Zřícenina

Anotace: Další část mého putování

Doufám , že taková pitomost už mě nikdy nenapadne. Schovat se před deštěm ve staré zřícenině.
Začalo to úplně normálně, pršelo a já se chtěla na noc někde schovat . Měla jsem zůstat v lese, ale jak jsem zahlédla ten hrad, nemohla jsem odolat. Opuštěné, trochu strašidelné, ale suché místo.
Pár místností bylo úplně rozpadlých, ale velký sál který býval kdysi hlavní částí hradu byl neporušený. Starý dubový nábytek, krb a u něj dřevo, prostě luxus. Během chvíle už krb hořel a já se natáhla na deku před něj. Loutnu vedle sebe, koukala jsem spokojeně do plamenů a pomalu usínala. To co se stalo vzápětí ani pořádně nevím, jednala jsem spíš intuitivně, varoval mě snad pud sebezáchovy.
Mé uši zaslechli šramot, něco se rychle ale ostražitě blížilo. Vrhlo se to na mě, překulila jsem se na záda, vzápětí mě to přitlačilo k zemi. „ Cvak.” Zuby se zanořily do krku.
A pak? Vzteklý řev.
Upír prskal a nadával. Naštěstí jsem se při otáčení kryla loutnou, tak se zakousl do ní a né do mě.
Moc mu nechutnala, ani se nedivým má speciálně pro mě stvořená loutna není jen tak nějaké dřevo, jednou z jejích zvláštností je, že komu nepatří nemá z ní dvakrát příjemný pocit. Stála jsem proti němu s mečem a musela jsem se smát. Vypadal děsně a zároveň směšně, jak tak prskala nadával.
Najednou si uvědomil, že tam není sám a že jeho oběť ( nebo oběd, spíš večeře ) se mu směje. To ho hodně dožralo a málem se na mě vrhnul znova, ale stříbrné ostří mého meče ho prozatím odradilo. Stáli jsme tam a nevěděli co dál. Najednou se zeptal: „ Sakra co to máš za dřevo? “
Tak jsme započali mluvit, posadili se. Oba jsme však zůstávali ve střehu, jemu se nelíbil můj meč, mě zase jeho zuby. Byla to hodně dlouhá noc, plná vyprávění, oťukávání a protkaná pavučinou zvědavosti. S blížícím se svítáním jsme se rozloučili, né jako nepřátelé, ale také né jako přátelé. Jen jako dva pocestní, co se potkali na dlouhé cestě a jednu noc sdíleli jednu střechu nad hlavou.
Hrady a zříceniny mě lákají dál, ale teď jsem velmi opatrná, kde složím hlavu. Musím přiznat, že nakonec se mi ta noc na zřícenině líbila.