Děsivá Válka

Anotace: Povídka se odehrává v budoucnosti během války, ale válečné rysy povídka příliš nemá. Dočtete se v ní o hrůzostrašném příběhu jednoho vojáka, který kdyby se stal i nejtvrdšímu chlapovi změnil by ho ve vylekaného zajíce. Prosím o hodnocení a komentáře.

Těžko hledat místo, kde začít tento příběh. Ve chvíli, kdy lidstvu nestačilo jedno údolí? V momentě, kdy lidstvu nestačil jeden kontinent? V době, kdy lidstvu nestačila jedna planeta? Či snad tam, kde už lidstvu nestačila ani jedna galaxie?
Ne! Přeskočím jak k tomu došlo a přejdu rovnou k věci. Přejdu rovnou k tomu, k čemu došlo.
Píše se něco málo přes rok 2400. Lidstvo osídlilo již 37 planet, ale při osidlování vyčerpalo velkou část přírodních zdrojů většiny planet. Pokud tam tedy vůbec někdy nějaké byly. Plně automatizované doly na dalších čtyřiadvaceti těžebních planetách a planetkách sice pracovaly na plné obrátky, ale protože najít planetu s dobrými zdroji v dostupné vzdálenosti (dostupné cenově, nikoli technicky) bylo velmi těžké, byly tyto těžební planety často velmi vzdáleny od center lidské civilizace. A tak, zatímco se vědci stále marně snažili vynalézt nějaký stroj, který by udělal z jedné věci dvě, mezi lidmi začínalo v boji o suroviny stále přituhovat, až nakonec propukl ve válku. No jo, surovin je málo, ale na válku se peníze vždycky najdou.

Když bylo Yahnovi patnáct, řídil meziplanetární transportér jednoho nejmenovaného obchodního řetězce, takže částečně zvládal létání, ale samozřejmě není transportér, jako transportér. Například ten, ve kterém právě seděl vedle svého nejlepšího přítele Jacka, který s ním mimochodem létal tehdy v transportéru se zbožím, se od toho, který mu poskytl první práci hodně lišil. Byl mnohem menší, rychlejší a vyzbrojenější. Ano, byl to válečný transportér. Yahn ani Jack ho samozřejmě neřídili. Seděli mezi vojáky pro boj na pevnině, přesně takovými, jako byli oni. Tento transportér němířil nikam jinam, než do bitvy.
„Zkouška čipů, zkouška čipů!“ vynořilo se v Yahnově mozku. Tento „hlas“ se linul z implantátu v jeho mozku. Ano, vysílačky už dávno vyšly z módy. Navíc tento implantát měl i spoustu dalších užitečných funkcí. Například radar, nebo upozornění, když na vás někdo míří. Dokonce vám i prozradil, odkud a jakou zbraní na vás ten dotyčný míří.
Následovala jestě poslední zkouška zbrojí, zbraní a tělesných funkcí všech vojáků a pak už pokus o nepozorované přistání. Smůla ovšem je, že se ne každý pokus vydaří. Trasa, kterou se měli dostat na planetu a která byla krytá zónou, kde nemohl nepřítel transportér vidět na radaru, byla sotva dost velká pro tento transportér.
Do řídícího centra se vpotácel silně podnapitý první důstojník.
„Kde ses flákal? Už si tady měl dávno být! A v jakém jsi to stavu?“ začal se rozčilovat kapitán.
„Hele klídek vole, dyť sem v pohodě!“ zavalil první důstojník kapitána zápachem alkoholu.
„Ostraha!“ zavolal kapitán. „Odveďte toho pitomce do jeho kajuty a zamkněte ho tam!“
Dva muži přiskočili k důstojníkovi a chytli ho za ruce. Měli ale čekat větší odpor. Důstojník do jednoho z nich strčil. Strážce neudržel rovnováhu a spadl přímo na řídící panel. Transportér sebou silně trhnul. Po řídícím centru se rozhoukaly sirény a začalo blikat červené světlo.
„Uhnuli jsme z kurzu, jsme mimo krytou zónu!“ křičel druhý důstojník.
„Pozor! Tento transportér byl zaměřen!“ozval se hlas z reproduktorů.
Druhý strážce mezitím konečné získal nadvládu nad prvním důstojníkem a odváděl ho do jeho kajuty.
„K transportéru se blíží střela! Úhybný manévr nastaven! Pravděpodobnost zásahu 87%. Pravděpodobnost zničení transportéru 76%. Srážka za tři minuty patnáct sekund!“ pokračoval hlas z reproduktoru. V transportéru nastal chaos.
„Pravděpodobnost zásahu 90%. Zásah za dvě minuty čtyřicet sekund.“
Strážce zamknul důstojníka do jeho kajuty.
„Pravděpodobnost zásahu 89%. Zásah za minutu padesát sekund.“
Chaos stále narůstal.
„Pravděpodobnost zásahu 92%. Zásah za dvacet pět sekund.“
Střela již byla na dohledu.
„Pravděpodobnost zásahu 97%. Zásah za deset sekund.“
Transportér kličkoval, jak to jen dokázal.
„Zásah za tři...dva...jedna...“
Střela trefila zadní část transportéru. Přetlak začal vojáky v této části trhat na kusy. Transportér začal neuvěřitelnou rychlostí rotovat. Vtom Yahn omdlel.
„Škřrvvvuííííááák“
„Co to sakra je?“ pomyslel si Yahn.
„Kvíííuooééékchrkk“
Teprve po chvíli Yahnovi došlo, že ty zvuky pocházejí z jeho implantátu.
Viděl mlhavě. Rozhlédl se kolem sebe. Všude viděl těla celá od krve, často roztrhaná.
Pak ucítil i bolest. Levou ruku měl alespoň nadvakrát zlomenou, páteř byla o něco víc napravo, než by měla být a na hlavě měl velice ošklivou krvácející ránu.
„Uchhh.“ zaslechl napravo od sebe.
„Auu.“ zaslechl nalevo od sebe.
Podíval se napravo.
„To je Jack! A je naživu!“ proběhlo Yahnovi hlavou. Jack na tom byl o hodně hůř, než Yahn. Muž nalevo na tom byl oproti nim podstatně lépe, ale že by kypěl zdravím se nedalo říct ani náhodou.
Do místnosti se vpotácel první důstojník, stále ještě na mol. Náraz nejspíš uvolnil dveře od jeho kajuty. Vypadalo to, že až na střep zaražený v břiše a několik povrchových zranění mu nic není.
„Co to sakra bylo?“ vypravil ze sebe a potácel se ke třem přeživším. „To sem tak vožralej nebo co?“
Začali se pomalu s obtížemi zvedat.
„Nepřítel určitě ví, kam jsme spadli a poslal sem jednotky. Musíme odsud vypadnout.“ řekl voják nalevo. Yahn si chtěl přečíst jeho jméno, ale cedulka na uniformě byla seškvařená.
„Taky máte něco s čipama?“ ptal se Jack.
Voják i Yahn přikývli.
„Co to sakra melete?“ tázal se první důstojník, kterému dělala chůze potíže ne kvůli zraněním, jako ostatním, ale kvůli jeho promilím.
„Idiot.“zamumlal Yahn.
„Tak urážka nadřízeného, jo? Ale já tě dám k soudu milánku a budeš vo chlebu a vo vodě!“ dostal ze sebe první důstojník, načež usnul.
Voják vzal důstojníka na záda a vyrazili jsme na neznámou a nebezpečnou planetu.
Po několika hodinách jsme se usadili a odpočívali jsme
„Nevim, jestli to má vůbec smysl.“ nahlas uvažoval Jack „Stejně nás vidí na radaru a brzo nás najdou.“
„Hele,“ snažil se voják vnést mezi nás trochu optimismu „Jsme jenom čtyři! Nepřítel nemá nekonečný množství jednotek, aby je mohl posílat na každýho vojáka, kterýho uvidí!“
Yahn si musel přiznat, že voják má pravdu, ale jeho obavy to moc nezmenšilo.
„To je sice pravda, ale po planetě se potulují tisíce jednotek!“ dále pesimistoval Jack „Jak velká je šance, že najdeme naše dřív než najde nepřítel nás? A co když nás naši ani naši nepoznají, vždyť máme uniformy úplně spálené!“
„No, ten důstojník jí má celkem zachovalou.“ pokoušel se Yahn vnést do Jacka víru v naději. „Mimochodem, kde je?“
„Pokládal jsem ho támhle!“ ukázal voják na asi dvoumetrový balvan „Kam sakra mohl zmizet?“
„To se hned dozvíte!“ zaslechli jsme za sebou hlas prvního důstojníka „Zahoďte zbraně a pomalu se otočte s rukama za hlavou. Jménem Kahlárské (nepřátelské) armády vás zajímám!“
Yahn i Jack vyhodili své zbraně. Voják se však nechtěl vzdát tak snadno. Dělal, že zbraň vyhazuje a vtom se prudce otočil. Než však byl v půli otočky, měl díru v hlavě.
„Jediná blbost a skončíte jako on!“ oznámil nám důstojník povýšeně.
A tak Yahn a Jack pokračovali dál jako zajatci.
Jedné noci o dva dny později se Yahn a Jack probudili. Chvíli si něco šeptali a pak se vrhli na spícího důjtojníka. Ten hlupák je ani nespoutal, když spal. Jeho přivázání ke stromu bylo dílem okamžiku. Yahn a Jack si vzali jeho dvě zbraně a namířili na něj.
„Připraven?“
„Jo!“
Stiskli spoušť.
„Proklínám vás! Oba vás proklínám!“odrážela se důstojníkova poslední slova od okolních skal.
Yahn a Jack se vydali dál. Šli dlouho hustým lesem, až se ocitli u malého údolí. Byla v něm strážná věž – nepřátelská a tak se raději rozhodli jít jinudy. Yahn se otočil a vtom ucítil v zádech bodavou bolest.
Jack vytřeštil oči.
„Šíp? Co to má sakra znamenat?“
„Tak to fakt nevím.“ odpověděl Yahn a se zaskučením si vytrhl šíp ze zad.
K večeru se schovali do jeskyně zakryté houštím a rozdělali oheň. Jack ošetřoval Yahnovi ránu.
„Vidím ho.“ vyděšeně ze sebe vypravil Yahn.
„Koho?“ otázal se Jack.
„Důstojníka.“ Neznal ho jménem a před misí ho nikdy neviděl.
„Uklidni se, jenom blouzníš. Nejspíš na tom šípu byl nějaký jed.“
„Směje se.“ nevnímal Yahn Jacka. „Směje se mi. Škodolibě. Ríká, že brzy přijde splnit svůj poslední úkol. Zabít nás.“
Jack opekl králíka, kterého odpoledne chytili, najedli se, uhasili oheň a šli spát.
Ráno se Yahn probudil. Protáhl se a pohlédl na Jacka. Zděsil se hrůzou. Jack měl ohořelý klacek zabodnutý přímo do oka. Byl mrtvý.
„A do prdele!“ bylo první co Yahna napadlo „Všechno se to vyplní...to prokletí...zabil Jacka...teď jsem na řadě já.“
Vyskočil ze země.
„Aaaa!“ Yahna málem skolil infarkt. Přímo před ním byla lebka. Když se po chvíli probral, zjistil, že byla toho zajíce, kterého včera snědli. Bledý jak smrtka a na smrt vyděšený (na pokraji smrti) Yahn vyběhl z jeskyně a co nejrychleji utíkal pryč. Běžel co mu síly stačily, aby byl co nejdál od té hrůzy. Utíkal ze strachu z blížící se smrti a z hrůzy.
Když už byl naprosto vyčerpaný, sedl si na balvan. Začaly se mu pomalu v záblescích vracet vzpomínky.
Viděl, jak vstává. Byla tma. Klekl si k ohništi. Vzal do ruky klacek. Vztyčil se nad Jackem. Bodnul.
Yahna zalil studený pot. Jak je to možné? Muselo to být tím jedem z toho šípu. Kdyby byl při smyslech, nikdy by něco takového neudělal.
„Já sem zabil Jacka a teď ten jed zabije mě.“ pomyslel si Yahn.
Vrátil se do jeskyně, vyrobil si z větve a kamenu lopatu a vykopal jámu. Vzal Jacka za nohy. Neodvážil se mu podívat do tváře. Zahrabal ho.
Yahn pokoušel se ulovit něco k jídlu, ale nedařilo se mu to, zvěř byla příliš rychlá.
Ten den šle spát hladový a zděšený z toho, co udělal.
V noci se mu zdál sen. Stál před ním důstojník s nožem v ruce. Yahn se nemohl pohnout. Důstojník se blížil. Došel až k Yahnovi. Smál se mu do tváře. Napřáhl ruku s nožem. Vyslal ruku vpřed.
Yahn se prudce probudil, celý zpocený a vylekaný. Ve tmě před sebou všude viděl důstojníkovu tvář. V uších mu duněl jeho škodolibý smích.
Ráno Yahn hledal potravu. Pokoušel se honit několik tvorů, ale jeho snaha byla opět marná. Jak šel lesem, zdálo se mu, že pod listím a hlínou vidí tělo nějakého mrtvého tvora. Odhrabal listí a s hlasitým vyjeknutím uskočil. Zpod hlíny a listí na něj hleděla důstojníkova bledá prostřelená tvář. Na Yahna se začaly snášet mdloby, ale s posledními zbytky vědomí se otočil a utíkal pryč. Ve dne chodil s vytřeštěnýma očima v noci stačil sebemenší šelest, aby mu povolily svěrače. Tři dny a tři noci chodil po lese bez cíle, bez potravy, bez naděje.
Čtvrtý den se před Yahnem objevili tři vojáci. Yahn se jich strašně lekl, ale brzy zjistil, že jsou to spojenci i když oni to na něm hned nepoznali. Jeho uniforma byla totiž na cáry.
Odvedli ho na základnu.
„Válka včera skončila. Vůdce byl zabit.“ Oznámil Yahnovi jeden z vojáků „teď hledáme mrtvé, abychom je mohli pohřbít.“ Yahnovi bylo v tu chvíli jedno, jak válka skončila. Bylo mu naprosto volné, že prohráli. Byl šťastný, že konečně není sám. Od vojenského doktora se později dozvěděl, že měl v krvi jakousi látku, která z něj dělala vraždícího maniaka. Nejspíš byla v tom šípu. Jeho tělo si naštěstí velmi rychle vyrobilo protilátky a tak byl Jack jediný, koho Yahn zabil. Yahn odletěl na svou rodnou planetu, kde si zakoupil garsonku ve velmi rušném městě. Těch několik dní ho poznamenalo na trvalo. Svého strachu se již nikdy nezbavil a tak chtěl být někde, kde bude pořád ruch a nebudou ho děsit žádné podivné zvuky.
Yahnův příběh byl ve městě velmi známý, ale Yahn by byl nejradši, kdyby ho neznal nikdo. Styděl se za to, co provedl, přestože mu všichni říkali, že za to nemohl.
Yahn zemřel o sedm let později na srdeční infarkt.