Harry Potter a jedna divná holka

Harry Potter a jedna divná holka

Anotace: Překvapení. >> Jala jsem se psát opět fanfiction na Harryho Pottera. Tentokrát zase trochu jinak, i když námět je z Hrr na ně!. Sloučila jsem první dvě kapitoly, protože obě byly docela krátké, teprve jsem začínala... Snad se to zalíbí :).

Cinkl zvonek u dveří. Kara se s povzdechem rozloučila s monitorem a vydala se otevřít, neboť v domě bohužel nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal za ni.
Po cestě se podívala na hodinky a pozvedla obočí. Pak se zamračila. Že by balíček? Už bylo na čase…
Pošťák stál za dveřmi a s přihlouplým úsměvem svíral v ruce balíček velikostí a tvarem připomínající cihlu. Kara si od něj předmět vzala a podepsala mu lejstro.
„Díky, Ricku,“ usmála se na něj a vrátila se pět do svého pokoje. Přetrhla stuhu a z papíru vypadla zbrusu nová bichle s krásnou modrou obálkou. Pátý díl fenoménu Harryho Pottera.
V tomtéž okamžiku Kara zaslechla zvuk otevíraných vchodových dveří a vzápětí se ozvalo:
„Karino, pojď dolů, pomůžeš mi roztřídit nákup.“
Kara cosi nesrozumitelně zavrčela a seběhla po schodech za matkou.
„Mami, řekni, kolikrát tě mám ještě prosit, abys mi tak neříkala?“ mračila se na ni prosebně. Neměla to jméno ráda. Příliš jí připomínalo osobu, se kterou nechce mít nic společného, totiž ji samotnou.
„Ty s tím naděláš,“ odbyla ji netrpělivě žena, která se po lokty hrabala v přepravce s jídlem. „Jméno máš krásné. Já to měla horší.“
„No jasně. Jak z čího pohledu,“ opáčila Kara a zabouchla dvířka ledničky, do které před chvílí cpala všelijaké jogurty. „A asi bude zbytečný se znova ptát, kdy přestaneš kupovat všechny ty blafy? Neříkej, že by sis občas místo toho salátu nedala pořádnej steak. Já ti to totiž subjektivně nebudu věřit.“
„Má se jíst zdravě, broučku, říkám ti to celou věčnost a ty mě ignoruješ,“ oponovala matka.
„A vím proč. Co je špatnýho na steacích?“
„Nejspíš to, že je to z chudinky krávy,“ pohoršila se máti.
„Podle mě je vegetariánství pěkná pitomost, totéž například celibát. To si lidi chtěj dokázat, že jsou víc než mluvící dvounohý zvířata? Vždyť je to proti přírodě…“
„Proti přírodě je hubení zvířat a kácení lesů, Karino.“
„Jo? Hlavně že to světu, předtím než se do toho vložili lidi, vůbec nevadilo, že?“
„Myslím, že jsme se na tohle téma bavily už tolikrát, že nemá smysl v tom pokračovat, zlato,“ uzavřela rezignovaně matka. Kara si povzdechla.
Hodila na poličku poslední sáček s čajem a nenaloženě vydusala zase do svého pokoje. Na layouty ji přešla chuť, chtěla se pustit do knihy.
Popadla bichli a vykročila směrem ke svému křeslu, když tu se stala velice absurdní věc.
Noha se jí zamotala do kabelu, který promyšleně nechala povalovat na zemi.
Kara si ničeho nevšimla a chtěla jít dál, ale jakmile udělala další rázný krok, zatáhla za kabel, který zatahal za další kabely díky tomu, že s nimi byl propojen v nepřehledném spletenci, a povytáhl ze zásuvky počítačový kabel. Kara si to namířila k zemi, přičemž knihu, kterou dosud svírala v ruce, v tu chvíli pustila z ruky a ta dopadla přibližně v místech, kde by při ležení mohla být dosti nepohodlná. Kara se v zoufalém pokusu zastavit jednou rukou chytila jiskřící počítačové krabice a druhou přistála ve světélkující změti kabelů za zemi. Především díky tomu, že mnohé měly obnažené dráty, vzniklé neodborným technickým zásahem milovaného otce, dostala do prstů nepěknou dávku proudu, který se podivuhodně rychle rozšířil po paži do zbytku těla. Kaře se podlomil loket a zabořila se do kabelů i hlavou…
…a v ten okamžik se svět změnil…
Už neležela v kabelech. Dokonce ani neležela, alespoň ne na něčem. Pohybovala se čímsi, co by se snad nedalo nazvat ani prostorem. Žaludek se jí strachy smrskl a plíce se odmítaly pohnout. Kara házela rukama i nohama do všech stran, ale přes všechno úsilí se jí nepodařilo ani zastavit ani se nadechnout.
Pak vše ustalo tak rychle, jak přišlo. Kara dopadla na něco tvrdého. Bylo to studené, vlhké a hrbolaté. Pro nevolnost, lehké přidušení a strach se hodnou chvíli neodvažovala otevřít oči.
Po nějaké době „odpočinku“ na studené podložce si však řekla, že by bylo mnohem bezpečnější, kdyby věděla, kde vlastně je, ať už je to kdekoliv. Pohlédla před sebe a spatřila šero a kámen.
Přiměla své zelektrizované tělo se pohnout a s námahou se nadzvedla na pažích. To, na čem ležela, vypadalo jako kamenná podlaha. Spíš proto, že kolem byly stěny a někde nahoře pravděpodobně taky strop, než by to podlahu nějak extra připomínalo. Kara došla k rozhodnutí zvednout se na nohy.
Místo, kde se nacházela, bylo nejspíše nějakou chodbou. Nedaleko zahlédla pochodeň, díky níž vůbec viděla kolem sebe. Byl tu chladný vzduch, lehce nasládlý zatuchlinou. Kara neslyšela jediný zvuk, vyjma zběsilého tlukotu vlastního srdce.
Kara se roztřásla.
„Hehe,“ hlesla pokoušejíc se o úsměv. „Kde to jako jsem, moh by mi někdo říct?“ (pozn. autorky: Ach, ta samomluva…)
Kara pomaličku vykročila směrem k pochodni. Zvuk jejího kroku se nepříjemně rozlehl. V tom jakoby ze zdi vypadlo obrovské černé něco…
Kara uskočila a zařvala. Něco se ihned otočilo…
Hm. Tak si to probereme znovu.
Postava lidské bytosti se otočila a zazírala na ni. Kara vykulila oči a zůstala stát přimražená v obranném postoji. Když člověk vykročil směrem k ní, znovu se roztřásla.
Když to přišlo blíž, rozeznala delší černé vlasy a zableskl i hákovitý nos. Kara začala větřit cosi nekalého.
Když se k ní muž výhružně naklonil, ona se naopak zaklonila co nejdál od něj.
„Co tu děláte? A co to máte na sobě?! Máte být na Zařazování s ostatními!“ vyštěkl na ni.
„Cože?“ užasla Kara.
Muž se narovnal.
„Jak se jmenujete a do jaké koleje patříte?“ zeptal se naoko lhostejně.
„…?“
„Netropte si ze mě žerty, nedopadne to pro vás dobře!“ vyjel na ni a pokusil se s ní zatřást. Ona se ale instinktivně vykroutila z jeho sevření a užuž se napřahovala pěstí, když tu jí něco došlo. Strnula uprostřed pohybu a zamžourala na jeho temný obrys.
„Profesor Snape?“ Jeho chování na ni působilo natolik, že ji ani nenapadlo oslovit ho pouhým 'Snape'. Snad to mohlo být životu nebezpečné.
„Nějaké překvapení?“ vztekal se profesor, kterého však před okamžikem poněkud přimrazilo, když na něj Kara vytasila pěst. Nebyl na takové násilí zvyklý. Raději používal hůlku. Pravděpodobně proto, že kdyby nebyla kouzelná, nedokázal by nikomu ani vypíchnout oko. Ne že by byl tak citlivý…
„Tak odpovězte, nebo jdeme okamžitě za ředitelem, shodou okolností do Velké síně, která je plná lidí!“
„Já-já se jmenuju Kara Neveltonová, pane,“ vykoktala Kara.
„A kolej?“
„Žádná, pane. Naše škola nemá koleje. Teda, já tam dojíždím vlakem, ale přímo ve škole jaksi nejsou.“
„Neveltonová, to nemyslíte vážně,“ sykl Snape nebezpečně.
„Myslím, pane.“
Kara netušila, zda ho dostala její nevinná upřímnost, nebo nějaká jinde pojmutá deprese, ale zdálo se, že profesor se někde za svým chladným výrazem vzdal.
„Pojďte za mnou,“ řekl jen, obrátil se na podpatku a vyrazil. Kara pokrčila rameny a poslušně se vydala za ním.
Prošli přehršlí chodeb, než se ocitli nad zemí. Kara sledovala, že za vysokými okny je skoro tma. Nechápala to. Nechápala absolutně nic.
Když vešli do obrovité, ale dosti pusté místnosti, zazněl jakýsi hluk. Trochu jako potlesk, ale hodně zkreslený. Kara upřela oči na obrovské dveře. V tu chvíli jí to došlo. Nejsou snad tohle Bradavice?
(pozn. aut.: No, ano, to je ale objev, když už jsi mluvila se Snapem, že?)
Přestala koumat důvody, proč je tady, a začala se zaobírat myšlenkou, co tu ksakru bude dělat. Možná ji pošlou na studium… Ale to je blbost, neumí přece kouzlit. A co když začnou pátrat po tom, kdo je a odkud? Co se normálně dělá s lidmi naprosto bez identity?
Znovu se začínala třást. Snape otevřel dveře, vklouzl dovnitř a podržel je, aby mohla vejít i Kara. Byla ihned oslněna spoustou světla, která v místnosti byla, jelikož chodby byly osvětleny jen pochodněmi a někdy ani to ne.
V tom momentu se znovu ozval velký hluk. Tentokrát Kara rozeznala již bez problémů, že pochází z potlesku jednoho ze stolů. Ze stolu pokrytého žlutým ubrusem - asi Mrzimor, že?
Kara ovšem neměla dlouho čas prohlížet si stoly. Snape se pro ni, ohromenou velkolepostí Velké síně, musel vrátit a odvést ji za loket. Čím dál víc lidí už si jich začalo všímat a místnost nakonec ztichla úplně. Profesorka McGonagallová ještě nestihla vyvolat dalšího prvňáčka a ten první odešel právě v oné bouři pozdravů.
Kara cítila, jak jí do tváře stoupá krev. Už se na ni upíraly všechny pohledy v síni. Začínalo jí mravenčit v prstech paže, kterou svíral Snape.
Došli až ke stolu odloučenému od ostatních čtyř. Kolem něj seděli profesoři v pestrobarevných slavnostních hábitech. Snape ji nechal stát před stolem, sám jej obešel a jal se cosi šeptat Brumbálovi (souzeno dle vzhledu), který Karu probodl vševědoucím pohledem. Když Snape skončil, naklonil se zase Brumbál k jeho uchu a pošeptal něco on jemu. Pak se hákovitý nos narovnal a vydal se zpět ke Kaře, která byla každou vteřinou červenější.
„Pojďte,“ vybídl ji a za rameno odvedl k profesorce McGonagallové, která je sledovala s rozladěným výrazem ve tváři. I jí Snape cosi pošeptal. Nečekal na odpověď a pokynul Kaře na stoličku. Vykulila na něj oči a výmluvně se píchla prstem do hrudi. Velice důrazně přikývl.
Kara se nervózně rozhlédla po síni. Všichni na ni vyjeveně koukali. Prvňáčci v řadě před stoličkou se tlačili kupředu, aby na ni dobře viděli. Stála jen ve své noční košili před sálem plným lidí. Připadala si tak trapně, jako už dlouho ne.
Otočila se zpět ke stoličce a vrhla po Klobouku veskrze podezřívavým pohledem, natáhla se a opatrně ho zvedla. Pak se pomalinku obrátila a dosedla na stoličku. Se srdcem v krku si pak Klobouk nasadila.
Autor Lostris Queen, 14.10.2007
Přečteno 992x
Tipy 13
Poslední tipující: Lostris Queen, Lavinie, *Norlein*, Keira Fey, NEDO, Skaja, Cassandra, Elesari Zareth Dënean
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

moooooc super!

06.11.2007 17:34:00 | *Norlein*

Wow!!!! Tak tomuhle jsem prostě musela dát Super tip xD. Perfektní, skvělý nápad. Jsi vážně dobrá ;)

03.11.2007 22:02:00 | Keira Fey

© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter