Krásná elfka - třicátá sedmá kapitola - Šípy

Anotace: ......:)

Treisy těžce seskočila z černého hřebce.Ve stehně pocítila pálivou bolest.Kousek šípu jí z něj stále trčel a hrot byl uvězněn hluboko ve svalu.
Málem se skácela na zem,kdyby Briam odešel.Daltarn za ní za krátko přivedl Reisu.Byla moc ráda že je v pořádku,ale nevěděla kde je Larax.Normálně už by stál u ní a pomohl.Teď místo něj ji však podepíral Daltarn.
"K-K-Kde je Larax?"zeptala se a hlas se jí chvěl bolestí
"On...totiž...za chvíli dorazí..."snažila se uýhnout Reisa a podpírala Treisy z druhé strany.
Treisy se prudce zastavila a snažila se podívat Reise do očí,ta jí ale stále uhýbala.
"Jak to myslíš že za chvíli dorazí?On tu neni!?"
Reisa zakroutila hlavou
"A kde je?!"sykla Treisy
"Nevim..."přiznala Reisa a šli dál.
Treisy celou dobu než došli k velkému ohni,který založily Oniusovi hlídky byla myšlenkami u Laraxe vrtalo jí hlavou,kde je...
Jak ji posadili k ohni,museli jí vyndat šípy v rameni a dostat hrot z nohy ven...
Všichni náhle začali radostně halekat že se Trei probrala.
Pak všichni zmkli.Reisa totiž zlomila u prvního šípu,který prošel zkz levé rameno jeho zadní část.Treisy sykla bolestí,ale víc nic.Pak jí Reisa musela sundat brnění,což bylo také dost bolestné.
Reisa začala opatrně táhnout za hrot,který prošel skrs rameno.
Teď to začalo teprve pořádně bolet!Treisy zaťala zuby a čekala až šíp bude celý venku.Těch pár minut pro ni bylo jako dlouhé hodiny.Minuty se vlekly snad tím nejpomalejším tempem.
A když šíp konečně celý vylezl,věděla že bude ještě hůř.Druhý šíp šel stejně těžko jako první.A bolel snad stokrát víc.Už si málem prokousla rty,když vylezl.
"Au...."zasyčela a chytila se za zkrvavené rameno.
"Pozor!"sykla Reisa a ruku jí dala dolů.Pak jí rameno omyla studenou vodou a pevně převázala.
"Tak..."oddechla si Reisa."Ten hrot ale nevyndám...ten si musíš vyndat sama...kouzlem..."
Treisy se vděčně usmála a pokývala hlavou.Položila pravou dlaň kousek nad ránu a silou myšlenek pomalu vytahovala hrot.Bolelo jí to snad nejvíc ze všech ran,které kdy utržila.Rána byla hluboká a ona cítila každý přetržený sval,každou šlachu.
Naštěstí když uviděla vršek hrotu se jí ulevilo.
"Už...to bude venku..."funěla
Za chvíli se jí z rány začala řinout krev,celé kalhoty měla krvavé,ale hrot už byl napůl venku.Pořádně zabrala.Mysl hrubě vytrhla hrot ven.
Trochu vykřikla a z očí jí ukápla slza,kterou si okamžitě setřela.Potom si ránu sama zacelila.
Bolestně se usmála a tiše šeptla
"Kdy ten Larax dorazí..."podívala se na stmívající oblohu a pochopila že cesta jen na hranice stála dobrých pět hodin...Pomalu se už stmívalo a ona se o něj začínala bát.Začínala jí být zima.
Náhle jí Daltarn položil na rameno ruku a přátelsky se usmál "Však on se objeví...uvidíš..."
"Snad ano..."šeptla a podívala se mu do očí
Hleděli si do očí ještě pár minut.Potom Daltarn pohled odtrhl a podíval se do temné krajiny
"Už ti jede tvůj princ na bílém koni..."řekl pěkně ironickým hlasem
Podívala se na něj tázavým pohledem a on rukou ukázal na blížící se stín.
A opravdu po několika minutách se ze tmy vynořil Ogox.Kráčel k nim strhanými kroky.Jeho oči stejně jako ty Laraxovi byli unavené.Larax v nich měl však napsáno mnohem víc.Treisy věděla že ho něco tíží,že neví jestli udělal správně nebo jestli špatně.
Nechtěla ho zatěžovat svými otázkami a proto se otočila zpátky na Daltarna.Ten se na Laraxe však díval nevypočitatelným pohledem.
"Daltarne..."začala Trei
"Ano..?"řekl ale stále zůstával viset pohledem na Laraxovi
"Jak...to vlastně všechno dopadlo?"zeptala se ho
Chvíli mlčel a pak už věnoval svůj pohled jí
"Co..?cože?"
"Ale...no nic..."řekla a dívala se do ohně.
Za chvíli zjistila že si to Larax míří zrovna k nim.
Asi dva metry od ní se zastavil a se zájmem si prohlížel Daltarna.Treisy mezi nimi kmitala pohledem a zjistila že oba si hledí do očí nevypočitatelným pohledem.Nakonec se Daltarn otočil a odešel jinam.
Larax se usadil vedle ní a hned se zeptal
"Tak co?Jak se ti hojí rány?"
Treisy pokývala hlavou "Dobře..."
Pak bylo chvíli ticho.Treisy se ho nechtěla ptát,ale prostě to z ní vylítlo
"Laraxi...Kde si byl celou tu dobu?"
Larax hleděl do ohně.Pak si rukama protřel spánky a podíval se jí do očí a nejistě řekl
"Udělal sem to co sem měl..."
Treisy na něj hleděla neutrálním pohledem a pak se podívala do tmy za ním
"Nikdo nepřežil?"
Zakroutil hlavou a protřel si oči potom řekl
"Víš Treisy nechtěl jsem to udělat...Ale když sem viděl co ti provedli tak mě popadl vztek...a šlo to tak rychle...za pár minut byly už jen kouřící trosky..."
Treisy se vhrnuly do očí slzy.Nevěděla co říct...
Věděla že to měla udělat ona...Tak proč osud zkoušel Laraxe?Proč mu dával další těžké břemeno?
Jediné co udělala bylo to že ho vzala za ruku a tiše řekla "To bude dobrý uvidíš..."