Jonap Isabella - Tři O

Anotace: „Pottere!“ zahřmělo nad nimi. Oba se zděšeně podívali. Byl to Snape. Nepěkně si je prohlížel a neušlo mu nic. Harry instinktivně napjal svaly a pustil její ruku. Postavil se a díval se na mistra lektvarů.

Kapitola 42. Tři O

Když se po pohřbu vrátila do školy, chtěla být sama.
Měla ještě pár hodin času před návratem do výuky a tak je chtěla využít k tomu, aby se rozloučila se svou minulostí, ať už byla jakákoliv. A také na to, aby další den byla opět připravená se vrátit do svého vlastního světa, bez vzpomínek které by ji mučily.
Jenže tenkrát netušila, že ani ne za dvě hodiny, už u její postele bude stát Loony a bude jí sdělovat, podle jejího rozkazu, že se někdo vloupal do domu.
Snad tam hledali ji, těžko říct, protože si nic neodnesli a ani nic nezničili.
Jediné místo, kde hledali, byl její pokoj. Skřítkové nemohli zasáhnout, protože kouzla těch lidí jim to znemožnila. Ale naštěstí se žádná škoda nestala.
Joe svou věrnou skřítku tedy propustila a ona se zase přemístila domů.
Dívka teď měla další látku k přemýšlení.
Krom rodičů, které ztratila, se zdálo, že na ni číhá nebezpečí. A jak mohla usoudit, nezastaví se jen tak před něčím. Vždyť byli u ní doma ani ne pár hodin po tom, co své milované pohřbila do rodinné kobky.
Musela se rozhodnout.
Naposledy sevřela jejich fotografii v rukách a dlouze si ji prohlédla. Jak dávná jí připadala ta chvíle, kdy ji nechávali pořídit. Kde jsou ti lidé dnes?
Zbyla jen ona.
Musí se rozhodnout. Buď přijme to, co po ní nepochybně brzy budou chtít a nebo se jim postaví. Vzpomněla si na to, co jí řekla Blanca a znovu se pousmála.
Kdysi byla v tomto směru nejlepší. Měla to skoro i v krvi, snad proto po ní někdo pátrá?
Jestli mě chtějí dostat, tak ať, ale snadné to nebude!
V jejím nitru se zvedla mocná vlna, která ji našeptávala.
Ona se nevzdá, rozhodně ne teď.
Už nemá co ztratit a pak, nemůže Brumbála zklamat. Tolik jí věřil, ale proč vlastně? A když ne jeho, tak další důvod byl, že nechce zklamat sebe.
Možná ji kdysi trápilo, že není stejná jako oni, ale teď? Když viděla, že původ nebo jméno ji nezachrání před smrtí, proč by měla na něm lpět? Voldemort je přece zabil, jako kterékoliv jiné, ať to byli kouzelníci, nebo jen mudlové. Nic to neznamenalo.
Jenže další mrazivé nadechnutí způsobilo strach. Ta energie, která ještě před chvíli naplňovala celé její tělo, zmizela. Ne, jen se ukryla.
A co její přátelé? Co Harry, nebo Nevill? Po nich jdou přeci také, ale kdyby zjistili, že je s nimi v kontaktu, mohli by toho zneužít. Vždyť to nebylo ani pár dní zpátky, kdy opět napadli Nevilla. Co by mu udělali ti hadi teď, kdyby věděli, že jsou v propojení?
Mohla je ohrozit víc, než se jí kdy zdálo.
Jistě se ji teď pokusí zkontaktovat, jak tvrdil Max. Musí přerušit s nimi přerušit všechny styky, alespoň do doby, než zjistí, co po ní vlastně žádají.
Třeba to nebude tak zlé.
Ale jestli pátrali po ní a ani nechtěli nic jiného z jejich sídla? Bude to dobré?
Snad.
Ale musí teď zaplašit rázně všechny pokusy nebelvírských přátel o kontakt. Jistě jim to bude připadat divné, ale pochopí to. Musí je ochránit, co kdyby je zase napadlo za ní přijít?
Co kdyby se vkradli sem dolů?
To se nesmí stát!
A tak měla v několika příštích dnech napilno. Když nebyla na hodinách, vyhýbala se svým přátelům a ignorovala všechny jejich pokusy. Napsala jim, že s nimi teď nemůže hovořit.
Když ji skutečně tajně vyhledali, vyhodila je. Musela být tvrdá, ale bylo to potřeba. Tohle nemohli dělat, bylo to tak riskantní.
Navíc měla dojem, že ji teď na každém kroku někdo sleduje. Jenže to nebylo dobré tušení. Měla za sebou někoho, kdo ji byl pořád v patách a snad i neviditelný.
Nemohla pořádně spát a dokonce ani jíst. Pořád ji jemně mrazilo pod kůží a když se tu a tam letmo ohlédla, měla dojem, že se někdo schovává.
Vyhýbala se i Snapeovi. Měla strach, že při minulém setkání odhalila příliš mnoho. Viděl její myšlenky ve chvíli, kdy ji zelené plameny uchvátili. Viděl to, že je smutná.
Smutná kvůli němu.
Navíc se bála, že ten, kdo ji tajně pronásleduje, by mohl odhalit víc než by si přála.
Ale co to vlastně bylo?
Raději o tom moc nepřemýšlela, snažila se to ututlat v sobě a tak jako vždy to pohřbít pod velmi silnou vrstvou nitrobrany.
I s tou musela být ve střehu. Někdo se ji nejednou pokusil dostat do hlavy, ale narazil jen na ocelovou stěnu, kterou nešlo zbořit, ani obejít.
Poprosila Stingweho, aby ji hlídal. Byla tak vyčerpaná a vystrašená.
Za pár dní už si připadala jako tělo bez duše. Nesmála se, protože už nenalézala sílu. Zhubla, protože se nedokázala pořádně najíst. Všude viděla nějaké náznaky a temno. Nejednou sebou poplašeně trhla, když se vracela z knihovny a uslyšela za sebou kroky.
Nikdo tam ale nebyl.
Věděla, že ji Brumbál teď také nechává hlídat, ale to nebylo ono. Krom těchto občasných kontrol v tom bylo něco víc. Byl tu někdo další, který k němu nepatřil.
Tak moc se bála, nebyla v bezpečí ani ve spánku. Zakouzlila dveře proti vniknutí, když jednou v noci se ty kroky ozývaly i za nimi. Někdo se k ní pokoušel dobývat?
Stingwe ji provázel na každém kroku. Pomáhal jí a rozmlouvali spolu.
Často to dělali jen v myšlenkách, jak jí to naučil, protože ji i odposlouchávali. Tedy ne pořád, ale občas ano. Dodával ji klid a rovnováhu. Pomáhal ji, aby byla schopná pokračovat.
A když šla spát s nejistotou a strachem, nebo když usínala až k ránu, vždy se k ní přitulil.
Pohladila ho po hlavě a nechala slzy, aby jí stékaly po tvářích.
Tak krásně jí voněl.

Jednoho dne ji ale přeci jen našli.
Tedy spíš našel. Byl to Lucius Malfoy.
Odchytl ji u knihovny, kde vždy studovala až dlouho do noci, alespoň tento zvyk si ponechala. I když obsah knih, které četla, se výrazně změnil.
Už to nebyly jen povinné předměty, tajně navštěvovala zakázané oddělení a maskovala knihy, které si půjčovala. Černá magie.
Navíc bylo v knihovně vždy plno dalších studentů a tak měla jistotu, že i když ji sledují, není zde úplně sama. Tak moc se začala bát opuštěných míst.
Rušné chodby byly pro ni jako útočiště. Občas se ji podařilo se jim ztratit, ale nikdy to nebylo na dost dlouho.
Tenkrát ji odvedl do prázdné učebny a toho, čeho se nejvíc bála, se stalo.
Mluvili spolu o zasnoubení a o tom, že když nemá rodiče, tak by mohla být svatba brzy. Potřebuje přeci rodinu a i když chápou její ztrátu, rádi ji přijmou do svého domu.
Jenže nepočítal s tím, že ta bledá dívka, kterou sledovali, odmítne.
A nejen to.
Řekla mu, že nemá v úmyslu si Draca někdy vzít a že s tímto ruší jejich zasnoubení. Stejně to byl sňatek, který se jí nezamlouval a měla spoustu dalších důvodů, proč si nepřeje, mít je ve své „rodině“.
To ho vážně vytočilo. Dlouho se dohadovali a nepomáhalo ani to, když jí vyhrožoval, když konečně poznala, kdo doopravdy je a když naprosto bez obalu zaútočil na její postavení.
Chtěl, aby se k němu připojila a chtěl si jí podmanit.
A pak na ni zaútočil doopravdy, když opět odmítla a co víc, když řekla, že to nikdy nemá v plánu.
Bránila se a nedělalo jí to žádné problémy. Byl překvapený, jak dobrým soupeřem je. Myslel, že je slabá a že se nechá lehce zastrašit, jenže místo toho, se ukázala jako zdatná čarodějka.
A co víc, odrazila a vzdorovala jeho kletbám a když to nejmíň čekal, otočila je ve vzteku proti němu.
Použila to umění, které tak dlouho tajně studovala a svou silou mu zničila hůlku. Rozlomila ji obtížným kouzlem na dvě části. Bylo tedy po boji.
Utekla a byla zoufalejší než kdy dřív. Napadla člena správní rady. Jenže napadla i smrtijeda.
Jestli tohle nebyla přímá pozvánka pro jejich odplatu, pak už nevěděla.
Schovala se instinktivně ve svém pokoji a zavřela za sebou.
Teď ji nepronásledovali, ale ten pocit vyděšenosti ji přeci jen dohonil, i přes zavřené dveře.
Nakonec skončila zase na ošetřovně.
Blaženě usínala s vědomím, že tentokrát je v bezpečí. A ta vůně jí opět provázela před spaní, jen teď byla o mnoho intenzivnější, než když u ní byl jen Stingwe.

Prospala celý zbytek dne a ještě noc.
Výuku měla až druhou část dopoledne a tak tu ještě zůstala. Madam Pomfreyová už si s ní dobře rozuměla, vždyť Joe tam byla skoro pořád. A když ne ona, tak alespoň výsledky její práce.
Pomalu a jistě nabírala síly a poprvé za pár dní se najedla v klidu. Tahle samota jí nevadila.
Po snídani měla návštěvu. Byl to Harry.
Protože měla konečně jistotu, že může mluvit bezstarostí a vysvětlit mu své podivné chování, přivítala ho s tím nejzářivějším úsměvem.
„Harry!“
„Joe.“ Odpověděl ji poněkud zaraženě.
„Jsem ráda že tě vidím,“ pro jistotu ztlumila hlas, „musím ti toho hodně říct.“
„Vypadáš už líp.“ Poznamenal po chvíli a pak konečně přijal místo, které mu uvolnila u sebe na posteli. Sama se zády opřela o pelest a pokrčila nohy.
Chvíli si ho prohlížela a pak přikývla. Jeho zelené oči ji také sledovaly upřeně.
„Je to pravda?“
„Co myslíš?“
„Hermiona říkala, že jsi s námi nemohla mluvit. Že tě nejspíš sledovali, je to tak?“
Posmutněla. „Moc se ti omlouvám. Nechtěla jsem, aby jste si to vyložili špatně, ale nemohla jsem jinak.“ Chvíli měl pocit, že se rozpláče a tak rozpačitě žmoulal cíp její přikrývky.
„Mysleli jsme si to. Už je to v pohodě?“
Zavrtěla hlavou. „Dokud jsem tady, tak se o nic nepokusí. Harry odpusť mi to, ale nemohla jsem s vámi mluvit. Já..nechtěla jsem ,aby se o vás dověděli.“
„Je to pravda? Zlomila jsi mu hůlku?“ raději změnil téma. Nedokázal jí popsat, co cítil a pak, přijal její omluvu a sám se styděl za to, že si kdy myslel něco jiného. Proč jen si nevšiml, že se něco děje? Jenže sám měl svých starostí dost. Voldemort, ministerstvo... jako vždycky.
Vesele se usmála a přikývla. „Sama tomu nevěřím.“
Harry byl ještě chvíli na rozpacích, pak to ale překonal. Musel to vědět.
„Joe, já..přemýšlel jsem nad tím. Jak to, že jsi ve Zmijozelu? A pak, napadlo mě, když jsi mu zlomila tu hůlku, to přeci nebylo..“ hledal ta správná slova.
Pochopila to rychle. „Ne.. byla to černá magie. Umím to z dřívějška. Musela jsem, protože rodiče ji doma často používali. Nemohla jsem jen přihlížet zatímco…ale to nic. Já jsem do Zmijozelu musela a jak vidíš, asi tam i patřím.“ Poslední větu už řekla zkroušeně.
Její kamarád si toho všiml a chytil ji za ruku. „Taky jsem tam málem skončil. Nic to ale neznamená. Já ti věřím.“
„Díky Harry.“ Řekla opět pohnutě.
Chlapec ještě pořád svíral její ruku, když uslyšeli nějaký hluk. Přicházel ode dveří, podle hlasu to byl Draco. Mnoho mu nerozuměli, ale po chvíli k nim jeho hlas přeci dolehl.
„ale já přeci můžu jít dovnitř. Jsem její snoubenec!“ vztekal se.
Jenže mu to nebylo moc platné. Brumbál ji hlídal a až do dnešního dopoledne k ni nechtěl pustit nikoho, kdo by ji mohl nějak ublížit, nebo rozrušit.
Joe instinktivně stiskla Harryho ruku. Bála se, že nakonec Draca přeci jen pustí dovnitř a on by ho tady našel. Nechtěla to, nesmí se to stát.
Prosíím, to ne!
Jenže Draco se dál evidentně nedostal. Nejspíš ten někdo, před kým se tolik dohadoval stál pevně na svém a rozhodně se nenechal zviklat jeho řečmi.
Zase si vydechla. Podívala se s vděčností na harryho, který ji pohled opětoval. I jemu se ulevilo, ačkoliv si byl jistý, že Malfoye by zvládl. Chtěl ji něco povědět, když oba nadskočili.
„Pottere!“ zahřmělo nad nimi.
Oba se zděšeně podívali. Byl to Snape.
Nepěkně si je prohlížel a neušlo mu nic. Harry instinktivně napjal svaly a pustil její ruku. Postavil se a díval se na mistra lektvarů.
„Pane profesore.“ Řekl dost příkře, bez jakékoliv stopy po úctě.
„Co tu děláte, Pottere. Máte být na hodině. Zřejmě jste si spletl místo.“ Jak zlověstné.
„Další hodinu mám až později.“ Nenechal se chlapec.
Snape výhružně překřížil ruce a výhružně se zadíval. Joe jen naprázdno polkla, jak tohle skončí? Musela se ho přeci zastat.
No tak, něco říct přeci musím!
Jenže kdyby se takhle měl dívat na ní, jak by to vlastně zvládla? Ale Harry za to nemůže.
„Je to moje chyba,“ řekla trochu nejistě. Vražedný pohled se podle očekávaní přetočil na ni. „Pane,“ dodala ještě.
Snape si ji prohlédl jen velmi zběžně, protože nepochybně ho naštvalo, že se ho ještě zastává. Ale vždyť ji jen přišel navštívit, co na tom bylo tak zlého. Pak se jeho výraz, ale trochu změnil. Jenže když se zase podíval na Harryho, bylo to pryč. Pevně semkl rty
„To bude deset bodů z Nebelvíru. A teď odtud zmizte. Tady nemáte co dělat.“ Řekl úsečně.
Harry na to nic neřekl, jen naštvaně zahlížel na profesora Snapea. Pak se otočil na Joe a rozloučil se s ní.
„Uvidíme se potom.“ A s tím odcházel.
Celý ten výjev se neobešel bez Snapeova nepěkného pohledu a posměšné poznámky na Harryho adresu. Jenže to už Joe neslyšela, oba totiž odcházeli pryč.
Snape se pak u dveří zastavil a znovu se na ni naštvaně podíval. S tím za sebou zavřel, ba dokonce zabouchl dveře.
Zůstala sama. S úlevou vydechla.
Alespoň, že to dopadlo takhle. Proč jen ale musí Harryho tak nenávidět?

Madam Pomfreyová ji propustila z ošetřovny ještě v čas, že si stihla dojít pro věci a pak na výuku. Dole v pokoji jen čapla svou brašnu a víc se tam nezdržovala. Až po obědě.
Jaké překvapení pro ni ovšem bylo, když tam nalezla něco, co tam dřív rozhodně nebylo.
„Co to tu dělá?“ zarazila se a pustila tašku na zem.
Další hodinu měla až za chvíli, přišla si dolů jen vyměnit věci a připravit se. Měla dnes lektvary.
„Stingwe? To ty?“ zeptala se nejistě a přistoupila obezřetně k hromádce na stolku.
Kočkodlak otevřel oči a podíval se na ni. Ležel si pohodlně na posteli a rozhodně vypadal, že nějaká hromádka vyvřelinových kamenů mu starosti nedělá.
„Kde se to tady vzalo?“ dotkla se namátkou jednoho z nich. Pak ji to ale došlo. Kdo jiný měl přístup do všech pokojů studentů? Tady ve Zmijozelu?
„To on?“ zeptala se vykuleně. Stingwe jen zamžoural očima a pak švihl ocasem.
„Přinesli je sem, když jsi byla na ošetřovně.“
„Ale to.. ale ne.“ Hlesla. Opatrně je uložila do jedné lahvičky a zapečetila. Nechtěla riskovat, že by se na ně dostala voda. Byť jen náhodou.
„Takže on to ví?“ zeptala se ještě. Odpověď nedostala. Jen tu ze svého svědomí, která jí říkala, že to musel poznat. Bylo to tak průhledné. Proč ji ale nepotrestal?
Zmijozel. Došlo ji ihned.
Musím něco udělat.

Při hodině psali další ze Snapových testů. Jako vždy byl velmi těžký a záludný. Joe musela vynaložit hodně vůle, aby se dokázala soustředit. Pořád ji něco nutilo zvednout hlavu a místo pergamenu se dívat jinam.
Pořád to nechápala, ale rozhodla se něco udělat.
Jenže test je přednější!
„Posledních pár minut.“ Řekl jízlivě profesor.
No tak, Joe! Soustřeď se!
„Co to zase děláš?" spojil se s ni kočkodlak.
Snažím se soustředit.
Zasmál se. „Nějak ti to nejde. Ale teď rychle piš, máš málo času.“
Tobě se to řekne. Odpověděla mu nakvašeně, ale nakonec dopsala i poslední odpověď a mohla práci odevzdat. Byla si jistá, že má všechno.
Tedy v to alespoň doufala.
Snape vybral písemky a pak jim stroze řekl, ať začnou.
Mávl hůlkou a na tabuli se objevilo zadání.
Ale ne, zaúpěla zase, tohle bude potřeba připravovat přesně.
„Zase se nesoustředíš.“ Napomenul ji její přítel.
No jo..už pracuju. Vzdala to. Ale zbytek hodiny ji přišel tak neskutečně dlouhý a kolikrát se musela pod stolem praštit, aby udržela pozornost na lektvar a aby nic nezkazila.
Jako vždy to dopadlo dobře, měla další skvělé hodnocení, když odevzdala lahvičku se svým výsledkem. Jen Harryho práce se záhadně rozbila, což ji zamrzelo.
Usmála se na něj povzbudivě, ale nenápadně. Opětoval jí to, potají.
Když skončili, Snape ještě otočený zády ke třídě, přerovnával písemky a ukládal jejich práce do dalšího šuplete. Ostatní se snažili být co nejrychleji pryč.
Dnes nebyl zrovna v dobré náladě, ale Joe se nakonec odhodlala. Musela se ujistit a pak..poděkovat.
Zůstala tam jako poslední.
Obezřetně přistoupila k jeho stolu a počkala, dokud si jí nevšiml.
„Potřebujete ještě něco?“ zeptal se odměřeně a dost nepěkně.
„No ano. Chtěla jsem jen,… poděkovat.“ Řekla prostě a nevině se usmála. Jen lehce, protože víc to vážně nešlo. Nastavila dlaň, na které byla ona část přísad do lektvarů, kterou mu spolu s ostatními tajně ukradli. Zpražil ji pohledem a pak se zase odvrátil.
„Říkal jsem vám, že až něco budete potřebovat máte přijít za mnou.“ Procedil skrz zuby. Bylo to spíš zlostné zavrčení. „A ne se tajně plížit.“
„Ano, pane.“ Pípla trochu přiškrceně.
Ona přeci nechtěla krást, ale musela, pokud nechtěl skončit jako něčí loutka.
Když už dál nic neřekl, otáčela se, že odejde.
„Byl bych rád, kdyby jste příště dala přednost říct si, pokud něco potřebujete do lektvarů. Nerad bych, abych místo výuky musel odstraňovat nepořádek pana Longbottoma.“
Takže on to ví? On ví i o Nevillovi? Ale no jistě. Musel to poznat.
Vyjeveně na něj zírala a sotva byla schopná slova.
Něco říct přeci musí…ale co?
Mistr lektvarů ji znovu zpražil pohledem a pak, bez jediného dalšího slova odešel. Černý plášť za ním zavířil a on zahnul kamsi do pleti chodeb.
On si jen tak odešel!

Tak se vrátila odhodlaně do pokoje, kam složila všechny učebnice a knihy. Dnes nepůjde studovat, mají kurz přemisťování.
Přihlásila se na něj, protože chtěla, aby to vypadalo, že se to teprve učí.
Pravda ovšem byla, že ona už to dávno uměla. Musela.
Otec ji to jednou velmi nevybíravě naučil a od té doby to uměla, ačkoliv to nikdy nesměla používat. Její rodina se chtěla ujistit, že nebude dělat ostudu, až nastane správný čas. A když má někdo v ruce bič, těžko mu lze vzdorovat.
Zapsala se tedy do kurzu, aby měla alibi a jen doufala, že nebude moc nápadná.
První lekce byla dnes.
Ministerstvo vyslalo jakéhosi postaršího čaroděje, který se příhodně jmenoval Křížek.
Když uvedl základní principy, nechal je, aby si udělali rozestupy a vyčaroval jim obruče.
Měli myslet a praktikovat postup tří O a pak se úspěšně přemístit do kruhu.
Velká síň byla speciálně očarovaná pro tento kurs.
Když se konečně mohli vrhnout do práce, tedy přemístění, dělala schválně nezkušenou a dařilo se jí ti.
Po prvních pokusech, kdy už to ostatním, tedy některým, začalo i jít, už mohla tu a tam také předvést přemístění. Občas došlo k nějakému rozštěpu, ale kolejní profesoři to dali zase do pořádku.
Zabiny ji zase sledoval a když zase předstírala, že jí to nejde, posmíval se jí.
„To se ti nějak nepovedlo. Koukej a uč se.“ Vytahoval se.
Jenže na místo přemístění jen upadl. Joe se mu chladně zasmála a pak předvedla bezchybné tři O v praxi.
Zabiny se kysele ušklíbl a pracně se zvedl ze země. Raději už na ni nemluvil. Draco to ovšem viděl a s radostným potěšením se na ni usmál.
„Máme to v krvi.“ Zašeptal ji ještě.
„To určitě.“ Zamručela podrážděně.

Snape musel ještě dojít za Brumbálem.
Včera se uskutečnila další porada Pána zla a musel podat hlášení. Neměl problém mu snad už po tisící zopakovat přesné podrobnosti a plány, které se chystaly a projednávaly..
Rozmlouvali spolu dlouho do noci a probírali vše.
Když nakonec ukončili i obšírné plány, které se týkaly i Joe, poznamenal ještě Snape spíš sám k sobě: „Nikdy jsem neměl tolik problémů při hlídání celé koleje, jako mám teď kvůli jediné studentce!“
Brumbál se jen záhadně usmál a ohníčky v jeho bystrých očích záhadně zajiskřily.

Malovala.
Kreslila a vytahovala úzké, jemné a jinde zase ostré linie. Tuha ladně klouzala po paríru a brzy před sebou měla první výtvory.
Byly to portréty.
Vkládala do toho celou svou duši a malovala vše, co nyní zobrazovala její mysl a srdce.
Rodiče, její přátelé z Francie a pak Harryho a Hermionu. Také spoustu dalších.
A pak…
Severuse Snapea.