Argyreus

Anotace: Jarda pochopil.

Byl to velmi zvláštní den. Stalo se to asi před rokem, když už pozvolna končila škola a blížily se letní prázdniny. Jarda se toho dne cítil silně abstraktně. I když ve škole strávil asi jen dvě hodiny ze svého drahocenného života, cosi si ho silně podmaňovalo. Ten pocit sám nedokázal dosti dobře popsat, ale to zvláštní odosobnění a atmosféru toho podivného úterý cítil ještě dlouho.
Když vyšli s kamarády ze školy a opatrně našlapovali po zaprášeném chodníku plném psích fekálií, dohadovali se co podniknou.
"Můžem jít do Psychetronu", navrhnul Pavel.
"Jasný dem, je to tam nejhustší"! ozval se Franta. Všichni se tedy vydali k vyhlášenému undergroundovému klubu. Jarda už o něm mnohé slyšel. Věděl například, že v jídelním lístku jsou na výběr koktejly s názvy jako "Meskalinové šílenství" anebo "Transscendentní dráha." Když rozrazili dveře a zasedli ke stolu, Franta zničehonic vypálil:
"Tak co pánové, sjedem se??"
Pavel nadšeně souhlasil, jen Jardovi se cosi nějak nepozdávalo. "To se chcete jako zfetovat?? Když já nevim.."
Pavel si k němu přisedl: "Hele když nechceš, tak nemusíš, ale zkusit bys to mohl...Nejde o nějaký psycha, spíš tě ty koktejly hoděj do nálady. O nic nejde, chápeš?"
Jardovi se cosi semlelo v hlavě. Rozhodl se to tedy zkusit. Hoši ho nadšeně pochválili za odvahu zúčastnit se rituálu a přivolali sličnou servírku ve fluorescentním hábitu, která jim ochotně přinesla drogy ve skleničkách s průhlednými brčky.
"Tak dem na to" hvízdnul Franta a všichni vyndali brčka a sklenice naráz vypili. Jarda měl co dělat, aby nevyvrhl kalně zelenou tekutinu nazpět. Dobré to tedy rozhodně nebylo. Avšak nad nechutenstvím v něm zvítězil pocit přemožení sama sebe, a toho, že aspoň jednou není ve společnosti svých kamarádů za ubohého sraba.

Když v klubu seděli asi už hodinu, (v kterémžto čase Jarda vnímal hlavně prazvláštní hudbu linoucí se z pruhovaných reproduktorů) zpozorovali, že se začíná něco dít.
"Kluci mě je dost divně..Taky vidíte ty světla fialově?" zeptal se Pavel, přičemž lehce drmolil.
"Mě začíná bejt fakt dobře! Žádný halušky, ale nálada úplně suprová!" na to Franta.
"Hej a co sme to vůbec vypili?" zeptal se lehce zmatený Jarda. Myšlenky mu skákaly jedna přes druhou, byl rád, že dokáže zformulovat větu, ale cítil v sobě jakýsi příjemný vnitřní klid.
"To byl Argyreus Nervosus." Řekl Pavel s podivně zvráceným výrazem v lehce rudé tváři.
Jardu přepadaly dosti nepopsatelné pocity. Chvíli v něm vydouvala úzkost z neznámého, chvíli se cítil naprosto šťastný. Uvědomil si, že plave. Seděl na pohovce, která blikala a hýřila všemi možnými vzory a barvami. Odjížděl po plovoucí podlaze a zase se navracel ke stolu.
"Tyjo Jardo, dobře ty! Čumte na něj, má voči přes celou hlavu!" Hlásil Franta a hlasitě se smál.
Asi po čtyřech hodinách prazvláštních stavů prohlásil Pavel: "Hele já už bych šel. Co vy?" František souhlasil také, ale Jardovi se moc nechtělo. "Kluci já se docela bojim do metra..sem ještě furt dost vyjetej, vy ne?" zeptal se ustrašeným tónem.
"Ale prosim tě Jardo, to bude v pohodě, vždyť je to jen argyreus, to zvládneš," přesvědčoval ho Pavel.
"Nojo, zvládl jsem to vypít tak zvládnu i metro" uvědomil si Jarda, podíval se na spolužáky, kývl, a tak všichni zaplatili a vydali se do svých domovů.
Jakmile vylezli z Psychetronu, zažil Jarda šok. Viděl totiž nebe. V životě nic tak úžasného neviděl, ta barva, ty stíny, ta grandióznost! Kráčel ulicí a konečně chápal, proč se Asterix a Obelix vždycky báli toho, aby jim nebe nespadlo na hlavu. Scenérie před ním vypadala jak nějaký postapokalyptický obraz. Tyčící se hrůzné domy mu připomínaly spíše barokní stavby a nebe nad jejich střechami ho nadále uchvacovalo svou monumentalitou. Jaroslav pociťoval naprostou spokojenost a smířenost se životem. Nic mu nechybělo a byl absolutně šťastný. Poté vstoupil do útrob města a vydal se na cestu červenou, rachotící plechovkou. Cesta metrem docela šla, Jarda si nad neforemné věci v hadrech připadal silně povznesený a věděl, že ho nemůžou rozhodit. "Prefabrikovaná, ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají." oznámil mechanický hlas z reproduktorů a vyšel ven. Když kráčel mezi oranžovými lidmi a jel po monochromatických jezdících schodech, už se nemohl ubránit smíchu. Naprosté štěstí z něj vytrysklo jako kečup ze zmáčknuté plastové lahve. Šel a smál se na celé kolo. V tu ránu na mu něco zaťukalo na rameno. "Co to, haluška?" napadlo ho a otočil se. Najednou spatřil Anetu. Dívku, kterou už neviděl pěkných pár let. Dívku, kterou tajně miloval po celou dobu základní školy. A najednou s ní byl, povídal si s ní a ona si povídala s ním. Prožili nádherné odpoledne, kdy jí pověděl všechno, co kdy chtěl a ona se mu přiznala, že se jí také vždycky líbil. Vzal si na ní číslo a oba se dohodli, že se znovu sejdou.
Už jí nikdy neviděl, ale i tak to pro něj byl jeden z nejpodivuhodnějších dnů v jeho životě.
Věděl, že na to úterý už nikdy nezapomene.