Málo času

Anotace: Je to trochu delší, za to se omlouvám... Napsal jsem sem pár povídek, které se odehrávají po tomhle... kdo tamty nečetl, nevadí, možná to tak bude pro něj i lepší... Prosím o komentáře, myšlenky hrdinů jsem označil _ před a po_

Sbírka: Litania

_Neotevírej oči Kejle. Nevim, proč ležíš na zemi, nevim, kde to jsi… ale měl bysis tu nevědomost trochu užít, protože podle toho, že nejsi ve stanu nebo ve stíhačce bych řekl, že se něco stalo. Něco, co se ti nebude líbit. Tak sakra neotevírej oči… prosím._ Kejl otevřel oči. Byl v lese. _Nojo… válka… bum bum bum, vystříleli naší základnu… Všichni jsou mrtví, kromě tebe a…_ Zvedl hlavu. Vedle něj ležel Aki. Pokusil se zvednout na nohy. Spadl na zem. _Chvíli oddech. Právě si přežil jeden obrovský výbuch._ Zůstal ještě chvíli ležet. Potom se znovu pokusil vstát. Tentokrát se mu to povedlo. Podíval se okolo sebe. Nedaleko ležel někdo další. _Seb? Je to Seb. Sakra, snad mu nic není._ Kejl se k němu rozeběhl, zapomněl ale na svůj stav a svalil se na zem. _Proč nic neslyšim? Aha, to bude tím, že jsem ohluchl… snad jenom dočasně…_ Znovu vstal a rozeběhl se k Sebastiánovi. Převalil ho na záda a zkusil nahmatat puls. Ucítil ho. _Dobrý…Takže minimálně tři jsme na živu… to je z 4000 vojáků možná trochu málo… ale lepší než nic…_ Rozhlédl se okolo sebe. Nikdo jiný tam nebyl. Dobelhal se k Akimu, sedl si k němu a zatřásl s ním. Pohnul se. Otočil hlavou na stranu a otevřel oči. Podívali se jeden na druhého. Aki něco říkal, ale Kejl ho neslyšel. Znovu vstal a potěžkal si svou zbraň. _Měl bych se tu porozhlédnout. Třeba tu ještě někdo je a potřebuje pomoc._ Vydal se tedy směrem, který se rozhodl pro tuto chvíli považovat za sever. Šel asi tři minuty, ale nikoho nepotkal, tak se znovu otočil a vrátil se. Mezitím se Akimu podařilo vstát a dostat se k Sebovi.
„Slyšíš mě?“ Zakřičel Aki. Kejl přikývl.
„Dobrý, asi si byl blízko nějakého výbuchu… ale už se to lepší.“ Aki došel ke Kejlovi a podíval se mu do ucha.
„Máš ho v pořádku. Sluch se ti vrátí tak do hodiny, pokud se něco nezvorá…“ Kejl přikývl a vydal se dalším směrem. _Pokud se něco nezvorá… Jak tě to napadlo?... Jak by se mohlo něco zvorat, máme se báječně._

„Evijne?“
„Tiše, prosim tě, buď ticho.“ Oba zmlkli. _Jsi můj dobrý přítel Joshi, ale jestli ještě něco řekneš, rozbiju ti hubu._ Nad jejich hlavami, těsně nad korunami stromů, proletěla nepřátelská stíhačka. Ještě chvíli oba mlčeli.
„Musíme se co nejrychleji dostat odtud.“ Rozhodl Evijn. Josh přikývl. Vylezli ze křoví, ve kterém se skrývali a rozhlédli se okolo sebe. _Dobře, prosím tě Bože, ukaž mi cestu k nějaké základně, která přežila… někde někdo musel přežít, někdo, kdo nás odtud dostane…_ Zvedl svou zbraň tak, aby jí měl připravenou a mohl z ní kdykoliv vypálit a vydal se náhodně určeným směrem. _Nemám ponětí kde jsme, nemám ponětí, jestli jdu směrem, kde narazím na přátele či nepřátele… ale stále stojím na nohou, takže si nestěžuju…_ Josh ho v těsné blízkosti následoval, stále se rozhlížel okolo sebe, jestli na ně nezaútočí a zbraň držel tak pevně, že mu zbělely klouby na prstech. _Neboj se Joshi. Nemáš se čeho bát, stejně umřeme…_
„Joshi, počkej tu chvilku, půjdu do předu.“

Kejl se skrčil. Něco se před ním pohnulo. _Nic tam nevidím… může to být cokoliv, přítel, nepřítel, nějaké zvíře… klidně by to mohla být dobrá víla, ničemu bych se nedivil…_ Pevněji stiskl zbraň, nadechl se a povylezl ze svého úkrytu za stromem. Nikde nikoho neviděl. _Mohla to být veverka nebo něco takového… nevím, co na téhle planetě žije._ Pak ale uviděl, jak se hýbe křoví přímo před ním. _To nemůže být veverka, je to moc velké. Možná nějaké zvíře?_ Pomalu se k tomu začal přibližovat. Křoví se zavlnilo a někdo z něho s křikem vyskočil.
„Tak pojď ty hajzle, živého mě nedostaneš!“ Ozvala se rána, kterou Kejl i přes svůj špatný sluch uslyšel. Nestačil zareagovat. Dostal to. Vůbec si neuvědomoval kam. Spadl na zem. _Zatraceně, přežil sem to bombardování a teď mě dostanou takhle… bezva… tak už mě doražte… _
„Sakra… Kejle?“ _Ten hlas znám… kdo to zatraceně je?... není to nepřítel, to je jasné… Evijn?_
„Evijne?... Jestli jsi to ty, tak si to největší hova…“
„Kejle! Sakra, promiň, sakra. Kam si to koupil?“ _Ani nevim, vůbec nic necítim, ale bolí mě celé tělo… Asi to chytla vesta._
„Nejspíš to chytla vesta.“ Pomalu vstal. Možná to bylo tím otřesem, ale už slyšel daleko líp.
_Usmívá se na mě štěstí… _
„Takže tys to přežil?... díky Bohu. Je s tebou ještě někdo?“
„Aki a Seb… s tebou?“
„Josh.“ Kejl se nadechl. Joshe i Evijna znal, nikdo z nich nebyl vyšší důstojník. _Takže mi zůstává velení… no skvělý, to jsem si opravdu přál…_
„Fajn, přiveď ho, spojíme se. Už jsme vlastně armáda.“ Evijn přikývl. Stále ještě nemohl uvěřit, že to někdo přežil. Otočil se a vydal se za Joshem. Potom se zastavil.
„Kejle…?“ Kejl se na něj také otočil.
„Evijne?“
„Jsem rád, že žiješ.“

„Máme plán?“
„Drž hubu Aki.“
„Jasně, zakřič si na mě, ale chci tě upozornit, že Sebastián má v sobě víc železa než hangár plný stíhaček. Probere se během dvou hodin, ale řekl bych, že bude sotva chodit.“
„Zatraceně, já vim! Ano, je to v hajzlu, tak mě neotravuj Aki!“ Kejl vstal, až se mu zatočila hlava. _Rychlé pohyby ještě chvíli ne… Sakra, proč já křičím na Akiho, za nic nemůže… je to doktor, chce jenom pomoct…_
„Promiň Aki… je toho moc...“ Aki přikývl a obrátil se zpět k Sebastiánovi. _Ale vlastně to byla dobrá otázka… co bude s plánem…_
„Jaké máme šance?“ Obrátil se k Evijnovi. Ten pokrčil rameny.
„Žádné, proč se ptáš?“
„Protože předpokládám, že na něco příjdeš.“
„Já?... jsem jenom pěchota. To ty jsi tady jediný pilot, jediný důstojník. Tak se snaž myslet.“
„Vymyslel jsem už hodně plánu. Všechny končí jistou smrtí… chceš si z nich vybrat? Bohužel, jiné už asi nevymyslim.“
„No tak z nich prostě vybereme ten nejzábavnější a ten berem.“ Kejl se zasmál.
„Fajn, taky tady je. Najdeme jednu z nepřátelských základen, které už v téhle době nejspíš budou mít všude okolo lesa. Budou rozdělané, spousty nepřátel bude venku hledat ty z nás, kteří přežili. Takže tam prostě vpadneme. Nevim, jak jejich základny vypadají, jakou mají strukturu, ale to je celkem jedno… Sebereme jednu stíhačku a vypadneme odtud.“
„Jo, to zní jako hodně dobrej fór…“
„Opravdu, co se týče strategie, jsi vynikající“ Ozval se Josh. Kejl se na něj otočil.
„Hele, nechtěl sem být důstojník. Nechtěl sem být pilot, chtěl sem být technik… ale potom začala nějaká blbá válka a tak nějak mě dostala na tohle místo. Jestli si myslíš, že máš lepší plán, sem s ním.“
„Jo to mám. Vzít zbraně a navzájem se postřílet.“
„To nepůjde, hádali bychom se, kdo by přežil jako poslední.“ Ozval se Aki. _Zatraceně, nikdo z nás nemůže přežít… Josh má pravdu, proč se nepostřílíme._
„Jestli chceš, klidně tě zastřelim, ale čím víc nás bude, tím větší šanci máme.“
„A jak něco takového chceš dokázat se Sebastiánem?“ Zeptal se Evijn. _Moc dobrá otázka._
„Sebastián se o sebe dokáže postarat sám.“ Odpověděl Seb. Otevřel oči. Měl je úplně rudé.
„Sebe, hlavně se nezvedej, alespoň hodinu zůstaň ležet.“ Aki.
„Nemáme hodinu.“ Zaprotestoval a pokusil se zvednout. V tom ho položila Kejlova ruka.
„Naopak příteli. Máme víc času než kdy jindy. Nemáme vlastně kam jít.“

_Všichni ještě spí… Jak se jim to povedlo?... já dokázal spát sotva půl hodiny. Nejde to, nemůžu…_ Evijn se pomalu zvednul. Aki ležel u Seba. Josh byl opřený o strom a mírně chrápal. Kejl ležel kousek od Evijna. Všichni pravidelně oddechovali. _Až se všichni probudí, vyrazíme. Nemělo cenu stavět hlídky, protože kdyby nás našli, nic bychom nejspíš nezmohli… ale stejně jsem vlastně byl hlídka. Zatraceně, bojím se… bojím se, nechci ještě umřít. Nechci žádnou válku, chci být zase doma… jenže kde doma?... moje planeta je mrtvá. Nikdo nepřežil… moje sestra, moje matka… má přítelkyně… zatraceně, tohle se nemělo stát. Měl jsem být psycholog… všechno to vypadalo tak dobře…_ Evijnovi po tváři stekla slza. Podíval se na Kejla. Znali se. Už od mala… _A co ty Kejle?... co ty tu děláš? Máš být s Eliss… sotva jste spolu začali chodit… doufám, že žije, Země by měla vydržet až do konce… A ty Joshi?_ Podíval se na Joshe, klidně opřeného o strom… _Do háje, vždyť máš rodinu!... tu já už nikdy mít nebudu… jaké to je?... jaké to je mít manželku, děti? Nevíš co, moc sis jich neužil, než tě odvedli…_ Další slzy. Klesl na kolena. Začal se otírat o ruce. _Nesmím být slabý. Ne jenom kvůli sobě, i kvůli ostatním… hlavně kvůli ostatním…_

_Už jdeme tři hodiny… Kdy už se ukáže okraj lesa…_ Kejl se prodíral větvemi lesa, které jakoby nikdy neměly skončit. Pořád dál, dál. _Ať už je to za námi. Je vlastně jedno, jak to dopadne, jen ať už je konec._ Podíval se na všechny, kteří šli za ním. V jejich tvářích se značilo skoro to samé… naprostý nezájem o cokoliv, co je čekalo. Kromě Evijna. _Znám tě Evijne, vím, že se snažíš podporovat ducha… ale myslím, že ten nám všem umřel. Nejspíš to nepřežijeme, já už nikdy neuvidím Eliss… Eliss… zatraceně, Eliss… potřebuju tě Eliss, hrozně tě potřebuju… Chci tě vidět, ještě jednou… odhrnul větev a najednou před sebou uviděl… konec lesa. Jsme tady… Smrt je tu…_

„Myslím, že nemá cenu čekat na noc, oni stejně nespí.“ Kejl se podíval na všechny okolo sebe.
„Jestli do toho někdo z vás nechce, tak to řekněte.“ Chvíli bylo ticho. Potom si odkašlal Aki.
„Kejle, nikdo do toho nechce. Ani ty. Je to naprosto debilní plán… ale jdeme do toho…“
„Fajn… má někdo nějaké otázky?“ Znovu ticho
„Bezva… tak jdeme.“ Kejl pozvedl svou zbraň, otočil se a vydal se směrem k táboru nepřítel, který stál přímo před nimi. Uprostřed něj byla plocha, která představovala hangár. Na ní stálo osm stíhaček.

Ozval se výstřel. Potom další. Pět lidí začalo střílet do nepřátelských vojáků, kteří se na ně začali hrnout. Dostali se na kraj tábora. Potom ještě dál. Nakonec se prostříleli až ke stíhačkám. Ty ale byli chráněny o něco lépe než tábor do té doby. Zastavili se tedy u beden, které stály nedaleko.
„Fajn, jsme tady. Potřebuju, abyste postříleli ty, kteří hlídají nejbližší stíhačku. Potom se rozdělíme na dvě skupiny. Já s Akim půjdeme ke stíhačce, Evijn, Josh a Seb zůstanou tady a budou střílet další nepřátele, kteří by se pokoušeli dostat sem. My se postaráme o stíhačku a všechno okolo. Tak… hodně štěstí.“ Všichni se soustředili na nepřátele, kteří postávali u nejbližší stíhačky. Za chvíli se jim povedlo je všechny dostat. Kejl s Akim se tam rozběhli. To už se k nim hrnuli další, ale nikdo se k nim nedostal blízko. Evijn, Josh a Seb se o to postarali. Kejl nasedl do stíhačky. _S tímhle jsem nikdy nelítal… ale na základně jsem se to učil… teoreticky…_ Stiskl několik vypínačů, které, jak doufal, ovládaly trysky. Ozvalo se několik zvuků, motory se začaly třást. _Jsem dobrej, sakra, sem vážně dobrej… teď je to na vás chlapi…_

Aki se podíval na stíhačku, která se vedle něho začala třást. _Kejl to dokázal... Ostatní sem teď musí doběhnout… sakra, my se odtud možná vážně dostaneme…_ Aki Pozvedl ruce a dal znamení, že vše je připraveno. Evijn si toho okamžitě všiml, strčil do Joshe a ten do Seba. Všichni se podívali směrem k Akimu a po chvíli se Evijn rozběhl ke stíhačce. Aki a ostatní mu prostřeli cestu. Evij doběhl.
„Joshi, vezmi Seba a vyběhněte!“ Josh se rozhlédl, opřel o sebe Seba a rozběhl se směrem ke stíhačce. Nepřátelé se znova nahrnuli všude okolo. Aki s Evijnem stříleli bez míření, nemělo to ani cenu. Bylo jich tam moc, míření by jenom zdržovalo, stejně se skoro pokaždé trefili. Josh se pokoušel střílet jednou volnou rukou, ale povětšinou s ní přidržoval Seba.
_Sebastián vypadá bledší než před tím. Zatraceně, nevím, jak ho udržíme na živu, i kdyby se nám doopravdy podařilo se odtud dostat. Nejbližší námi obydlená planeta je asi měsíc cesty, to nemůže přežít… Zatraceně, bylo by lepší, kdybych nebyl doktor… kdybych to nevěděl s takovou jistotou…_ Josh se Sebem se dostali ke stíhačce. Kejl vylezl hlavou ven.
„Dovnitř, všichni, trysky jsou připraveny, letíme!“ Aki vlezl dovnitř a pomohl Sebovi nahoru. Josh šel po nich, nakonec Evijn. Nepřátelé se začali přibližovat, ale to už byli zavření.

Evijn se usmál. _Pozemní zbraně nedokážou stíhačce ublížit. Máme chvílku času, než nalezou do svých stíhaček… Pane Bože, dej, ať se odtud dostaneme…_ Stíhačka se pohnula. Startovali. Trysky zavřeštěly, první plameny vyletěly ven a sežehli dva nepřátele. Ostatní začali uskakovat. Stíhačka se pohnula směrem dopředu.
„Kejle, tady to je dělaný na vzlétání kolmo, ne na rozjezdy…“
„To vim bez tebe Evijne, jenže já se s tim teď učím… tak zkusíme, jak se zvedne kolmo.“ Kejl stiskl páku, která, jak doufal, přepne trysky kolmo k zemi. Něco se začalo pohybovat. Na obrazovce o stavu lodi se rozsvítila kontrolka, oznamující kolmé položení trysek vůči zemi.
„Letíme!“ Kejl stiskl dvě tlačítka, trysky se rozjely na plno a stíhačka se zvedla do vzduchu. Nepřátelé si mezi tím vlezli do svých stíhaček a také je začali startovat. Kejl zvedl páku, stíhačka se nahnula a vyletěla do nebe.
„A co teď? Zapni zbraně, trochu je postřílíme.“ Ozval se Seb. Kejl se ušklíbl.
„To těžko. Tihle stíhačky mají docela dlouhý startovací časy. Zbraně budou funkční za…“ Zmáčkl tlačítko a na obrazovce se objevil čas, „… osm minut třicet dva sekund.“
„To do té doby poletíme neozbrojení?“ Aki se otřásl.
„Ano… Ale vzhledem k situaci, Vypadá to, že nepřátelé neměli v tuhle chvíli žádnou stíhačku ve vzduchu, což znamená, že jim to bude trvat ještě dýl, než budou moc střílet po nás. Budeme mít asi 20 vteřin, kdy my budeme moct střílet a oni ne… Mezi tím se pokusím dostat nás co nejdál od planety, abychom za sebou neměli víc než ty, které máme teď…“
_To nezní dobře… máme za námi sedm stíhaček, nestihneme je postřílet za dvacet vteřin…_ Evijn se povídal okolo sebe. Bylo tam několik ovladačů různých zbraní. Hlavní kanón, čtyři boční, jeden přední, tři zadní…
„Dobře, já si beru dva boční, Aki, ty si vezmeš druhé dva. Joshi, máš hlavní a dva zadní… Kejle, ty si k řízení vezmi přední a Sebe, ty používej jeden zadní. Máme jich proti sobě sedm, za dvacet vteřin jich musíme sejmout co nejvíc, zbytek bude na souboj.“ Stíhačka vyletěla z atmosféry a nyní byli ve vesmíru. Všichni si sedli k ovládacím pultům.
_Aki s tím nikdy nestřílel, já asi třikrát… Ale Josh s tím pracoval dost… Dal bych nějaké důležitější Sebastiánovi, ale ten sotva zvládne ovládat jeden zadní… No, uvidíme… ale zatraceně, když už jsme se dostali tak daleko, teď to přeci neskončí…_

„Kolik máme času?“ Aki by se podíval na časovač sám, ale byl tak napjatý, že se sotva zmohl na to, aby promluvil.
„48 vteřin…“ odpověděl Kejl. Všichni se nadechli.
_Za čtyřicet osm vteřin… zatraceně, to není dost času… za chvíli to tu bude… Tohle nemůžeme zvládnout…_ Aki se podíval na ostatní. Všichni pevně drželi ovládání, které jim bylo přiděleno. _Ne, musíme to zvládnout… Dokážeme to… musíme to dokázat, musíme se odtud dostat… Tam venku jsou naši blízcí, kteří nás potřebují… nemůžeme jen tak umřít… to přeci nejde…_

_39 vteřin…_ Kejl se díval na časovač. _Tak málo času a zdá se, jakoby to byla celá věčnost…_ Devítka se změnila na osmičku. 38…_ Tolik času na přemýšlení, tak málo času na žití… Co s námi bude… tohle celý je jedna velká lež. Za dvacet vteřin se dají zničit sotva tři, v případě, že bych tu měl střelce profesionály, možná pět… rozhodně ne dost na to, abych si s nimi potom poradil v souboji… tuhle věc řídím vlastně poprvé v životě, když nepočítám simulátory… vůbec neumím manévrovat… 37 Možná bych to měl zkusit… třeba, zatočit doleva…_ Stíhačka se naklonila a vzduchoprázdnu bez jakéhokoliv odporu zatočila doleva. 35 _jo, tohle jde… vývrtka…_ Stíhačka se začala točit. Všechno šlo dobře, byl to velmi dobrý stroj. 31 _Fajn, docela mi to s tím jde… ovládá se to líp než můj poslední stroj… má to ale problém… když se mi s tím létá tak dobře, nepřátelé s tím musí umět daleko lépe…_ 30 _… Ale asi nemá cenu nad tím přemýšlet… nic s tím teď neudělám, jiná možnost už není…_ 29_ … Tak ať už je to za námi, ať už ten čas uplyne… nechci myslet, nechci přemýšlet o tom, co se stane… chci, aby se to už stalo. Nechci myslet na to, že nejspíš umřu, že už nikdy neuvidím Eliss… Nechci… nechci…_ 28. Kejlovi začaly téct slzy z očí. Otřel si je do rukávu. _Nesmím brečet, nemůžu… nejenom kvůli sobě, ostatní na mě spoléhají… Zatraceně Eliss, proč jsem s tebou nezačal chodit dřív… měli bychom víc času… Ne, nesmím na ní myslet, musím se soustředit na pilotování a střelbu… musím…_ 27, další slzy si otřel do rukávu. Potom se nadechl a zkusil si několik dalších manévrů.

„Deset, devět, osm, sedm…“ Kejl odpočítával, ale Evijn ho skoro nevnímal. _Je to tady, teď se ukáže, jestli umřeme. Jestli tohle všechno bylo zbytečný nebo ne… je čas ukázat karty…_
„… šest, pět, čtyři, tři…“ _Nebyl sem zrovna nejlepší člověk, ale Bože, dej mi ještě šanci… Dej jí nám všem..._
„… dva, jedna… Útok!“ Všichni stiskli ovladače a začali pálit do prvních stíhaček, které uviděli. Zbývalo 19 vteřin. _Bože, dej, ať se trefím. Pomoz mi, nezvládnu to…_ jedna střela z Evijnova bočního kanónu trefila trysku nepřítele. Jeho stíhačka se okamžitě přestala pohybovat.
„Zničil si ho, víc si ho nevšímej, je jedno, jestli to přežije, když nás nemůže pronásledovat!“ Zavelel Kejl. Zatočil doleva, takže Aki měl možnost bočním dělem zaútočit na jednu stíhačku. Střílel, příliš nemířil, nic takového neuměl, prostě pálil. Josh mezi tím s dělem obstřeloval jednu za druhou, pokoušel se je všechny co nejvíc poškodit, aby měli ostatní větší šance při jejich ničení. 12 vteřin. Seb střílel dozadu, kde se právě nacházeli dvě. Strefil se, jedna explodovala a její úlomky značně poškodily její sestru. Evijn se pousmál. _Dvě jsou ze hry…_ 10 vteřin… Josh vystřelil do jedné, která se právě nacházela přímo před nimi. Kejl se k němu přidal, společně jí oba strefili do kokpitu, který nevydržel a protrhl se. 8 vteřin. Josh zakřičel něco ve stylu bojového pokřiku. Okamžitě otočil kanón a vystřelil do další. Evijnovi se znovu dostala jedna do prostoru, ve kterém mohl střílet a okamžitě toho využil. 4 vteřiny. Střílel, Josh si toho všiml a pomohl mu. Stíhačka vybouchla. _Čtyři jsou pryč… ještě tři…_ 1 vteřina. Josh, Kejl a Aki se soustředili na stíhačku na druhé straně. Konec času. Vystřelili a strefili se. Zbývaly dvě.

„Dobře, Sebe, máš na starost i mojí střelbu, potřebuji se věnovat řízení…“ Kejl zapnul trysky na plný výkon a začal kroužit. Dvě nepřátelské stíhačky okamžitě začaly využívat možnost střílení. Kejl se začal doslova proplétat mezi střelami, které teď lítaly všude okolo. Dvě zasáhli.
„Pravý boční kanón je nefunkční!“ Zakřičel Aki.
„Používej to co ti zbylo.“ Odbyl ho Kejl a zatočil doleva, čímž se vyhnul další salvě střel. V tu chvíli získal Evijn možnost střílet, vypálil a Josh i Seb mu při tom pomáhali. Jejich střely se blížily k jedné stíhačce. Zasáhly jí. Explodovala. Zbývala jedna. Kejl otočil směr letu o sto osmdesát stupňů. Nyní letěli přímo proti nepříteli. Stříleli po sobě navzájem. Nikdo se netrefil, stíhačky se ocitly kousek od sebe, potom kejl uhnul, aby nedošlo ke srážce. Tím se nepřítel dostal za ně, Seb začal pálit dozadu, Josh se s hlavním dělem otočil a pomohl mu. Byli dostatečně blízko. Na nepřátelské stíhačce evidentně byl jenom pilot a jeden střelec, což byla jejich velká výhoda. Nepřítel vybouchl. Všichni se zaradovali. Kejl to znovu otočil a vyletěl do vesmíru.
„Pane Bože, my sme to vážně zvládli! To není možný.“ Evijnovi telky slzy radostí.
„Co teď?“ Zeptal se Josh.
„Máme měsíc letu před sebou. Dostaneme se k planetě jménem Ferista, nejblíže obydlená planeta lidmi. Doufám…“ Aki se podíval na Seba, který si musel lehnout na zem vedle ovládání. Dobrá nálada ho okamžitě přešla. Podíval se na ostatní, ale nikdo z nich si to neuvědomoval. Nikdo z nich nebyl doktor. Dokonce i Seb se tvářil Šťastně, ale Akimu stejně neušlo, že zakrývá obrovskou bolest. _Kéž by se stal ještě jeden zázrak a ty to přežil Sebastiáne… ale nevěřím, že se to stane… je mi to líto chlape… vážně je mi to líto…_