Libero

Anotace: Tato povídka předchází mému minulému počinu, Deník vojáka postapokalyptické války a pár věcí vyvětluje, přesto se snažím, aby původní schéma příběhu bylo stejné. Krev, krev, krev a létající končetiny :) pěkné čtení.

rok: 2002

“Moc rád bych vám všechno vylíčil do detailů, ale na nic se nepamatuji.“ zahlásil můj bývalý kolega a nynější generál celé posádky John McFearly.
Celá místnost byla obstoupena těmi nejvyššími z nejvyšších a já jediný jsem byl pouhopouhý mariňák. Přesto jsem cítil všechen respekt a naléhavost situace na svých bedrech. Ostatní mlčky pokukovali po obličeji McFearlyho a doufali, že to, co se stalo včera ráno, se nebude opakovat. Ale já moc dobře věděl, že teď to už bude jen horší.

Před úsvitem:

Byla ještě tma, když nás hnali z lůžek do bojové uniformy. Prý to nebyl poplach, ale nikdo tomu nevěřil (vždycky říkali, že to není poplach.) Zavázal jsem si botu a vyběhl se zbraní z hangáru za ostatními. Až teď jsem chápal, co se děje.
Někdo z útočného vznášedla si neuvědomil, že když vypne štíty Libera*, tak jsme (sakra) zranitelní. Samozřejmě se nějak dostat k nám museli, ale na to je tu obranná četa Snake**, která kryje Libero před nepřátelským vstupem. Ta bohužel nebyla informována a tak jsme se teď ocitli v pasti s kupou Nepřátel.
Jak jsem si tak běžel pro další náboje, uvědomil jsem si, že na tuhle chvíli celou dobu čekali. Čekali až uděláme osudnou chybu, která pro naše lidstvo bude smrtelná a vyhladí nás po tisících. Ta chvíle přišla dřív, než snídaně, na kterou jsem dostal právě chuť.

*Libero – Poslední místo na planetě zvané Země, které ještě Nepřátelé nestačili ovládnout, zpustošit, vyhladit a tak podobně. Je to obrovský komplex pro více než pět set tisíc lidí, kteří se snaží obnovovat zdroje a pářit se, aby nás bylo víc a víc. Komplex je chráněn štítem, který se však musí celý vypnout, když vznášedla letí hledat ztracené lidi, potraviny, nebo si jen tak do Nepřátel zastřílet.

**Snake – Ti nejlepší z nejlepších. Vycvičení zabijáci, kteří jsou poseti okolo celého štítu a brání Libero před hnusnými Nepřáteli. Jejich výbava obvykle činí hodně velkou bazuku, raketomet nebo kulomet ráže dvacet (ty jsou prý na Nepřátele nejvíc účinné).

Ráno:

Všichni jsme připraveni stáli v řadě a generál McFearly nás přepočítával. Dvacet vycvičených chlapů, dvacet strojů na smrt. Generál si to uvědomoval a nechal nás zařadit do první linie (někdy uměl být i milejší). Hoši kontrolovali zbraně, já v klidu vyčkával na pokyny a házel si s „ultra macho granátem“, jak jsme mu u nás v oddíle říkali. Po čtyřiceti pěti sekundách nás poslali do příkopů, které byly připraveny právě na tuto situaci.
Zalehl jsem vedle Kojfra (říkával, že je z Německa, ale kecal, protože němčouři byli vyhlazeni při velkém útoku Nepřátel jako první) a Meraka (Merak byl velký tlustý a silně zapáchající černoch, víc jsem se o něm nikdy nedozvěděl.) Potichu jsme čekali na pokyny. Vysílačka praskala a občas se z ní ozval vřískot, střelba a znova vřískot. Dle mého názoru to nic dobrého nevěstilo. Koukl jsem se na Meraka, potichu se modlil a měl zavřené oči. Pousmál jsem se nad jeho dávno mrtvou vírou a mrkl na druhou stranu. Kojfra brečel. Nejprve jsem nechápal, proč by masový vrah (jeho povolání před velkým útokem) bulel jako malej, ale pak mi to došlo. Jeho pusa byla vytvarovaná do šíleného úsměvu a brečel štěstím.
Generál mi poslal zašifrovanou zprávu, že už se blíží. Jednotka, která je měla držet u štítu, byla zlikvidována do posledního. Polkl jsem naprázdno. Tentokráte jsem se podíval na celou naši jednotku. Všichni byli přikrčeni a s tvrďáckými pohledy koukali před sebe. Ani jeden se nebál smrti, ani jeden nebyl připraven utíkat či se vzdát bez boje. Nabil jsem zbraň.

Prvně je uviděl Kojfra. Poznal to každý.
„Kluci, kluci, už jdou!!!“ zařval, že mi málem praskly bubínky.
Všichni se na něj podívali a začali si připravovat granáty. Byli od nás asi sedm set metrů. Ostatní oddíly už byly také připraveny, a to i jednotka sniperů. Hned jsem se cítil lépe. Najednou se Meraka postavil. V ruce měl granát a rozpřahoval se. Ještě jsem ho nikdy neviděl házet, ale nikdo jiný si netroufal na takovou vzdálenost byť jen vystřelit (krom sniperů samozřejmě.) Hodil. Sice se mi granát hned ztratil z dohledu, ale po chvíli jsem uviděl velký výbuch, jak trhá vnitřnosti a místo Nepřátel byla vidět všude jen krev. Dostal jsem chuť si zastřílet. Obdivně jsem mrknul na Meraka, který mi pohled vrátil. Když byli už dostatečně blízko, začali všichni házet. I já.
Těla Nepřátel se trhala, vnitřnosti tekly a mozky vybuchovali takovým tempem, že jsme brzy dostali pocit, že nic jednoduššího jsme za úkol ještě nikdy nedostali (a ještě k tomu nás to bavilo.) Ten pocit dlouho nevydržel. Ze země se vynořil Nepřítel a z naší dvacetičlenné jednotky udělal pětičlennou. Jedním máchnutím otevřel lebku Carlovi, Tobymu i Johnsonovi. Nebyl to pěkný pocit koukat na to, jak mí přátelé, spolubojovníci umírají v šílené agónii. Na nic jsem nečekal.
Zamířil jsem na Nepřítele a poslal mu dávku přímo na místo, kde jsem se domníval, že má oči. Vyprskl zelenožlutou krev/sajrajt a s jekotem plácl na zem. Doběhl jsem k němu a do díry, ze které vylezl, hodil jeden granát. Střeva a sliz vyprskli, až mě to odhodilo pět metrů daleko a zašpinilo uniformu. Další Nepřátele jsem nezahlédl, a tak jsem si na chvíli sedl a podíval se na Meraka, který ztuhl. Dnes poprvé viděl Nepřítele v akci.
Raněných nebylo moc, většinou buď mrtví, nebo ztuhlí. Já Nepřítele viděl podruhé. A musím říct, že jsem je chtěl potkat. Měl jsem pár dluhů vůči nim, ale to je jiný příběh. Generál k nám asi za hodinu přišel a oznámil nám, že Libero je napadeno. Polovina obyvatel mrtvá. Všechny jednotky se připravují na odlet ze Země a já, že mám vést obranu. On že byl převelen do služeb (záchrana všeho možného z Libera.)
Podíval jsem se na jednotku.
„A komu mám asi ku*va velet?“
„Byli ti přiděleny všechny obranné jednotky, generálové jsou od teď ve službách.“ odpověděl skoro smutným tónem a začal pochodovat přes vřavu vojáků směr město.
Až nyní jsem se pořádně rozhlédl. Samí mladí kluci s ideály o válce, o které se jim ani nesnilo. Bylo jich asi sto a všichni na mě v naději pokukovali. Můj pohled spadl do země a má mysl se začala uvažovat na plné obrátky. Po chvíli uvažování, a když už začali být dost nervózní, jsem konečně na něco přišel.
„Budete tu sedět do jara, nebo jim se mnou půjdete nakopat prdele?!“ vyznělo to tak heroicky, že všichni vstali a začli něco řvát. Popadli zbraně a svými gesty dávali najevo, že jsou v tom se mnou. Začal jsem mít naději, že přežijeme. Chyba.
Pět hodin boje člověka naučí respektu. Čtyřmetrová stvoření nás víc a víc obkličovala a my ztráceli víc a víc lidí. Vždycky, když jsme se ze sevření dostali a o kus popoběhli, abychom lépe kryli službu, stálo nás to litry krve a pár končetin. Když jsem zaslechl tank, myslel jsem, že je to anděl. Téměř jsme se trefil. Byl to známý a velice přísný, přesto neohrožený a uctívaný generál Rrbjorn.
„Prej tu máte nějaký průse*y, jsem slyšel!“ zařval do vysílačky a já kladně odpověděl. V tu chvíli sejmul osm Nepřátel. „Mám si vás tu vyzvednout hoši a trochu vás ukáznit!“

Večer:

Velení mi nezůstalo dlouho, ale s novým generálem jsme toho zvládli dvakrát tolik. Za to generál John McFearly nedopadl dobře. Dva Nepřátele mu odsekli půlku těla, když ho zkoumali. Naštěstí úderná jednotka Snake nebyla daleko a ráno ho můžeme vyslechnout. Na poradu jsem byl kupodivu přizván taky, a to i přes mou nízkou hodnost. Jedno je jisté, všechno v Liberu není, jak se zdá. A odlet ze Země nebude tak rychlý, jak se z počátku přepokládalo.