Čarozem VIII

Anotace: "Odměnou za vyřešení problému je jen další problém." - část osmá, P.S. nějakej koment ty se hodil =)

Sbírka: Čarozem

Vystoupal jsem po schodech a prošel mezi sloupovím. Malou chvíli jsem zaváhal, ale potom jsem stiskl zdobenou kliku a krokem, který jsem s trochou fantazie považoval za důstojný, jsem vešel dovnitř.
Ovanula mě známá vůně starého papíru. Připomnělo mi to mou nešťastnou návštěvu před pár dny. Něco bylo ale přece jinak. Minule byla knihovna prázdná a regály se ztrácely ve tmě. Tentokrát Archiv zalívalo jasné světlo a na opačné straně sálu stála skupinka postav.
Když jsem přicházel blíž, na malý, ale hrozivý moment mě napadlo, zda tady není ten hlídač, který mě tehdy tak pěkně vyprovodil. K mé neskonalé úlevě tam nestál.
Za posledním regálem se shromáždilo snad třicet lidí v různobarevných pláštích, přičemž, pokud jsem počítal i Lindu, která mě už spalovala svým pohledem, jakoby přesně věděla, co se stalo, zde byly pouze tři ženy.
Třináct mužů v nejhonosnějších pláštích třinácti různých barev stálo na pódiu, které jsem si nepamatoval, a měřilo si mě v nejlepším případě podezřívavými pohledy. Tedy až na jednoho - Velmistr Arnulf se na mě povzbudivě usmíval.
Potom, jakoby čekal jen na můj příchod, začal mluvit.
„Vážení členové Rady, dámy a pánové. Sešli jsme se zde dnes, abychom projednali pozůstalost Rogholdského rodu. Jejím obsahem je Rogholdský hrad, přilehlé polnosti a lesy, které po uplynulý rok spravovala Rada, protože po původním pánovi nezůstal žádný legitimní potomek, a v neposlední řadě také místo v Radě, které Rogholdskému rodu bezesporu náleží.“
Arnulf se odmlčel, protože několik členů Rady, stojících vedle něj, nesouhlasně zamručelo. Velmistr to přešel mlčením a po chvíli pokračoval.
„Dnes bude otevřena Rogholdská rodová kniha a po jejím prozkoumání Rada rozhodne, zda jmenovaná usedlost přejde do vlastnictví dědice, nebo zda se stane majetkem Rady.
Poprosil bych teď Liena, správce Archivu, aby Radě předložil Rogholdskou rodovou knihu.“
Muž v bílém plášti na konci řady sestoupil z pódia, přešel k polici, odkud vytáhl v kůži vázanou knihu posázenou rubíny.
Vrátil se zpět, postavil se vedle Arnulfa, položil dlaň na hřbet knihy a zavřel oči. Chvíli se nic nedělo, ale potom se křišťál na jeho prstenu zbarvil do ruda stejným způsobem, jako když do vody kápne krev. Kniha se začala přeměňovat a za chvíli držel správce v ruce velký arch. Kámen na jeho ruce nabral zpátky svou přirozenou barvu stejně rychle, jako ji předtím pozbyl.
„Prosím o klid,“ pronesl Velmistr autoritativně k lidem, kteří před pódiem začali hlučet, „Rada se rozhodne a během několika minut vám sdělí výsledek své porady.“
Lidé ztichli a Linda se ke mně obrátila s pohledem pokud-jste-to-pokazil-tak-vás-neznám. Nijak jsem na to nereagoval, protože má reakce by byla vzhledem k situaci asi krajně nevhodná. Na to, řekl jsem si, abych se s ní vyrovnal, bude ještě dost času.
Po chvíli se hlouček na pódiu rozptýlil, Arnulf se postavil do jeho čela a nedechl se. Pohled každého v sále se k němu s očekáváním obrátil.
„Rada rozhodla,“ začal Velmistr, načež nastalo napjaté ticho, „že ze všech možných dědiců přejde pozůstalost do plné moci sira Reginalda, syna Rialta a Diemony.“
Srdce mi na okamžik vypovědělo službu, aby se vzápětí znovu rozbušilo, tentokrát mnohem zběsileji. Takže to vyšlo, ačkoliv jsem nechápal, jak mohli dědice vybírat, když jsem byl podle Lindy jediným žijícím. To teď ale bylo naštěstí vedlejším.
„Je-li sir Reginald přítomen,“ pokračoval klidně Arnulf, „poprosil bych ho, aby vystoupil na pódium.“
Všechny oči se otočily na mě. Nechápal jsem, jak mohli tak rychle dospět k názoru, že oním dědicem jsem já. Potom mi došlo, že jsem jako jediný oblečený v jasně červené.
Vykročil jsem k pódiu. Cestou se můj pohled stočil k Lindě, protože jsem se na ni chtěl triumfálně usmát. Úsměv mi ale zmrzl na rtech. Člověk by čekal, že se lady bude tvářit alespoň trochu radostně, když dosáhla toho, čeho chtěla. Jenže ona vypadala spíše vyděšeně. Upřeně na mě hleděla a neustále si nervózně sundávala a nasazovala svůj prsten.
Bylo mi nad slunce jasnější, že něco není v pořádku, jenže já neměl nejmenší tušení co. Pokračoval jsem tedy v cestě. Kdo ví, co ji zase popadlo, myslel jsem si.
Když jsem vystoupal po schodech nahoru, něco napadlo mě. Třeba si lady nehrála se svým prstenem jen z nervozity, možná mi chtěla naznačit, že bych si měl sundat rodový prsten.
Na moment jsem se zastavil, zasunul každou dlaň do rukávu druhé ruky a prsten jsem si stáhnul z prstu. Lehce jsem se přitom uklonil a nenápadně, no aspoň jsem se snažil, jsem prsten ukryl do kapsy v plášti. Nemohl jsem si být samozřejmě jistý, jestli Linda myslela tohle, ale jistota je vždy jistota.
„Jen drobný jižanský symbol pro štěstí,“ usmál jsem se na členy Rady.
Muselo to vypadat velice hloupě, což mi ti pánové dali svými výrazy jasně najevo, ovšem svůj účel to splnilo.
Přešel jsem posledních pár metrů, které mě dělily od Arnulfa, který slavnostně promluvil, a postavil jsem se před něj.
„Jménem svým a jménem Nejvyšší Rady magického řádu ti, sire Reginalde, předávám Rogholdské panství, peněžitý majetek pánů na Rogholdu a také místo třináctého člena Rady. Spolu s tímto na tebe přenáším veškerá související práva a povinnosti.“
Lidé pod pódiem začali tleskat, Velmistr je však rázně umlčel zvednutou dlaní.
„Abych vyjasnil naše rozhodnutí, prozradím vám, že sir Reginald pochází z Jižní výspy, kde jeho otec sir Rialt, bratranec posledního pána na Rogholdu, prožil velkou část svého života. Proto ho nikdo z vás nejspíše nezná.“
Přišlo mi velice podivné, že Arnulf vysvětluje svá rozhodnutí lidem, už jen vzhledem k tomu, jak očividnou měla Rada autoritu.
Tyto myšlenky šly ale rychle stranou. Velmistr pokynul zbylým jedenácti členům Rady a všichni přede mnou vytvořili půlkruh. Potom jeden po druhém natáhli ruku s prstenem. Prostranství vyplnilo barevné pableskující světlo.
Na malou chvíli jsem měl pocit, jako by mě něco spálilo v místě, kde jsem měl v plášti kapsu. Ve stejnou chvíli se začalo ve světle něco objevovat. Já jsem, hnán nevysvětlitelným nutkáním, hmátl dovnitř. Světlo pohaslo. Vyděsil jsem se, že jsem něco pokazil, ucítil jsem však něco mezi prsty.
Otevřel jsem dlaň, kde ležel známý kovový kroužek se vsazeným rubínem. Došlo mi, co se stalo v kapse mého pláště.
Nasadil jsem si prsten na prst, ze kterého jsem ho jen před pár minutami stáhl. Jestliže mi už předtím připadal důvěrně známý, teď jsem byl jeho nedílnou součástí a on zase mou. Staly se ale i další věci.
Ucítil jsem, jak mě od země začíná zalévat podivné teplo a mravenčení. Pohlédl jsem dolů a zjistil, že mě obklopuje červené světlo. Vypadalo to, jakoby po mně stékalo čisté červené světlo, jenže, navzdory všem fyzikálním zákonů, směrem nahoru.
Prsten naposledy jasně zablikal a potom pohasl, stejně jako světlo na mém těle. Přesto jsem cítil, že síly, které jsem už dvakrát povolal na pomoc, jsou nyní mnohem blíže, takměř nadosah.
„Prsten Rogholdů tě přijal,“ oznámil mi Arnulf věc, ke které jsem se už kupodivu dobral i já sám, „nyní smíš přidat ke svému jménu dovětek ‚z Rogholdu‘.“
Obrátil se k ostatním členům Rady a ti, i když někteří se značnou nevolí, přikývli.
„A teď poklekni, sire Reginale z Rogholdu, abys zde před zraky svědků složil přísahu Radě.“
Poklekl jsem a čekal, co se bude dít. Srdce mi zběsile bilo vzrušením a všechny vzpomínky na to, co se stalo před pár hodinami, ustoupily, protože něco takového člověk neprožije každý den.
„Přísahej při svém nejlepším vědomí a svědomí, že budeš využívat svého postavení k dobru všech občanů Čarozemě, že budeš ctít její zákony i zvyklosti, že budeš poslušný Velmistra řádu i krále země a že nikdy nezneužiješ své moci.“
„Tak přísahám,“ vydechl jsem.
„Teď povstaň a převezmi odznaky své moci,“ přikázal mi Velmistr.
Vstal jsem. Jiný člen rady, drobný stařec v plášti barvy půlnoční modři, mi podával prsten s emblémem třinácti hvězd spojených v kruhu a stříbrný řetízek se stejným přívěskem.
Poděkoval jsem mu kývnutím hlavy, na slova jsem se stále nezmohl.
Velmistr mi pokynul, abych se zařadil. Přešel jsem tedy na konec řady a postavil se vedle starce v tmavě modrém plášti, který mi před chvíli předal odznaky člena Rady.
„Děkuji vám za vaši dnešní přítomnost na mimořádném zasedání Rady,“ loučil se s lidmi Arnulf, „ale teď vás poprosím, abyste opustili Archiv. Zasedání skončilo.“
Publikum celého představení se začalo vytrácet, následováno členy rady, kteří se při odchodu ještě loučili s Velmistrem. V sále jsme zůstali jen čtyři – já, Linda, Arnulf a Alarik.
„Jsem rád, že jsi už oficiálním členem Rady a pánem na Rogholdu,“ řekl mi Velmistr a i přesto, že už se netvářil tak energicky jako ještě před malou chvílí, bylo vidět, že má radost, „dost věcí se mi tím o něco usnadnilo.“
„Já jsem taky rád,“ přiznal jsem, stále plný štěstí.
„Budu teď muset jít, předpokládám, že Linda tě doprovodí na Roghold.“
Velmistr se na lady usmál a potom pomalým, znaveným krokem odešel ven.
„Vy,“ obrátila se ke mně Linda, „půjdete teď se mnou, máte mi dost co vysvětlovat.“
Její hlas byl ledovatější, než jsem ho kdy slyšel, což už bylo co říct, a ona celkově nevypadala jako osoba, která je spokojená se splněním svých záměrů. Euforie ze mě opadla stejně rychle, jako když se rozestoupí mlha a vy zjistíte, že stojíte na okraji hlubokého srázu.
Nechápal jsem, kde právě ona brala právo se zlobit. To jsem měl spíše já, po tom všem, co se díky ní stalo.
Vyšli jsme ven, kde už byla úplná tma, oživená jen světlem hvězd. Tom na mě tázavě pohlédl, ale když spatřil přívěsek na mém krku, usmál se.
„Vyrazíme hned zpátky na Roghold, Tome,“ řekl jsem mu, „chtěl bych být co nejdříve zpátky.“
Vyšvihl jsem se do sedla a spolu se svým doprovodem opouštěl město. Pokud mi má drahá lady bude něco chtít, ať si mě dojede, pomyslel jsem si uštěpačně, zatímco jsem ji nechával za zády.
Projížděli jsme potemnělými ulicemi. Marbre se za hodinu, co jsem strávil v Archivu, absolutně vylidnilo.
Když se před námi objevila kamenitá cesta, vedoucí na Roghold, ozval se za námi dusot dalších koní. Ani jsem se nenamáhal otáčet, abych se ujistil, kdo se blíží.
„Co chcete?“ zeptal jsem se afektovaně, ale dál si přitom hleděl cesty.
„Co chci?!“ vyjel na mě zezadu Lindin ledový hlas, který nabral neuvěřitelnou výšku, „řekla jsem vám snad jasně, že si s vámi potřebuji promluvit!“
Tom se otočil, nejspíš chtěl zasáhnout, ale já ho pohledem zastavil. Tohle byla další bitva, kterou jsem nehodlal nikomu přenechat.
„Tak prosím, mluvte.“
Lady vydala jakýsi neartikulovaný zvuk, popojela dopředu a podívala se mi do obličeje.
„Uvědomujete si vy vůbec, že jste způsobil smrt čtyř mužů? A to naprosto nesmyslně.“
Tentokrát to už opravdu přehnala. Jenže já jsem nehodlal znovu ustoupit jejím směšným argumentům, stáhnout ohon mezi nohy a ztratit se. Pryč byly ty doby, kdy jsem si hrál na kajícího se zlotřilce, který je příčinou všeho špatného. Teď jsem byl svým vlastním pánem, konečně už i oficiálně. A ona právě neprozřetelně zasáhla mé nejcitlivější místo. Já přece nechtěl ničí smrt. Dost na tom, že jsem si to všechno, co se stalo cestou, vyčítal sám, nemusí to dělat ještě ona.
„Jak vůbec můžete něco takového vypustit z toho otvoru, který se odvažujete nazývat ústy?“ pronesl jsem s krajním znechucením, veškerá dobrá nálada byla definitivně tatam, „všechno se to přece stalo na základě vašeho rozkazu! Já jsem nemohl nic dělat!“
Ke konci přešel můj hlas do křiku. Nikdo z vojáku se ani neotočil.
„Kdybyste se včera tak nesmyslně neschoval, jel byste se mnou a k žádné nehodě by nedošlo.“
„Nehoda?!“ vyjekl jsem a nebyl jsem jediný z naší skupiny, kdo sebou trhl. „To je hloupost a vy to víte. Konec konců, kdybyste mě sem nepřivedla z mého světa, mohla jste si tyhle ‚nehody‘ ušetřit! A když už jste mě sem přivlekla, měla jste se mnou aspoň mluvit na rovinu a ne mi v jednom kuse lhát, nebo něco zamlčovat! Staráte se o mě opravdu královsky na to, co všechno po mně chcete.“
Lady zbrunátněla, z černých očí jí sršely blesky.
„Kdyby bylo po mém,“ řekla hlasem třesoucím se stěží potlačovanou zlostí, „vůbec tady nejste! Já jsem už od začátku všem tvrdila, že přivést vás sem není dobrý nápad.“
Po těchto slovech ztichla a její tvář náhle ztratila barvu, jakoby mi řekla něco, co rozhodně neměla v úmyslu. Pobídla koně a zařadila se do čela, hlavu s havraními vlasy hrdě vztyčenou.
„Pro dobrotu na žebrotu,“ odplivl jsem si.
V očích mě poprvé za celé roky pálily slzy. Takhle zneuctít památku mužů, kteří za mě položili své životy – nehoda!
Zbytek cesty proběhl mlčky. Co si také chcete povídat s ženou, která vás žene do nejrůznějších nebezpečí a ani není schopná uznat vlastní chybu?