Krásná elfka - třicátá šestá kapitola - Hromy a blesky

Anotace: ...............

Treisy byla ráda,kdyby měla sílu skákala by štěstím.Teď však byla příliš unavená.Za chvíli jí klesla hlava na Laraxovo rameno.Usnula vyčerpáním...
Larax ji opatrně zvedl a nesl jí k ostatním elfským bojovníkům,ne všichni ale přežili.Ze stosedmdesáti bojovníků jestli jich přežili devadesát.
Všichni rázem zmlkli když viděli Laraxe jak drží v rukou bezvládné tělo jejich velitelky.Všechny polil studený pot.Jejich obličeje byli kamené a upřené na ni.Na její rány.Na její obličej...
Larax šel stále stejným tempem a vyhýbal se mrtvolám.
Reisa navydržela a rozběhla se k nim.Udýchaná se podívala Laraxovi do očí a zeptala se jak na tom Treisy je.Neodpověděl.Šel dál.Reisa se na něj chvíli dívala a pak šla za ním k ostatním.
Larax předal Treisy vojákovi,který byl zrovna po ruce a řekl
"Všichni pojedete až na na místo kde jsou hranice se zemí mého otce!Možná vás cestou doženu,to nevím,ale kdybych vás nedohnal počkejte tam na mě!A ty!"ukázal na vojáka,který držel Treisy "Ty se o ní starej dobře a chraň ji když bude potřeba,vlastním tělem!Reiso předávám ti velení!"
Všichni na něj koukali a pak se Reisa zeptala
"Proč nejedeš s námi?!"
"Protože já dodělám práci,kterou Treisy začala...A teď jeďte!!!"
Reisa vyskočila na svého koně a chtěla vzít do ruky opratě Briama,ten jí to však nedovolil a jel až za ní.Voják,který držel Treisy opatrně vylezl na svého bělouše a sevřel Treisy v náručí.Pak všichni dali pokyny svým koňům,aby se rozjeli.
Larax čekal ještě pár minut než byli dostatečně daleko.Potom vyskočil na Ogoxe a rozjel se k táboru.U braány nebyl nikdo,přesto věděl že jsou uvnitř a čekají na svůj osud.Otec ho učil ať nemá slitování,tloukl mu to do hlavy mnohokrát.A on teď slitování vážně neměl.Viděl co provedli té jež miloval nadevše a vztek v něm vřel...Vřel jako ještě nikdy...!
Obloha v jedné vteřině zčernala.Šlehaly z ní bělavé blesky a chroptěly z ní ohlušující hromy.Z vesnice se ozývaly hlasité výkřiky plné strachu.
Kdyby ho neovládal vztek ušetřil by je.Ale teď to nebyl on...
Blesk pod Laraxovou vládou zasáhl jednu z chatrčí a zapálil ji.Křik zbylých vlčích lidí a zvířat ještě zasílil.Nebylo však kam utéct.
Další blesky bičovaly tábor až z něj stoupal hustý dým.Larax stále ovlivněn zlobou přivolal k sobě severský vítr a nechál ho rvát zbytky stanů.Potom nechal na celou planinu dopadat déšť.
Jeho kapky smívaly rudé kaluže krve.Larax tam jen tak stál a mokl,díval se na kouřící se trosky.Na místo,kde ještě pár minutami bylo živo.Teď tam byly jen očouzelé trosky.
Ogox se na to nemohl už déle dívat.Hrubě strčil do Laraxe svou hlavou a k tomu ještě hlasitě zařehtal.
Larax se probral "No...jo...já vím...asi jsem to přehnal..."Díval se stále na kouřící se trosky a pak vyskočil na Ogoxe.Otočil ho a jel za ostatními.

Právě dojeli na hranice,když se Treisy začala probírat.Všechno jí bolelo,ale alespoň o sobě věděla...Otevřela oči a zjistila že jede na koni a že ji někdo drží v náručí.Myslela si že je to Larax,ale když se podívala na obličej nad sebou zjistila že leží v náruči nějakého kluka asi stejně starého jako ona.
Měl sešikmené zelené oči,dlouhé černé vlasy.Přední část vlasů měl sepnutou spounou dozadu (pro představu:vlasy měl jako Legolas xD).Měl tvrdou tvář a jak Treisy cítila svalnaté ruce.Nevěděla kde sou a co se děje proto se ho zeptala
"Kde to sme...?Jak to dopadlo a..."když se pohnula ucítila palčivou bolest v levém rameni,ze kterého ještě stále trčeli dva šípy.Zlostně sykla a upřela pohled na mladíka nad ní.
Ten se na ní okamžitě podíval a lehce se usmál
"Už jsi vzhůru?To je dobře!Kde to jsme?No za chvíli dojeme na hranice s Oniusovou zemí..."
"Aha...a nemohla bych jet na svém koni?"
"Vyloučeno!"zavrtěl hlavou a dodal "Nejsi ve stavu ve kterém bys mohla cestovat!"
"Jenže takhle jet nemůžeme!"namítla
"A proč ne?Mě to celkem vyhovuje!"šibalsky se usmál
"Hm...ale mě z toho bolí záda..."
Pokrčil rameny a zastavil.Briam se za chvíli objevil.
"Chceš tam nahoru pomoct?"zeptal se
"Ani ne...to zvlá-"hrozně jí píchlo v rameni až se za něj musela chytit a při tom málem spadla z jeho koně.
"Pozor!"sykl a zachytil jí "No myslim že ti raději pomohu...."
Vděčně se usmála a s jeho pomocí se dostala do Briamova sedla.
"Díky..."hesla když už konečně seděla "Á....jak se vlastně jmenuješ?"
"Daltarn..."zašeptal
Ve Treisy hrklo a bylo v ní najednou prázdno...Jmenoval se jako její otec...
"D-Daltarn..."vykoktala a on přikývl
"Já....nechtěl jsem tě rozesmutnit...."řekl provinile ale Treisy se smutně pousmála
"Ty za to přece nemůžeš..."
Jeli vedle sebe a jeli poslední.Během těch několika hodin co jeli spolu se seznámili a stali se z nich přátelé...