Jonap Isabella - Loučení ale i tajemství

Anotace: „Ale to přeci není možné. Tam by naši nic neukrývali.“ Souhlasně přikývla. „Já to vím, ale ty musíš být ve střehu. Nevěř nikomu a dávej si pozor na všechno kolem. Jestli je pravda,...

Kapitola 40. Loučení ale i tajemství

Denní doba pokročila a z rána, kdy narychlo opouštěli Bradavický hrad se stal večer.
Max a Blanca oba zdrželi vyprávěním, oni jim měli také co říct.
Jak se totiž ukázalo, tak si oba muži skvěle rozuměli, i když by se to za jiných okolností mohlo zdát až příliš podivné.
Blanca pak Joe odvedla na chvíli do pokoje, kde mohli nerušeně rozprávět nejen o minulosti a současných událostech, ale i o dalších věcech, které kamarádku velmi zajímaly.
Od svého útěku už nebyli tak odříznutí od okolního světa. Max pracoval pro Řád a Brumbál jim pomohl v mnohých věcech.
Přesto bylo jejich postavení stále ošidné. Museli se schovávat a držet se dál od jistých míst. Její rodina měla pořád ještě vztek, ale přeci jen se uklidnili natolik, že když se doslechli zprávu o tom, že se jí má narodit dítě, přestali se pokoušet otevřeně o jejich životy.
Snad v tom byl malý zbytek lásky a nebo jen soucitu. Ale i tak byli v nebezpečí. Tato tichá dohoda mohla kdykoliv padnout a oni by museli zase utéct.
„Mluvila jsi s Marared?“ zeptala se konečně dívka.
„Byla jsem u nich na plese.“ Přikývla jsem.
„Slyšela jsem o tom zasnoubení. Snad bude šťastná. Ale to není ten důvod proč se tě na to ptám. Nenaznačovala ti už tenkrát něco?“ starala se.
„Vlastně ano.“ Zamyslela jsem se. „Bylo to něco v tom smyslu, že se blíží něco temného. Myslíš, že to věděla?“
Blanca jen zavrtěla hlavou. „Nesmíš se teď na mne zlobit. Ale pochybuji, že by to třeba jen tušila. Nejspíš je příliš zabraná do sebe, tak jako vždy a navíc,Wales je jiný.“
„Soudíš jí moc přísně. Vždyť kolikrát nás varovala?“
„Možná,“ připustila, „ale to nemění nic na faktu, že jen opakuje to, co se doslechla náhodou od jiných. Sama nikdy po ničem nepátrá. To mi můžeš věřit.“
„Pak ale nechápu, proč se mě na ni ptáš?“
Poposedla si na židli a lehce se dotkla svého bříška. „Víš, jde o tom, že tady ve Francii se proslýchají jisté věci. Nejen o její rodině, ale i o tvých rodičích.“
„Jaké?“ zeptala jsem se s hrůzou.
Na to kamarádka jen zavrtěla hlavou. „To není důležité. Ale jestli chceš, někdy ti to povím. Teď mě ale dobře poslouchej. To co se stalo na ministerstvu nebyla náhoda, ani nějaký Jeho nepodařený plán.“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptala jsem se šokovaně.
Blanca se jen záhadně usmála a pokračovala. „Max není jediný, kdo je užitečný téhle válce.“
Chytla jsem jí za ruku a stiskla.
„Ty jsi přeci užitečná.“
Usmála se. Vypadala tak krásně, když se smála a jistě to bylo v poslední době málokdy.
„Max byl náhodou na ústředí, když přinesli čerstvé zprávy. Řekl mi to potom, když se vrátil. Je pravda, že je zabil přímo On, ale nebylo to ve vteku. On to udělal promyšleně.“
„Co to povídáš? Proč by je zabíjel jen tak. Vždyť byli přeci oblíbení a vážení.“ Nechápala jsem.
„Možná v některých kruzích, ale měla bys vědět, že tvoje rodina měla i dost temnou minulost. Nevím toho mnoho, ale byli zapleteni do některých zlých věcí. To co jsi viděla ty a dlouho i my ostatní, byla jen maska. Faktem je, že si proti sobě poštvali několik lidí. A pak i Jeho.“
Nikdy jsme nevyslovovali jeho jméno, tak jako ostatní. I když jsme se nebáli, přesto bylo jistější to neříkat nahlas.
„Ale pořád nechápu proč by je měl zabíjet. Vždyť byli na jeho straně ne?“
„Ne úplně.“ Odporovala mi. „Podle všeho sice prosazovali čistou krev a všechny ty jeho nesmysly, ale měli vlastní úmysly. To že prý neposlechli jeho rozkaz a že se jim to nepovedlo, byla jen záminka. Když tam vtrhli bystrozoři, viděli je jen na chvíli. Nerozuměli toho moc, ale podle všeho se zlobil, že mu byli k ničemu. Prý nebyli to, za co se vydávali, neměli nějakou věc. Ale nikdo neví o co jde. Možná to někam ukryli.“
Zděšeně jsem se dívala na svou kamarádku.
„A pak je zabil. Joe, musíš teď být moc opatrná, je možné, že se to pokusí hledat i u vás doma.“
„Ale to přeci není možné. Tam by naši nic neukrývali.“
Souhlasně přikývla. „Já to vím, ale ty musíš být ve střehu. Nevěř nikomu a dávej si pozor na všechno kolem. Jestli je pravda, že ho předtím něčím naštvali a nebo odmítli jen splnit rozkaz a „tu věc“ skutečně ukryli, možná budeš mít problémy.“
„Ty už mám stejně.“ Povzdechla jsem si.
„Proč je ale musel zabít? Vždyť mu mohli dobře posloužit.“ Nechápala jsem.
Kamarádka mne znovu konejšivě objala, když se pak odtáhla, ještě si podržela mé ruce ve svých.
„Pro výstrahu?“ zkusila to.
Vlastně to dávalo smysl. Moji rodiče přecenili své postavení a spoustu dalších věcí a tím ho naštvali. Odporovat, nebo pletichařit proti Němu se nevyplácí. Byla to výstraha i ostatním.
Zatracenej všivák.
„Byl tam s ním někdo další?“ zeptala jsem se nevinně, i když mě to velmi zajímalo.
„Jen nějaká žena. Psalo se o ní v novinách, utekla prý z Azkabanu. Belatrix se myslím jmenuje. Belatrix Lestrangeová.“
„Cože?“ zhrozila jsem se.
„Ty jí znáš?“ optala se rychle.
„Já…vlastně ne. Jen,…však víš. Všichni jsme nějak provázaní. Byla to snad příbuzná otce.“
Podotkla jsem a mysl mi zase začala pracovat naplno.
Blanca mě ještě vyrušila, když mě naposledy varovala.
„Joe, musíš teď zůstat v bezpečí. Zůstaň v Bradavicích, Brumbál na tebe dá jistě pozor, nedovolí, aby ti ublížili.“
Přikývla jsem.
„A Joe..,“ počkala chvíli, než jsem se jí podívala hluboko do očí, „dávej na sebe pozor. Nejspíš tě brzy zkusí kontaktovat. Musíš být pořád ve střehu a připravená. Pamatuješ si na Krásnohůlky? Byla jsi v tom nejlepší z nás, musíš si to udržet. Nechci, aby ti něco udělali.“
„Neboj,“ objala jsem ji, „dám si pozor. Možná mi malé cvičení neuškodí.“ Řekla jsem ještě po chvíli. Kamarádka jen přikývla. Bylo to sice těžké, ale v dnešní době bylo třeba umět i to.
Navíc jak jednou řekl Hagrid: „Nezáleží na tom, která to je, důležitý je kouzelník.“
On to myslel ohledně kolejí, ale bylo v tom pravdy daleko víc i na mnohé další věci.
„Dám na sebe pozor. To ti slibuji.“ Řekla jsem temně.
Blanca pokývala hlavou a pak mě odvedla zase zpátky.
Podávala se vynikající skromná večeře a pak už byl pomalu čas, kdy jsme se přesunuli letaxem na ústředí a odtud do mého domu.
Do Port-Airoweru, rodinného panství de Lator v Anglii.
Remus šel opět první, aby mi zajistil volnou cestu. Nevíc prozkoumal dům, aby se ujistil, že je vše tak, jak má být.
Byli tu jen naši skřítkové, kteří byli zaskočení z té smrti stejně jako já, ale narozdíl ode mne, to přijali snáz. Jim nevadilo tolik to, že přišli o zlé pány. Mě přeci už znali, měli mě rádi a vždy mě ochotně poslechli. Najednou jsem tedy byla jejich paní já, stejně tak jako jsem byla dědička celého toho velikého majetku.
Jak mi najednou přišel tak zbytečný a snad i odporný. Vždyť jakou cestou jsme ho vlastně získali? Kolik životů to stálo?
Po rozhovoru s Blancou už jsem nedokázala smýšlet o rodičích stejně. Viděla jsem je opět jako ty kruté a bezcitné. Ne snad, že bych už je nemilovala, ale názor na ně se poněkud vytříbil. Nepřehlížela jsem jejich chyby, stejně tak jako je nezveličovala. Byli krutí a chladní a podle všeho také intrikáři. Proč jen já nejsem stejná?
Merline díky, vždyť bych přišla o tolik radostí a přátel.
„Vítejte doma slečno.“ Přivítala mě radostně Loony a po ní i ostatní skřítkové.
Seznámila jsem je s Remusem a požádala je, jestli nám připraví pokoje. Měli jsme se zdržet jen na noc a zítra měl být pohřeb.
Převoz těl se měl uskutečnit ráno a Remus slíbil, že mi opět pomůže. Byla jsem ospalá a rozbolavělá. Celý ten den byl tak vyčerpávající.
Blanca a Max mě opět požádali, zda bych jim šla za kmotru. Nyní jsem mohla souhlasit, i když jsem pochybovala, zda právě já bych byla ten správný člověk, který by se dovedl postarat o dítě. Vždyť jsem sama potřebovala někoho, kdo by mi poradil, pomohl se všemi záležitostmi.
Snědli jsme další lehkou večeři a po ní mi Remus postrčil po stole malou lahvičku. Vysvětlil mi, že je to na bezesný spánek. Velmi jsem to uvítala, potřebovala jsem si tolik odpočinou, ale bez toho, abych viděla ty mrtvá těla. Nebo aby se mi zase zdály ty noční můry.
Popřála jsem tedy všem dobrou noc a vydala se do svého pokoje.
Byl stejný, jako když jsem ho viděla naposledy. Jen na posteli leželo několik nových šatů, které mi matka koupila před tím, než odjela do Francie.
Smutně jsem se jich dotkla a pohladila je. Byly krásné, i když opět ne dle mého vlastního vkusu. Byly ale od ní. Poslední vzpomínka.
Odložila jsem se stranou a konečně jsem si lehla do postele.
Bylo to příjemné. Zavřela jsem oči a napila se jediným mocným douškem.
Usnula jsem v okamžení.

Opět jsem stála před zrcadlem.
Jednoduché černé šaty a vlasy vyčesané nahoru. Útlá postava a bledá pleť. To všechno se odráželo od jemného povrchu a já si to prohlížela.
Změnila jsem se. Od chvíle, kdy jsem tu sebe viděla naposledy stát, jsem byla jiná. Nevím čím, snad pocity? Nebo to dělala ta barva šatů?
Vždyť naposledy jsem byla doma na večírek, kdy mě zasnoubili s Dracem. Teď tady stojím připravená na pohřeb těch samých lidí, kteří mi tenkrát tolik ublížili.
Jak zvláštní se mi ten svět najednou zdál.
Byla jsem volná, ale přesto jsem musela být odteď ve střehu. A navíc, konečně jsem věděla, že vyvléknout se ze zasnoubení už nebude tak těžké. Dokážu to a nic mi v tom nezabrání.
Jen počkám na vhodný okamžik.
Uhladila jsem si velkou temnou sukni a naposledy se podívala na svůj obraz. Tolik se toho změnilo a pořád jsem to byla já.
„Jdeme na to.“ Řekla jsem si odhodlaně.

Na jejich pohřeb přišlo mnoho kouzelníků. Vznešených i těch méně významných.
Někteří moji přátelé z Francie a také jejich vzdálení příbuzní.
Všichni byli stále ještě v šoku, protože nikdo nemohl uvěřit tomu, že by se tohle přihodilo právě jim. A ti co tomu věřili a snad to i schvalovali, ti přišli ze zvědavosti.
Náš dům byl skutečně velký a já snad už posté jen tiše obdivovala tu rychlost, se kterou skřítkové zvládli vše připravit.
Když přivezli rakve, Remus je pomohl uložit do haly a pak mě nechal, abych se mohla připravit. Byla jsem odpočatá, ale stále jsem neměla tolik sil, kolik by bylo třeba.
Jejich ztráta mě stále bolela, ale už to nebylo takové, jako po počátečním šoku.
Smuteční hosté se začali scházet a krom nich přicházela stále další a další kondolence.
Už jen to stálo spoustu mého úsilí a to byl teprve začátek.
Skřítkové mi pomáhali s uváděním hostů a přijímáním stále další a další pošty, Remus se také zapojil a pomáhal mi řešit některé nenadálé situace. Občas za mne odpovídal na všemožné otázky a celou dobu mi byl tím tichým přítelem, který mne držel nad vodou.
Přišla dvanáctá hodina.
Najednou se se mnou zatočil svět.
Nevšimla jsem si, že do dveří právě vstupoval Brumbál a někteří další členové učitelského sboru, kteří se s mými rodiči znali. Mě zaujalo něco jiného.
Hodiny odbíjely.
Vybavil se mi sen, který se mi zdál už před tak dlouhou dobou. Snad ještě před tím, než jsem nastoupila Bradavice. Málem jsem na něj zapomněla, ale teď se z něho stala opět skutečnost.
Stála jsem v hale našeho rodinného domu. Cítila jsem velkou sklíčenost a bolest. Strašně jsem se bála a nemohla se pohnout. Dech se zpomaloval a já se dívala jen na ty hodiny.
Připadala jsem si jako v pasti.
„Joe.“ Zašeptal mi někdo do ucha.
Nehýbala jsem se, jen se dál dívala na ty odbíjející ručičky a tak strašně jsem se bála.
„Joe?“
Devět, deset, jedenáct….a pak srdce se mi pomalu zastavilo.
Dvanáct.
Strachem jsem nemohla. Tak moc jsem se bála.
„Joe.“ Zatřásl mnou někdo jemně, ale důrazně.
„Remusi?“ nadechla jsem se konečně a odtrhla oči od hodin. Bylo to tak strašné. Všechen ten strach. Ale teď už pominul. Opět svíral mojí ruku a já se na něj vděčně podívala.
Poznal, že něco nebylo v pořádku, ale rozhodl se to přejít.
„Joe, je tu Brumbál.“ Zamrkala jsem a otočila se.
Konečně jsem si všimla ředitele a ostatních.
Hm, proč mě ta sestava ani nepřekvapuje? Brumbál, McGonagallová, Snape...
„Tohle by jsi asi měla ty.“ Domlouval mi Remus.
„Půjdeš prosím se mnou?“ zaprosila jsem. Udiveně se na mě podíval, ale souhlasil.
S kamennou tváří, tolik oproštěnou od jakéhokoliv výrazu, jsem chladně přivítala Brumbála a ostatní. Podivili se té změně, ale nic na to neřekli.
Byla to součást mého předstírání. Malfoyovi tady totiž už byli a sledovali každý můj pohyb.
Bez zájmu a s jemným podtónem temna jsem je poprosila, aby se připojili k ostatním a pod jejich zvídavými pohledy jsem se odebrala k další kondolenci a hostům.
Remus také nechápal, proč to dělám, ale byl až příliš dobrý na to, aby mne za to odsoudil.
A pak to začalo. Vím, že bylo zvykem, aby rodinní příslušníci na pohřbech mluvili, ale já se tohoto zřekla. Nemohla jsem o jejich životě říct mnoho a kdyby ano, asi by to nebylo lichotivé. Tak jsem jen seděla mezi ostatními a poslouchala to, co říkají ostatní.
Už jsem nepociťovala smutek, ale jen prázdno.
Když to konečně skončilo a všichni vytvořili přání, byly rakve kouzlem přemístěny do rodinné hrobky a zapečetěny.
Smuteční hostina, což byl také zvyk proběhla více méně v tichu. Na to, kolik lidí přišlo. Když už se pak konečně začali ostatní rozcházet, měla jsem poslední a pro mne do té doby ten nejtěžší úkol se se všemi rozloučit.
Musela jsem poslouchat mnohé nářky a předstírané lítosti, ale ze všech sil jsem se držela na nohou.
Já to dokážu. Teď se nesložím.
I když jsem byla vyčerpaná. Ten dům a ti lidé v něm mi způsobovali závratě. Nemohla jsem dýchat a ještě ke všemu jsem se musela neustále přetvařovat.
Bylo to hrozné.
Naštěstí už přišel konec. Poslední hosté se rozloučili a i Malfoyovi odešli. Neopomněli mne samozřejmě ujistit v tom, že nadále budou stát při mně a že mi budou nablízku. Kdybych snad cokoliv potřebovala, mohu se na ně obrátit.
Všichni si mě snažili naklonit, nyní jsem totiž byla já poslední z rodu de Lator, která sice předčasně, ale naplno zdědila nejen postavení a majetek, ale i důležité kontakty.
Jak odporné a nízké!
Zbyli už tu jen lidé z Bradavic, Remus a nakonec já.
Věděla jsem, co mne dnes ještě čeká. Musela jsem si sbalit všechny potřebné věci a zajistit ty ostatní. Pak v doprovodu ředitele a možná ještě Remuse se vrátit do Bradavic.
Když se tedy zabouchli dveře za posledními hosty a zbili tam jen ti bradavičtí, kývla jsem na Brumbála a on mi to oplatil, pak jsem odešla nahoru. Bylo ještě soustu práce.
Co dělali dole, nemám ponětí.
V otcově pracovně jsem posbírala všechny dokumenty a cenné papíry a odnesla je do skrýše za krbem. Hotovost a ostatní věci jsem uložila částečně do lustru a zbytek jsem si vzala pro jistotu sebou.
Blanca měla pravdu, něco divného bylo cítit ve vzduchu, pohřeb to jen potvrdil. Měla jsem pocit, že tu někdo slídil, ale naštěstí neměli dost příležitostí. Ale co když se vrátí?
Jestli se vrátí, připravím se na ně!
Prázdno vystřídalo odhodlání. Já se jim nevydám jen tak lehce. Jestli budou cokoliv chtít, udělám jim to co nejtěžší.
Má kamarádka mi připomněla něco, co jsme se učili v Krásnohůlkách.
Černou magii.
Ano, byla jsem v ní nejlepší, tak jak mi připomněla., ale nikdy jsem toho nezneužívala. V tom byl mezi mnou a ostatními rozdíl. Studovala jsem ji, ale nehodlala jsem ji praktikovat.
Nezáleží na tom, která to bude. Záleží jen na kouzelníkovi.
Chtěla jsem se umět bránit, až někdo bude útočit. Nikdo nemůže čekat, že až po něm půjdou třeba Smtrijedi, budou používat jen bílou magii.
A pak, co když jednou potkám ty, co zavinili smrt mých rodičů?
Pomsta…pořád jsem nad tím uvažovala, ale pochopila jsem docela brzo, že tohle nechci. Bylo by to jen další zlo. Nechci je zabít, ale nenechám to jen tak.
Draco mi jednou řekl, že by chtěl být bystrozor. Tenkrát jsem to nechápala, ale dnes?
K tomu jsem měla jen jediné slovo: uvidíme.
Nechtělo se mi přemýšlet nad budoucností. Přeci jen, byla jsem pořád ještě doma.
Tedy v tomto domě, ve svém pokoji a všechno budoucí mě děsilo.
Kdo ví co bude.
Jen to prázdné místo v srdci, kde byli rodiče bylo tak opuštěné.
Povzdechla jsem si a zabalila pár věcí. Převlékla se a šaty, které mi koupila matka jsem uložila do skříně.
Dole jsem se rozloučila se skřítky a slíbila, že se zase vrátím. Poprosila jsem je, aby zatím dům udržovali a starali se o něj. Dala jsem jim takové větší prázdniny.
Slíbili mi to a smutně se rozloučili.
Poslední, co jsem Loony řekla bylo, aby dobře střežili dům a že mi musí dát co nejrychleji vědět, kdyby sem přišel někdo jiný, než já.
Mlčky jsem pak následovala Brumbála a ostatní ke krbu.
Remus se se mnou bohužel rozloučil. Čas, který jsme spolu strávili, byl krásný i přes svůj smutný podtón. Podali jsme si naposledy ruce a s váhavým úsměvem od sebe odešli.
„Měj se Joe.“ Řekl ještě.
Opět jsem řekla adresu a vhodila letax.
Cestovala jsem pryč. Domů.
Nebo alespoň tam, kde jsem teď cítila bezpečí.