Les

Les

Anotace: Evoluce nebo?

Alan stál za mými dveřmi a zvonil. Kukátkem jsem ho chvilku pozoroval. Nevypadal nijak nervózně. Byl si jist, že jsem doma. Znal mě lépe, než já svoje pracovní sandály. Byl si jist tím, že nikam nechodím. Nerad chodím ven i kvůli jídlu a pití, a hlavně nesnáším návštěvy. Takže mě i obtěžuje tvář za dveřmi, která se mi snaží nacpat do mého času a vytrhnout mě ze zaběhlého stereotypu. Jenže Alan Nováček je dlouholetý přítel a tomu se zapřít prostě nemůžu. Ani já, Jan Škytal, psychiatr, zástupce primáře na místní klinice.

„Procházka, procházka. Něco tak stupidního jsem nedělal alespoň 200 let!“ Nevrle odpovídám na dotaz, zda bych se nechtěl jít trošku projít. Ani nechtěl jít dál, házel na mě jen tak v předsíni svá slova, jako by to byly koule bláta. Mám všeho po krk a nejvíc mě zajímá práce na připravované knize. „Doktor, ten nemá nikdy po práci a psychiatr, především. Každý z nás je více či méně postižený.“

„Jenže já bych rád, abys tam se mnou šel. Ten les se chová divně.“ To mě pobavilo. S takovou věcí na mě nikdo dlouho nepřišel. A že jsem si toho za celý den v práci vyslechl.

„Jasně že se chová divně a měl s tím začít už o moc dřív“ Poznamenám a dusím se smíchy. Ale Alan to nehodlal jen tak vzdát a hlavně se asi rozhodl dostat mě ven, stůj co stůj. Zasypal mě slovy o přátelství, trvajícím víc než čtvrt století, výčitkami, že on na rozdíl ode mě po mě ještě nikdy nic nechtěl. V podstatě to byla pravda, ale to nic nemění na faktu, že mě bolí klouby při delší chůzi a že mě pohyb venku znervózňuje, a hlavně, že mi prostě doma v pracovně je úplně nejlíp na světě. Jenže přátelství se prostě člověk nevyhne. Možná chvilku, přátelům. Ale když se to stane pravidlem, přijde o ně a to já nechtěl. Vlastně byl Alan jediný, kdo se na mě ještě nevykašlal.

„A můžeš alespoň naznačit, v čem se ten les chová divně?“ Ale on jenom že to nedovede popsat, že mi to musí ukázat sám. „A teple se obleč!“ Nezapomněl dodat. Úplně zbytečně. Přece nejsem natolik senilní, abych si v lednu vyrazil do zasněžených hvozdů jenom v tričku a kraťasích.

Vzduch byl cítit borovou smolou a byl ostrý jako břitva. Alan nesl na zádech batoh, co v něm skrýval mi bylo záhadou. Na to, jak byl giganticky velký to vypadalo, jako by se sem vydal bivakovat na několik dní. Moc jsem si přál, abych se mýlil, abych tak za hodinu, maximálně za dvě seděl zase v jeho autě a to uhánělo vstříc mému staromládeneckému bytu. Lesní cesta, po které jsme kráčeli byla plná zátočin a těžké lesní stroje v ní projezdily hluboké koleje.

„Tak co je tu divného! Kdy už začne to tvoje divné!“ Snažím se na něj nervózně mluvit, aby viděl, že tomu nechci věnovat víc času, než budu muset. Aby to měl stále na zřeteli.

„Neřekl jsem že je tu něco divného. Já ti jen řekl, že se les chová divně, a to je všechno.“ Odpověděl mi ale klidně, překvapivě klidně. Asi si myslel, že když zaútočí na mou zvědavost, tak za ním půjdu třeba na konec světa.

„Musíme dojít až tam“ a neurčitě máchl rukou před sebe, „k té rokli, jestli si ji pamatuješ.“ Nic už jsem si tu nepamatoval. Jak bych jen mohl? Byl jsem tu naposledy před 20-ti lety.

„A co bude potom“ Zeptal jsem se proto znovu řádně nervózně. Lezlo mi to už na nervy. Určitě se začne co nevidět šeřit a já fakt neměl zájem hrát si tu s baterkou v mrazu na průzkumníka.

„Potom půjdeme zase zpátky.“ Odpověděl mi ale co nejklidněji Alan. Kdyby to nebyl kamarád, snad bych si našel i nějakou soušku a přetáhl ho s ní.

„Myslím si, že se nechová divně les, ale ty!“ Prohodil jsem, už úplně odevzdaně. On ale jako by v tom necítil žádný sarkasmus, úplně vážně začal.

„Jo, to je možné. Je to jeden z důvodů, proč jsi tu!“ Člověk by se ho snad až bál. Nevím, třeba to udělal jako schválnost na všechno to moje nepříjemné mumlání, ale kdo je usměvavý a příjemný, když ho vytáhnete od toho co ho baví, má rád, prostě od zažitého způsobu života.

„Mohls mi říct rovnou, že potřebuješ psychiatra. Nemuseli jsme se sem vláčet Doma bych ti poradil líp. Měl bych totiž klid...“ Ale jeho mohutné „Tss“ mě umlčelo. Škoda. Mluvení mi pomáhá když se nudím, když mě něco nebaví a brouzdat se závějemi na lesní cestě, to mě skutečně nebaví.

„Není to už daleko, tak to prosím vydrž potichu.“ Dodal vzápětí omluvně. „Je to jen tam a zpátky.“ Znovu ještě dodal, a ukázal rukou nejprve před sebe a potom za sebe. Jako kdybych měl být malé a umanuté dítě, kterému se musí vše polopatě ukázat.

Cesta od rokle byla do kopce, tak jsem se začínal docela slušně potit. Rozepnul jsem si kabát, kulicha schoval do kapsy a rukavice taky. Bylo mi opravdu horko. „Kruci už se mělo dávno stmívat, ne?“ Napadlo mě, ale byl jsem opravdu raději předpisově zticha. Alan už si kabát dávno sundal a převěsil jej přes batoh. Měl na sobě jen vestu a u košile vyhrnuté rukávy. Jak tak postupujeme výš, nelze přehlédnout, že sněhu je čím dál méně. Počasí se asi zbláznilo. Sluníčko pralo jako v červenci.

Na kraji lesa už nebyl sníh žádný. Naopak, půda byla vyprahlá a ovadlá, vysoká tráva sem prosvítala mezi prvními stromy.

„Sakra, přece by tu mělo být alespoň mokro, po tom sněhu!“ nevydržel jsem to už. „Přece tolik sněhu neroztaje a neodpaří se během několika desítek minut!“ Alan se tomu jenom usmál a řekl mi. „Hele víš co? Půjdeme zase zpátky, jenom kousek, ať to vidíš.“ Razantně se otočil a sestupoval z kopce. Přece mě nebude nutit lézt za chvilku do toho „krpálu“ znovu. Přetlumočil jsem mu to.

„Bude to jen kousek, pár desítek metrů! Neboj! Stojí to fakt za to!“

Bylo to zvláštní, ale jakmile jsme sešli o kousek níž, ochladilo se. Taky výrazně potemnělo. Viděl jsem pramen husté páry, který mi při každém výdechu vycházel z úst. Pod nohama mi křupal přimrzlý sníh. Stmívalo se snad s každým dalším krokem. Ano, jistě to bylo dílem tím, jak houstl les, ale i tak. Dal bych ruku do ohně za to, že před chviličkou, když jsem se koukal svrchu, tu taková tma nebyla. Je pravda, že v zimě se šeří rychle, ale takhle rychle?

„Myslím že to můžeme zase otočit. Pro názornost to postačí.“ Řekl zase úplně klidně Alan.

Asi to bylo přesně to, co se mi snažil ukázat. Dole, čím víc jsme se blížili k rokli, vracela se zima, ale tady nahoře vládlo léto. Nevím jak je to možné, protože když jsme do lesa vstoupili, tak i na kraji byla stejná zima a stejné závěje sněhu. Teď tu klidně slunce pálilo, jako by ani nechtělo nikdy zajít a voněl vzduch plný pylu z nakvetlých trav. Přitom před hodinou ve vzduchu byla cítit jenom pryskyřice. Pěknej blázinec.

„Jsem rád, že to zažívám společně s psychiatrem.“ řekl mi Alan a asi to myslel jako anekdotu. Nepřišlo mi to příliš vtipné.

„No, psychiatr se může taky zbláznit.“ Odpovídám mu opatrně. „Co je tam na kraji?“ Útočím vzápětí otázkou.

„Co bys tak řekl?“ Odpovídá okamžitě také otázkou. Ale ani nečeká, že mu ji zodpovím. „Nech se překvapit. Není to už dál, než tak osm minut.“

Potom jsme kráčeli mlčky. Jenomže to, nač jsme narazili u kraje, na to se prostě mlčky reagovat nedá. Na to se nedá připravit.

„Ohh! Oho! Uhhhh!“ Vyjde ze mě řada neartikulovatelných zvuků. Alan se tomu směje, zřejmě poprvé reagoval podobně. Kraj lesa totiž přechází v poušť. Ne nijak pozvolně, postupně, ne že by se rostlinstvo v jakýchsi širokých pásech měnilo, nic takového. Já stojím ve vysoké české trávě a pár metrů ode mě je písek. Dalo by se říct, že kořeny krajních stromů zasypává z vnější strany písek. Vypadá to, jako by se člověk koukal ven z oázy, ale oáza z borovic, dubů, buků, smrků, hlohů a a kdovíčeho co tu rostlo?

„Kde máš auto! Kam se ti sakra podělo auto!“ Dere se mi do úst, protože Alanovo auto nikde nevidím. Můj nervózní křik je opodstaněný, protože se bojím, že budu muset jít domů pěšky... On ale krčí jenom rameny. Promluví až za chvilku, jako by si to všechno v hlavě důkladně rovnal, jako by hledal a vážil slova, jak mě co nejméně zasáhnout.

„Nevím, myslím si, že tady nikdy nebylo. Myslím si, že jsme buď v jiném čase, nebo prostředí. Možná se změnilo obojí. Ale nevím, jak to dokázat.“

„Tak to sis sebou měl vzít spíš nějakého fyzika a ne psychiatra!“ Opáčím naštvaně, protože nic z toho co se tu děje mě ani za mák neuklidňuje. Ale Alan, jako by snad odmítal slyšet moje naštvání, gradoval to dál.

„Nejlepší bude, když rozdělám oheň a uvařím něco k večeři. Přespíme tady...“

„COŽE!?!“ Nemůžu věřit svým uším.

„ŽE PŘESPÍME TADY!!!“ Opakuje výrazně.

„Proč bych měl spát někde venku? Nesnášel jsem to už jako dítě! Mám strach z otevřených, neuzavřených prostorů! Tak proč bych měl spát někde v lese, navíc na kraji pouště! Slíbils mi, že to nebude trvat dlouho a teď mě chceš nutit spát tady!?“ Pěkně jsem se rozjel, omluvou mi budiž, že jsem se nechal ukecat jenom k malé odpolední procházce. Může se potom někdo divit? Navíc ty Alanovi reakce, jak mi vše jen samozřejmě předkládal, jako by před má okna z náklaďáku sklopil haldu šrotu a předpokládal že se nebudu zlobit. Jak si sakra mohl myslet, že se nebudu zlobit? Ale on si prostě moje výtky nepřipouštěl. Nevím vůbec, proč mě sem tahal. Jasně, je to zajímavé, vidět v Čechách poušť, obrovský prostor plný písečných dun, kam praží sluníčko jako šílené, ale kdybych po takovém pohledu toužil, zaplatil bych si zájezd do Egypta.

„No, když jsem tu byl prvně, bloudil jsem tady deset dní, než se mi podařilo najít cestu zpátky. Narostly mi pěkně dlouhé vousy i nehty, pil jsem vodu z louží, potoků, i ze sněhu a jedl kořínky, trávu, kůru ze stromů, pryskyřici, všechno co se dalo sebrat a vypadalo to alespoň trochu poživatelně. Když jsem se nakonec „domotal“ zpátky k autu, ukazovaly hodiny uvnitř jenom o hodinu víc, než když jsem přijel. Kapota byla ještě teplá, i výfuk. Chápeš to? Datum v hodinkách na ruce se rozcházel se skutečností o deset dní.

Rozčilovalo mě, jak se rozhodl dávkovat mi všechna ta překvápka. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli mě tu taky bude držet deset dní, ale nakonec jsem to vzdal. Nemělo to cenu. Jedl jsem mlčky svou porci chalupářského guláše a dávno rezignoval na všechno, tedy i na svůj vztek. Docela mě i přemáhala únava. Ale Alan vyprávěl, jak se už jednou do té pouště vydal. I to, jaký dostal po několika kilometrech strach, protože střelka buzoly, jako by se zbláznila, točila se a on si bez lesu a dohled nemohl být jist vůbec ničím. „Stál jsem normálně na místě, a ta střelka se točila pomaličku, jako by kolem mě někdo obcházel se silným magnetem, jako bych stál na kotvě nějakého obrovského a pomaličku se točícího elektromotoru“. Jeho přirovnání mi sice situaci nijak nepřiblížilo, vzhledem ke své profesi vím asi tak co je kotva na lodi. Potom taky vím, že elektromotor se po zapojení do sítě točí ale proč tak činí, to už si nijak vysvětlit nedokážu. Každopádně pomalu točící se vnitřek kompasu, nebo buzoly jsem si představit dovedl.

„Je tady určitě nekonečný počet světů, nebo časů, nebo míst, je tady možná celý vesmír. Úplně všechno, na tom maličkém plácku, kousek od Jihočeské metropole, na břehu Vltavy. Napadlo by tě to? Víš co je to za objev?“ Snažím se rozepnout si spacák, protože je stále dost teplo.

„Schválně se zkus zadívat na oblohu“ Ponouká mě Alan a já to zkusím. Opravdu je velmi zvláštní vidět, jak mě známá souhvězdí mizí v polovině a napojují se na úplně jiné shluky vesmírných těles. Noční obloha je stejně cizí, jako celá ta poušť.

„Prošel jsi některé ty světy, myslím byl jsi dál než v té poušti?“ Ptám se a na spánek už nemám ani pomyšlení. Připadám si, jako bych byl na letním táboře, jako by Alan byl můj vedoucí a já s otevřenou pusou čekal na jeho hrůzostrašné historky.

„Jo, prošel, ale všude to bylo obdobné. Víš, já si myslím, že to je vlastně taková brána a mě se ji nějakým podivným, nechtěným způsobem povedlo otevřít. A navíc, asi si to nějak zjišťuje autenticitu, kontroluje, kdo sem jde, protože když bych tě sem poslal samotného, tak bys byl jenom na procházce v lese. Pustí to dovnitř všechny, kdo jsou se mnou. To ano, ale když sem ten samý člověk půjde sám, neděje se nic., Je to vyzkoušené.“

„To jsou všechny ty světy pouště? To je všude jenom poušť? Jak tedy poznáš, že jsi vlastně jinde?“ Vychrlím na něj řadu otázek, lačně, jako bych byl hladový bezdomovec před tabulí slavnostně připraveného rautu. On mi ale, když zůstanu u toho srovnání předhodil jenom pár oschlých kůrek a čekal asi, že mi budou chutnat při pohledu na všechny ty prostřené dobroty. Jeho odpověď totiž byla víc než lakonická.

„No nejsou to jenom pouště, ale ráno poznáš sám, jestli se to dá bezpečně poznat, nebo ne. Spi už. Čeká nás náročný den“

Ráno bylo přímo božské. Bylo zvláštní vstávat do ostrého, slunečního dne, pouštního dne a přitom být v milosrdném stínu vzrostlých borovic, cítit pryskyřici, trávu a houby. Alan už dělal snídani.

„To by se to do noci vykecávalo a ráno potom nevíme kdy vstát, co?“ poznamenal mentorsky a naooko vyčítavě.“ Nevadilo by mi ani kdy tu výčitku myslel vážně. Cítil jsem se, jako už dlouhá léta ne. Odpočatý, čistý, vyrovnaný. Protahoval jsem se a předl u toho jako kočka, kterou někdo celou noc choval na klíně a hýčkal doteky. Jako bych ani neměl pod zády tvrdé kořeny. Jinak jsme snídali mlčky. Hned po snídani Alan uklidil zbytky ohně a nasadil si na záda batoh. Vyrazili jsme. Paprskovitě procházeli od rokle, stačilo nepatrně změnit úhel a čekalo nás vždy na okraji lesa něco jiného. Tedy, jak kdy. Jednou nebo dvakrát to byly močály, ale většinou pouště. Holé, písčitě, vyprahlé, přes to se dalo s jistotou říct, že to není jedno a to samé místo. Měnila se nejenom barva písku a teplota, ale i třeba to, že na některé duny prala svůj žár dvě slunce, jinde byla barva jeho světla spíš do modra, nebo do zelena. Taky jedno bylo jasně oranžové jako pomeranč. Nebylo pochyb o tom, že se pohybujeme vesmírem a nepotřebujeme k tomu žádný raketoplán. Stačí jenom chodit od rokle ke kraji lesa, žvýkat mladý výhonek jehličí, a hlavně se pořád oblékat a svlékat, protože v rokli je pořád naše zima, náš sníh a mráz. Možná by stačilo nějak vyskočit z prostředka lesíku ven a byly bychom zase doma, ale nepochybuji o tom, že Alan ví jak ven. Podle všeho se tu pohyboval na jistotou, nebývalou jistotou traperra, který se snaží ukázat kousek svého divokého západu zelenáči, jemuž teče ještě mléko východní civilizace po bradě.

Naobědvali jsme se opět na okraji, Dal jsem si jenom něco sušenek, které milosrdně Alan vzal a napil se trochu vody. Ze stálého chození a asi i střídání teplot jsem byl sice unavený, ale pocit hladu neměl.

„Všiml sis toho Menhiru uprostřed? Je na dně rokle. Ale není to jenom tak nějaký kus skály. Je opracovaný.“ Ani nevím, jestli to měla být otázka, nebo konstatování. Samozřejmě že jsem si všiml stále ostrého a velmi vysokého kamene, který vyčníval ze země jako dračí zub. Ten nešlo přehlédnout. Ale je fakt že obelisk, nebo menhir bych v něm asi nehledal. To totiž bylo proti samotné podstatě takových míst. Ne proto, že byl uprostřed lesa, ale že ležel na dně rokle. Keltové značili vždy nějaká vyvýšená, nebo rovinatá přehledná místa, aby byl kámen z dálky dobře vidět. Proč by měl být najednou tady?

„Myslím si, že ten je hlavní součástkou všeho. Patří k nějakému složitému stroji, stejně jako les. Někdo to vyrobil, kdo věděl jak s tím strojem zacházet. A buď ho tu má jen pro svojí potřebu a já náhodou našel startér, nebo prostě má být spuštěn až naše dospěje k určitému stupni. Ať je to jak chce, každopádně k nastartování došlo náhodou.“

Kamenné stroje? To na mě bylo moc. Respektive vidět v lese s balvanem stroj, to bylo moc na exaktní logiku člověka vzdělaného v přírodních vědách. Snad jsem si myslel, že je dobře, že tu s ním jsem právě já, vzdělaný v duševních poruchách.

„Nešil mi tady.“ Povídám s hraným a přehnaným nadhledem.

„Menhiry se dost často stěhovaly, Kde máš záruku, že se tu neocitl až mnohem později, že původně nestál několik kilometrů mimo, nebo alespoň někde nahoře, nad roklí?“ Alan se na mě ale podíval, jako bych se měl zbláznit spíš já.

„Důkaz?“ Povídá. „Sakra jakej chceš větší důkaz že je na tom místě, na tom nejsprávnějším a původním místě! Rozhlídni se! Kdyby všechny ostatní kameny byly přestěhovaný, tenhle prostě ne! Navíc nahoře v Třísově je staré keltské oppidium, takže nedaleko Keltové skutečně sídlili, to je historický fakt. “ Asi měl pravdu. Podle toho, co se kole mě dělo, bych nejvyšší pravděpodobností měl uznat, že jeho teze má k pravdivějšímu vysvětlení blíž než ta moje. Ale to sakra neměnilo nic na věci, že to nepomáhalo jev nějak, alespoň trošku, pochopit.

„Měli bychom se sem vrátit, oba, ale připravení. Zajímalo by mě co je za tím pískem. Možná je fakt, že jsme to měli spustit až připravenější. Možná jsi něco opomněl. Oni asi počítali s tím, že když to nastartujeme vědomě, dokážeme se dopravit za ty pouště nebo močály. Možná jsou pouště jenom takovým ochranným valem.“

„Jo.“ Přikývl. Jako bys mi mluvil z duše. Ale nenapadá mě, jak to zařídit. Víš, mobil tady selže, vysílačka zase nemá dosah.“

„Mohli bychom sem dostat nějak terénní auto, nebo čtyřkolku a mohli bychom si stavět svůj systém antén. Něco jednoduššího tedy, ale obdobného, co máme doma k šíření televizního signálu. Prostě vyrazit a vždycky až začne signál slábnout, postavit retlanslátor. A zase a zase. Tady na kraji lesa by se dal zakopat nějaký malý vysílač signálu. To by nemělo být nic složitého.“

„Sakra doktore já ti dám snad pusu. To je to nejjednodušší řešení a vůbec mě nenapadlo. Když si představím, že jako taková jednoduchá „všesměrovka“ by se dal použít i hliníkový drát. Potom proč jsem si bral zrovna tebe...“

Když jsme doklopýtali zpět k autu, tak skutečně bylo asi o dvacet minut víc, než když jsme sem přijeli. Až když jsem usedl na sedadlo spolujezdce, tak na mě dopadla únava. Obrovsky, jako bych nespal 50 let. Fakt je, že jsem zvyklý sedět tak maximálně u stolu a veškerý můj pohyb je stísněn do ovládání prstních kloubů při datlování do klávesnice, takže je víc než logické, co se mnou ten dvoudenní pochod udělal. Usnul jsem a a probral se, když mi Alan třásl s ramenem.

„Kde vezmeš na tu čtyřkolku?“ Zeptal jsem se ho ještě mezi dveřmi do auta. Ne že by byl Alan zrovna chudák, ale zase tak dobře si určitě nežil.

„Možná objedu vrakoviště. Dá se tam za pár tisíc koupit něco bez papírů. Pochybuji že někde tam“ a ukázal rukou nahoru „budou stát policajti aby nám zkontrolovali technický stav. Horší to bude s tím drátem na anténu. Hliník je dost drahý. Vysílač signálu, nějaký jednoduchý „pípák“ se dá vyrobit i doma skoro zadarmo.“

„No, když budeš potřebovat,mám taky něco naspořeno. Sám si těch peněz stejně moc neužiju. Dej dohromady co je třeba a podělíme se o náklady.“ A poklepal jsem mu na střechu auta. Vděčně se na mě podíval.

Čtyřkolka Yamaha určitě pamatovala lepší časy. Takhle rozebraná působila dojmem, že se chystáme do lesa vyvézt něco harampádí. Klubko silného hliníkového drátu dojem měnilo ve skutečnost. Lomozila na přívěsu divokým rachotem při přejezdu každého hrbolu. Každopádně v Alanově autě asi zažívám poslední zbytky pohodlí, na nějakou dobu.

Sestavit ji nebylo příliš obtížné. Vlastně to trvalo sotva deset minut. Já zatím vyndal z kufru všechny kanystry. Pohonnými hmotami bylo rozhodně dobré se dostatečně zásobit. Bolela mě pěkně záda, než jsem je vytahal všechny ven. Když je tak vidím stát vedle čtyřkolky, seřazené jako namaskované vojáky, napadá mě, že pojedou buď ony nebo já. Rozhodně obojí najednou se nemůže vejít. Ale Alan během chvilky poskládal jakousi káru. Měla hliníkový rám i korbu a kola „bantamky“ z vyřazených koleček. Skládal tři vedle sebe na každou stranu, asi aby získal dostatečnou plochu. Jenže tím to zdaleka nekončí. Ta tři spojená kola obalil ještě pryžovými pásy, zřejmě z nějakých dopravníků a pečlivě stáhl kovovými páskami. Vypadá to divně a já neopomenu mu to říct.

„Je to dost široké. Pochybuji, že prokličkujeme po té úzké a hrbolaté lesní cestě.“ Nechám se ještě slyšet.

„Vyčnívá jen kousek, dvě kola jsou pod korbou. Potřeboval jsem plochu, aby se to v písku tolik nebořilo. Ta Yamaha je dost silná, ale stoupla by spotřeba paliva.“ mentoruje. Že já se blbec stará, doktorská, pouštím do technických věcí.

Cesta na čtyřkolce je překvapivě stejně pomalá, jako bychom šli pěšky, Naštěstí to není k rokli daleko, a potom, jakmile se začneme škrábat do kopce, začne se oteplovat. Konečně. Jak se člověk nehýbe, prochládá velmi rychle, i když je navlečený jako pumpa.

Jakmile vjedeme do písku, musím uznat, že to s těmi koly byl dobrý nápad. Kára se boří daleko méně, než samotná Yamaha. Monitoruji signál a ten pravidelně pípá – poznám to podle červené diody, která nostalgicky poblikává z krabičky od mýdla. Alanův designérský kousek. Funguje to, ale vypadá jako by to z hlíny uplácali Flinstounovi.

Les antén za námi čítá už několik stovek pravidelně odštípnutých a co možná nejpečlivěji narovnaných hliníkových drátů. Funguje to, sakra ono to funguje. Tedy doufám, že nepřijde nějaká vichřice, která je sebere stejně jako lidská ruka vypálené sirky a nehodí do koše. To bychom byli namydlení i bez „pípáku“ v té PVC nevzhledné krabičce.

„Alane, budeme muset ty antény dávat až na samý kraj dosahu. Ty naše bezpečnostní intervaly nám berou moc drátu a jeho konec se blíží. Zatím není pořád nic v dohledu.“ Kontroloval jsem dalekohledem pravidelně horizont a neviděl opravdu nic, co by se mohlo tvářit jako záchvěv civilizace.

x x x

Dovedete si představit, jak musí člověk vypadat po několika dnech úpalu, bojící se, že z nějakého neznámého důvodu ztratí jediné pojítko se směrem domů? S jedinou správnou cestou? Křehké pojítko. Drobné pojítko ke gigantičnosti okolního prostoru. Zvlášť i když zásoba paliva se podezřele snižovala, což bylo jasně slyšitelné na zvonivě plechovém klapotu prázdných kanystrů, které se natřásaly na korbě přívěsu. Byl to velmi protivný zvuk. Nebylo nad tlumeně tiché klapnutí těch plných. Navíc, každý ten prázdnem rezonující prostor přinášel další obavu. Jak si můžeme být jisti, že cestou zpátky nebudeme bloudit? Jak můžeme své životy vsadit na hloupých deset litrů benzínu, to je totiž jediná rezerva, kterou máme? A jestli pojedeme ještě několik hodin, nebude pravda už ani to. Přitom vím, jak nebezpečné je pro člověka, když si příliš věří. I to patří k patologickým jevům, jimiž se u lidí zabývám. Člověk by prostě měl obsahovat takový vyvážený poměr skromnosti, moudrosti, nadutosti i drzosti, který se může osobnost od osobnosti lišit, to ano, ale když je prostě jednoho příliš, přeroste to v patologický jev a potom mám práci. Musím ředit a míchat, snažit se, abych nepříznivý poměr trošku upravil. Abych z břečky udělal, když už ne chutný, tak alespoň poživatelný koktejl.

„Podívej!“ Vytrhl mě ale z přemýšlení Alanův hlas. Ukazoval k horizontu a ruka se mu třásla v rytmu našeho dopravního prostředku, takže kdyby mi chtěl ukázat jenom nějakou drobnost, detail, nikdy bych neměl šanci uhodnout, kam vlastně míří.

„Moc se neraduj!“ Zchlazuji ale okamžitě jeho radost. „Může to být taky jenom fata morgána. Na poušti je to jev více než častý. Ani nevím proč to dělám, měl bych mít sakra minimálně stejnou radost, jako on. Jenže já byl unavený. On určitě také. Vždyť jsme prožívali identické poslední dny. On celou dobu řídil, tak by asi měl být ještě unavenější, ale asi se s tím dokázal vypořádat líp. Asi byl, co se stresu týká trénovanější. Já byl bačkora. Ale jinak se mi taky zdálo, že je jasně vidět konec pouště. Zelený horizont, hradby stromů, či co to mohlo být. Možná ani ve středověku se plavící námořníci, strádající týdny na moři bez vody a jídla nemohli vidět podobný zelený pruh na horizontu raději, než my.

„Co když nám ale cestou zpátky dojde benzín?“ Začínám zase „špačkovat“. Prostě to v sobě mám. Nedokážu se toho zbavit, nedokážu mu dopřát trochu radosti, když ji sám momentálně nejsem schopen strávit. Ale Alan, jak se zdá je připravený na všechno. Divím se, že už dávno předtím neobjevoval nějaké cizí světy. Divím se, že si mohl až doteď vystačit s nudnou asistentskou prací na Jihočeské univerzitě. S takovým potenciálem, muselo ho to moc nudit. Musel být moc nešťastný. Jen tak mimo řečí mi totiž sdělil, že sebou vzal i nějaké teleskopické tyče, které snad kdysi sloužily k podepírání maskovacích sítí u vojenské techniky.

„K čemu je to dobré?“ Ptám se. Ale hned hned bych si ta tu otázku nejraději nafackoval.

„No k čemu. Koupil jsem to za babku v „Army shopu“ i s lehkou, pevnou tkanou plachtou. Myslím si, že tu pořád fouká vítr. Na každé poušti to pěkně protahuje, tak bychom zkusili udělat z naší čtyřkolky plachetnici.“ Smál se. „Káru s kanystry nechám s lehkým srdcem svému osudu v poušti a přejdu na větrný pohon.“

Mezitím co jsme se věnovali naší hře na otázky a odpovědi tak se horizont poněkud zvětšil. Asi musel odhad vzdálenosti hodně klamat, protože jsme byli (a zaplať pámbu za to) daleko blíž, než jsme si mysleli.

„Jedeme tolik dní, jsem vypražený jako husí škvarek a přijedeme zase do lesa, skoro stejného s tím, z jakého jsme vyjeli?“ Neodpustím si, protože člověk tak nějak podvědomě touží po něčem novém, nepoznaném. Nikdo nemá rád, když po tolika dnech, unavený, přijede na místo, které je skoro indentické jako to, ze kterého vyjel.

„Necháme tu asi čtyřkolku a projdeme to pěšky.“ Nereagoval na moje nadávky, jako to ostatně dělal skoro pořád. Možná si vytvořil nějaký zvláštní druh hluchoty a jakmile se můj hlas ponořil do ironické tóniny, on prostě neslyšel.

„To nemůžeš myslet vážně! Co když to není stejné jako u nás! Potom přijdeme třeba o čtyřkolku, zásoby, o všechno!“ Pokračuji.

„Myslím že ne.“ Ale poznamenal pouze věcně. „Myslím si, že to bude fungovat úplně stejně jako u nás. Je to asi jenom taková ochrana, pás pouště a další brány. Možná na těch pouštních světech není nic jiného, než jenom brány. Možná je to jejich bezpečnostní opatření. Taková přechodová komora, jako v ponorce. Něco na ten způsob, nebo karanténa. Možná ta místa jenom očišťují. A jsem si jist, že když tu Yamahu necháme, tak o ní nepřijdeme. Ten systém je dost jednoduchý. Když dojdeme k menhiru a zpátky, posune se poprvé perioda, potom se dá chodit paprskovitě dokola, a to propojuje ostatní světy a když se kruh uzavře, jsi zase zpátky. Takže nebude třeba nic víc, než si pamatovat kudy jsme vstoupili dovnitř a držet se toho směru. Vlastně nepotřebujeme nic víc, než to tak projít dvakrát za sebou. Tedy jestli nás něco při naší první otočce nezaujme natolik, že se to rozhodneme důkladně prozkoumat.“

Když se k tomu Alan jednou rozhodl, stejně mu to nerozmluvím. Byl to jeho objev, já to respektoval, přes svůj stav jsem to respektoval a on si nevoleného „vůdcovstí“ jaksepatří užíval. Nevím jak si mohl být tak jist, že tu vůbec nějaký menhir je. I když předpoklad k tomu byl víc než jasný.

„Musíme ji tu nechat“, pokračoval ale Alan smířlivěji, „protože když to neuděláme, vypálíme spoustu benzínu a úplně zbytečně. Myslím si, že to nebudou velké vzdálenosti. Uvidíme, co se nám ukáže za světy, ale já jsem přesvědčený, že tady už narazíme na civilizaci. Když to bude třeba, vrátíme se pro Yamahu a pojedeme na ní, ale nechci jezdit nazdař bůh. A taky si myslím, že ji nebudeme potřebovat, protože dojdeme už k místním obyvatelům i pěšky. Ale proč o tom pořád kecat, proč to prostě nezkusit?“ A pokynul mi. Konečně jsem slezl z nepříliš pohodlné sedačky. Měl jsem zadek naklepaný jako tatarský biftek a bolely mě kyčle. Nejvyšší čas se trošku projít.

Stmívalo se. Vlhkost lesa zalézala pod kůži a bylo to velmi příjemné, po vyprahlosti a suchém vzduchu pouště. Trochu se ochladilo, ale nijak výrazně. Možná to nebylo správné, ale já přemýšlel o tom, že jsme si sebou měli vzít něco k jídlu a taky spacáky. Měl jsem v kapse baterku, to ano. Alan jistě měl těch potřebně nezbytných věcí daleko víc, jak jsem ho znal.

„Měli jme si vzít něco k večeři.“ Poznamenal jsem nahlas, abych trošku ulevil myšlenkám.

„Není ještě čas na jídlo. Je teprv odpoledne. Jen jsme se zase dostali do jiného času.“ Odpověděl mi ale bezbarvě a dál krájel metry svým krokem.

Když jsme se znovu objevili na kraji lesa, poušť byla skutečně pryč. Namísto ní se tam rozkládala hezká louka a na jejím konci stála budova. Vysoká budova. Čněla do výšky, jako stožár, nebo televizní věž. Pozoroval jsem se zatajeným dechem její siluetu proti zapadajícímu slunci a uvědomoval si, jak moc je to tu pro mě cizí. Kromě smrků a jedlí v lese, bylo vše za jeho hranicí zase velmi cizí. I barva slunce, ale to mohl být jenom dojem díky tomu, že přicházela noc.

„Rychle!“ Pobídl mě Alan. „Ať je to co je to, nejlíp se nám bude spát tam.“

Uvnitř bylo sucho, klid a prázdno.

„Přece to tu nevyrostlo samo!“ Nechal se slyšet Alan. Líbilo se mi, že už i jeho trochu začala ovládat nedočkavost. I když na to jistě měl nárok. Oba jsme na to měli nárok. Proč se před námi tak cíleně schovávaly?

„Tak už se nám konečně alespoň někdo ukažte.“ Pokračoval slovy, které by se do úst hodily spíš mě.

Bloudili jsme budovou, zkoumali jednotlivá patra a nic zvláštního se nepovedlo najít. Vlastně to bylo úplně prázdné, nikde nebyl kousek nábytku, fotografie, obrázek, nic. Prázdné chodby i místnosti. Jako by tu budovu právě dokončili, uklidili a nic se do ní ještě nestihlo nastěhovat.

„Možná je špatné když se snažíme jít nahoru. Měli bychom to zkusit spíš dolů!“ Ale Alan se na mě podíval, zúčastněně, s pochopením, jako bych právě měl přijít buď o všechny příbuzné, nebo o rozum. Jenže hned potom se mu ústa roztáhla k úsměvu. „No jasně. Nevím, proč tu mají takový prázdný mrakodrap, ale je to jenom rozhledna. Třeba opravdu bydlí ve sklepě.“

x x x

Do „sklepních“ prostor klesali mlčky. Schodiště bylo spirálové, zřejmě vedlo středem budovy, jejím hlavním pilířem. Možná tu byla i nějaká zdviž, tedy určitě tu byla, ale Alan byl toho názoru, že chůze po schodech bude jistě efektivnější, protože až prostě na někoho někde narazí, můžou celý sestup zakončit. Právě tam. Jan sice pochyboval, že by je nechali jak pěšky nebo zdviží dojet někam, kde by nebyli vítáni, ale nechal si svůj názor pro sebe. Nakonec už udělal za celou cestu tolik ironických poznámek, že ho samotného nebavilo vymýšlet další. Taky mu nešlo na rozum, jak tady, v uzavřené šachtě, mohou na někoho narazit. Tedy pokud místní obyvatelé neměli jako koníčka běhání po schodech, a to asi neměli. Kam až dohlédli, byla totiž tma. Osvětlení jako by plavalo s nimi. Jak sestupovali, fluoreskoval prostor velký několik metrů před i za nimi, jinak nebylo vidět nic. Z toho se dalo odvodit, že kdyby v šachtě ještě někdo byl, třeba o dost níž, bylo by v tom místě vidět světlo. Možná že měli štěstí, že neviděli celou délku schodiště. Pokud by jim to nevzalo sílu, jistě by jim to sebralo do současnosti alespoň uspokojující náladu.

x x x

„Pokud se má paměť nemýlí, chtěli jsme se tu někde taky vyspat.“ Našel jsem jako zázrakem znovu svůj ironický tón. Ano. I já jsem byl zvědavý, to je jasné, ale taky hladový a unavený. Našlo by se jistě ještě moc dalších věcí, kvůli kterým stálo za to být ironický, ale tyhle dvě prozatím na vypíchnutí úplně stačily.

„Na schodech se blbě spí.“ Opáčil ale okamžitě Alan. Ještě že jsem mu nemohl vidět do tváře. Vím, co bych tam viděl.

„Jasně, taky dokud nejsem pár stovek metrů pod zemí, tak nemůžu usnout!“ Nešetřil jsem ho. Jestli ty blbý schody budou trvat ještě pár desítek minut, srazím ho z nich anebo hodím do středové šachty.

Naštěstí jsem ale mohl po necelých pěti minutách takové myšlenky opustit. Plovoucí světlo totiž nasvítilo jakési odpočívadlo, nebo mezanin, který na doposud pravidelné spirále působil poněkud neladně. V jeho středu se jasným namodralým světlem orýsoval obdélníkový obrys. Vypadal jako dveře, měl velikost solidních dveří. Jeho plocha začala průhlednět. Nezprůhledněla sice docela, stále zůstávala jako by jemně zamléčnělé. Připomínalo to zaleptané sklo. Siluety, které se pohybovaly za ním byly dostatečně zřetelné na to, abychom si uvědomili, že tu opravdu nejsme sami. Sakra že po těch dlouhých dnech nejsme konečně sami.

Zrovna jsem si tak přemýšlel o tom, k čemu jsou dobré dveře, když nemají žádnou kliku, když se otevřely. Nehlučně zajely do boku, jako bych stál před supermarketem u nás doma.

„Když už umí udělat automatické dveře, mohli by si tu udělat i pohyblivé schody!“ Neubránil jsem se zase trošce ironie. Alan se zasmál. Mezitím jsme dveřmi vstoupili do místnosti. První koho jsem si všiml, byl muž, robusní, oblečený do tmavě modrého obleku. I ten se smál. Jinak tam bylo ještě dost dalších lidí. Oblečeni docela fádně, převážně v té tmavě modré barvě. Buď nás tu vítali hasiči, nebo místní železničáři, nebo nevím co si o tom myslet.

„Ano, technicky by to bylo velmi jednoduché, ale my máme tu zásadu, že člověk potřebuje pohyb. Takže když už z nějakého důvodu odmítá použít zdviž, ať se protáhne, ne?“ Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopen si uvědomit, že mluví na mě. Asi nepřeslechl mojí poznámku o pohyblivých schodech.

Když už je na to konečně trochu času a já se stihnu trošku rozkoukat, neujde mi, že prostor kolem mě vypadá jako nějaká velká kancelář. No byl jsem tím dost zklamán. Nevím, jestli jsem čekal cokoliv víc, nebo jestli prostě podobné prostory musí už ze své přirozenosti vypadat všude ve vesmíru stejně, ale měl jsem dojem, že stojím na magistrátu, finančáku, sociálce, prostě v jakékoliv neutrální kanceláři. Co mě ale víc než zarazilo, tak byla okna. Velké prostorné skleněné plochy, což by zase v místnosti nebylo tak zvláštní, ale tyhle byly zalité světlem. Denním světlem, sluneční třpyt se v nich třpytil, jako bychom před několika minutami nešli tolik pater do podzemí. Začínám litovat, že občas nekradu uklidňující léky svým pacientům a hlavně že něco z nich nemám sebou. Alana trápilo jistě to samé. Když promluvil, stala se má domněnka určitostí.

„Jak je možné, že po tolika patrech pod zem jsou ta okna zalitá sluncem. To je nějaká projekce?“ Ale muž zavrtěl jenom hlavou.

„Chápu váš údiv, i vaší jak bych tak řekl, nesoustředěnost, ale pokuste se prosím trošku zkoncentrovat. Nemáte moc času a když budete se svými dotazy těkat sem tam, může se stát, že se nic kloudného nedozvíte.“ Odpověděl. Znělo to skoro jako výhružka.

„Možná bude nejlepší, když to necháte na nás. Čekali jsme vás, tak jsme byli připraveni na vaše otázky. Máme zpracovanou chronologii, jak to asi nejlépe strávíte. Uvidíte.“ Proti tomu se nedalo nic namítat. „Možná by jste ale na začátek nepohrdli sprchou a večeří?“

Protože ani sprše ani večeři se rozhodně v našem stavu odolat nedalo, tak asi po půlhodince sedíme v křeslech, trochu zregenerovaní. Zatím ne natolik, aby nás překvapila jejich perfektní čeština i to, že zdejší prostředí bylo takřka domácké. Na rozdíl od toho, jak na nás mrakodrap působil z venku. Určitě to bylo proto, že byl osamělý, stál mezi stromy jako jediný cizí element. Působil podobně, jako moderní prosklený obchod v naší ulici, obklopený činžáky z třicátých let. Ale vše se začalo postupně obnažovat, jako když se konečně dostanete s vytouženou ženou na večeři, když přijme vaše pozvání a když vás, potom, co jí doprovodíte domů pozve na kávu, jako dík za krásný večer.

Měli zpracovaný docela pěkný audiovizuální progrm, opravdu byli připravení. V něm se dozvídáme, dozvídáme se, že jejich civilizace, potažmo i ta naše je stará několik desítek tisíc let. Také to, že není ta jediná. A hlavně, že naše Země sloužila jako křižovatka. Její obyvatelstvo tvořili zástupci různých jiných světů. Vlastně si ji lze představit, asi jako obrovský obchodní dům nabitý kancelářemi cestovních agentur a obchodních firem. Už chápu, proč se nikomu nepodařilo najít Babylon, když jím byla celá naše planeta.

Hrdě a rychle se díky tomu rozvíjela, všechna ta různorodost, různý pohled různých světů, znamenal velmi mnoho pro přirozený vývoj civilizace, která tu začínala vznikat z té spousty implementovaných ras z různých končin vesmíru. V rámci konkurence se sem dostávaly žhavé technologické novinky všech domácích světů, tak na zemi se běžně užívali prvky na které jinde ve vesmíru čekali dlouhá desetiletí.

Ale zároveň právě to, co zemi jednou stranou tolik hnalo kupředu, bylo nakonec příčinou jejího úpadku. Taková idylická symbióza tolika národů nemohla vydržet dlouho. Soupeření se sousedem je zdravé jen do té doby, dokud si nezačnete jít navzájem po krku. Je pravdou, že tolik etnických skupin se prostě nedalo nacpat do nějaké sbírky zákonů. Takže se to přirozeně zvrhlo, alespoň podle výkladu, do fáze, kdy každý chtěl zbytek světa ovládat, kdy se mu začalo zdát, že právě jeho skupina je předurčena, k tomu aby ovládala a diktovala ostatním. Takže tím vlastně začala krvavá historie planety. Po všech možných různých válkách zůstaly jen tlupy polodivokých lidí, kteří už neměli nic společného se svými předky. Země se pro jakékoliv rozumné využití uzavřela.

„Jenže i my, stejně jako ostatní jsme tam měli své potomky. Zdivočelé, primitivní, ale přesto vlastní děti. Převzal výklad ten muž ve tmavém obleku.

„Nevím jak ostatní, protože doba spolupráce byla už dávno pryč. Ale my byli známí jako velmi elitní skupina, která dopřávala pohodlné cestování většině vesmíru. Tak jsme si zbudovali brány, aby až naši potomci jednou, dospějí, až se přestanou utápět v těch věčných žabomyších válkách, tak abychom je tu mohli uvítat zpět. Ano, Země byla velký experiment, nepodařený experiment. Tak jsme vám tam nechali brány. Není jich mnoho, ale jsou. Ochránili jsme je tak, aby nebylo možné, že je otevře někdo geneticky jiný, než právě potomek naší rasy.“

„Takže tím se vlastně dokazuje, že já jsem přímý potomek keltů!“ Přerušil dlouhý monolog Alan.

„Nevím, koho nazýváte Kelty,ale pokud jsi ty otevřel průchod, tak jistě jsi náš potomek. Možná i ostatní mají vypracované něco podobného.

Je pravdou, že jsme se museli trochu chránit. Musíme být zodpovědni celému našemu národu a to je i důvod, proč jste museli překonat ten dlouhý koridor, i proč jste museli projít druhou bránou. Sledovali jsme vás. Celou dobu, od chvile, kdy jste vkročili do pouště. Ano, od vás vede spousta cest, ale všechny končí tady. I ty, které vypadali, jako že vás vyplivnou do světa složeného z bažin a vřesovišť. Neměli jsme představu, kam jste byli vytlačeni, co pro vás bude přirozenější prostředí, jaký úsek se vám bude lépe překonávat, zda ten, plný sněhu a ledu, nebo ten, plný rozpáleného písku, anebo bažina plná vody. Těžko odhadnout, kde domestikuje rasa za několik tisíc let.

Mohli jsme vás celou cestu pozorovat a kdybychom byli přesvědčeni, že sem jdete s dobyvatelskými úmysly, zastavili bychom vás pohodlně kdekoliv.

Ptali jste se, jak je možné, že po sestupu tolika pater pod zem jsou okna zalitá sluncem, no vysvětlení je velmi jednoduché. Ta věž, nebo jak to chcete nazvat, je vysoká v každém světě jinak. Nebudu vás unavovat technickými podrobnostmi, ale čas i prostor je jenom skládačka a je na každém, jak se naučí jednotlivé dílky přehazovat, jak je seřadí, aby dávali smysl a naše civilizace právě tohle umí a zdokonaluje dlouhá předlouhá století. Prostě tady jste dovnitř vešli v nějakém patře, jinde by jste vstoupili o stovky pater výš nebo níž, to není rozhodující. Kdyby bylo víc času, provedl bych vás tu.“

Docela mě štvalo, jak pořád narážel každý na nedostatek času. Když už jsem strávil tolik dní, abych se sem v té vyprahlé poušti dostal, tak jsem rozhodně nikam nechvátal. Proč taky. A nelíbilo se mi ani trochu, jestli to ONI pojali tak, „Napojili jsme vás, najíst vám dali, lázeň vám poskytli, tak už vypadněte“. Něco v tom duchu jsem se jim i pokusil sdělit. Samozřejmě slušně a bez své obvyklé ironie, Rozhodně jsem počítal s tím, že bych tu alespoň přespal. Cítil jsem se unavený a všechno to, co jsem slyšel, co nám sdělovali, mi od únavy nepomáhalo.

„Nejde ani tak o nás, jako o vás. Pro vás je to nebezpečné.“ Vzala si slovo hezká žena vedle muže v obleku. Měla zrzavé vlasy, mohlo jí být podle našich měřítek kolem padesáti.

„Čas tady plyne jinak než u vás. Deficit se zvětšuje. Pro váš organismus je snesitelné, když doba, po kterou budete z vašeho světa pryč, nepřekročí délku jednoho vašeho dne, to je 24 hodin. Máte ještě pět hodin. Je to taky jedna z ochran, vybudovaná našimi předky.“ A omluvně rozhodila rukama, asi na znamení, že ji to mrzí, ale že prostě budeme muset brzo vypadnout ať se děje co se děje.

„Ale za pět hodin, to se tak dostaneme k naší čtyřkolce.“ Sdělil prakticky Alan. Muž i žena se usmáli.

„Pustíme vás samozřejmě kratší cestou. Mimochodem, jak se vám to povedlo celé spustit? Co byl impulz?“

„No ,já si jen uřízl vánoční stromeček. Ale to asi nepochopíte. Asi nemáte představu o tom, co jsou to vánoce.“ Zavrtěli hlavami. Skoro všichni, jako by to byla vložka synchronizovaného baletu.

„Ptám se vás, že jste našel heslo jenom k návštěvě. Můžete přijít kdykoliv, ale jenom na chvíli. Jenom na tu dobu 24 hodin vašeho světa, což u nás znamená 24 dní. Není to úplně málo, když vás naučíme, když vám dáme možnost procházet přímo. Ale bude to už jenom pro vás dva. Přes poušť převedete kohokoliv a cokoliv, tady už nikoliv.

Potom nám už dopřáli chvilku spánku a byl čas jít. Měli jsme toho moc a moc k přemýšlení. Látku na několik dalších desetiletí a jistě to ještě naroste, protože se sem jistě brzy vrátíme. Je fakt, že dneska jsem se cítil moc unavený a těšil se jen na svoji postel. Vůbec jsem neuvažoval o tom, jak svůj den absence vysvětlím zítra na klinice. A Alan? Doufám že ho nenapadne vykácet všechny stromky, až bude hledat to podstatnější heslo.
Autor risik, 06.09.2007
Přečteno 542x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Stojí za to, si to celé přečíst :-)

08.10.2007 15:00:00 | infinite

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter