Kethleen - Kapitola 7. Zrada identity

Anotace: „Rone!“ okřikla ho ihned Hermiona. Pak se otočila na dívku, která trochu pobledlá nesměle pohlížela na Harryho. Ten přihlížel hře a dobře se bavil, když viděl svého kamaráda prohrávat. „Promiň, on bývá Ron jinak normální.“

Jestliže spousta úkolů a nekonečné vyučování zabíralo Joe veškerý její čas, co teprve zmínit důvod, kvůli kterému v Bradavicích vlastně byla?
Harry Potter.
Byl také v sedmém ročníku a nyní dokonce i ve stejné koleji, kam chodila Joe. To bylo nanejvýš výhodné. Nemohla se mu sice prozradit, ani nikterak naznačit, ale musela mu být většinu času nablízku. Brumbál věřil, že by se v průběhu roku mohl dostat do nějakých potíží, či snad nesnází. Navíc prý unikaly od smrtijedů drobné nuance, které také nasvědčovaly tomu, že Voldemort něco chystá.
Joe si jen s nevolí pomyslela, že to jde stěží neočekávat, vezmeme-li v úvahu, jeho dosavadní aktivity. Minulý rok chtěl zničit jí a když se mu ti nepovedlo a ještě jí na sebe prakticky poštval, vrátil se k obvyklé „zábavě“.
A tak Brumbál povolal jí. Byla jediná, kdo mohl být Harrymu pořád nablízku, byla z řádu a navíc, mohla z toho mít i osobní užitek. Mohla dostudovat a stát se tak skutečnou čarodějkou i v očích ministerstva.
To přeci někdy i tajně chtěla a pak, jednou poznala, že i Severus by byl raději.
Ne snad, že by na tom oba bazírovali, ale když měla tu možnost…
Navíc si byli svým způsobem na blízku. Ačkoliv je klobouk tak trochu oddělil, měli ještě prsten a pak, on byl Mistr lektvarů. Mohli se vídat při hodinách a to by bylo víc, než kdyby zůstala v jejich domečku. Samozřejmě ve vyučování byla dál jen jeho studentka a nic víc. Stejně tak, i ona to brala zodpovědně.
Tedy, jak se to vezme…ale o tom, až později. Její další dny se netočily jen kolem lektvarů a toho pána, co je prý tak umí,…kdepak.
Prvních pár dní byly pro ni doslova kritické. Přicházela pozdě k večeru do společenské místnosti, aby rychle vypracovala své úkoly a pak zůstávala pokud možno na dohled svého „svěřence“ a teprve tehdy, co šel i on spát, odcházela také.
První tři dny jej tedy vídala jen z dálky, protože nedokázala a také nemohla jen tak přijít za ním a oslovit jej. Byla plachá a jak zjistila, její tři dávní přátelé byli poněkud uzavřenější skupinkou, ke které se prostě nemohl dostat každý.
Příležitost se jí naskytla až čtvrtý večer, kdy se zhroutila do jediného volného křesla po tom, co se vrátila z doučování Přeměňování a konzultace na Kouzelné formule.
Musela to hrát až do nejmenších detailů, ale i sama pro sebe si chtěla zopakovat několik věcí a překvapilo jí, když musela vyhledat Kratiknota. Byl zrovna ve sborovně a vyzval jí, aby šla za ním. Trochu neochotně a rozhodně ostýchavě vstoupila. Teď to ani nemusela hrát. Byl tam ale jen ten nový profesor na Obranu proti černé magii, takže se jí ulevilo. Nevěděla proč, ale představa, že musí hrát to divadlo s doučováním i před Snapem jí byla proti srsti. Vždyť to bylo skoro nemožné, jenom by ji rozptyloval. I když, v případě, že by to využila, jako třeba Nevill, mohlo by to také utvrdit dojem, že se ho hrozně bojí.
Po vyčerpávající hodině, kdy se vyptávala maličkého profesor téměř na všechno možné a skutečně pečlivě si dělala poznámky, byla propuštěna a s pohledem toho nového učitele v zádech, odešla do věže.
Baculatá dáma byla pro ni zprvu překvapení, nějak si nemohla přivyknout tomu, že místo dolů, teď chodí do věže a musí říkat heslo právě ji. Co když se jednou splete? V tomhle byla ta zeď daleko lepší. A „intimnější“, rozhodně nešířila drby, jako tento…obraz.
Ještě že se jí Nebelvírská společenská místnost tak líbila, jinak by hodně litovala toho, že musí komunikovat s tím praštěným obrazem, který se na ní neustále zubil. Trochu jí jeho obyvatelka lezla na nervy a to nepočítáme chvíle, kdy si Baculatá dáma zpívala a Joe tak trochu ignorovala, když chtěla dál. Rozhodně si obraz dívku nikterak neoblíbil, což bylo v historii hradu skutečně podivné. Ale možná z ní cítila i cosi hadího? Kdo ví…
„Ahoj,“ pozdravila Hermiona Joe, když konečně usedla zmožená v křesle.
Dívka se na ní podívala vykulenýma, šedýma očima a pak potichu odpověděla na pozdrav.
Ron ale nebyl moc ve své kůži a protože právě prohrával kouzelnické šachy s nějakým chlapcem z páťáku, přeslechl její odpověď.
„Slušností je aspoň odpovědět.“ Vyjel na ni, protože chtěl prostě bezděky Hermionu bránit.
Keth se okamžitě schoulila do sebe a opět pípla pozdrav, jenže tentokrát ještě slaběji.
„Rone!“ okřikla ho ihned Hermiona. Pak se otočila na dívku, která trochu pobledlá nesměle pohlížela na Harryho. Ten přihlížel hře a dobře se bavil, když viděl svého kamaráda prohrávat.
„Promiň, on bývá Ron jinak normální.“ Zpražila ho Hermiona a dál mluvila s Keth. „Známe se z vlaku, pamatuješ?“
„Jo, jasně že.“ Přikývla s úsměvem dívka.
„Ještě jsme neměly dost času, ale napadlo mě, protože jsi tu nová, že bys mohla potřebovat s něčím pomoct.“ Navrhovala dál Hermiona.
„No víš já vlastně….-,“ chtěla odpovědět, že by se jí to hodilo, jenže v tu chvíli je zase přerušil Ron, který by se tak jindy asi nechoval, ale protože byl nesmírně popuzený, byl také nesmírně nezdvořilý. Ovšem, on byl někdy takový i za normálních okolností. Prostě kluci, řekly by svorně děvčata.
„Hermiono jsi přeci primuska, když někdo něco bude chtít, přijde za tebou sám. Nemusíš se každému zase hned vnucovat!“
„Já se nikomu nevnucuji Ronalde!“ odpověděla teď už popuzeně i ona.
Tak zapomněl na chvíli na šachy a ponořil se plně do této jejich malé hádky.
„Ne, jenom všem musíš dokazovat, co to nosíš za odznak. Jako těm klukům na chodbě, že jo. Hermiono, my nejsme slepí! A rozhodně se nemusíš vnucovat jí!“ hulákal.
„Já se nikomu nevnucuji. A ty jsi paranoidní, kdybych se chtěla chlubit, udělala bych to jinak, navíc, pokud jsi si nevšiml, oni na sebe mířili hůlkami Ronalde! A to znamená, že se chtěli proklít, jak jsi tomu chtěl asi zabránit ty?“ vztekala se pro změnu ona a zvedla bradu bojovně nahoru.
„To-to je jedno,“ koktal až mu uši zrudly, „ale mávat jim hned s plackou pod nosem! Co kdyby prokleli tebe, to ti nedošlo?!“
Hermiona se v tu chvíli poněkud uklidnila, pak také ona zrudla v obličeji a pak zase zbledla. Jenže to už je pozorovala celá společenská místnost.
Byl teprve začátek školního roku a ti dva už se hádali. Všem okolo bylo jasné, jak to ti dva mají, ale byla zábava sledovat jejich občasné hádky.
„To by neudělali.“ Řekla pak ona poněkud mírně a zase si sedla zpátky do křesla, ze kterého v zápalu boje vstala. I Ron se vrátil ke hraní šachů, nicméně Keth si nijak nevšímal.
Vlastně se na ní ani pořádně nepodíval, takže mu unikl ten malý detail, že byla podobná jedné postavě, kterou všichni znali.
Hermiona to ovšem věděla. Keth byla téměř stejná, jako Lenka Láskorádová. Také měla světlé vlasy a vykulené oči, jenže nebyla tak výstřední. Možná proto byla poněkud podivně vedena k tomu, aby jí nabídla pomoc. Chtěla se o ní dovědět víc, i když dívka záhadně odmítala mluvit příliš mnoho. Ale časem se to jistě poddá.
„Jak už jsem říkala, kdybys potřebovala pomoct, stačí říct.“ Zopakovala primuska.
„Děkuju.“ Řekla Keth a pak opět nenápadně pohlédla na Harryho. Ten měl už zase oči jen pro hru. Ale to nevadilo, měla pocit, že kdyby jí snad pohled opětoval, mohl by něco vytušit, ačkoliv to bylo nemožné. Severus se o to přeci postaral.
„Keth? Mluvím na tebe už podruhé.“ Řekla trochu vyčítavě dívka.
„Promiň, jsem trochu unavená. Mám toho moc.“ Omluvila se Joe a pak se raději zvedla a popadla naditou tašku. Dneska už Harry stejně bude tady, takže ho hlídat nemusí. „Půjdu nahoru, ale děkuji za nabídku. Možná ji využiju.“ Podívala se ještě jednou letmo na Harryho a pak odešla.
„Ta jí teda určitě využije.“ Zabručel si Ron pro sebe, když ona odešla.
„Co tím myslíš?“ nechápal Harry.
„Kámo, věř mi, ta po tobě jede.“ Odpověděl sebejistě Ron.
„Zase přeháníš Rone.“
„Zírala na tebe celou dobu, ať je ze mě třeba Nevillova ropucha, jestli se pletu.“
„Neříkej dvakrát.“ Zasmála se Hermiona. „Protože se pleteš, Rone, ona po něm nekoukala, protože by se jí líbil, to by byl jiný pohled.“
„Ty tomu tak rozumíš.“ Řekl jí.
„Rozhodně lépe než ty.“ Naštvala se a pak i ona odešla do dívčích ložnic.
Harry na to raději nic neříkal a sám pro sebe si zopakoval, že jemu to stejně může být jedno. Má přeci Ginny a pak, Hermiona byla v těchto věcech lepším rádcem než Ron.
Jen jedno musel připustit. Dívala se na něj, ne na tu jizvu, ale na něj, to bylo divné.

Joe nebyla v pokoji sotva ani pět minut, když se ozvalo zaklepání. Rychle tedy vypila svůj pravidelný lektvar a prázdný flakon nechala zmizet.
Pak se ještě otřásla, jak zmizel poslední účinek lektvaru a šla otevřít. Ještě štěstí, že i tu transformaci navenek Snape upravil tak, že nebyla nápadná. Mohla to vypít prakticky kdykoliv a kdekoliv, ale asi by se tak jako tak zatvářila kysele.
„Hermiono?“ podivila se své návštěvě.
„Můžu dál?“ zeptala se dívka.
„No, jasně. Ale je tu tak trochu nepořádek.“ Ustoupila stranou, aby mohla vejít. „Nemám čas si uklízet, až když se večer vrátím..“ blekotala.
„Asi jako u nás.“ Pak ovšem Hermiona udělala něco, co s joe tak trochu trhlo. Najednou se chytila za krk a chvíli zaraženě zírala. Pak ovšem vytáhla svůj přívěšek motýla, který kdysi dostala právě od Joe a prohlížela si ho.
Mírně sebou cukal a trhal. Jeho barva byla fialová, tedy celkem optimální, ale proč se tak kroutil?
„Jé, ten je pěkný.“ Řekla Keth na oko zaujatě.
„Je zakouzlený, jenže poslední dobou se chová nějak divně.“
„Jak to myslíš?“ nechápala dívka a teď doopravdy vypadala překvapeně.
„Ale to je přeci jedno.“ Řekla rychle Hermiona a zase ho schovala. „Chtěla jsem se ti za Rona omluvit. On je jinak docela fajn. Jen mu dnes něco přeletělo přes nos.“
„Jasně. Já jsem zvyklá.“ Řekla trochu smutně.
„Poslyš, kdybys ale chtěla pomoct, vážně ráda bych to udělala. Musíš toho mít hodně, když nastupuješ do Bradavic teprve teď. Kde jsi vlastně byla předtím?“ nenápadně začala vyslýchat.
„Víš já…-“ ani nestačila odpovědět, protože jí přerušilo další zaklepání. Trochu vylekaně se podívala na dveře a pak šla znovu otevřít.
„Kethleen Morganová?“ zeptala nějaká menší dívka, asi druhačka.
„Jsem.“ Řekla trochu nejistě Joe a pro jistotu nahmatala hůlku v kapse hábitu. Dívence to ani nepřišlo, ale Hermioně toto podivné gesto neuniklo, jenže si řekla, že to nebude nic podivného, asi měla důvod. Začínala se domýšlet, že její minulost asi nebyla nejšťastnější.
„To je pro vás.“ Podala jí svitek pergamenu, převázaný koženým páskem a nadepsaný úzkým a podlouhlým písmem.
Ani nestačila poděkovat a posel byl pryč. Podívala se na pergamen a došlo jí, od koho je.
Otevřela jej a rychle přelétla pohledem. Pak zase srolovala a pevně stiskla.
„Omlouvám se, ale musím jít pryč.“ Řekla konečně s roztěkaným pohledem, který se zastavil u jejího kufru. Pak se slabě usmála a podívala se na dívku.
„To je dobrý. Já také půjdu.“ Přesto si Keth všimla, jak se dívá zvědavě na dopis.
„Mám jít za ředitelem Brumbálem, je to kvůli papírům, abych tady mohla studovat. Byly s tím trochu problémy.“ Vysvětlila.
„Problémy?“ podivila se ještě Hermiona.
„No víš, tam odkud jsem…a pak ministerstvo moc nesouhlasilo, aby mě sem přijali.“
„Ale Brumbál tě přeci přijal.“ Usmála se povzbudivě Hermiona. „Neboj, bude to dobré.“
„Kéž by. Ale bojím se, že mě pošlou zpátky.“ Smutně sklonila hlavu.
„A kam vlastně?“ zopakovala svou otázku.
Keth se trochu roztřeseně dotkla dveří a nesměle se na ní podívala. „Do sirotčince přeci.“ Šeptla.
Hermioně se rozšířily zorničky. „Takže ty…“
„Jo, jsem.“ Řekla roztřeseně. „Pochopím, když už se semnou nebudeš bavit. Vlastně to chápu u všech, i u Rona.“
Hermiona chtěla něco namítnout, ale neměla šanci. Joe, tedy Keth se právě v té chvíli prosmýkla dveřmi a zmizela na schodišti. Dívce nezbývalo nic jiného než jí také pryč.
Její tajemství klukům neřekne, alespoň zatím ne. Ale musí nad ním přemýšlet.
Další trhnutí amuletu, ale pak už se uklidnil. Byl pořád fialový, ale stejně nechápala, co se to s ním děje.

O chvíli později už byla Joe na cestě do Brumbálovi pracovny.
„Malinové plněnky.“ Řekla heslo a pak už stoupala po kamenném schodišti vzhůru. V těle měla něco netrpělivého, co jakoby čekalo, až bude nahoře. Byla to vzpomínka, kolikrát za loňský rok tady byla? A nyní je tu zpět.
Bylo to jako elektrický náboj, proudící jejím tělem a tato elektřina pod kůží naplňovala každou její částečku a napínala její zvědavost a netrpělivost.
Byla už nahoře a napětí dosahovalo vrcholu, vždyť zbývalo už tak málo…
Pak se ovšem dveře sami otevřely a Joe trochu zmateně zírala dovnitř. Právě ve chvíli, kdy chtěla zaklepat se otevřely.
„A Kethleen, pojďte prosím dál.“ Vyzval ji Brumbál a ona, jako ve snu vešla.
Jenže krom Brumbála tam nebyla jediná.
Byla tam ještě Snape, který stál s rukama překříženýma na hrudníku a jako vždy s temným pohledem. Bezděky se musela v duchu otřást, někdy vážně vypadal hrůzostrašně. A pak tam byl ještě někdo. Joe ji ihned poznala.
Siwan. Hlesla v duchu.
Stála u dveří, to ona je prve otevřela. Joe vnímala její krásu a tu podivnou sílu, která z ní tepala. Bylo to tak mocné a podivné. Jako bytost z jiného světa.
Dlouhé tmavé vlasy vyčesané nahoru a jen jediný uvolněný pramen jí spadal po šíji dolů.
Bílé šaty, doplňované tmavě modrou látkou a velkými rukávy, celkový dojem budil zdání vznešené minulosti elfů. Její, tentokrát tmavě zelené oči příjemně zářily a byly usměvavé. Jako spící síla. Poslední věcí, trochu podivnou byl přívěšek který měla. Byl stříbrný a podivně tvarovaný a splétaný. Z jeho středu vycházelo mělké světlo, jako hvězda.
Siwan pohlédla naposledy na mistra lektvarů, nepatrně se usmála a pak její krásný pohled přešel na ředitele.
„Jsme tedy dohodnuti. Budu tam přesně.“ Pověděla.
Snape přikývl a nespouštěl z ní pohled, stejně tak i Brumbál.
Fawkes na svém bidýlku u dveří k ní natáhl svůj krk a zobákem se dotkl její ruky. Siwan ho něžně pohladila po zlatém peří a když se od něho jen nerada odpoutala, přešla kousek do místnosti. Jen rychle se podívala na Keth a podivně se usmála. Jakoby tušila, že tato dívka není tou pravou. Kývla jí hlavou na pozdrav.
„Co mu mám vzkázat?“ zeptala se pak.
Brumbál mávl lehce rukou a pohlédl přes půlměsíčkovité brýle. „Že se již brzy uvidíte.“
Pak se Siwan narovnala a poklonila se řediteli. Jediným ladným pohybe, se otočila a odešla pryč. S ní odešlo i to mělké světlo a Joe si trochu nerada posteskla. Bylo krásné na ní hledět.
Jenže zřejmě nebyla sama, kdo si to myslel.
Brumbál se zamyšleně díval na dveře, kterými odešla a pak přešel i on k fénixovi, aby pohladil jeho peří.
Snape pořád stál ve svém, snad bojovném postoji a také se díval na dveře, jenže ona poněkud zachmuřeně. Když sebou pohnul, jeho zrak se okamžitě přetočil k dívce a trochu se zamračil.
Joe si toho všimla a zarazila se. Sklopila pohled a raději jen stála dál na místě.
„Kethleen, prosím, posaďte se.“ Ozval se konečně brumbál, který se vytrhl ze svého přemýšlení.
„Raději jen postojím. Nemám mnoho co říct.“ Se smíšenými pocity odmítla nabídku, ale přešla ke stolu, kam se ředitel opět stáhnul.
„Neměla jsem zatím čas a ani příležitost dovědět se něco bližšího. Nic se neděje.“ Shrnula své dosavadní třídenní peklo.
Brumbál to nejspíše věděl a tak tedy přešel toto strohé potlačení její snahy. Ztěžka dosedl a změřil si jí zkoumavým pohledem. Joe, tedy alespoň její skrytá podoba měla stále přítomnou hranici nitrobrany. Nic a nikdo by v té chvíli neměl znát její myšlenky a také neznal.
Snape si sám pro sebe musel v duchu zaúpět, něco ho v ní na chvíli zmátlo a to si myslel, že ji už docela zná. I teď pro něho byla záhada, ale měl ji rád, to stačilo i na ty největší tajemství.
Joe si ovšem jeho zachmuření vyložila trochu špatně, sama nevěděla jak a nebo proč.
Zmátlo jí to a v tu chvíli zaselo zrníčko něčeho, co mělo vykvést až později. Ale k radosti to být nemohlo…
„To je v pořádku.“ Konejšil ji Brumbál. „Tento rok máte poněkud..nabitý program. Nikdo nemůže být na dvou místech najednou.“ Řekl trochu tajemně a úsměvně.
Joe přikývla a pak přešlápla z nohy na nohu. Začínalo jí tu být poněkud nepříjemně a to se sem předtím tolik těšila.
Brumbál si jí ještě jednou prohlédnul a pak se podíval na svého profesora lektvarů.
„Promiňte pane, ale musím se vrátit zpátky. Omlouvám se, že nemám víc, zapracuji na tom.“
S tím Keth začala couvat, až neotočila úplně a zády k nim trochu zbělala. Sama sobe v duchu nadávala.
Jak jen jsem hloupá! Mohlo mi to hned dojít.
„Joe?“ zastavil ji ještě ředitel, schválně v tu chvíli, kdy chtěla otevřít dveře.
Stála k nim mlčky zády a neotočila se. Cítila v sobě nevysvětlitelný příliv své magie a potřebovala se okamžitě dostat odtamtud pryč.
„Ano pane?“ řekla poněkud neklidně, spíš netrpělivě.V prstech pravé ruky, která svírala kliku jí začalo podivně svrbět. Byl to jasný náznak toho, že magie je přítomna spolu s ní.
„Nedávejte si za to vinu. Nelze počítat s drahokamy, když ani nemáme důl.“
To měla být nějaká narážka? Potlačila nutkání otočit se, tak je něco zachraplala a pak otevřela a rychlými kroky mířila pryč.
Dolů chodbou. Nejprve pomalu, pak rychleji a ke konci už běžela.
Venku za branou se překotně nadechla, až příliš to připomínalo nádech jako po vynoření z vody. A nechala své tělo zaplavit magií. Prostupovala jí skrz na skrz a ve tmě venku byla bezpečně ukryta.
Pak se zase celá ta její síla, která mrazila každý kousek těla a zároveň neznámě štípala a pálila vrátila na své místo. Tohle se jí ještě nestalo, že se neuměla ovládnout? Nemožné…a přeci, právě před chvílí!
„Joe.“ Oslovil ji někdo jemně.
Ani teď se nechtěla otočit. Prostě ne.
Ale byl to Snape – její Snape.