Píšťala

Anotace: Taková malá povídka o Krysaři, doufám, že se alespoň trochu bude líbit... už jsem jí napsal hodně dávno, takže to asi nebude nic extra... ale prosím o komentáře

„Honzo, pojď honem dovnitř, rychle!“ Honza se otočil na svou matku, která na něj volala ze dveří domu. Proč má teď chodit domů? Rozhlédl se okolo sebe. A pak si ho všiml. Přicházel po hlavní cestě. Lidé mu uhýbali z cesty, kdo mohl, zalezl do domu, ostatní se pouze drželi po stranách a plivali na zem. Muž, klidně kráčející ulicí, měl přes hlavu přehozenou kápi, takže mu nebylo vidět do obličeje, ovšem přesto i Honza věděl, kdo to je. Napověděla mu to píšťala, kterou měl připevněnou k boku. Krysař. Dostal hrozný strach. Otočil se k matce a rozběhl se k ní. Chytla jej do náruče a co nejrychleji oba zašli do domu a zavřeli dveře.
„Kdo ho sem zval?!“ Zanadávala matka. Dveře se znovu otevřely a v nich stál otec. Podíval se rychle na rodinu, jestli jsou všichni doma a potom za sebou zavřel.
„Dnes večer je zakázáno vycházet. Krysař bude pracovat.“
„Jak dlouho tu bude?“ Zeptala se matka a ani se nesnažila skrývat strach.
„Jenom jednu noc, zítra by měl být pryč.“ Odpověděl otec.
„Z nařízení radního všichni odejděte do svých domovů a až do svítání je zakázáno vycházení!“ Na všech ulicích chodili vyřvávat a lidé poslušně odcházeli do domů. Slunce zapadlo a město zaplnila tma a ticho. Po ulicích běhaly krysy. Nikde nebylo vidět živé duše. Když tu náhle vyšel z radnice Krysař. V ruce držel svou píšťalu, kápi shozenou. Nastoupil do středu města, na hlavní křižovatku, přiložil si píšťalu k ústům a vydal první tóny.
„Kde je Honza?!“ Vykřikla matka. Otec, zamyšleně sedící na židli, se rozhlédl po pokoji. Okamžitě vstal a prošel celý malý domek. Syna nenašel.
„Musel jít ven.“
„Ne!“ Vykřikla matka. Otec jí posadil na židli a přistoupil ke dveřím.
„Najdu ho a přivedu domů, neboj.“ Dřív než mohla matka zaprotestovat, otevřel dveře, vyšel ven a zase za sebou zavřel. Matka v domě osaměla. Chvíli seděla, poté klekla na kolena a začala se modlit za svou rodinu.
„Honzo!“ Zakřičel otec do ticha ulice. Žádná odpověď. Nic. Vydal se tedy směrem k hlavní křižovatce. Běžel po cestě, když uslyšel prapodivnou hudbu. Nikdy nic takového neslyšel. Bylo to něco… něco nádherného. Musel ale najít Honzu… ovšem, ta muzika byla okouzlující. Chtěl vědět, odkud jde. Z hlavy mu pomalu mizely všechny myšlenky, až už zbyly pouze dvě. Hudba a Honza. Šel dál, hudba byla stále hlasitější.
„Honzo!“ Pokusil se zakřičet, ale spíše to zašeptal. Nechtěl totiž, aby přes svůj řev neslyšel další tóny té krásné melodie. A v tu chvíli zapomněl na svého syna, v tu chvíli už myslel jenom na hudbu. Šel po cestě dál, jako omámený. Proč sem vlastně šel? Ale to je jedno, důležitá je pouze hudba. Dostal se až k hlavní křižovatce. Nebyl tam sám. Kromě postavy s píšťalou tam byly krysy. Spousty krys. Všechny stály okolo postavy, dívaly se na ní jako na Boha. Otci došlo, že na něj hledí stejně, ale bylo mu to jedno. Mezi krysami stála ještě jedna postava, menší než ta s píšťalou. Honza. Co tady dělá? Neměl by být doma? Ale co, ať je tady, ať si taky poslouchá. Muž s píšťalou se pohnul. Vydal se směrem ven z města. Dav krys a dva lidé jej následovaly. Otec se znovu podíval na Honzu. Hudba, Honza, píšťala… Krysař… V hlavě měl v tu chvíli bordel. Náhle mu došlo, že něco je v nepořádku. Krysař, hudba, smrt. Honza. Vyděsil se. Chtělo se mu utíkat, ale Hudba mu to nedovolila. Teprve nyní si uvědomil, že ho drží. Je v pasti. Jde na smrt. A Honza taky. To ne… Podíval se k Honzovi. Omámený chlapec očima hleděl na Krysaře a šel po cestě dál. Něco musí udělat. Otec začal zápasit s hudbou. Bylo to velmi bolestivé, zdálo se mu, že se mu hlava rozděluje na dvě části. Jedna šla dále za Krysařem, ale druhá šla k Honzovi. Nakonec se mu podařilo, že se k synovi pomalu přibližoval. Nakonec stál přímo vedle něj. Chvíli myslel, že to jeho hlava nevydrží. Dokonce mu z uší začala téct krev. Cítil jí. Musí něco udělat. Začal namáhat své ruce. Pokoušel se jim přikázat, aby se zvedly, ale vůbec ho neposlouchaly. Dával do toho všechnu svou sílu. Pravá ruka se roztřásla. Pak i levá. Obě se začaly zvedat. Otci to připadalo, jakoby měl na rukou poležené tuny kamenů. Ale nakonec je dostal do požadované výšky. Potom jimi objal synovu hlavu a vší silou zatlačil na uši. Chvíli se nic nedělo, potom se ale Honzovi oči rozjasnily, jakoby se probudil. Podíval se zděšeně na otce. Dostal strach. Taky ho děsivě bolela hlava. Pokusil se z otcova tisku nějak dostat, ale nemohl. Držel jej pevně. Nic neslyšel. Co se to děje?
„Zacpi si uši a utíkej opačným směrem než jdu.“ Pravil otec pomalým hlasem. Znělo to, jakoby se musel šíleně namáhat, aby to mohl vyslovit. Honza byl stále vyděšený, ale přikývl. Ucítil, že otcovi ruce povolují. Na chvíli uslyšel tóny nějaká zvláštní hudby. Dostal nutkání poslouchat, ale na otcovi rady si zacpal uši a utíkal opačným směrem. Ještě jednou se otočil a spatřil, jak otec vychází za hradby města. Okolo něj stovky krys a v předu muž s píšťalou.
Ihned, jak vysvitlo, Honza se vydal ven. Došel až k radnici. Právě tam stál Krysař na schodech, přivazoval si k opasku malý měšec s penězi.
„Zabil si mi otce.“ Chtěl, aby to vyznělo statečně, ale hlas mu poskakoval.
„Měl zůstat v domě.“ Odpověděl Krysař. Vyšel na cestu a šel ven z města. Honza se vydal za ním. Málem několikrát zakopl, přes slzy neviděl na cestu.
„Zabil si mi otce!“ Zakřičel. Ve dveřích se objevily hlavy lidí, kteří uslyšeli křik. Honza vytáhl dýku, kterou měl u sebe.
„Neměl být venku.“ Odpověděl Krysař a šel dál. Honza jej předběhl a ukázal mu dýku.
„Nedělej to.“ Pravil Krysař pouze. Zastavil se.
„Zabil si mi otce.“
„Nedělej to. Ne kvůli mně. Kvůli sobě.“
„Zabil si mi otce.“ Zlomil se mu hlas. Honza se rozběhl a dýku zarazil Krysaři do srdce. Krysař se nepokoušel nijak bránit. Klesl na kolena a poté padl na zem. Vypadla mu přitom píšťala a odkutálela se k Honzovi. Lidé se vyděšeně dívali na mladého chlapce. Na ulici bylo naprosté ticho. Až se odněkud ozval hlas.
„Krysař je vrah, vrah je Krysař!“ Tímto výkřikem dodal odvahu i dalším.
„Mladík si zvolil svou cestu. Zabitím Krysaře se jím stál sám.“ Lidé začali nadávat na Honzu, začali klít a plivat na něj. Chlapec se vyděsil. Otočil se k východu z města a rozběhl se. Po chvíli se dostal ven. Doběhl k nejbližšímu lesu a tam si sedl na pařez. Při sedání si všiml, že u opasku má přivěšenou píšťalu.