Jonap Isabella - Domů, (ať je to, kde je to!)

Anotace: A tak byl mistr lektvarů doslova vyprovozen z ředitelny. Zuřil ještě pořád cestou do sklepení a pak ven. V duchu si opakoval, že jestli je to zase ten prašivý vlkodlak, nebo někdo jemu podobný, dá si záležet na tom, aby rány ošetřil víc než důkladně!

Kapitola 62. Domů, (ať je to, kde je to!)

Joe doslova trpěla každou chvilku. Vteřiny jí přišly delší, než všechny věky světa.
Okovy na rukou byly kouzelnické, ujistila se o tom, když učinila nejeden pokus jak je sundat.
Další takovou aktivitu vzdala okamžitě, když po každém pokusu se utáhly.
Za chvíli by nemusela rukama hnout vůbec a to nemluvě o tom, že by mohlo dojít k většímu poškození.
Nehýbala s nimi pokud to bylo možné.
Většinu času teď polehávala, nebo posedávala na studené zemi. Nemohla ještě použít všechny své schopnosti a bylo nanejvýš pravděpodobné, že se tak v nejbližší době ani nestane. Byla příliš vyhladovělá a trápila jí mučivá žízeň.
Rty jí popraskaly a jazyk byl oteklý.
Modřina zohavující její tvář hrála všemi barvami. Vlasy měla zacuchané a potrhané šaty ušpiněné. Byla jako skutečný vězeň.
Přesto tomuto stavu v celé své mysli vzdorovala. Raději by umřela, než aby jí zlomili. Ale jak se jen dostane odsud? Snapovi řekla, že má plán, ale jaký?
Byla tak strašně unavené, ale nemohla jen tak usnout.
Prostě ne!
Pak jí něco napadlo.
Malfoy jí prohledal a vzal všechny věci, které měla u sebe. Všechny, ale až na jednu.
Měla jí ukrytou zespoda v botě. Pod amuletem, zabraňujícím přivolání.
Byla to malá lahvička, omotaná kovovým drátkem. Lépe řečeno, byla to ta, kterou jí Snape vrazil do ruky, když jí našel v Abberu.
Mohla se jen dohadovat, co to bylo. Přemýšlela usilovně, k čemu by jí to mohlo být. Ale šlo to tak pomalu, mozek jí odmítal pracovat z nedostatku tekutin. Bolest se stupňovala s každým pohybem.
Vzdala to ve chvíli, kdy uslyšela kroky za dveřmi. Otevřelo se malé okénko ve dveřích, kterým ji chodili kontrolovat a ona zvedla popuzeně tvář.
Malfoy na první pohled viděl, že vyhrál. Je unavená a brzy bude zlomená natolik, aby udělala všechno, co bude chtít.
Měla jistě spoustu informací, které by mu pomohli k větší slávě u jeho Pána. Navíc měl i jí, což byla další výhoda. Za ní se mu dostane velkých poct. Pán zla s ní velmi toužil promluvit…
„Říkal jsem vám, že tohle bude váš konec.“ Zasyčel.
„Kde na světě, by jsi mě vůbec porazil, ty idiote.“ Šlehla po něm nepěkně pohledem a roztřeseně se postavila. Jeho přítomnost v ní vyvolávala silné vlny nenávisti.
Tolik jí byl odporný a nenáviděný. Chtěla mu to všechno oplatit, ale neměla dost sil.
„Zbabělče.“ Zaprskala a opřela se o stěnu.
„Dnes večer si budeme moct promluvit důkladněji. Třeba konečně dostanete rozum, až uvidíte, co jsem pro vás přichystal.“ Řekl potěšeně.
Chtěla mu odpovědět, ale vzdala to. Nemělo smysl ho dráždit.
Otočila se tedy a zase začala přecházet rozechvěle po místnosti. Malfoy se jen odporně zasmál a pak zabouchl dvířka okýnka.
Byla zase po tmě.
Když měla jistotu, že jí neposlouchá za dveřmi, zhroutila se na zem. Už neměla další sílu.
Dnes večer má tedy poslední možnost, buď uteče a nebo jí umučí.
Raději by zvolila to první, ale to bylo teď tak nesnadné.
Začala se na zemi svíjet a rukama spoutanýma vepředu se snažila dosáhnout na levou botu. Tělo jí začalo pálit a každou chvíli si myslela, že se roztrhne. Ale podařilo se jí to.
Nahmatala podrážku a pak i symbol. Lahvička pod ním byla celá. Jaké štěstí.
Chtěla si jí podat k obličeji, aby jí mohla lépe prozkoumat, ale v třesu prstů jí vyklouzla na zem a roztříštila se.
Byla pryč.
Joe úpěnlivě zasténala. „To ne.“ Byla už zoufalá.
Ztratila i poslední možnost. Nepatrnou naději.
Pak jen ležela dlouhé hodiny na zemi a cítila, jak její obličej smáčejí horké slzy.
Pálily ji a nepřinášely úlevu, naopak, činily každý okamžik ještě o to nesnesitelnější.
S posledním vypětím sil se přetočila na bok a opět zaúpěla, když se jí okovy utáhly a přiškrtily jí ruce.
„Vždyť jsem se o nic nesnažila.“ Zaprotestovala rozhořčeně.
Poslepu tápala kolem sebe a chtěla se odplížit k nejbližší stěně. Tam se měla v úmyslu skrčit, schoulit do klubíčka a kdyby měla to štěstí, tak by tam i umřela.
Mučení by stejně nepřežila dlouho, navíc ne od takového člověka, jakým byl Lucius Malfoy.
Doslova se plazila po zemi a nestarala se o to, jestli právě vymetá svou celu jako nějaký hadr.
Její ruce se pracně odrážely od země, aby jí posunuly o delší píď v před.
Ale pak se něco stalo.
Pravou dlaní se pořezala do krve. Ucukla zpomaleně a druhou rukou si ohmatala ránu.
Krev se jí řinula ven, ale naštěstí to nebylo nebezpečné. Jen jí potřísnila oblečení a nešla chvíli zastavit.
Vytáhla si z dlaně delší střípek.
To musela být přeci ta lahvička!
Opatrně nahmatala, kde leží rozlitá tekutina a pak opatrně přiložila ústa ke kamenné podlaze. Bylo toho málo, ale s úlevou to vypila. Dávala pozor, aby se nepořezala o další střepy.
Ruka ovšem ještě krvácela, tak s to pokusila ztlumit kusem svého oděvu, který si odrhla už od tak zničeného oblečení.
Pak tápala slepě po zemi dál. Neulevilo se jí, spíš naopak, měla pocit, že se asi pozvrací, ale potlačila to nakonec. Její ruka nahmatala zbytek drátku a sevřela jí.
Pak se odplížila ke stěně, kde se uvelebila.
Měla pocit, jakoby z ní vyprchal všechen život. Oči jí pálily a byla tak moc oslabená a unavená. Kdyby tak mohla zavřít oči a spát, ale když to přeci jen udělala, neusnula. Nemohla.
To ji mučilo snad ještě víc.
Nekonečnou dobu tedy proseděla v rohu místnosti a jen přerývavě dýchala. V dlani jí pulzovala bolest. Horká krev jí stékala po ruce a odkapávala na zem.
Přimáčkla provizorní obvaz a už se nehýbala, tolik jí vše bolelo. Každé slovo, každé nadechnutí.
Otevřely se dveře a ona s další velmi slabou nenávistí pohlédla na Malfoye.
„Přišel jste se na mě podívat? Jak milé.“ Řekla sarkasticky.
Vítězoslavně se usmál a chladně si ji přeměřil. „Jdu vám jen oznámit, že je čas večeře. Dnes budeme slavit a potom přijdete na řadu vy. Manželčina sestra se už nemůže dočkat, až vás opět uvidí. Přišla dnes jen kvůli vám.“
„Ať jde třeba k čertu.“ Zavrčela a mhouřila oči do světla, které pronikalo skrz dveře.
Chtěla se zvednout, ale nakonec zjistila, že je až příliš slabá.
Zavrtěl hlavou. „Už vás nic nezachrání.“
Měl pravdu, tím že nejedla a nepila to, co ukrývalo drogu mělo stejný efekt, jako kdyby se najedla. Byla neschopná se bránit a nic už jí nemohlo pomoci.
Přesto mu to nehodlala přiznat. Třeba ještě něco vymyslí.
„Jednoho dne se to obrátí proti vám. Jednoho dne budete trpět a já se z toho budu radovat.“
Pohrdavě si odfrkl.
„Dnes večer vás osobně přivedu Pánovi zla a ten už se postará o to, aby to bylo to poslední, co v životě uvidíte. Kdo ví, možná se nad vámi slituje a nechá vás vidět smrt někoho dalšího.“
Zvadla hlavu a dychtivě se na něj zadívala.
Proboha koho?
„Ach ano,“ zašeptal blaženě. Výraz jejího obličeje nelhal, teď našel něco, čím jí mohl trápit ještě víc. Ona přeci zachraňovala mudly a kouzelníky. „Prasinky zažijí něco, co nikdy dřív. A ten zatracenej kluk padne s nimi. Třeba tam budete mít reservované místo i vy. Ale pochybuji. Vás se zbavíme už dnes.“
Joe se roztřásla od hlavy až k patě. Ne však kvůli tomu, co jí řekl. Byl v tom vztek.
Našla to poslední, co dokázala ovládat. Svůj hlas.
Podívala se mu do očí a doslova je propalovala.
Kouzelník okamžitě zbledl a chtěl vydat nějaký zvuk, ale nedala mu příležitost.
Křičela mu v hlavě a trhala a pálila jeho buňky na popel. Její hlas měl moc i zabíjet a tak to chtěla učinit. Křičela z plných plic a drásala jeho nitro. Nenáviděla ho a plameny tohoto citu k němu vystřelily jako blesk.
Skácel se na zem a chytil se za hlavu. Jenže k neštěstí Joe na poslední chvíli uchopil hůlku a poslal na ní kletbu.
Teď se ona svíjela na zemi a řvala bolestí. Hluboko uvnitř ní zuřila bouře. Taková bolest, kterou cítila, už dlouho nezažila. Kletba Cruciatus.
Vždy věděla, že její síla závisí na tom, jestli si doopravdy přejete druhému ublížit. A Malfoy jí ublížit rozhodně chtěl.
Pak ovšem bolest ustala. Její tělo se dál zmítalo v agónii a i když křičela vnitřně, navenek nevydala ani hlásku. Malfoy okamžitě odešel a zabouchl za sebou železné dveře.
Malým okénkem na ni nenávistně pohlédl.
„Dnes večer!“ zasyčela a pak zabouchl i to.
Odešel.
Joe ležela na zemi. Oči doširoka rozevřené a tělo zlomené mučivou kletbou.
Tak tohle má být konec? Takhle to všechno má skončit?
V mysli jí vytanuly některé obrazy jejího života. Postupně se í míhaly před očima a ona pocítila zuřivou lítost.
Byl to pohled jejích francouzských přátel, první plavba do Bradavic, Zařazení do Zmijozelu a její první večer v té koleji. Viděla Alexe a Holly, také Draca a Pansy a soustu dalších.
Harry, Ron a Hermiona se na ní usmívali v Doupěti a Brumbál jí držel za rameno, když se dozvěděla, že její strýc a teta jsou mrtví. Hleděla na fotografii svých pravých rodičů a slyšela odněkud vzdáleně melodii hrací skříňky. Stingweho první zamňoukání a další slova, která si mezi sebou vyměnili.
Ovšem po celou tu dobu tyto obrazy doplňoval někdo další. Někdo, na kom jí nesmírně záleželo. I když se to snažila skrývat a tajit, i když byla často drzá a občas vyvedla nějakou hloupost, byl pořád tam. Vnímala v mysli jeho tvář a znovu pocítila neuvěřitelnou lítost.
Proč měla umřít zrovna tak? Měla toho ještě tolik udělat.
Cítila svou lásku k němu a jen tiše zoufala, že se to stane právě tak. Nikdy víc už neuvidí je a neuvidí jeho.
To byla ta bolest. Neuvěřitelná tíha.
Vědomí, že už nikdy neuvidí jeho, že už se nikdy nebude cítit tak podivně, jako ve chvílích, kdy byl blízko. Milovala ho.
Zašeptala to do tmy a zavřela oči.
Jen ležela na zemi. Špinavá, zakrvácená a zmučená. Naprosto vysílená a vyčerpaná.
Vydechla znovu.
V ruce pořád svírala onen drátek, který před chvílí obepínal lahvičku.
Kéž by jí k něčemu jen byl. Kdyby tak mohl odemknout ty zdi vězení. Pak se její mysl obrátila správným směrem. Byl to poslední pokus.
Tuhle naději přeci chtěla!
Odemkne si dveře drátkem…
Jak bláhový však byl tento pokus. Když se jí konečně podařilo doplazit se ke vchodu, vypověděly jí ruce službu. Upustila drátek a jen tam bezvládně ležela.
Pokusila se o to znovu. Ale byla už příliš neschopná, aby se to povedlo.
I za normální situace by to zabralo dost času, natož takhle.
Zhrotila se k zemi a udělala si chvíli pauzu. Musí si odpočinout. Nemohla spát, protože jí v tom bránil naposledy vypitý elixír. Ten co zhltala ze země.
K tomu přeci sloužil. Tenkrát s ní chtěl Snape mluvit a ona se vymlouvala, že je ospalá. Dal jí to, aby jí to pomohlo a mohli si promluvit. Nyní ji to zachránilo na několik dalších hodin.
Ačkoliv jak minuty ubíhaly, raději by si přála, aby to nevypila. Mohla by usnout a kdo ví, třeba by se už neprobrala.
„Takhle nesmím myslet.“ Napomenula se, ale zbytečně.
Vzdala to.
Ve chvíli, kdy už ztratila i tu poslední špetku naděje se dveře otevřely.
Vyčerpaně pohlédla na příchozího a doslova strnula.
„Ty?“ zašeptala.
Ruce už jí ovšem zvedaly na nohy. Musí teď jít, nemají dost času. Vše bude vysvětleno později.
Rychle procházely, nebo spíš, ona byla prováděna domem a pak v určitou chvíli prošli zadním vchodem. Přemístila jí na jiné místo a když se Joe zapotácela, zastavili se.
„Ale jak?“
„Loony je dobrá skřítka. Paní nás poslala v domě pryč, aby mohla být o samotě, ale my jsme viděli, jak pan Malfoy přichází a jak slečnu odnáší pryč. Sledovali jsme ho a našli slečnu.“
„Loony děkuji ti. Nikdy se ti nedokážu ani z poloviny odvděčit.“
Dívka na důkaz svých slov skřítku objala. Bylo to vůbec poprvé v historii, kdy nějaký kouzelník objal svého skřítka.
„Ale slečno,“ koktala Loony. „Já jen dělala, co jste mi řekla. Já jen poslouchala vaše příkazy a když vás pan Malfoy odvedl, postarala jsem se o to, abyste byla zase venku. Nepropouštějte Loony slečno.“ Poslední věta byla už plačtivá.
Skřítka na ní hleděla s uslzenýma očima. Jakoby se dověděla tu nejhorší zprávu na světě.
„Ale Loony, vždyť by jsi mohla bát volná.“
„Loony nechce být volná. Loony patří vám. Loony je dobrá skřítka.“
Joe se bolestně usmála. „Ta nejlepší.“ Potvrdila a dokázala malou skřítku uklidnit.
„Loony musím se teď dostat do Bradavic, nebo někam poblíž. Nechci aby mě zase našli.“
Skřítka se podivně ušklíbla a sklopila oči.
„Oni vás teď hledat nebudou slečno.“ Řekla trochu rozpačitě.
„Jak to myslíš?“
„Loony se postarala, aby slečnu nehledali. Nikdo vám nesmí ublížit.“
„Co jsi udělala.“ Zeptala se Joe zaraženě.
Loony nastavila dlaň, na které byla malá lahvička s nápisem: Na spaní.
Dívka se dala do křečovitého smíchu. „Jak se ti tohle povedlo?“
Malá bytůstka se také váhavě usmála. „Loony dřív měla také rodinu. Když byla ještě malá, měla bratříčka. Jenže Loo pracuje pro pana Malfoye a je to těžká práce. Zachází s ním velmi ošklivě. Jenže Loo nemůže odejít, dokud nedostane svobodu. Když Loony viděla, jak pan Malfoy odnáší slečnu tak,…“
„Chápu.“ Řekla dívka ospale. „Děkuji ti ještě jednou.“
Loony zrozpačitěla. „Loony je dobrá skřítka.“ Zamumlala si pro sebe.
Joe se pokusila postavit a s pomocí skřítky se jí to i podařilo. Přemístili se ještě jednou. Tentokrát to bylo nedaleko Prasinek. Doslova na to nejlepší místo, které mohli zvolit.
K Chroptící chýši.
Joe se zadívala na polorozpadlý domek, ve kterém údajně strašilo.
„Tohle je vážně nejlepší.“ Zahuhlala.
S pomocí se dostala nepozorovaně dovnitř a proklouzla do domu. Od Harryho věděla, že je neobydlený. Vyprávěl jí jednou o tom, k čemu sloužil a jak se tady schovával Sirius. V duchu se opět usmála nad tou ironií. Tak přeci jen měla s tím Blackem něco společného.
Oba na útěku a oba skrytí zde.
Loony jí usadila do pohovky a Joe ji zadržela, aby nikam nechodila. Skřítka chtěla udělat pár kouzel, aby to tu bylo pohodlnější.
„To je k ničemu.“ Říkala jí. „Místo toho jdi do Bradavic. Najdi Snapea a nebo Brumbála. To je ředitel. Řekni jim kde jsem a že jsi mi pomohla. Řekni jim, že jsem pryč…“
Pak ale dívka ztratila přeci jen vědomí a upadla na pohovku. Ruce stále opatřené okovy.
Skřítka poděšená jejím stavem ihned odběhla udělat oč žádá. Byl právě večer. Ultimátum, kdy měla buď zemřít a nebo utéct.
Jenže co když se jí teď povedlo obojí?
Umřít na útěku, to by byla ta největší ironie…

Brumbál byl u dívky za deset minut. Hbitým krokem došel na okraj pozemků, odkud se také přemístit. K chroptící chýši mu to také netrvalo příliš dlouho.
Ještě štěstí, že za ním skřítka hned přišla.
Joe byla na pokraji smrti. Jako první věc, kterou pro ni mohl udělat bylo, že ji vrátil do těla vodu. Byla dehydrovaná a jednoduchým kouzlem on toto napravil. Pak vyčaroval sklenici s vodou a nechal ji, aby polykala hlubokými doušky. Byla právě ve chvíli, kdy totiž vnímala.
„Byl to Malfoy. Počkal si na mě, když jsem se vracela z Irska.“ Šeptala. „Překvapil mě a já se neubránila. Já jsem…já..já…zklamala jsem. Jsem špatná.“ Vykoktala ze sebe smutně.
Ředitel ji ale pevně stiskl za zdravou ruku, i když železo kalilo plnost dojmu. Byla pořád spoutaná. Na tohle bude potřeba víc, než jen kouzlo. Ještě pořád v ní ale svírala drátek.
„Byla jste dobrá.“ Řekl prostě.
„Ale pokazila jsem to, pane.“ Protestovala.
„Bez prohry by nebylo vítězství. Jenom ten, kdo si sáhnul až na úplné dno se znovu dokáže postavit na nohy.“ Řekl moudře.
Joe k němu zvedla oči a mlčky se na sebe dívali.
Konejšil jí, protože dobře věděl, co se jí honí hlavou. Dokázal zvolit vždy ta správná slova a tak i teď, když měl před sebou zničenou dívku dokázal divy. Pomohl jí víc, než jen tím, že jí navrátil život včasným kouzlem.
„Omlouvám se, pane .“ Řekla po chvíli. „Neměla jsem utíkat. Profesor Snape říkal, že jste mě hledali. Nechtěla jsem vám způsobit takové starosti.“
Na to jí hned neodpověděl.
„Tím se zbytečně netrapte. Jste zpátky a to je hlavní. Teď musíte odpočívat.“
S tím položila opět hlavu na opěradlo pohovky a zavřela oči. jeho přítomnost měla najednou v sobě něco uklidňujícího a uspávajícího. Cítila se tak dobře.
Tak mírně.
Když odešel, ani o tom nevěděla.
Zato Snape na něj čekal před jeho pracovnou. Netrpělivě a zlostně přecházel sem a tam.
Kde u všech všudy mohl být právě teď? Vždyť už byl večer, poslední ultimátum, které dali té holce.
Nakonec Brumbál přišel. Tvářil se ovšem spokojeně, jako by jej něco velmi potěšilo.
„Á Severusi, jsem rád, že jsi zde. Chtěl jsem pro tebe poslat.“ Řekl a vybízel mistra lektvarů, aby šel s ním dovnitř.
„Pane řediteli,-.“ Začal se právě nadechovat, avšak brumbál jej přerušil. Stále se záhadně usmíval a plamínky v očích mu modře hrály.
„Potřebuji, aby jste ještě teď odešel do Chroptící chýše. Je tam jeden člen řádu, který naléhavě potřebuje vaši pomoc. Můžete se o něj postarat? Obávám se, že Poppy dnes nemohu rušit.“
„To bude muset počkat. Musíme ji teď dostat od Malfoye.“ Začal namítat, ale setkal se s odmítnutím.
„Život toho člena je přednější. Nesmíme zapomínat na ostatní. Co se týká Luciuse, tak o to se postarám sám.“ Řekl tajemně.
Snape chtěl už zase něco namítnout, nebo protestovat, ale byl umlčen jediným gestem.
Brumbál tak dal jasně najevo, že celá záležitost spěchá.
„Vezmi si sebou vše potřebné. Obávám se, že to bude náročnější, než se může zdát.“
A tak byl mistr lektvarů doslova vyprovozen z ředitelny. Zuřil ještě pořád cestou do sklepení a pak ven. V duchu si opakoval, že jestli je to zase ten prašivý vlkodlak, nebo někdo jemu podobný, dá si záležet na tom, aby rány ošetřil víc než důkladně!

Jen s nechutí se dobral až k Chroptící chýši. Byl velmi popuzený a naštvaný. Měl teď být přeci někde jinde, kdo jiný než ona by teď mohl beztrestně vkročit do Luciusova domu?
On měl ty nejlepší možnosti, ale místo toho ho Brumbál posílá za nějakým ztroskotancem.
Vešel dovnitř a dlouze se rozhlížel, než našel podle čerstvých otisků stop ve vrstvě prachu místo, kde ona oběť byla.
Zarazil se dokonale.
Proč se mu nic neřeklo dřív?!
Zase mu Brumbál nic neřekl. Takže to ona je ten, o koho se má postarat? Zatraceně, proč mu to nemohl říct hned? Místo toho aby si myslel, že jde skorem na popravu, se musí postarat o ní. Takže přeci jen unikla Malfoyovi.
Pak si jí prohlédl pozorněji.
Zkřivil obličej v nepěknou grimasu. Zatracený Malfoy.
Vypadala hrozně zuboženě. Ještě ke všemu zase spala.
Tak se tedy dal zase do práce.
Odstranil jí tu strašnou modřinu na tváři a pak se vrhl na ruce. Dost ho popudilo, když ji viděl spoutanou. Byla to ale kouzelnická pouta. Nešla sundat jen tak. Byly už teď až příliš obepnuté kolem zápěstí. Mlčky svědčící o tom, že to také zkoušela sundat.
Chvíli mu to trvalo, ale nakonec jí ruce vyprostil. Potřeboval na to několik zaklínadel z černé magie, protože Lucius pouta zabezpečil dle zvyku důkladně.
Sundal její provizorní obvaz z pravé dlaně a prohlédl si některé zabodnuté střepy v ruce.
To bude muset ven, než to zahojí.
Joe se vzbudila se strašnou bolestí v ruce. V první chvíli se strašně vyděsila, že to je Malfoy a že jí mučí. Už se po něm málem i ohnala, ale místo toho jen udiveně zírala.
Nebyl to Malfoy, ale byl to Snape.
Když sebou cukla, sevřel jí ruku ještě víc, aby se mu netrhla, když vyndala střepy.
Zděšeně na něj vyvalila oči, pak se podívala na svojí vlastní dlaň. Držel jí ruku a vyndaval jeden malý kousek zádruhám. A to si předtím myslela, že je vandala všechny.
Všiml si, že je vzhůru, ještě aby ne, ale nepromluvil a jen mlčky pracoval.
Mlčeli tedy pro jistotu oba. Joe fascinovaně sledovala, jak z její ruky mizí všechny kousky skla.
Pak se ale přeci jen podívala do jeho tváře a nepřekvapilo jí, když viděla tu stejnou přísnost a nabručenost.
„Tohle byla nehoda.“ Řekla na vysvětlenou.
Snape ji už jenom zahojil rány nějakým balzámem a nabroušeně se na ní podíval.
Ukázala mu kousek drátku. „Tohle byla moje vina.“
Jen se ušklíbl.
Bylo chvíli ticho, kdy jeden čekal, co udělá ten druhý. Vzduch by se dal takřka krátit a ona neodvratně čekala, že jí teď musí zákonitě vynadat.
A tak se také stalo.
„To, co jste udělala, je neomluvitelné.“ Zahučel.
Jen přikývla a skolila hlavu. Zato on pokračoval.
„Byla to největší hloupost, které jste se kdy dopustila. Ohrozila jste nejen sebe, ale celý Řád. Mohlo se kdykoliv stát, že jsem mohla něco prozradit.“
Když neodpovídala, rozčílilo ho to ještě o to víc tak, že pokračoval. Teď už nad ní stál a doslova z něj sršely blesky.
„Byla jste a pořád zůstáváte rozmazleným idiotem, copak jste si neuvědomila, jak je to nebezpečné?! Byl by vás zabil a nebo odvedl přímo Pánovi zla, ale vám by to asi bylo jedno že?!“ hřměl.
„Ne.“ Řekla velmi dutě a sklesle s hlavou skloněnou k zemi. Neviděl jí do obličeje.
„Tím, co jste udělala jste všechny ohrozila. Nemluvě o tom, že jste to nemusela přežít! Smrtijedi si nikdy jen tak nezahrávají, to už by vám mělo být jasné!“
„Ano.“ Zopakovala znovu.
Tím ho vytočila ještě víc. Ani se nehádala, tak jako vždy. Uznala svou vinu.
Podívala se kamsi stranou než odpověděla, ale i tak neviděl kam, nebo na co.
„Nedovolila bych mu, aby něco zjistil.“ Hájila se potichu, ale jaksi důrazně. Její hlas byl slyšet ostře, přesto s podivným nádechem čehosi.
„Ani vy tomu nedokážete zabránit.“ Pokračoval tvrdě. „Při mučení se totiž nezabývají jenom fyzickou bolestí. Kletba Cruciatus není to jediné, čím ubližují, copak vám to vůbec nedošlo?“
Konečně zvedla hlavu a zpříma se mu zadívala do očí. Až teď viděl, že se v nich leskly slzy.
„Nikdy bych se toho nedožila, kdybych se nedostala ven. V tu dobu už bych byla mrtvá.“ Řekla tvrdě.
Slova visela ve vzduchu a žhnula jako nejprudší oheň.
Snape otráveně a nasupeně překřížil ruce na hrudníku. Dle svého zvyku se na ní zadíval.
Pokrčila jen rameny a posadila se. Odejmula rukama kolena a hlavu položila na ně.
„Loony přišla v pravý čas. Nevím přesně jak to udělala, ale najednou tam byla. Dostala mě až sem a..-.“ zarazila se.
Něco jí totiž okamžitě došlo.
Snape jak jí sledoval také strnul. Nejednou se odmlčela a zbledla.
„To ne! Harry!“ vyhrkla najednou.
Při vyslovení toho jména sebou trhl i on. Zase ten zatracený Potter! Co s ním pořád má..
Už už vstávala z gauče. „Musím ho varovat, měla bych mu něco říct. On nesmí chodit vůbec do Prasinek. Nesmí tam jít. Je to nebezpečné…“ soukala ze sebe rychle.
Kdyby vstala, upadla by. Sice se cítila už lépe, ale on věděl, že to byla milná známka. Proto jí v tom zabránil a donutil jí, aby se zase posadila.
„O pana Pottera se postaráme my. Teď mi vysvětlete, o co jde.“
A tak se Joe pokusila vybavit všechno, co s Harrym nějak souviselo. Neviděla Snapeův nakvašený pohled a úšklebek pokaždé když řekla Harry.
Teď na něj měl totiž vztek. Byl to další Potter.
Proč se všechno musí točit vždycky kolem nich? Takže přeci jen měl pravdu Alex, když jim v Doupěti řekl, že jsou hezký pár.