Vodnické gymnázium I.

Anotace: Není to sice fantasy v pravém slova smyslu, ale to snad nevadí. Je to zatím jenom první část, takže komentujte, vzkazujte, uvítám zvláště náměty, jak by to mohlo pokračovat.

Vodnické gymnázium

aneb vyprávění vodnické studentky Bahnoslavy Utopilové

Než začnu vyprávět, měla bych asi říct, jak vlastně vypadáme a jak se lišíme od vás lidí. Vodník je o něco menší než člověk, chlapi měří tak v průměru 170 cm, ženské tak 150. Ty pověsti, že jsme zelení, nejsou pravda. Máme sice trochu bledší kůži, je to tím, že v sobě máme víc vody než vy, ale zelení fakt nejsme. Vlasy máme skoro jako lidi, ale ty naše jsou takové vláčnější a hustější. Má to dva důvody: zaprvé se nám v těch vlasech drží voda, když jdeme na souš mezi vás, a zadruhé nám vrstva vlasů chrání žábry, které máme vzadu, jak se napojuje hlava na krk. Plíce máme taky, ale ty jenom pro případ, že jdeme z vody.
Další naše specialita jsou ruce, na kterých máme zatahovací plovací blány. Když má vodník tyhle blány zatažené, má ruce užší než lidi, ale když plave, má prsty dost od sebe, takže to vypadá, že má ruce o půlku širší.
Voda je pro nás něco jako vzduch pro vás. Můžem sice dýchat i mimo vodu, ale musíme se pravidelně namáčet, protože vodník umře na degydrataci po dvanácti hodinách bez namočení a zkolabuje už po dvou nebo třech hodinách.
A ještě něco k životu vodníků: žijem podobně jako vy, máme vodnickou muziku, vodnické sporty, počítače, televizi, prostě něco jako vy. Naší specialitou ale je, a to víte i vy lidi, chytání duší. Ale nemyslete si, nejsme takoví sadisti, abysme vyloženě stahovali lidi pod vodu a topili je, jak se to o nás vykládá. My ty lidi stáhnem jenom v případě, že nám do té vody spadnou, nebo že moc machrujou, dělají blbiny a nedávají si pozor.
Takže to jen pro informaci, abyste věděli, jak vlastně vypadáme. A teď už k tomu slíbenému vyprávění.
Když jsem tehdy připlavala ráno do třídy, byl tam jako vždycky hrozný binec a kravál. Holky si prohlížely fotky z tanečního plavání, co přinesla Vodičková, a rozplývaly se nad nějakým hezkým klukem. Vzadu se Podbřežák, Kaprovský a Šplouchal dohadovali, kde kdo bude sedět ("Hej, tady mám sedět já, vypadni, ty řaso!" - "Wasermannová vás rozsadila, protože jste kecali v hodině, pusť mě tam."). Služba se rozčilovala, kdo zas kam dal bahenní křídu, že profesoři nebudou mít čím psát na tabuli.
"Lidi, nemáme tělocvik! Supluje Wasermannová!" oznámila Potocká. "Ploutevka je strašně nachlazenej."
"Nemá s náma chodit ven do tý studený vody." prohlásil Podbřežák. "Já se spíš divím, že nejsme nemocní my."
"Buď rád, že nemáme tělák." krotila ho Vodičková.
"Já jsem rád, ale zase nám nemuseli dávat zrovna Wasermannku."protestoval Podbřežák. "Ta zas určitě bude s náma probírat biologii."
"Stejně máme teď brát chytání duší. To jsou základy, to snad umíme."
"Jenže Wasermannová říkala, že se v týhle kapitole budem učit i první pomoc člověku pro případ, že by nás z břehu vidělo moc lidí, jak toho člověka berem na dno."
"No jo, ale v tom případě ji budem mít tři hodiny po sobě!" došlo Kaprovskému. "Biologie, supl tělocvik a pak eselvéčko!"
"Lepší třikrát Wasermannová než Ploutevka s tím jeho plaváním kolem školy." prohlásila Potocká.
Já jsem si mezitím sedla do lavice. Ach jo, říkala jsem si, až Wasermannka zjistí, že jsem si zase zapomněla sešit, bude pěkně vyvádět. Wasermannová je naše třídní. Má nás na biologii a na eselvéčko (to je naše speciální hodina, oficiálně se to jmenuje Soužití lidí a vodníků, učíme se tam takové ty věci jako jak se neprozradit na souši a tak.)
Kapka Cejnová, co se mnou sedí v lavici, ještě nepřišla, tak jsem si zatím četla časopis Watergirl, co tam měl někdo z holek, ale mě moc tyhle časopisy neberou, tak jsem toho nechala a poslouchala jsem, jak si kluci kecají o nějaké nové počítačové hře ("Fakt to zkus, je to super hra, prostě potápí se loď a ty musíš získat co nejvíc duší, je to nádherně graficky i zvukově udělaný, fakt doporučuju.")
Konečně se otevřely dveře a připlavala Kapka.
"Dívala ses včera na televizi?" zeptala se mě.
"Nedívala, dodělávala jsem úkol do chemie, v tom příkladu o složení vody jsem nasekala nějaké chyby a nemohla jsem přijít na to, jaké. Bylo tam něco zajímavýho?"
"No měl tam být nějaký pořad o lidský kultuře, ale já to taky prošvihla, proto se ptám."
"Určitě tam měla být zmínka o lidských hercích, že?"
"Jo. Ty mě máš úplně prokouknutou."
"Spíš tvoje zájmy."
Ona je totiž Kapka blázen do lidských herců. Ona má pocit, že ti vodničtí herci poslední dobou nestojí za nic.
"Hej, Kapko," zakřičel Šplouchal. "Včera byl v telce nějakej pořad o lidský kultuře a byla tam ukázka z nějakýho filmu, kde hraje ta tvoje oblíbená herečka, ta Jana Gebauerová. Dívala ses?"
"Ona tam byla Jana Gebauerová?" vyjekla nadšeně Kapka. "Já jsem to nestihla, dělala jsem chemii."
"Jasně, byla tam. Já to náhodou zapnul a zrovna to mělo začít, tak jsem ti to nahrál a vypálil, i když tě teda nechápu, co na těch lidskejch hercích vidíš."
"Týýýýýýjo, díky moc!" rozzářila se Kapka a vzala si od Šplouchala dývídýčko.
"Co se ti na tý Gebauerový tak líbí?" vyzvídal Šplouchal.
"Já nevím, prostě mě fascinuje ten její projev, jak ona hraje, to je nádherný, jak ona ty role prožívá, to dokáže málokterá vodnická herečka, snad jenom Štiková by se jí mohla vyrovnat, a to jenom možná."
"Hele, mě by zajímalo," přidal se Kaprovský, "co bys dělala, kdyby ti ji někdo stáhnul pod vodu a utopil."
Kapka se oklepala. "Fuj, to ani nevyslovuj! To bych se zbláznila!"
V ten moment zabublalo na hodinu (to je taková naše obdoba vašeho zvonění). Všichni rychle zapadli do lavic, protože Wasermannová chodí maximálně dvě minuty po bublání, a nachystali si sešity do biologie. Já jsem musela psát na papír, protože, jak už jsem říkala, jsem si ho nechala doma. Pak se otevřely dveře a do třídy vplula profesorka.
"Dobrý den, sedněte si. Kaprovský, já jsem ti minule řekla, že si máš jít sednout dopředu."
Kaprovský se otráveně zvedl a přesedl si.
Wasermannová se podívala do rohu třídy, kde máme takové kyvadlo, které se rozkýve, když v blízkosti školy někdo spadne do vody. "Kdo zase přivázal ten signalizátor?" začala se rozčilovat. "Kdyby teď někdo spadl do vody, tak my ho klidně necháme tak, protože o něm nebudeme vědět. Poďte to někdo odvázat."
Potocká odvázala signalizátor, profesorka vyřídila takové ty formality jako kdo chybí a začali jsme probírat.
"My máme dneska zopakovat chytání duší a naučit se první pomoc člověku, kdyby nás náhodou vidělo moc lidí, že?" ujistila se profesorka. "Chytání duší jsou základy, to nám může jít někdo zopakovat, třeba Ryban Kaprovský."
Kaprovský vůbec nedával pozor a suverénně se bavil s Podbřežákem. "Co jste říkala, paní profesorko?" vyhrkl, když zjistil, že se na něho Wasermannová dívá.
"Kdybys dával pozor, tak bys to věděl. Jak se chytají duše."
"Aha, jak se chytají duše. Takže když spadne nějaký člověk do vody, okamžitě vystartujeme, stáhneme ho na dno a držíme ho tam tak dlouho, dokud mu nepřestane tlouct srdce. Máme tam už nachystaný hrnek, který mu přiložíme k puse. Až se ten člověk utopí, rychle hrnek odděláme, zavřeme pokličkou a je to."
"Aspoň tohle víš. A jak se pozná, že je duše už v tom hrnku?"
"No, to se pozná tak, že - no, ona se ta duše ozve, když zjistí, že je zavřená v hrnku."
Wasermannová pak ještě zkoušela dál, jak dlouho vydrží člověk bez vzduchu nebo co udělat s tělem, když už máme duši chycenou (moc se mi to nechce tu rozebírat, vám lidem by to asi moc dobře nedělalo) Kluci se s ní pustili do diskuse o tom, co dělat, když člověk spadne do vody i s autem, jestli ho vytáhnout z auta nebo ne. Postupně se do té debaty zapojila celá třída. Byli jsme hodně rozjetí, skoro jsme se hádali, ale najednou se rozhoupal signalizátor. Wasermannová vyskočila.
"Vidíte, zrovna sem někdo spadl. Jdu pro něj."
Profesorka Wasermannová je totiž taky správkyně duší v naší škole. Kdykoli se rozhoupe signalizátor, je její povinností jít toho člověka chytit.
"Nedělejte tady binec, kolem se učí." řekla ještě a vyplavala oknem.
Za chvilku byla zpátky a nesla nějakého chlapa. "Táhne z něho chlast," prohlásila, když si brala prázdný hrnek. "Berte to jako názornou ukázku do biologie." A přiložila hrnek tomu chlapovi k puse. Po chvilce hrnek oddělala a zavřela. Ten člověk musel být asi opravdu hodně namazaný, protože to, že je v něčem zavřený, mu došlo dost pozdě. Ale když si to uvědomil, stálo to za to. Začal příšerně řvát a sprostě nadávat. Wasermannová s ním zatřásla a řekla: "Klid, uklidněte se, neměl jste chlastat, já to říkám pořád, že alkohol je pro lidi zhouba zhoubná, to máte z toho. Děcka, vydržte ještě, jdu ho zaevidovat."
A odnesla hrnek s duší toho opilce, který ještě nepřestal nadávat, do dušáku (to je taková úložna chycených duší, jsou tam police a v nich jsou uložené ty hrnky, každý má na sobě napsané, kdo v něm je, nebo pokud se neví jméno, tak aspoň popis toho člověka zaživa).
"Teď si představ, Kapko," začal vykládat Kaprovský, "kdyby takhle spadla do vody ta tvoje Gebauerová."
"Nech si toho, Rybane!" vyjela Kapka. "Víš dobře, že tohle je moje noční můra."
"Ale čistě teoreticky, co bys dělala? Představ si to: rozhoupe se signalizátor, Wasermannová jde ven, vrací se a nese Gebauerovou."
"Fuj, nech toho, ty řaso, mě z toho běhá mráz po zádech!"
Naštěstí pak přišla Wasermannová, takže toho Kaprovský musel nechat. Bylo mi jasné, že kdyby se v tu chvíli nevrátila, Kapka by asi Kaprovskému jednu střihla, protože na tyhle řeči je opravdu vysazená.
Zbytek hodiny už proběhl normálně, akorát Podbřežákovi sebrala Wasermannová mobil, protože psal v hodině esemesky.
Další hodinu jsme měli ten suplovaný tělocvik s Wasermannovou. Přesně jak tušil Kaprovský, Wasermannová se rozhodla, že si s námi udělá další biologii, protože v minulé hodině jsme se vůbec nedostali k té první pomoci člověku. Profesorka přinesla takovou figurínu a na ní ukazovala umělé dýchání, jak má mít člověk zakloněnou hlavu, jak se mu má dýchat z úst do úst a podobné věci. Pak jsme si to měli na té figuríně vyzkoušet my. První šla Kapka.
"Představ si, že to je Gebauerová." zašeptal Kaprovský, když šla kolem něho. Viděla jsem, jak se Kapka přemáhá, aby ho nenakopla.
"Rybane, nech si toho," zpražila ho Wasermannová. "Kdyby sis místo toho provokování radši psal poznámky. Za chvilku nám budeš moct předvést, jak bys dával první pomoc ty. Tak Kapko, jak jsem to ukazovala. Zakloním hlavu, zacpu nos a dýchám."
Musím se přiznat, že první pomoc člověku mi nijak zvlášť nešla. Asi to bude tím, že k lidem nemám takový vztah jako Kapka. Té to šlo z nás asi nejlíp. Zatímco ostatní dýchali spíš tak, aby to jako první pomoc jenom vypadalo, Kapka rozdýchávala doopravdy. Kaprovský měl sice pořád nějaké připomínky, ale ona si ho nevšímala. To ještě netušila, že další hodinu se jí bude první pomoc hodit.
Třetí hodina měla být eselvéčko, zrovna jsme měli brát něco strašně nudného, co nikoho z nás nezajímalo. Jenže sotva Wasermannová zapsala do třídnice, rozhoupal se znovu signalizátor.
"Zase někdo spadl, vydržte chvilku," řekla a podruhé vyplavala oknem. Za moment byla zpátky i s tím člověkem, tentokrát to byla žena.
"Chudák, spadla sem omylem, šla po břehu a asi zakopla." poznamenala profesorka. "Myslím, že když jsem ji sem nesla, ještě byla při vědomí. To je nejhorší, co se může před utopení stát, když nás ten člověk vidí, jak pro něj jdeme. To pak ta duše z toho má hodně dlouho šok. - Co je ti, Kapko?"
Wasermannová se zarazila. Kapka totiž vedle mě slabě, ale zřetelně vykřikla. Byla úplně bledá a vyděšená a pořád se dívala na tu skoro utopenou ženu. Tak jsem se na ni taky podívala. V tu chvíli jsem myslela, že taky vyjeknu. Až teď jsem si totiž všimla, že to je ...
"Panenko cákavá, vždyť to je Jana Gebauerová!"
Kapka jenom přikývla a v očích jsem jí viděla slzy. Vypadala, že to psychicky nevydrží a co nevidět to s ní švihne.
Wasermannová, která mezitím hledala prázdný hrnek, se otočila: "Cože?"
"No ta ženská, co jste ji přinesla, je ta lidská herečka Gebauerová, co ji Kapka tak obdivuje," vysvětlila jsem jí rychle.
"Vážně? No je to ona, až teď jsem ji poznala ... Toho jsem se vždycky bála, že se mi některý student zblázní do někoho z lidí a já mu toho oblíbence utopím ... Tak honem, Kapko, ještě žije, vezmeme ji na břeh, zkusíš si ji rozdýchat, ber to jako praktickou zkoušku z biologie."
Profesorka vzala Gebauerovou do náruče, kývla na Kapku, která vyskočila z lavice, a obě vyplavaly oknem.
"Tak to je hustý!" prohlásil Kaprovský, "a já jsem si ji s tím ještě dobíral."
"Jestli to Gebauerová nepřežije, tak tě Kapka asi zabije, Rybane." podotkla jsem.
Po chvilce se Šplouchal zvedl. "Lidi, já se půjdu podívat, jak jsou na tom s tím oživováním."