Krásná elfka - sedmá kapitola - Vidina

Anotace: Tak za nedlouho Treisy a její přátele opustí pevnost Barezia a pojedou do elfské země... (hehm.....vážně sorry za tu gramatiku XD)

Když se Treisy probrala zjistila,že venku je ještě tma.Bylo brzy ráno a ona se rozhodla vykoupat,doufala že se nikdo nevzbudí a z její relaxace ji nikdo nevyruší.Měla štěstí.Když po několika minutách vlezla už oblečená zpátky do pokoje Sillar i Larax měli ještě půlnoc.
"Nemám co na práci,co kdybych se šla podívat na ten nepořádek..."řekla si pro sebe a tiše vyšla z pokoje.
Otevřela dveře a tam uviděla tmavou siluetu,která se ale hned vypařila.Treisy nic nechápala a tohle bylo vážně divné.Přes to se nebála a šla na místo kde silueta byla.
Na místě našla malou skvrnku zabarvenou do červené až vínové barvy,byla to krev.Aby si to mohla ověřit sáhla na tekutinu prsty.Jak to ale udělala v hlavě se jí začaly přehrávat obrázky.Všude byla krev a bylo tam moc řevu.Po zemích se válely meče,sekery.Bylo tam spousta mrtvých těl,pak to skončilo-z ničeho nic,jako když to začalo.
"Měla...Měla jsem vidění!"šeptla a chytila se pravou rukou za hlavu,která jí příšerně třeštila.
"Ale kde....to mohlo být?"šeptala dokola a sesunula se na postel.Přemýšlela jak mohla,ale místo,kde se to odehraje neznala.Věděla však,že bitva bude mít mnoho obětí...
Do pokoje vběhl první paprsek zlatavého slunce.Treisy aspoň něco rozveselilo.Usmála se a podívala se z okna.Viděla že celé město je již dávno na nohou.Netušila kolik dlouhých chvil zameškala přemýšlením o svém vidění.Nakonec to prostě nechala být a vrátila se do pokoje,kde už byli vzhůru.
"Kde jsi zatraceně byla!?"sykl Sillar,když překročila práh pokoje.
"Já byla jsem vedle."řekla klidně.
V tom se ale zvedl Larax "Sakra,říkal jsem že tam není bezpečno!Co si tam dělala?"
Treisy se na něj překvapeně podívá a klidným hlasem mu oznámí "Měla jsem asi vidění..."
"Vidění?"Pozvedl obočí."A co jsi prosím tě viděla?"
"Smrt...Krev...Válku..."šeptla smutně.
Sillar poznal,že není něco v pořádku,ale raději se nevyptával.Treisy sice byla tvrdá holka,ale vždycky bylo něco co jí dokázalo pořádně sebrat.Ani Larax nic nenamítal.Ale skoro bleskově oznámil "Dnes v noci ojíždíme!"
"Co že?"vyhrkla.
Larax kývl "Slyšíš dobře,pojedeme se podívat k elfům...Tvoje matka tě musí naučit pořádně ovládat svou sílu...Jinak by to s Adliadou dopadlo bledě..."
Treisy posmutněla,ale kývla na znamení že souhlasí.
"Teď půjdeme na snídani."řekl Larax a koukl se na Trei.
"Nemám hlad..."šeptla a usadila se u okna.
"No fajn my deme..."řekl Sillar a odešli.
Treisy ten den přestala vnímat svět a uzavřela se do sebe.Mohli na ni mluvit vlídně,nebo jí hučet do hlavy,jí to bylo prostě jedno...Do večera s nikým nechtěla mluvit,nikoho vidět...chtěla být sama a všechno si do detailů promyslet.Až někdy pozdě v noci jí ze zamyšlení vytrhl Larax,který už s ní prudce zacloumal:
"Musíme jet!"
"Já vím..."řekla a působila poněkud jinak.Byla vyrovnaná.Byla smířená se svým osudem...Ale hrdost ji neopustila.Vzpřímila se a následovala Sillara a Laraxe do stájí.