kethleen - Kapitola 5. Nebelvír

Anotace: „Ty už spíš?“ zeptal se trochu pobaveně, když se bezděčně dotkla prstenu na ruce. „Vůbec ne, jen počítám lelky.“ Zase ta její drzost, které ho i chtě nechtě pobavila. Joe už byla vážně ve svém pokoji a právě se chystala ke spánku. „Takže Nebelvír?“

Kapitola 5. Nebelvír

Někdy jsou nejtěžší první věty, někdy jen prvotní okamžiky. Co to bylo pro Severuse Snapea by si každý dovedl představit.
Celý rok se potýkal se svými vnitřními pocity a dojmy. Myšlenky byly často zmatené, ale pak přišel den, nebo spíše chvíle, kdy si to připustil. Nechápal, jak se to stalo, ale zamiloval se do té dívky a stejně tak i ona do něho.
Tato skutečnost vytrhla ho z jeho uzavřeného světa a probudila lidskou stránku jeho samotného. Nikdy už nedoufal, že by mohl mít někoho tolik rád. Nechápal, proč si vybrala jeho, ale dělalo ho to šťastným, tím podivným a záhadným způsobem, stejně tak jako smutným.
Měl ji rád a čím víc, si to nechtěl přiznat, tím hlubší jeho cit byl. Ovšem stejně tak se i obával, že jednou o ni přijde. Že odejde, nebo ji snad kvůli němu zabijí. Věděl, že ho má ráda a že si ho vybrala, když v posledním souboji loňského školního roku zastavila kletbu smrti. Nikdy by se jí to nepovedlo, kdyby její láska k němu nebyla hluboká a čistá.
Přesto ho občas dostihla myšlenka toho, že je příliš mladá. Vždyť jí bude teprve sedmnáct.
Co když toho bude později jednou litovat?
Jenže tyto obavy ho stejně tak rychle přecházely, když byli spolu.
Joe se postupně uzdravovala. V domku, kam ji odvedl se jí dařilo dobře. Byla šťastná a jejich společné dny i jeho poněkud naplňovaly veselostí.
Ze začátku to bylo pro oba dost nezvyklé a občas i těžké. Přesto si na sebe rychle zvykli a co víc, po krátké době jim přišel čas, kdy nebyli jeden nebo druhý poblíž příliš nudný a šedý.
Nespěchal na ni, stejně tak jako ona mu dávala prostor.
Občas potřeboval být každý sám. Jenže když se pak k němu poprvé stulila na pohovku, nebo se políbili, vynahradilo jim to ty okamžiky, kdy je dělily zavřené dveře a nebo snad sám Lord Voldemort.
A pak přišly její narozeniny. Dlouho uvažoval o tom, jaký dárek by se jí mohl líbit. Nakonec přišel na to, co by nejvíc potěšilo oba. Našel tedy prstýnek, který kdysi nosila jeho matka a upravil ho kouzlem. Další den pak vše nachystal tak, aby Joe nic netušila a přesto byla překvapená, až ho najde.
Jenže její občas paličatý způsob a neskutečná náhoda opět zapracovaly a svůj dárek našla až o hodně později.
Když ho pak ztratila, byl skutečně chvíli na pochybách. Nebyl si jist, že se jí líbí a že jej skutečně chce mít, ačkoliv to, jak s ním pak často díky prstenu rozmlouvala ho utvrzovalo o opaku. Někdy zase jen tiše naslouchal a nereagoval, když si s prstenem bezděky hrála a přemýšlela. Byl jí tak blíž.
Zvykl si mít ji někde poblíž a jen nerad si připustil, že jí musí nechat jít, když byl čas. Pocit samoty a jakéhosi prázdna ho dostihl. Tohle skutečně již dlouho nezažil. Stesk…
I ona jí se stýskalo, jak mohl poznat z myšlenek, které k němu nyní docházely skrz prsten. Byl teď víc než rád, že jej má a že spolu mohou hovořit alespoň takto.
Po svatbě Billa a Fleur byl ještě chvíli s ní, než použila mnoholičný lektvar a oční kapky. Byla to poslední příležitost, než měla zmizet na noc a druhý den se objevit spolu s ostatními studenty v Bradavicích.
Naposledy jí tedy políbil a pak se rozešli, ona se svým nyní, naprosto jiným vzhledem, díky kterému ji nikdo nemohl poznat.
Byla to blondýna, ne úplně čistá, ale přeci měla světlé vlasy. Oči barvy smutné šedi a trochu vykulené. A plachý úsměv, kterým se rozloučila.
Už tu noc oběma došlo, jak těžký úkol je teprve čeká. Měla hlídat Harryho a postarat se o to, aby byl v pořádku.
Nastupovali do sedmého, tedy závěrečného ročníku.
Zcela opodstatněně si oba myslili, že jí moudrý klobouk pošle opět do zmijozelu, jenže jaký to byl šok, který ho div neshodil ze židle, když místo hadí koleje jí přiřkl klobouk Nebelvíru.
To skutečně nemohl chvíli rozdýchat.
Ani Joe, nyní pod identitou Kethleen.
Slečna de Lator. Oslovil ji klobouk. Takže opět v Bradavicích?
„Ano,“ špitla v duchu.
Jak zvláštní, že se opět setkáváme, ale teď tuším, vás nazývali Kethleen. Brumbál se mi zmínil. Našla jste svou cestu?
„Našla jsem ji.“ Pousmála se
Jak teď rozhodnout, jednou už jsme spolu hovořili. Tenkrát to byl Zmijozel, pokud vím. Nemohu zařadit dvakrát toho stejného studenta.
„Možná nebude třeba, pošli mě zpět tak, kam patřím.“
Ale kam patříš? Naposledy jsi váhala, pokud se nepletu.
„Ale teď to vím. Mělo by to tak být. Vidíš do mě lépe, než ostatní. Ty víš, co jsem zač a víš, co mě potkalo.“ Řekla trochu smutně, myslíc na události loňského roku.
Ano, skutečně. Jenže věci kolem tebe se změnily. Nepatříš tam, i když si myslíš, že ano. Nečekají na tebe stíny, umíš přežít a jsi víc, než statečná. Nepošlu tě tam.
„Cože? Ale to nechápu. Řekl jsi mi, že jsem přeci zmijozel, že to mám v sobě. A že mě nemůžeš zařadit dvakrát…“
Své temno umíš ovládat. Navíc jsi teď Kethleen, jsi na jiné straně, než která ti hrozila prve. Stále trvám na svém, že je i víc možností, které je třeba vidět. A to, že jsem tě už zařadil? Zařadil Jsem Jonap Isabellu, ale ne Keth.
Pak se na chviličku odmlčel a Joe to připadalo jako by se usmál. Měla ten dojem…
A teď, bude to tedy: NEVELVÍR! Zakřičel na celou velkou síň.
Jeho rozhodnutí Snapea a Joe skutečně překvapilo.
On málem spadl ze židle a pak pod vlnou své nitrobrany skryl úžas a skutečné překvapení. Navenek zůstal neproniknutelný a naprosto ledový tak, jako vždy. Kdyby se na něho podíval kdokoliv z jeho koleje, viděl by jen chladný úsměšek, který by naznačoval cosi, jako že přibyl další idiot do Nebelvíru.
Po večeři, kdy ucítil slabé myšlenkové spojení Joe, šeptajíc mu to, že jí to mrzí, vykonal svou obvyklou tradici návštěvy své koleje.
Prvňáci byli postrašení a zmizeli jako první, po nich další a další. A pak odešel ve víření černého pláště i on.

„Ty už spíš?“ zeptal se trochu pobaveně, když se bezděčně dotkla prstenu na ruce.
„Vůbec ne, jen počítám lelky.“ Zase ta její drzost, které ho i chtě nechtě pobavila. Joe už byla vážně ve svém pokoji a právě se chystala ke spánku.
„Takže Nebelvír?“ byla jeho otázka.
„Ale já za to vážně nemůžu.“ Hájila se rozesmátě. „Teď mohu jen doufat, že se s tím smíříš.“
„Dalo se to očekávat.“ Prohodil.
„Cože? To není pravda. Já to vážně nevěděla, myslela jsem si, že mě pošle zase tam dolu.“
„To určitě..“
„Zlobíš se hodně?“ nejistota.
„Kdo by se dokázal dlouho zlobit právě na tebe. Nemožné asi jako sníh v zimě..“
„Nezačínej zase.“ Zasmála se. „Co dělá Stingwe?“
Během chvíle vycítila to, že Mistra lektvarů zachvátila jakási podivná směsice zuřivosti a zároveň jakási odevzdanost osudu kočkodlaka.
„Ta rozmazlená atrapa mourovaté kočky se nepochybně zase dobře baví demolováním všech věcí.“ Vyštěkl napolo prudce.
„Takže vycházíte dobře.“ Zkonstatovala s potlačovaným veselým, které mu ovšem neuniklo a opět něco zavrčel.

***

Joe se ráno probudila a chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde je.
Poprvé tedy sáhla po lahvičce a když se ujistila, že ostatní už spí, napila se. Mnoholičný lektvar ještě pořád účinkoval, ale začínal slábnout a tak udržela jeho sílu a obnovila svůj zevnějšek. Pak se protáhla a posadila.
Když si rozčesala nezvykle světlé vlasy, nakapala si ještě kapky do očí a pak se šla do koupelny umýt a obléknout.
Byla v nebelvírské ložnici dívek a měla dokonce spolubydlící. Ještě neměla příležitost se s nimi pořádně poznat, protože se včera jen představily.
Vpravo od ní spala dívka s podivným jménem, Levandule Brownová a vedle ní pak Parvati Patilová. Ještě tam také byla Elois Midgeonová a nakonec poslední spolubydlící, Nancy-Bo Carmichaelová.
Všechny také vypadaly nesmírně sympaticky. Jenže nyní zavrtané ve svých pokrývkách si je mohla Joe jen stěží prohlédnout zblízka. Opět se bezděky dotkla levé ruky, když přemýšlela nad tím, jak to bude vypadat, až s probudí. Byla nepatrně nejistá.
Sedla si tedy zpátky na postel a probudila svého rejska, který se schoulil nejprve v jedné její botě a pak u polštáře, kam ho vyklepala.
Byl to malý a roztomilý tvoreček, kterého jí poslal Brumbál. Dokonale se hodil k její nové identitě. Poněkud nesmělé studentce, která jako sirotek vyrůstala v mudlovském ústavu, kde ji Brumbál našel a přivedl sem.
Hrála to téměř dokonale, sama se tak i cítila, skoro jako by ji Kethleen pohltila. A Joe se jí tedy pro tentokrát přizpůsobila.
Nechala tedy rejska přebíhat jí po rukách a pak se natáhla k nočnímu stolku, kam pro něj schovala pár pamlsků a nakrmila ho.

Všechno to nachové a zlaté bylo jí nezvyklé. Nemusela ani předstírat údiv a ztracenost v hradu, protože nyní opět skutečně byla mimo. Vždyť tu už dlouho nebyla a pak, hledala si cestu vždy z podzemí a nyní bydlela ve věži.
Její spolubydlící se ukázaly jako docela dobré kamarádky, ačkoliv si nemohla pomoct a připadaly jí někdy mírně povrchní.
Alespoň co se levandule a Parvaty týkalo. Elois byla trochu odstrkovaná, možná že nebyla až tak hezká, ale byla jinak velmi milá a také trošku nesmělá. Joe si jí poměrně brzy naklonila a ačkoliv s ní netrávila většinu času, dokázaly si uvolněně povídat. Alespoň dokud se na scéně neukázala některá z dříve zmíněných dívek. To se pak Ela stáhla víc do sebe.
Nancy-Bo, nebo lépe řečeno jen Bo, jak já všichni říkali, byla velmi živá. Právě ona byla tak trochu středem tohoto pokoje, protože byla věčně veselá a optimistická.
Joe brzy zjistila, že je díky tomu i oblíbená. Občas dost drzá a nevyzpytatelná, ale pořád ta kamarádka, která všechny dokázala vyslechnou, chtěli-li.
Měla černé a rovné vlasy po ramena, které nosila většinou neustále sepnuté. Byla také členka famrpálového týmu, doslova nový objev.
Kethleen byla tedy přijata do této lví koleje a stala se poměrně rychle součástí této rodinné atmosféry. Tady to bylo zcela jiné, než tam dole.
Nikdo nechystal intriky a ani lsti, i když se zlobili a dělali si naschvály, bylo to zcela jiné, než co zažila doposud.
Po probuzení ostatních pak měla možnost sejít tedy dolu. Kde jí Bo dělala průvodce. Vše jí ukazovala a vysvětlovala. Když kolem prošel Harry s Ronem, způsobilo to Keth malé zachvění. Měla tu úkol a nesmí na něj zapomínat, kdo ví, před čím vším jej bude muset chránit, alespoň podle toho, co jí vysvětloval Brumbál.
Její dřívější kamarád kolem ní prošel takřka bez povšimnutí. Nevšímal si jí a tejně tak ani Ron a dokonce i Hermiona, která si vždy všímala nových osob. Tentokrát se kolem ní prohnala jako vítr, aby se připojila ke klukům a aby pomohla nějakým prvňáčkům najít cestu.
Ve velké síni vládl čilý ruch, škola byla tedy na nohou.
Kolejní profesoři rozdávali rozvrhy. Na Joe, tedy Keth připadla mnohem delší chvilka z časového harmonogramu profesorky mcGonagallové. Vysvětlovala právě dívce, co vše jí čeká.
Protože prý přišla až teď, bude muset vše dohnat během tří měsíců, kdy složí NKÚ a také vyrovnávací zkoušky z ročníků. Protože chce studovat až na OVCE, bude mít daleko těžší rozvrh než ostatní. V některých případech jí prý zjednali i soukromé hodiny a protože slečna Grey-Raynerová též nemá postupové zkoušky ověřené ministerstvem, bude se některých lekcí účastnit s ní.
Joe skutečně nestačila zírat, když jí Minerva podávala její rozvrh a některé další doplňkové pergameny. Bude letos vůbec mít možnost spát? A jak má při tom všech všudy chránit Harryho?
Ale ano, vlastně docela dobře, došlo jí. On bude vždy někde poblíž a navíc jsou stejná kolej. Jak prozíravé.
Tak tedy poněkud těžce vydechla a tentokrát úmyslně se dotkla svého narozeninového dárku, aby si pomyslela něco v tom smyslu, že letos asi vypustí duši dřív, než budou vánoce.
Odpovědi se nedočkala, protože Snape rozdával rozvrhy, ale zachytila na jeho tváři něco, co nikdo jiný neviděl. Byla hned veselejší.
Bo ji po snídani čapla a vlekla k první učebně, kde společně měly začít Dějinami čar a kouzel. Seznámila jí s několika dalšími spolužáky, ze kterých si Keth ovšem nepamatovala vůbec nikoho. Bylo jich příliš mnoho najednou a tak jí tváře a jména splynuly dohromady.
Pak už ovšem vešly dovnitř a posadily se…
Právě začínala první hodina a jedna z těch nejnudnějších v Bradavicích vůbec.

Snape porozdával rozvrhy a přešel k učitelskému stolu, kde na něj čekala snídaně. Učil až odpoledne, tak měl ještě chvíli čas.
Brumbál musel letos opět sehnat nového učitele Obrany proti černé magii. Blocklehurst, který je učil naposledy se totiž záhadně ztratil, když okopával na své zahrádce zeleninu. Tentokrát však Bradavice dostaly skutečného profesora.
Byl to jeden z těch mladých kouzelníků, který byl sice vázán s ministerstvem, ale byl také nesmírně dobrý ve svém řemesle. Většinu času poletoval po světě a byl zaměstnaný neustálou prací a tu a tam psaní poučných knih.
Byl možná sympatický a podle všeobecných měřítek i hezký, ale také nesmírně namyšlený a poněkud nereálně zasněný. Měl své ideály a ty mu nemohl nikdo vyvrátit. Trvalo to asi tak den, co všem začal lézt na nervy a pro jistotu se mu vyhýbali, jenže byl skutečně docela dobrý v tom, co dělal.
Ovšem Mistr lektvarů ho ani tak nemohl příliš vystát. Jak by ovšem řekli studenti jeho koleje, bylo to nepochybně tím, že sám chtěl získat toto místo.

Během dopoledne se Severus nejednou pobavil tím, když si Joe bezděčně hrála s matným kroužkem. Pochopil, že jí Dějiny příliš nebaví a tak jen tiše poslouchal její „verzi výkladu“ této hodiny. Jak jen byla praštěná….
Ale bavilo ho to, nakonec si však neodpustil jednu ze svých jedovatých poznámek.
Místo uvažování nad průhledností ducha bys mohla poslouchat. Aspoň jednou, pokud to dovedeš.
Joe se neuvěřitelně lekla a taky trochu nadskočila na své židli.
Zatracenej netopýr, já dávám pozor. Uklouzlo jí nechtěně.
Znovu si zanadávala, což pozornosti Mistra lektvarů také neušlo.
Zatraceně!
Mlčel a schválně jí nechával vydusit, sám potlačoval vlnu rozčílení a zároveň pobavení. Tak takhle mu tedy říká, když jí vyleká? Zajímavé, tak přeci jen se ten prsten k něčemu hodí.
Praštěná holka. Pomyslel si na oplátku, ale neposlal to k ní.
Tak se mi zdá, že brzy dostaneš školní trest. Shrnul to ještě s větší mírou pobavení.
Ale to přeci nejde, to se nepočítá. Protestovala. To není fér!
Zmijozel… poslal jí toto jediné slovo.
Fajn, já teda dávám pozor. Odsekla mu.
Jaká pocta. Zpražil jí jeetě na oplátku, což jí rozčílilo, ale rozhodla se mlčet. Musí přeci dávat pozor, no ne?