Jonap Isabella - Nenávratně smutná

Anotace: „Měl bych vám něco vysvětlit-.“ „Nemusíte nic.“ Řekla najednou tvrdě. „Byl bych rád, kdyby jste mě přestala přerušovat. To co vám chci sdělit je důležité.“ „Pokud je to důležité počká to do rána. Chce se mi spát.“ Pokusila se to odrazit

Kapitola 59. Nenávratně smutná

Rozšířenýma očima hltala muže před sebou. Všechno kolem co kdy znala se v základech otřáslo. Už nic nebylo jasné a všechno halila mlha.
Zatoužila skočit ze svého útesu a prostě jen padat temnotou.
Tohle bylo moc.
On byl také smrtijed.
Jeden z lidí, které tolik nenáviděla. Které tolik toužila dostat do Azkabanu. Oni jí zabili její náhradní rodiče a mnohé další lidi. Oni předávali zprávy a tak jako Bobb zabíjeli.
Zabíjeli…
To bylo to slovo. Nechtěla myslet na to, čeho z toho se účastnil on. Prostě nemohla. Přemohla jí najednou strašná bolest a i když se ještě před chvílí cítila silná. Byla nyní tak roztřesená a bezmocná.
A tak stála před ním a bylo jí jedno, že může vidět všechno, co tak dlouho skrývala. Po tváři jí stékaly slzy a i když všechno chtěla nějak vysvětlit, najít sebemenší skulinku, nenacházela nic.
On byl smrtijed, navíc člen řádu. Jak mu mohl Brumbál věřit? Proč jí obelhali?
Proč jen musí mít to zatracené znamení.
Bolest pronikala skrz a svírala její vnitřnosti a všechny myšlenky. Neuvažovala rozumně. Nedokázala to, znovu viděla nesčetné obrazy mučených a nebo zabitých těl. Slyšela poslední výkřiky lidí, pro které bylo pozdě. V duchu si představila scénu, kdy umřeli její opatrovníci.
Toho on byl tedy svědkem?
„Smrtijed.“ Hlesla.
Nedokázal se pohnout, byl jako paralyzovaný. Jen se mohl dívat, ale nikoliv pohnout. Její emoce vycítil, vlastně k němu přišly samy. Tak ohromné prázdno a smutek a….
Zaraženě se na ní díval.
To nemohlo být možné. Ale ano, vždyť to přeci vidí přímo před sebou. Vnitřně zaúpěl. Takže to bylo možné, takže ona…
„Joe…“ pokusil se jí oslovit chraplavě. Ale hlas mu uvázl v hrdle.
Vyděšeně a bezmocně se na něj dívala a pak, dřív než jí stačil chytit, nebo jí v tom zabránit se rozeběhla pryč.
Nedokázal se pohnout. Nemohl ani promluvit, nebo jí jakkoliv zastavit. I jeho zaplavila již dlouho nepoznaná vnitřní a velmi mučivá bolest. Zaklel a pěstí praštil do zdi.
Pak se pokusil jít za ní, ale kam vlastně šla? V jeho pracovně, ani v jiných místnostech nebyla.
V hlavě měl jedinou myšlenku. Musí jí najít!
A tak se skoro i rozběhl. Nebo spíš prodloužil kroky a s vířením temného pláště také zmizel ve spleti chodeb. Kam jen mohla jít?
Musí jí najít.
A Joe běžela, s každým krokem se vzdalovala i když s každým se cítila tak podivně prázdná, slabá a tak moc to bolelo. Její srdce, jindy jen obyčejný tělní sval se svíral a mučil jí.
Jak jen to bylo možné?
Byla zbabělá, když tak utekla, ale musela. Tohle přeci nemohla být pravda. Ne on. Proč on?
Nezastavovala se a ani nezpomalovala. Rychlostí blesku se proplétala chodbami. Mířila ven. Na vzduch a za sluncem.
Musí se dostat ven, musí se zase nadechnout. Utíkala zběsila a i když se prohnala Vstupní síní a otevřenou bránou, nezbrzdila to zběsilé tempo. Teď ještě ne.
Nevěděla ani kam to běží, věděla jen, že se zastavila za Bradavickými pozemky. Byla v lese. Tedy v té části, která vedla do Prasinek a stáčela se podél klikaté cestičky.
Tam nyní stála a zprudka oddechovala. Lapala po dechu a slzy jí stále stékaly po tvářích. Nenamáhala se jejich setřením.
Vzlykala.
Bolest se drala hluboko a skrz ní.
Vzlykala nahlas a když konečně byla schopná zase promluvit, bylo to tak zoufalé.
Nevěděla co má teď dělat. Nemohla se přeci vrátit.
Věděla, že dveře by měla otevřené, ale takhle nemohla. Tolik to vědomí bolelo.
„Néé!“ křičela z plných plic a mírně se při tom potácela, jak se jí do plic nedostával kyslík.
Němě se ptala proč. Proč zrovna tohle musí být ta pravda a smutně štkala.
„To ne!“ vola zoufale.
Křičela a volala z plných plic, dokud jen mohla. Pak padla roztřeseně na kolena a dlaněmi si překryla tvář.
Tohle přeci nemohla být pravda. Určitě je nějaké vysvětlení, třeba se jí to jen zdá. Třeba to tak vůbec není!
Ale ano, je! Viděla to znamení. Jeho znamení!
Znamení smrti.
Proč právě on? Možná podvědomě věděla, že Snape má v řádu důležitější postavení, než jenom Brumbálův profesor, ale tohle? Tohle jí nikdy nenapadlo.
On byl celou tu dobu Smrtijed. Předával tedy informaci temné straně? Voldemortovi?
Ne! To určitě ne! Bránila ho.
Nevěděla ani proč, prostě to tak cítila.
Když se trochu uklidnila, začala uvažovat racionálněji.
Zpátky se vrátit nemohla, alespoň ne teď a ne hned. Musela mít nějaký čas. Byť jen nepatrný.
Nemohla být ani s Remusem.
Potřebovala být sama. Naprosto.
Poprvé v životě pochopila, že nyní se o sebe bude muset postarat. Už nebude nikdo, kdo by jí pomáhal. Žádný Brumbál, Max a Blanca a ani žádný Remus. Bude jen ona.
Ano, to udělá. Pokusí se žít a srovnat se s tím.
Až uplyne nějaký čas, třeba jí přijmou zpět. Ale kdo ví nedokázala si představit, že by se se Snapem teď potkala.
Necítila k němu zášť, nebo nenávist. Prostě to nedokázala, ale nemohla se s ním teď setkat, aby se mu mohla podívat do očí. Tolik to bolelo.
Prostě odejde a zapomene.
I on na ní zapomene, vždyť přeci jen byla obyčejná studentka. Nikdo důležitý. Jen někdo, kdo ho vůbec nezajímal. Nebo ne?
Ale ano. Možná nebyla úplně obyčejná, ale jakou měla naději, že by ji někdo jako on mohl mít rád? Nebo jak někdy bláhově myslela, že by jí mohl milovat.
Byla tak hloupá a naivní. Jakou mohla mít šanci…
Tak tedy uteče.
Zmizí a nenechá po sobě stopy. Naučili jí to, alespoň sama bude moci vyzkoušet, jak dobrá žačka byla. Bude se teď skrývat tak, jak ji to sami naučili.
Bude sama…to dokáže.
Ale co její věci? Všechno nechala tam…
Obejde se bez nich. Snad jen po Stingwem se jí bude stýskat. Snad na něj dají pozor. Kéž by, on si to zasluhoval.
A co Brumbál? Jemu vědět nedá? Moudrý profesor by si to zasloužil. Dlužila mu to a navíc, měl by vědět kde je.
„Ne!“ Zamítla to. Nikdo nesmí vědět kde je.
Nikdo a nikdy. Dokud nebude čas, nebo dokud nebude připravená.
Tak Jocelyn Samantha Lilien Defoe de Lator povstala z tvrdé a špinavé země. Pomalu a bolestně si otřela uplakaný obličej. Pokusila se zvednout hlavu, ale nešlo to.
Vydala se tedy po cestičce směrem k Prasinkám.
Pak jediným cvičeným pohybem se zatočila na místě a byla pryč.
Zmizela.

Tak opět plynul čas. Dny se přeměnily v týdny a po Joe nebylo ani stopy.
Nikdo ji nedokázal vypátrat, nebo zjistit cokoliv bližšího. Ale že to zkoušelo lidí. Brumbál pověřil dokonce skupinu, ale nikdo nic nezjistil.
Stopy za sebou vždy dokonale smazala a nebylo žádné vodítko. Její přátelé, nebo staří známí nic nevěděli, dokonce se pochybovalo, jestli je ještě pořád v Anglii.
A tak za nějaký čas, přestali pátrat. Brumbál zrušil tuto rozsáhlou akci, protože síly bystrozorů i ostatních byly potřeba jinde.
Jen Snape dosud pátral. Nedokázal si odpustit, že je to možná jeho vina. Proč ale po sobě nenechala alespoň něco? Dopis, nebo jednoduchý odkaz? Prostě nic.
Občas se k nim dostala tu a tam nějaká zpráva, která popisovala zvláštní událost.
Snad jen díky tomu měli tu a tam jistotu, že je v pořádku. Joe si totiž vybrala, že bude vystupovat, jednat a chovat se, jako mudla.
Nechtěla na sebe upoutávat pozornost, tak se stěhovala z místa na místo a pracovala. Prošla dalšími radikálními změnami, protože i přes veškerou snahu, jí pořád byli na stopě.
Navíc se jí snažili najít i jiní, než jen Brumbálovi poslové, nebo dokonce Snape. Hledali jí i Smrtijedi.
Právě to byl důvod několikadenní hádky mezi ředitelem a Mistrem lektvarů. Brumbál mu již před časem řekl, aby Voldemortovi popustil zprávu o jejím životě. On samozřejmě protestoval, ale nakonec musel poslechnout.
Nyní hledal dívku o to víc, měl důvod se obávat, že každý další den ji může přivést blíž k temnému pánovi a to by bylo to poslední, co by chtěli.
Joe se ovšem dobře ukrývala a nedovolila nikomu, aby jí odhalil. Byla neustále v pohybu a zároveň si nezapomínala všímat svého okolí. Pomáhala i nadále lidem i kouzelníkům, i když možná v jiném slova smyslu než dřív.
Teď na to byla sama. Často kolikrát na vlastní kůži pocítila jaké to je vědomí, že smrt se plíží kolem. Tu a tam se přeci jen střetla s nějakým Smrtijedem. Vždy ovšem vyšla vítězně.
Díky takovému způsobu života se naučila o lidech a kouzelnících víc, než kdy dřív. Poznala jejich povahy a setkala se s mnohými nesnázemi.
Ani to jí nedokázalo zabránit pokračovat.
Tu a tam, když byla v noci sama, přemýšlela o tom, zda není čas, aby se vrátila. Pořád jen utíkala, ale jak dlouho jí to bude stačit? Jak dlouho to dokáže? Třeba jednou nebude dost ostražitá…
Pak ale tyto myšlenky zahnala a přinutila se usnout. Pořád myslela na profesora a nikdy ani na vteřinu nezapomněla, ačkoliv se o to nejednou snažila. Měla to v sobě, po čase se přestala bránit i tomu a naopak z toho začala čerpat svou sílu.
Někdy se připletla i do míst, kde to bylo nebezpečné, pak to byly ty vzácné okamžiky, kdy se to doneslo k Brumbálovi.
Některé její skutky, kdy pomohla odvrátit některé věci pomocí svých temných sil. V osamocených vesničkách, kde bylo záhadně pochytáno několik smrtijedů a nebo tu a tam popis někoho, kdo jí viděl.
Tu i sám ředitel vysílal okamžitě na to místo své lidi, nebo přicházel sám, jenže se vraceli s prázdnou. Už tam nebyla a nebo když jí snad zastihli, vyhnula se jim.
Dokonce jednou vytvořila ledovou stěnu, přes kterou se nemohli dostat dál a ona potají zmizela. Jen jediný člověk měl to štěstí a promluvil s ní.
Byla to Tonksová.
Nedokázala řediteli říct, o čem spolu hovořili, protože dívce slíbila mlčenlivost. Ujistila je ale všechny, že je v pořádku a zdravá, to bylo hlavní.
Jenže jednomu člověku to nestačilo. Sám pátral ve volných chvílích, ale i pro něj zůstávaly veškeré stopy ukryty. Dokonce i tehdy, když jí vystopoval až na vrchol hory.
Nenašel však víc, než čerstvě uhašené ohniště ve sklaní rozsedlině a prázdný lístek pergamenu.
Vracel se podrážděný a mrzutý.
I ona byla smutná.
Tak to Brumbál vzdal a jen vyčkával, dokud nenadejde správný okamžik. Přesto ve skrytu duše doufal, že to bude již brzy.
Stingwe den po dni chřadl. Stýskalo se mu po jeho paní a i když se Snape snažil, nebylo to nic platné.
Mourovaté zvíře odmítalo jíst a jen smutně sedávalo v křesle, ve kterém ho kdysi chovala. Už nepředl a na dotek neodpovídal, byl němý. Přesto se držel v jeho blízkosti a když nebyl na hodině, všude ho provázel.
Její kufr bylo to jediné, co jim zbylo.
Nakonec kočkodlak přestal vycházet úplně. Celé dny polehával právě u jejího zavazadla a strkal do něj packou. Nebo ležel na jeho víku a čekal. Snad doufal, že se vrátí.
Bylo mu najednou tak smutno. Už nejedl dokonce ani tlustočervy.
Snad to bylo tím, že mu naposledy řekla, že je rozmazlený.
Jednoho dne se však s tímto zvířátkem udála změna.
Snape se vrátil pozdě v noci a vrhl se zuřivě ještě do nějaké práce. Nevnímal jako vždy své okolí, tak mu i nyní chvíli trvalo, než si všiml mourovatého stvoření, které sedělo naproti stolu.
Upřeně ho pozorovalo.
Zavrtěl ocasem a podrážděně mňoukl, pak se mu teprve dostalo kýžené pozornosti.
„Dnes večer přišlo na svět dítě. Je ve Francii.“ Řekl tajemně.
Mistr lektvarů na něj jen chvíli zíral. Pak okamžitě vstal a prošel kolem něho. Zmizel v krbu a nechal kočkodlaka o samotě.
Snad už se vše brzy změní. Broukl si pro sebe mourek a přešel k dívčinu kufru.
Ponořil se do sebe a vycítil její volání.

Dívka měla velký vnitřní hlas. Dokázala jím zavolat svého přítele na dálku.
Stingwe si schválně vybral blízkost jejích věcí, protože ty celý jejich rozhovor zlehčovaly.
Měli přímé spojení. Magicky navázané na sebe tak, že jeden slyšel ve své hlavě hlas druhého. I když vnitřní hlas dívky byl velmi silný. Soledo měl jednou pravdu, když řekl, že by jím dokázala zabít.
„Můj maličký příteli.“ Řekla konečně šťastně.
I ona na odpověď zavrněl. Byl to hřejivý pocit a blaho, které oba zaplavily.
„Čekal jsem tak dlouho.“ Vyčetl jí mírně.
„Odpusť mi. Nedokázala jsem mluvit. Byla jsem němá.“
„Tvůj hlas slyším rád. Je silný a zní pevně.“ Byl v tom jako vždy dvoj význam.
„Dnes už ano. Blance se narodilo dítě. Je to chlapec.“ Řekla šťastně.
„Co její rodina? Její otec?“ zeptala se najednou prudce.
„Už o něm vědí. Nepřijali jej za svého dědice, ale neublíží mu, je-li to kouzelník.“
„Jak zvláštní vy dokážete být. Cožpak by se neměli radovat, že je živé?“
„Máš pravdu maličký. Měli… my se radujeme za ně. Jak se daří tobě?“
„Žiji, ale až příště zmizíš, vezmi mě s sebou. Jsi velmi návyková.“ Stěžoval se.
„Víc než ti tvoji červi?“ zasmála se.
„Nerad to přiznávám, ale chybí mi drbání.“
I na dálku vycítil mírný smutek. „Snad se zase setkáme.“
„Možná brzy.“ řekl tajemně.
„Hlídej mé věci Stingwe. Nerada bych přišla o tu fotku a o skříňku.“
„Střežím je, jako život. Vrať se brzy.“
„Jednou…“

Chlapec, který se narodil dostal jméno Luil. Byl zdravý a silný.
Dokázal křičet a svým pláčem rozezněl tiché ozvěny domu. Oba rodiče byli šťastní.
Objímali své dítě a Max jen zářil. Byl tak dojatý a její kamarádka rovněž.
Měli zdravé dítě, na čem jim záleželo víc?
Tak nad jeho kolíbkou ztvrdili slib opatrování a Joe se stala kmotrou.
Byl to podivný pocit, když vnímala to malé stvoření. Dívala se na něj a doufala, že bude mít dobrý život. Kéž budou všichni v pořádku a ona nikdy nebude muset přijmout tuto tíhu. Nechtěla přijít o své přátele a ani o tohoto malého.
Získal si jí okamžitě, stejně jako jeho rodiče. Byl tak bezbranný.
Usmála se na něj a pak naposledy usedla k Blance na postel. Objala ji a pak se odtáhla. Její kamarádka jí nabádala k tomu, aby se již neschovávala, ale marně. I oni ji viděli po dlouhé době. Vlastně dnes poprvé od chvíle, kdy se dověděli, že utekla.
Nezdržela se dlouho.
Jen přísahala nad kolíbkou, že se postará o jejich syna a přinesla jim pro něho dar, jak bylo zvykem a pak se rozloučila.
I Max si přál, aby ještě zůstala, ale marně. Tak se rozloučili i oni a Joe se přemístila pryč.
Blanca vyčerpaně usnula a Max s dítětem po jejím boku také.

Joe se vynořila ze tmy. Měla na sobě bílé dlouhé šaty, které byly zvykem při slibu opatrovnictví. Neměla plášť, chlad jí pomáhal udržet si instinkty. Kolikrát se stalo, že jí napadli?
V Abberu byla tma. Nikdo tu už nebydlel. Po bývalém sídlu řádu zbyly už jen trosky. Byla tu sama a přesně to potřebovala. Kdo by jí tady hledal? Zítra ráno zase změní místo pobytu, dnešní noc toto musí stačit. Staré ruiny domy, který jí byl z části domovem byly stále neporušené. Hlavně jedna část, která vedla pod zem a ukrývala tajný sál.
Nebyl nikterak velký.
Jen obyčejná kruhová místnost, pokrytá stejně velkým kobercem a kamennými dekoracemi. Uprostřed bylo ohniště, otevřené do všech prostor. Byl to nouzový východ. Nyní ovšem roky nefungující.
Zbylo zde několik starých dek prožraných od myší a polorozpadlý stůl a jedna komoda, která se sotva držela rovně. Krom tohoto uspořádání zde byly ještě čtyři výklenky.
V každém byla jedna tvrdá kamenná lavice a právě na jedněch z nich si Joe dnes hodlala ustlat.
Vchod do podzemní byl ukrytý a nikdo jej nemohl najít. Snad jen někdo, kdo tu už byl, ale dnešní noc sem nikdo nemohl přijít. Co by zde také hledali?
Joe se prodrala houštím, která za těch pár měsíců zmocnilo ruin a vstoupila do zbytku domu. Prošla jednotlivými místnostmi a s povzdechem si upamatovala, jak to zde opouštěla.
Tenkrát ještě nic nevěděla, přes tvář měla velkou spálenou jizvu. A dnes?
Byl rozdíl mezi těmi dvěma.
Dál se tím ale nezabývala, našla skryté poklop a pak do něj kopla. Signálem jej otevřela a protáhla se dovnitř.
Zavřela za sebou a zajistila svou obvyklou sérií kouzel.
I zde vládla tma. Jen její bílý šat nepatrně zářil a ona obezřetně našlapovala. Už musela být někdy v prostředku místnosti. Znovu si pro sebe tiše povzdechla a pak unaveně zakouzlila ještě zdi pokoje. Nakonec mávla naposledy hůlkou a pochodně umístěné po stěnách se rozzářily.
Probudila je opět k životu a tím se jí otevřel i pohled na místnost.
Byla zaprášená a dlouho nepoužívaná. Navíc sem z hořejších ruin napadalo mnoho smetí a listí. Jen pokrčila rameny a pak se otočila, aby si našla pohodlnou lavičku na spaní.
Doslova nadskočila, když se otočila a zjistila, že vůbec není tak sama, jak doufala.
Strašlivě se polekala.
A na chvíli myslela, že je to jen přelud, který jí tolikrát trápil.
Jenže to nebyl přelud. Tenhle člověk – kouzelník byl skutečný.
„V-v-vy?“ vykoktala.
Mlčení jí bylo v odpověď.
Tak jen stála a jako kořist, kterou hypnotizuje dravec se nehýbala. Postupně zmírnila své zděšení, až se uklidnila celá.
Odvrátila pohled.
„Poslal vás Brumbál.“ Řekla poněkud prkně. „Tady to není zrovna nejlepší místo na rozhovor a mně se chce spát.“ Pokusila se nadhodit, ale ani to neprošlo.
„Přivedu vás zpátky.“ Zavrčel.
Zastavila se uprostřed kroku směrem k výklenku. „Já nikam nepůjdu.“ Odpověděl paličatě s pohledem upřeným do prázdnoty.
Automaticky ustoupila, když udělal krok blíž.
„Nemůžu.“ Pípla.
„Měl bych vám něco vysvětlit-.“
„Nemusíte nic.“ Řekla najednou tvrdě.
„Byl bych rád, kdyby jste mě přestala přerušovat. To co vám chci sdělit je důležité.“
„Pokud je to důležité počká to do rána. Chce se mi spát.“ Pokusila se to odrazit do autu.
To ho jen vytočilo o trochu víc. Z nabyti vytáhl lahvičku, který obtáčel kovový drát a vrazil jí to do ruky.
„Teď budete poslouchat!“
Prudce se na něj otočila. „Nemám důvod proč-.“
„Jsem smrtijed.“ Přerušil jí rychle, díky čemuž zmlkla a její pleť nabrala o něco světlejší odstín.
„Nemusíte mi to říkat.“
„Nejspíš budu muset, když se tak urputně bráníte tomu, aby vás kdokoliv našel.“
„Možná mám důvod.“ Řekla bojovně a zvedla hlavu.
„Nepochybně něco vyčerpávajícího, ale na to není čas. Vrátíte se teď semnou a necháte si všechno vysvětlil. Už tak jste způsobila problémy těm, co se vás snažili najít.“
„Nikam nepůjdu.“ Nenechala se vyvést zmíry.
„Ale ano půjdete a poslechnete si všechno, co vám musím říct. Jinak se postarám o to, že vás do Bradavic třeba i dovleču násilím.“
„To by jste neudělal.“ Zvolala prudce a bojovně.
Zajiskřená černé barvy mluvilo ovšem o opaku. „Měla by jste vědět že-.“
Co by měla vědět se už nedověděla. Místo toho se pokojem rozlehlo tlumené zadunění. Někdo se snažil dostat dovnitř. A nebo na ně svrhnout zdi.
Tak jí tedy našli.
Trochu vyděšeně se podívala ke stropu, ale v zápětí už se zase uklidnila. Impuls odhodlání a bojovnosti se zase probudil.
I Snape se podíval ke stropu.
„Půjdete se mnou hned teď.“ Řekl, když další zadunění otřásl tajným vstupem. Zbýval poslední úder a úkryt se odhalí.
„Nemůžu zpátky.“ Vysvětlila tentokrát už vážně a naléhavě.
Tak se dívali okamžik jeden na druhého a pak oba naráz udělali to, co považovali za správné.
Snape jí chtěl chytit za ruku a jednoduše se s ní přemístit. Ona ale byla tentokrát rychlejší.
Otevřela magický portál se spojením blízko břehům Francie. Dál to nedokázala zajistit, stálo by jí to moc sil.
Věděla jen, že ať už je tam venku kdokoliv, nesmí tady najít jeho. Jestli je smrtijed, nebo není. Nic to nehrálo roly v tom, že by nedokázala strpět, aby mu nějak ublížili.
Jak divné, když uváží, že to byl Severus Snape. Obávaný čaroděj.
Ona však z nepochopitelné pohnutky vycítila, že by jej tu Smrtijedi neměli načapat. Třeba neví o to, co dělá. Třeba skutečně pracuje pro Brumbála. Ale na to teď není čas.
Portálem, který vytvořila, totiž prostrčila Snapea pryč.
Bylo to naléhavé gesto, plné zoufalství.
Musí ho zachránit, i kdyby to mělo znamenat, že sama zemře.
Ale ona přeci nezemře. Nikdo nemá sílu jako ona. Postaví se jim, jako už tolikrát.
Mistr lektvarů zuřil. Kdysi on hodil do krbu jí a teď mu to ona oplatila. Strčila ho do portálu a když byl bezpečně venku, uzavřela spojení, její kouzla nedovolovala, aby se vrátil.
Tak Joe přečkala i poslední ránu se kterou se roztrhl poklop krytu a její nepřítel vešel dovnitř.
Na malý moment strnula.
Byla to Blanciina matka. Také na temné straně.
Byla to žena, která se dnes stala babičkou. Ale která to dítě odvrhla stejně tak snadno, jako svou dceru. A nyní si přišla pro Joe.
Ta ale nepůjde tak snadno.