není možné, nemohl uniknout dvěma Temným vrahům, to není možné, usoudil nakonec.
Wilkorn už dlouho unikal jeho mstě a i když si myslel, že ho nechá být, vzal to jako osudové znamení, když si král objednal jeho smrt. Nemohl činit jinak, než následovat jasné zásahy osudu.

Okolo stálo několik nejbližších, Wilkorn, jeho rodiče, Ahed, Rala, Karin, Redam, Milora , Lorgasa a další lidé. Oplakávali a truchlili nad mrtvým Sářiným tělem, oděným do bílých šatů a s ovázaným krkem. Kostelník, který Wilkorna a Sáru oddával, nyní promlouval k pozůstalým.
,,Tragédie, jakou obyvatelé Vilosu nepamatují, postihla zrovna takové lidi, kteří si to v žádném případě nezaslouží. Násilně zemřela dcera a manželka…“
Wilkorn kostelníka neposlouchal a radši přemýšlel nad tím, co se odehraje v následujících dnech. Měl plán, kterým zapříčiní to, že Temní vrahové již nikdy nikomu neublíží, nikdy nezpůsobí takový zármutek, jakého byl svědkem právě teď. A zabití Lorkase bude také nevyhnutelné.

Po pohřbu přišel Wilkorn za svými rodiči a sdělil jim, že je musí opět opustit, a že neví, kdy se vlastně vrátí. Maminka žadonila, ať zůstane, ale zlomený Wilkorn byl neoblomný. Viděl jen Lorkasovu tvář a přál si Lorkasovu smrt. Dlouhou a bolestivou smrt.
,,Mám vás moc rád, ale Vilos se pro mě během krátké doby stal místem černých vzpomínek. Jen bych se tu trápil a to nemohu. Nečekejte na mě, prosím.“řekl své matce a políbil ji na tvář. Vyšel z domu a nasedl na koně, kterého mu připravil stájník. Když se vyhoupl na jeho hřbet, zabolelo ho zranění v zádech, které mu sice ošetřil místní lékař, ale stálo ho samozřejmě cítil. Když se vydal pryč z Vilosu, uslyšel Milořin hlas.
,,Wilkorne! Počkej!“zakřičela. Nechtěl zastavovat, ale i Milora byla na koni, takže ho rychle dostihla. ,,Chci jet s tebou.“řekla stručně.
,,Ne.“odsekl Wilkorn. Milora si povzdechla. ,,Vím, že tě smrt Sáry vzala, to je pochopitelné, ale já chci jet s tebou. Chci vidět Lorkase umírat.“
Wilkorn na ní pohlédl. A nebyl to pěkný pohled. ,,Táhni ode mě. Nebýt tebe, nikdy by Sára nezemřela, kdybych tě nepotkal, nikdy by po mě nešli Temní vrahové.“rozzlobil se Wilkorn aniž by věděl, jak se mýlí.
,,Nemáš pravdu, Wile. Kdybys nepotkal mě, nepotkal bys ani Sáru, to si uvědom. Nikdy by jsi s ní nezažil to , co…“nemohla to doříct, protože ji Wilkorn skočil do řeči.
,,No právě! Nikdy bych nezažil tu bolest a Sára by teď žila někde sama, nebo s jiným mužem byla by šťastná! Všechno by bylo lepší, kdybych ti tenkrát nepomohl!“křičel na ní.
,,Já se tě ale o pomoc neprosila!“
,,Nebejt mě, tak jsi teď mrtvá!“
,,Dokázala bych se o sebe postarat sama. Nemůžu za to, ani ty za to nemůžeš. Chci jet s tebou a pojedu s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne.“prohlásila neústupně Milora.
,,Jak myslíš.“rezignoval naštvaně Wilkorn a popohnal koně vpřed.

Lorkas dorazil do Doupěte, koně zavedl do podzemních stájí a nechal svolat poradu Temných vrahů. Do Hlavní síně se tak nashromáždilo přes třicet Vrahů. Marc a Ghura mezi nimi nebyli.
,,Viděl je někdo z vás?“zeptal se hřmotně Lorkas. Všichni zavrtěli hlavou. ,,Sakra!“ulevil si Lorkas. Po chvíli vběhl do síně malý Temný elf a se skloněnou hlavou poklekl před Lorkase.
,,Pane, nesu dopis, který je výhradně do vašich rukou.“oznámil pištivým hlasem.
Lorkas se zamračil. Vzal do ruky kousek složeného pergamenu a rozbalil ho. Rychle přečetl napsaný vzkaz a roztrhal ho. Několikrát se zhluboka nadechnul.
,,Přineste mi někdo plášť s kápí. Potřebuju se vydat mezi lidi.“rozkázal vůdce Temných vrahů.

,,Co máš vlastně v plánu, Wilkorne?“zeptala se Milora. Ačkoliv neměl náladu se s ní bavit, musel si uvědomit, že mu její přítomnost nevadí.
,,Mluvit s králem. Chci ho přemluvit, aby vyslal do sídla Temných vrahů vojáky. Ti je pozabíjí a bude klid.“
,,Ale ty přece nevíš, kde to sídlo mají.“oponovala Milora.
,,To mě taky napadlo. Proto jsem nakonec rád, že jsi jela se mnou ty.“
,,Cože?“
,,Ty přece víš, kde mají to sídlo, ne? Byla jsi Lovkyně, Lorkasova přítelkyně.“
Milora na chvíli zmlkla. Poté odpověděla.,,Nevím to přesně.“řekla popravdě.
,,To nevadí, královy vojáci to najdou.“
,,Víš, Wile. Je mi to opravdu líto, jak se to všechno tak hrozně pokazilo, ale já za to opravdu nemůžu. A ty taky ne.“
Wilkorn zavrtěl hlavou.,,Nechci se o tom bavit, Miloro. Žiju jen, abych viděl umírat Temné vrahy. Nic jiného mě už na tomto světě nedrží.“
,,To neříkej, jsi mladý a…“
,,Nechci o tom mluvit!“zakřičel Wilkorn.
,,Neřvi na mě! Myslíš si, že jsi jediný, komu je smutno? Nejsi! Tak si na mě nevylévej zlost!“naštvala se Milora.
,,Já o tom ale nechci mluvit! Řekneš královi kde je to jejich sídlo a potom se naše cesty rozdělí. A hotovo!“ukončil rozhovor Wilkorn. Milora smutně zavrtěla hlavou. Bála se, že se Wilkorn změnil na pořád, že z něj až do smrti bude pomstychtivý a zlomený mrzout.

Lorkas vjel do hlavního města Mohud a rozhlížel se okolo. Už ani nevěděl, jak je to dlouho, co tu byl naposledy. A také nikdy neviděl krále. Ovšem když mu poslal vzkaz, aby se k němu ihned dostavil, nemohl ztrácet ani minutu. Přijel přímo před královský palác. Narovnal si sluneční brýle a ukázal strážím královskou pečeť, která byla přibalena ve vzkazu. Strážný přikývl a pomohl Lorkasovi z koně, kterého poté odvedl do stájí. Sám Lorkas vystoupal po schodech k hlavnímu vchodu, asi pětimetrovým železným vratům. Tři silní muži otevřeli jedno křídlo a Lorkas tak mohl vstoupit do dlouhé úzké chodby s měkkým kobercem, světle žlutými zdmi a na nich velkými obrazy. Každý metr stála zády ke zdi naproti sobě stráž, Lorkas byl před vchodem do královy síně prohledán a když u něj nenašli žádnou zbraň, pustili ho dovnitř.
Král seděl na trůnu, služebná mu právě čistila boty. Podíval se směrem k příchozímu a ihned poznal, o koho asi může jít. ,,Běž pryč!“vyštěkl na ženu, která se vzápětí otočila a vyběhla ze sálu.,,Ty jsi temný elf,že?“zeptal se Joles I.
,,Ano, veličenstvo.“
,,A víš, proč jsem tě k sobě zavolal?“zeptal se hubený, asi metr padesát měřící muž s kudrnatými hnědými vlasy a přísným výrazem ve tváři.
,,Ne.“
,,Protože jste mě zklamali. Nezabili jste ho. Kousek od Tolky našli dva mrtvé Temné vrahy a jednoho muže. Pravděpodobně kočí, kočár našli opodál. Nikde Wilkornovo tělo.“pronesl klidně král.
Lorkas se snažil působit co nejvyrovnanějším dojmem, ale tato informace ho zcela ochromila.,,Nebojte, vyřídíme ho.“ujistil krále temný elf.
,,To doufám, jinak po vás budu chtít zpátky zálohu. Ten zkurvysyn musí zemřít.“pronesl nenávistně Joles.
,,Zabil vašeho bratrance, že ano?“zeptal se Lorkas, ačkoliv si tím vůbec nebyl jistý.
,,Jak to víš?“vyhrkl král.
,,Dal jsem si dvě a dvě dohromady.“pronesl jistě Vrah. ,,Potkal jsem Wilkorna již jednou a tenkrát vyprávěl, že krále zabili Temní vrahové. Což ovšem nebyla pravda. A o tři roky později mi přijde vzkaz od samotného krále, že je potřeba Wilkorna zabít. A mě napadlo, že se možná zjistilo, že krále zabil Wilkorn.“
Král se narovnal na trůnu a pohlédl na elfa. ,,Ale nebyl to pouze on, kdo bratrance zabil. Pomáhala mu s tím jedna žena, ale ta už je dávno pryč z naší země. Všechno jsem to zjistil, když jsem si pročítal staré spisy. Dělala mému bratranci služku a den po jeho smrti utekla. Zcela náhodou několik dní před jeho smrtí přijel do Mohudu právě Wilkorn. Je to jasné jako facka, oba dva utíkají spravedlnosti příliš dlouho. Ale neměl jsem dost důkazů pro veřejnost. Bohužel, po vašem nezdaru nemám asi na výběr. Pošlu do té zpropadené vesnice vojáky, ať mi přivedou toho Wilkorna sem a já ho veřejně popravím.“
,,Ale, co teda bude s Temnými vrahy? Řekl jste, že ještě máme šanci ho vyřídit.“oponoval Lorkas.
,,Drahý elfe, pokud zklamou moji vojáci, bude řada opět na vás. Teď se vraťte do té své díry vyčkejte na můj vzkaz!“poručil král.
Lorkas spolkl jedovatou poznámku a otočil se k odchodu.

Wilkorn a Milora dorazili do hlavního města. Projížděli plnými ulicemi a směřovali k paláci. Právě směrem od něj vyrazil nějaký muž na koni a zmizel v davu lidí. Milora s Wilkornem sdělili strážím, že musejí s králem naléhavě mluvit. Stráže je nechtěli pustit, teprve až když jim Wilkorn řekl své jméno pustili je. Wil si myslel , že to je díky známosti jeho jména, to se ale mýlil.
Vešli do sálu, ve kterém byl Wilkorn naposledy před třemi lety. Poklekly před malého krále.
,,Zdravíme vás, výsosti.“
,,Já vás také. Proč pak jste přišli, moji drazí poddaní?“ zeptal se král a nepatrně rukou udělal pohyb, který stráže upozornil, aby byli v pohotovosti.
,,Přišli jsme vás požádat o laskavost.“promluvila Milora.,,Znám přibližné umístění sídla Temných vrahů. S pomocí vašich vojáků, bychom ho mohli vypátrat a vyvraždit tak největší zrůdy, jaké v našem království žijí a jaké také zapříčinili smrt vašeho bratrance.“
Tu poslední poznámku si mohla odpustit, pomyslel si Wilkorn. Milora ji však řekla v domnění, že tím krále spíše přemluví.
,,Ale, ale. To se mýlíte, drahá. Temní vrahové nezabili mého bratrance. Zabil ho tady váš přítel a jeho přítelkyně Lorgasa.“pronesl slavnostně král a mávl na stráže. Ti chytili dvojici pevně za paže , aby se nemohli hýbat.
,,To není pravda!“vykřikla Milora. Poté však pohlédla do Wilových prázdných očí. Do očí prohry.
,,To ne!“zašeptala Milora směrem k němu. Wilkorn na ní pohlédl.,,Promiň.“řekl.
,,No to se podívejme, nechal jsi si své tajemství pro sebe? Ach, teď mi došlo, že jsem před chvíli poslal padesátičlennou jízdu do Vilosu. Její kapitán požádá o tvé vydání, jinak má dovoleno srovnat Vilos se zemí.“ Usmál se úlisně král.
,,To nesmíte!“vykřikla Milora, Wilkorn jen na krále upíral zlostný pohled.
,,Ale to si piš , drahá, že můžu! Já jsem král!“zvolal Jolas I.,poté přísně pohlédl na své stráže. ,,Do vězení s nimi. Co nevidět, je nechám popravit.“

Lorkas se vrátil do Doupěte a vyčkával. Nevěděl kdy by měl vzkaz od krále přijít, ale musel na něj počkat. Když mu náhle došlo, o čem král vlastně mluvil. Poznal že je to zloduch, možná větší než on sám a došlo mu, že určitě do Vilosu pošle celou armádu, aby v případě neúspěchu zabili ty, kteří jim budou odporovat a Wilkorna jim nevydají. Každopádně si byl téměř jist, že je Milora v nebezpečí. Rychle vyběhl z Doupěte a vyrazil směrem k Vilosu. V hlavě mu zvonila myšlenka, která ho velice překvapovala. ,,Musím zachránit svojí Lovkyni.“

,,Takže jsi mi celou dobu, a vlastně i všem ostatním lhal.“řekla Milora, sedící na studené zemi naproti Wilkornovi v malé cele.
,,Ano.“přiznal Wil.
,,Takže to kvůli tobě se děje to veliké neštěstí, ne kvůli mně. Ty za to všechno můžeš.“
Wilkorn svěsil hlavu.,,Já vím. Nevěděl jsem, že vědí, že jsem ho zabil já, i když, já ho nezabil. Zabila ho Lorgasa, já jen hlídal.“poté Wilkorn pomalu převyprávěl Miloře všechno tak, jak se to skutečně stalo.
,,Teď tomu rozumím, že tenkrát Lorkas říkal, že krále Temní vrahové nezabili, mluvil tedy pravdu.“zamyslela se Milora.
,,To ano, ale jinak je to…“začal mluvit Wilkorn.
,,Já vím, kdo je Lorkas, znám ho déle a lépe než ty. Vím jak přemýšlí a vím, že je nebezpečný a svým způsobem i bezcitný. Je to temný elf. A ty mají temné srdce.“řekla hořce Lovkyně.
,,Prohrál jsem. Zabijí mě. A tebe taky, odpusť.“zaprosil Wilkorn.
,,Naděje umírá poslední.“pronesla Milora nedůvěřivým hlasem.,,Ještě to nevzdávej.“

Lorkas hnal koně jak nejrychleji mohl a dorazil do Vilosu ještě než se úplně setmělo. Ihned zamířil k Milořině domku a zaklepal. Otevřel Redam. Ihned jak Lorkase poznal, zatáhl ho do svého domu, praštil ho pěstí a poté ze skříně vyndal krátký meč. ,,Ty šmejde! Jak se opovažuješ přijít do Vilosu! Moje žena kvůli tobě odjela pomoc Wilkornovi nají tě a zabít. Musím to tedy udělat místo nich.“
,,Zadrž, Redame.“prohlásil Lorkas rychle.,,Kam odjela Milora? Jste v nebezpečí, co nevidět sem patrně přijede královské vojsko. Jste tu v nebezpečí, všichni! Kam jela Milora?.“zeptal se znovu.
,,Nemám důvod ani ti věřit, ani ti říkat kam jela moje žena. Zabiju tě.“řekl Redam a švihl mečem. Lorkas hbitě uhnul. ,,Poslouchej mě, mluvím pravdu!“ nebyl si jistý, proč tohle Redamovi vlastně říká. Chtěl bránit tomu citu, který ho poslední dny ovíjel, ale nemohl. Miloval Miloru a ke svému zděšení zjistil, že chce být znovu s ní. Musel ji najít, ale nevěděl, kde jí má hledat .
Redam sekl seshora, Lorkas se skrčil a překulil si Redama přes záda, poté mu klekl na hruď.,,Blbče, Milora umře, pokud mi neřekneš, kam jela!“
,,Nevím to, a i kdybych to věděl, neřekl bych ti to.“zachrčel Redam.
,,Nechci tě zabít, ale asi nemám jinou možnost. Přísahám, že tě nechám naživu, pokud mi řekneš, kam jela.“
Redam zapřemýšlel,že by Lorkasovy zalhal. Jenže ten by to určitě poznal.
,,Jeli někam s Wilkornem. Nevím kam. Ale chtějí tě zabít. Hádal bych, že jeli do Doupěte.“
Lorkas se zamračil.,,To bych je musel potkat, nemyslíš?“ Redam zavrtěl hlavou. ,,Opravdu nevím kam jeli.“
Když už si myslel, že ho Lorkas zabije, odtrhly Vraha z Redama ruce jeho otce. Byl starý a nemocný, ležel celé dny v posteli, ale nemohl dopustit, aby jeho syna zabil nějaký podlý vrah. Stařec vší silou praštil s Lorkasem o zeď. Než se Redamův otec stačil k elfovi přiblížit, vyběhl Lorkas pryč z domu. Nepotřeboval vyvolat pozornost celého Vilosu.
Redam se zvedl a objal otce. ,,Děkuji. Jsi celý roztřesený, raději si zase lehni.“poradil Redam starci. Ten však zavrtěl hlavou.,,Bohové mě drželi při životě už příliš dlouho, chlapče. Jsem starý a nemocný. Umírám a ty to víš. Vypadá to ale, že jsem měl ještě šanci udělat nějakou dobrou věc, než odtud navždy odejdu.Umírám šťastný“
,,To neříkej otče.“řekl Redam, ale v tu chvíli starcovo tělo ochablo. Před smrtí se Redamův otec ještě stačil usmát.

Země se otřásala pod těžkými kopyty padesáti koní. V čele jel generál Carus, který měl již na dohled tu vesnici, kde měli zatknout Wilkorna, nebo ji spálit. Žádný jiný rozkaz neměl. Vojáci dorazili do vesnice. Ihned tím způsobili poprask a chaos. Generál Carus popojel kousek vpřed a zahlásil:,,Na rozkaz krále Jolana I. mám za úkol zatknout Wilkorna. Je podezřelý z vraždy Mor´kala III. Pokud mi ho dobrovolně nevydáte, mám za úkol tuto vesnici zničit.“
V davu to vyděšeně zašumělo.,,Můj syn nic takového neudělal! Copak tomu neštěstí už nebude konec?!“zvolala hystericky starší žena.
Carus se narovnal na koňském hřbetu. ,,Klid matko, možná máte pravdu, ale máme veliké podezření že to byl právě on. Tak kde se ukrývá?“
,,Není tu.“ozval se Wilkornův otec.
,,V tom případě nemám na výběr.“řekl nezúčastněně generál a zvedl ruku. Kdyby s ní mávnul, jízda by na nic nečekala a rozmetala vesnici na kousky.
,,Počkat!“ozval se čísi ženský, věkem oslabený hlas.,,Já zabila Mor´kala III.,Wilkorn s tím nemá nic společného. Jmenuji se Lorgasa.“
Carusův obličej zazářil.,,Opravdu? No dobrá, vzdáváte se dobrovolně, ženo?“
,,Ano.“odpověděla Lorgasa a pomalu přešla k jízdě. Dva vojáci ji ihned svázali, vesnický dav byl stále hlučnější a hlučnější.
,,Děkuji za spolupráci.“zamával Carus a společně se svojí jízdou se otočil směrem k Mohudu.

Lorkas celý tento výjev sledoval z povzdálí a byl z něj poměrně překvapen. Samozřejmě že o Lorgase již slyšel. Když jí tenkrát Wilkorn zachránil, bylo Lorkasovi deset let a jakmile se o Wilkornově činu doslechl, obdivoval ho. Jenže za ty roky už dávno zapomněl, že se ten chlapec jmenoval Wilkorn. Lorkas vlastně celou dobu ani netušil, s kým má tu čest. Zavrtěl hlavou a začal vlastně uvažovat o tom, jak by byl šťastný, kdyby tu nabídku od krále, zabít Wilkorna, roztrhal a nikdy neplnil.

Dalšího dne se konal další pohřeb. Redamův otec byl pohřben s úsměvem na rtech, za což byl Redam šťastný, měl ale v hlavě pořád nepořádek. Nevěděl co se děje s Wilkornem, Lorgasou, Milorou, ani Lorkasem. Strašně si přál, aby všechno skončilo dobře a šťastně, ale věděl, že je to málo pravděpodobné. Nezbývalo mu než čekat.

Byla již noc a Wilkorn sledoval spící Miloru. Poslední dny mu myšlenka na pomstu zatemněla mozek a on se ke svým blízkým choval neurvale a sprostě. Nechtěl si připustit ten smutek, jaký cítí. Nechtěl myslet na to jak se jeho život zvrtnul. Začal i přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby tenkrát, v devíti letech Lorgasu nezachránil před popravením. Mohl dál žít ve Vilosu, časem by se zbavil výčitek a možná by se zamiloval třeba do Karin. Ihned ty myšlenky však zavrhl. Je to prostě tak jak to je. Sára je mrtvá a on za pár dní zemře taky. Lorkas mezitím někde v klidu sedí a je spokojený, Temní vrahové dále zabíjejí lidi a král Joles I. si o Wilkornovi právem myslí, že je vrah jeho bratrance a je to ještě takový zmetek, že pošle na Vilos svojí jízdu.. Merijské království pro něj nebylo místem ke šťastnému životu, tím si byl teď Wilkorn plně jistý.