NERIO

Anotace: NERIO - nedokončený příběh, má jen dvě kapitoly, mám pokračovat, co myslíte?:-P

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Skotsko. To je země opředená mýty a bájemi a protkaná nekonečnou pavučinou kouzel a starodávné magie. A právě tady se odehrává náš příběh…

Hlasité tóny houslí se rozléhaly po celém Údolí, to zase nějaký skřítek slaví své narozeniny. A to vám řeknu to není jen tak.Takoví skřítkové mají narozeniny i čtyřikrát do roka.
No půjdu se tam podívat, usmyslela si Fanny, ať vím co se ve vesnici děje nového.Tady se pozvánky nedostávaly, znějící skotská rytmická hudba byla pozvánkou sama o sobě.
Nazula si své malinkaté dřeváky, vzala si svou brašnu a hodila ji přes rameno, na hlavu si nasadila slaměný klobouk a vyrazila.
Dojít dolů do vesničky jí trvalo chvilinku, sice byste asi řekly, že takovému skřítkovi všechno trvá déle, protože je takový malý,ale když to má kousek, tak zase tak pomalý není.
Neuplynula ani minuta a Fanny stála před dveřmi, ze kterých se linula veselá hudba. Do očí jí zářilo odpolední slunce, ale to ihned přestalo, když vešla do příjemného chládku dřevěné chaloupky, která se nacházela přímo pod největší houbou, která v Údolí rostla.
„ Tak kde máme toho oslavence? “zeptala se Martyho.
„Přímo támhle“ řekl malý vyhublý skřítek s pár vyraženými zuby a natáhl ukazováček přímo před ní.
Fanny hned bylo všechno jasné, když spatřila obtloustlého skřítka s mírným plnovousem tančit na stole vyvracejícího všechny skleničky.. Kdo jiný by mohl pořádat pět oslav za rok než Jordy?
Tak to by se tady za chvíli měli objevit i nerijské víly.
Nemohly chybět na žádné Jordyho velké oslavě.A tyto narozeniny byly jeho právé, ty co má jen jednou do roka, takže víly nemohly nepřijít.Na jejich vystoupení se vždy těšila celá vesnice.
A taky že se za chvíli víly objevily. A jako vždy i tentokrát si připravili neobvyklý způsob přivítání.
A nastal čas na očekávané vystoupení.Z vysokého stropu se začal sypat stříbrný prach a pomalu klesal k zemi, což hned upoutalo zvědavé zraky skřítků.Do něj se začali proplétávat barevné květy , které voněly svou omamnou vůní a omámily každého kolem. V povzdálí se začalo ozývat jemné svištění křehkých křidýlek (zatím nikdo nevěděl odkud) a vysoké tóny kouzelného vílího hlasu. Za chvíli chaloupkou zněl celý sbor překrásných hlásků, tak nádherných, že některým skřítkům ukápla i malá slzička.někteří tento zpěv nazývali božský chór. Hlásky se nabývali na hlasitosti,to znamenalo, že víly jsou blíž a chystají se sestoupit mezi skřítky. A opravdu tomu tak bylo.
Na stropě chaloupky se objevila malá duhová brána, z níž nerijské víly začaly sestupovat jedna po druhé.Vznášely se v jemném vánku, který přinášely s sebou.Vánek roztančil vlasy všem přihlížejícím.
První víla symbolizovala jaro.když vplula jako první níž mezi skřítky mezitím co ostatní víly kroužila dokola u vysokého stropu, všechny oslnilo její oblečení.vypadalo jako ušité z křídel jarních motýlů a třpytilo se v záři rozsvícených svíček,které osvětlovaly jinak tmavou místnost do které se vešlo kolem sta skřítků.Víla měla vlasy propletené malinkými poletujícími světluškami, které jí neustále splétaly pramínky světlých vlasů v drobné copánky, které se vlnilyjako větve stromů při vichřici.její pohyb byl lehký a elegantní.Jednu dobu to vypadalo jako že chodí po nějakém neviditelném lanu, které je nataženo napříč chaloupkou.Musela svou techniku létání ovládat velice dobře.Aby taky ne , když je to víla.Ty to mají v krvi.
Foukla do dlaně , z níž se vynořily malé barevné květinky a každému skřítkovi přistála jedna do dlaně.
„Pro štěstí“ zazněl tajemný vílí hlas a rozezněl se jako ozvěna v uších všech skřítků.Nyní každý věděl, že byl obdarován vílým kouzlem štěstí a pokud chce mít štěstí opravdu hodně, tak si musí květinku uschovat u sebe.Ale takové štěstí zavítalo do Údolí jen zřídkakdy, jelikož skřítkové měli v krvi nepořádnost.
Hned za vílou jara se vynořila letní víla oděná do tančících zelených lián, nichž vyrůstaly lístky různých velikostí.měla o kapánek tmavější a kratší vlasy než víla jara
a všechny přítomné obdarovala malými mušličkami, které vyčarovala mávnutím kouzelné hůlky.
„Pro zdraví“ řekla a v jejích zelených očích zajiskřilo a hned na to se rošťácky uchichtla Jordyho směrem(každý věděl že víla léta byla Jordyho oblíbená).
Dvě zbývající víly – podzimu a zimy - mezitím kroužily ve vzduchu nad skřítky.
Nyní vystoupila podzimní víla. Při svém elegantním poletování hrála na harfu bledými obratnými prstíky.Tato melodie všechny rozehřála.
Víla podzimu byla oděna do róby ušité z podzimních listů a její přání znělo:
„ Pro klid “načež obyvatelé Údolí obdarovala symbolickými podzimními lístky, které se zčista jasna objevili na jejich krcích jako přívěšky.
Jako poslední se představila víla zimy. Její bílé vlasy zářily po celé místnosti, neboť byly spředeny z vláken ranní mlhy.Celé její tělo bylo pokryto jen tenkou vrstvou magického sněhu, který ani za největšího horka neroztál.
„Pro lásku“ promluvila nerijská víla chladným hlasem a po celé chaloupce začaly padat stříbrné vločky, které se při dopadu na zem rozplynuly v bílou mlhu.A každý skřítek věděl, že tuto vločku nenajde nikde jinde než ve svém srdci.
Kapela skřítků začala hrát krásnou pomalou hudbu na flétny a housličky, což byl symbol pro víly, aby zatančily.A tak se také stalo.

Vznesly se ladně do vzduchu nad hlavy vzhlížejících skřítků, kteří k nim vzhlíželi jako na fatamorgánu.Nerijsanky se chytily na ruce a vytvořili kruh. Zvedly hlavy vzhůru a začali zpívat přenádherné melodie. Ve stejnou chvíli se na stropě vytvořil obraz půlnoční oblohy- víly přivolaly noční kouzlo. Hvězdy se třpytili v rytmu vílího zpěvu.
Sem tam na obloze prosvištěla nějaká hvězda vesmírnou rychlostí- to si každý mohl něco přát, a věřte mi, tohleto vílí kouzlo přání splní.
Víly se začali pohybovat po místnosti na vlnách ladné hudby a svými křehkými těly tvořili výjevy motýlů, holubic, srdcí a všemožných jiných tvarů. Tančili a radovali se.
Na závěr jejich vystoupení vytvořily znova kruh a z něj začal sršet ohňostroj. Ohňostroj hrál všemi možnými i nemožnými barvami.
Byl vyroben z vílího prášku.
Opravdový ohňostroj by to být nemohl. Nikdo nechtěl oby mu chaloupka shořela.Navíc ještě zevnitř.
Když ohromné vodopády barev utichli víly tam nebyly.Rozplynuly se s společně s největším výbuchem ohňostroje.
Rozezněl se obrovský potlesk.
Samozřejmě,že víly nezmizely doopravdy.Schovaly se opodál.
Odejít by nemohly, navíc, když věděly ,že se bude podávat malinové víno.
V dřevěných prostorách Jordyho obydlí se znova rozezněla veselá rytmická hudba a ne jeden skřítek se zvedl ze židle.
Fanny se konečně rozhodla jít poblahopřát oslavenci. Naštěstí už neskotačil na stole, ale právě naléval malinové víno letní víle, která jej s radostí popíjela a její očka už nejiskřili tak jako předtím, dalo by se říct že se spíše točily dokola.
„Tak ti přeji všechno nejlepší,Jordy“ podala Jordymu ruku, políbila jej na tvář.Zároveň z brašny vytáhla zavařeninu z jablek, trhaných za měsíčního svitu a podala ji Jordymu.
„Ó Fanny, to jsi nemusela,“ zašklebil se Jordy, „moje oblíbená.“
Fanny se pousmála.
„Jdu se tady porozhlédnout, vskutku nádherná oslava“
„Děkuji, ale pak zas přijď na skleničku malinového vína, ano?“
Fanny přikývla, otočila se a už se rozhlížela, kdo všechno se tady nachází.
Á Pinklovi! Co ti tady dělají, vždyť ti do společnosti chodí snad jen ve svých snech, pomyslela si.
Však od zamyšlení jí vytrhlo, když spatřila Elyon,svou dceru, jak se vlnila uprostřed tanečního parketu. Dlouhé lesklé hnědé vlasy měla stažené do copu vlajícím v rytmech hudby.Její štíhlá postava ohromila snad každého mladíka ve vesnici. Její modré oči svítily jako průzračné studánky v odrazu Měsíce.Když mluvila svými růžovými rty, bylo to jakoby mluvila sluneční zář.Béžové šaty jí perfektně padly a svým hřejivým úsměvem uměla okouzlit i nejsmutnější bytost.
Dospívala.Mám to s ní hold těžké, pomyslela si Fanny.
Ve stejnou chvíli se jí rozběhla Elyon naproti.
„Zdravím tě, mami“ vlepila jí pusu na tvář a už ji táhla do kola.
„Počkej, Elyon, já nejdu tancovat, budu raději tady.“
„Tak jak chceš mami.“odpověděla
„Budu se na tebe dívat“
Elyon na ni mrkla a rozběhla se za ostatními děvčaty.
Elyon byla jedna z nejhezčích děvčat ve vesnici.Skřítkové po ní koukali už odmala. Jednou je Fanny musela dokonce vyhánět koštětem, když do oken jejich malého domku pod mechem házely kameny.
Elyon měla pohodové dětství. Její otec Terry byl neustále na cestách.Je totiž posel mezi Kemaji a Nerijci.
Kemajové jsou skřítci.Je to jejich národ.Nerijci je národ elfů a víl.Nerijských víl je však už jen málo.Ostatní odletěly do jiné říše za vidinou lepšího života nebo si tam našli svého druha a už tam zůstali.
Ale už od pradávna spolu Kemajové a Nerijci žijí v zájemném souladu a pomáhají si.
A k tomu se právě přičinil Elyonin otec, když se každý týden vydával na cestu do Neria, aby doručil dopis vládci elfů, kteří bydleli v říši stromů-lesní říši. Každá elfská rodina měla osídlen jeden strom, na kterém trávila svůj každodenní život.Aspoň takto to Elyon vykládal otec.
„A v tom se od nás liší,“ vyprávěl jí,“my žijeme na zemi a oni ve vzduchu.“
To Elyon strašně přitahovalo.Chtěla vidět jak se žije na stromech a vůbec ve vzduchu a jaké to je létat. To byl její životní sen-umět létat.
Vždy chtěla vidět nějakého elfa.Byla šťastná že jednou za čas mohla vidět aspoň víly.Jestli se někdo těšil nejvíc z celé vesnice na nerijské víly, tak to byla určitě Elyon.
Už když byla malá, tak vždy tahala maminku za sukni a mumlala:
„Mami,mami, pojď se mnou za vílami“
A tak se už jako malá seznámila s nerijskými vílami a ty jí vždy vykládaly příběhy o elfech, tak jako tatínek, a slíbili jí, že ji někdy vezmou s sebou do Nerija.
Ale to jí maminka a tatínek vždy zakazovali, že je na to ještě moc malá, a tak se ještě nedočkala. Ale teď, když tady nerijské víly zase byla se jí naskytla příležitost.A proto neváhala a šla jí využít.

Fanny seděla opodál u stolu s Pinklovými, což byla taková malá zatichlá rodinka s dvěma dětmi,ale teď se zdáli být hodně odvázání. To dělá to víno, pomyslela si Fanny.
„Ach jo,“promluvila na paní Pinklovou,
„vidíš to ,Ann?Moje dcera se zase baví s tou vílou.Od té doby, co je poznala, nebásní o ničem jiném než o vílách,elfech a létání.“
„Možná to bude i tím , že Terry je posel mezi námi a nerijci a vypráví Elyon pořád jejich příběhy.“pokračovala Fanny
„Ale vždyť je to krásné, když má svůj sen a ví, co chce.“odpověděla Ann.
„Máš pravdu, jsem ráda, že ji mám“zasnila se Fanny
„A kde máš vůbec Terryho?“zeptal se pan Pinkl.
„Od středy je v lesní říši a má se vrátit v sobotu.“
„Takže zítra?“podotkl pan Pinkl,“tak to si hned zajdeme na jedno“
„Abych ti spíš já nevlepila jeden pohlavek“obořila se na pana Pinkla paní Pinklová.
Mezitím si Fanny všimla,že Elyon má svým svěžím krokem namířeno přímo k ní a ve tváři měla až příliš rozjařený pohled.
„Ahoj Elyon!“pozdravila paní Pinklovou mladou dívku, která si k nim přisedala.
„Jak vidím,dobře se bavíš a podle pohledu v tvých očích po mě něco budeš chtít.“ začala Fanny upřímně.
Elyon se pousmála.
„Asi máš pravdu.“ podotkla a uličnicky se usmála.Doufala, že to ,na to se chce právě zeptat, jí výjde.připadala si jako by to byla nejdůležitější otázka za její mladičký život.
Dlouhý pramen vlasů, který jí spadl do tváře si dala za ucho, zhluboka se nadechla a spustila:
„Mami, právě jsem se bavila s jednou vílou,“ začala Elyon a pečlivě sledovala matčin výraz, zatím nevypadal nějak pohoršeně.
„Bavili jsme se o tom, jak mi jednou slíbily, že mě vezmou s sebou podívat se do lesní říše,jak žijí elfové.A když jsem byla malá,tak jsi mi to nedovolila.Od včerejška je mi už šestnáct let a už jsem velká.A napadlo mě, že teď by si mě tam mohla pustit, aspoň na jeden den-podívat se.Víly mi navrhly, že mě vezmou s sebou.Mami prosím, víš že je to můj sen.“dopověděla Elyon a čekala jak matka zareaguje.
„Elyon,“podívala se Fanny do hlubokých očí své dcery.
„Víš, jak tě mám ráda,“
„Ne, mami to mi nemůžeš udělat, nechtěla jsi mě tam pustit celá léta, mami ne.“zazoufala Elyon, která už nedoufala, protože slovy ´mám tě ráda´ začínal každý proslov, ve kterém jí matka něco zakazovala.
„A proto by sis měla jít rychle sbalit svoje věci, ať na tebe nerijsanky nemusí dlouho čekat.Otec se zítra vrací z lesní říše.Přijedete spolu.Už jsi velká, mé dítě.“pohladila Elyon po tváři.
Dívka chytla matčinu ruku.
„To je ten nejkrásnější dárek, jaký jsem mohla dostat.“políbila matčinu ruku a její oči se rozzářili štěstím.
„Mám tě ráda,mami.Jdu to říct Cherry a Melindě.“Vzápětí se rozběhla za kamarádkami.
„Vidíš, jak ses správně rozhodla.Pořád si jí to nechtěla dovolit.To jí jen prospěje podívat se do světa.A navíc tam bude s Terrym“ odvětila Ann.Ale to jí nemusela říkat, věděla že bylo na čase, aby její dcera poznala i jiné bytosti a jiný svět.Na pořád by v Údolí tvrdnout nemohla.

Elyon si připadala jako nejšťastnější skřítka v celém Údolí (a že to nebyla žádná malá vesnička), když šla domů, aby si sbalila své věci. Bylo teprve osm hodin a protože bylo léto, tak venku ještě svítilo světlo.
A navíc,když si uvědomila, že poletí, cítila se jako v sedmém nebi.
Když byla ještě malá , tak s ní nerijské víly létaly.Sice jen malinko a na chvilku,ale i to Elyon stačilo,aby si nepřála nic jiného než umět létat.
Vešla do malého skřítčího příbytku.Na zemi se ještě povalovaly její pohozené kusy oblečení, které rozhazovala všude kolem,když nevěděla, co si mám na oslavu obléct.
Vešla do svého malého pokoje. Popadla nejpotřebnější oblečení, stužky do vlasů a oblíbený přívěšek.Pak zamířila do malé kuchyňky a ze spíže si vzala čerstvé koláče, jahodovou šťávu a do vše sbalila do kožené brašny, kterou přetáhla přes hlavu.
Venku už na ni čekaly víly.Ale jen tři.Vedle nich stála její matka a něco držela v rukou a stály tam také její dvě kamarádky.
„Kde máte poslední vílu?“ zeptala se Elyon podzimní víly.
„Kdo ví, kde ji Jordy odtáhl.“opáčila Femini a všichni se rozesmály.
„Za chvíly příjde, jen jí trochu trvá odpoutat se od dobré společnosti.“opravila se.
Ale to už se letní víla vypotácela z dvířek Jordyho chaloupky. A bylo vidět,že je v dobré náladě.
„Abych se začala loučit“ napadlo Elyon a objala své dvě kamarádky
„Ať se ti tam líbí“ řekla jedna z nich.
„Tady, na“podala Fanny Elyon zavařeninu,“to máš s sebou na cestu, ať nemáš hlad.“
„Neboj mami,“
„Máš všechno?“
„Ano, mami.Nebuď pořád tak starostlivá.Budu pryč jen jeden den.“obrátila Elyon oči v sloup.
„Tak můžeme vyrazit?Škyt.“zeptala se letní víla.
„Jasně, připravte se!Jde se do vzduchu!“ vykřikla zimní víla
„Doma na nás čekají,“podotkla podzimní víla na stranu Fanny, „škoda jen, že tu nemůžeme být déle.“Ale toto Elyon vůbec nevadilo.
„Elyon, ty poletíš se mnou.Vlez mi na záda!“
„Jak poroučíš.“souhlasila Elyon se smíchem na rtech a chytila se Feminy, tak aby nezavadila o její jemná, byť obrovská křídla, která se nádherně třpytili ve svitu usínajícího Slunce.
Ten krásný okamžik, kdy se vznesly do vzduchu si bude pamatovat snad celý život.Něco tak nádherného Elyon prožívala zatím jen ve snech.Ten pocit ,kdy se odpoutala od země a zároveň od všech pozemských každodenních starostí, byl nenahraditelný.
Na svoji matku a dvě kamarádky se nyní dívala z výšky.Připadaly jí strašně malinké, jak se na ni tak zdola dívaly a mávaly jí.
Nyní si připadala jako někdo jiný,že umí něco navíc, umí se odlehčit a povznést, sice jen na chvíli, ale byl to přenádherný pocit.
Dvě víly letěly ve předu a dvě vzadu.Feminy a Elyon letěly vepředu, napravo od letní víly Ninive.
Lehký vánek se díky rychlosti, kterou víly nabraly stal větrem a Elyon si rozpustila své nádhernédlouhé vlasy,aby jí mohly vát, tak ,jako si to vždy představovala.
Ještě stále letěly nad Údolím.Měli výhled na všechny ty malinkaté domečky, z nichž se některé schovávaly pod houbami, jiné pod mechem, pod velkým kamene nebo ve vysouké trávě.Taprve teď mohla Elyon vidět jak je Údolí doopravdy veliké.
Po cestě je doprovázelo hejno motýlů.Mohlo jich být tak sto.Elyon je zkoušela spočítat,ale vždy jí nějaký uletěl.
Motýli nabrali stejný směr jako vílí výprava a při cestě jim dělali příjemnou společnost.
Poletávali sem a tak a ne jeden se Elyon usadil na rameno a kousek cesty letěl s ní, aby předehnal ostatní motýly a mohl být první.
Po deseti minutách už se ocitli za hranicemi Údolí a mířili si to k jiné Kemajské vesničce.
„Jak dlouho poletíme?“
„Asi půl hodiny, je to kousek“odvětila Feminy
Letěli nad údolími, nad řekami, nad vesničkami,nad poli, nad loukami,nad horami. V nekonečném větru, na nekončící obloze mezi nekončícími oblaky.
Během letu střídali výšku,takže buď letěly nahoře mezi bílími obláčky nebo dole tak nízko, že Elyon viděla do oken některým domků.
Za chvíli se na obzoru objevil tmavozelený pruh.
Elyon tomu nemohla uvěřit.Konečně.Dnes.Uvidí lesní říši.A její obyvatele-elfy. Nejraději by byla, kdyby jí narostla křídla a ona se mohla nadsvětělnou rychlostí rozletět okamžitě do říše stromů, rychleji než ostatní víly.
Už ani těch pár minut nemohla vydržet.
„Au, neštípej mě.“obořila se na ni Feminy.
„Promiň.Strašně se ti omlouvám.“odprosila se Elyon.
V tom úžasu si ani neuvědomila,že jak byla napjatá,štípla Feminy do ramene.
„To je v pořádku“pousmála se.
Přibližovali se stále blíž a blíž, na obzoru už šli vidět obrysy některých stromů.Vypadaly tmavě a mohutně jako všechny ostatní stromy,ale nijak zvláštně. Nic víc zatím Elyon neuměla rozeznat.
Asi toho čekala víc, než obyčejné stromy.Ale kdo ví, jak říše vypadá zevnitř.
„Toto je lesní říše-Nerijo“poznamenala Feminy, když se přiblížili ke stromům.
A to je všechno?pomyslela si Elyon.Jen pár starých seschlých stromů?A kde jsou elfové? Jsou hlouběji v lesích?
Proud jejích myšlenek zastavila až chvíle- spíše záblesk - ,když se přesně před jejíma očima, přesně před začátkem lesa zčista jasna objevila kruhová duhová brána, do které vletěli.

2.NERIO
Úžas, který Elyon pocítila při průletu duhovou bránou,která se za nimi hned zavřela, byl nepopsatelný.
Naskytl se jí pohled na lesní říši-opravdovou.Teď už věděla, že stromy venku sloužily jen jako maskování.
Feminy se s ní zastavila, aby si mohla vše prohlédnout.nacházeli se zhruba ve výšce korun stromů, tak mohla na všechno krásně vidět.
Stromy byly obrovské.Nikdy by si nemyslela že obyčejný strom může být tak veliký.Mohla jich být tak rovná stovka, pomyslela si Elyon.
Měli obrovské mohutné kmeny.Jeden takový kmen mohlo obejmout patnáct skřítků, kdyby se chytili za ruce.Šahaly do výšky asi sta skřítčích stop.A okolo kmenů se točily spirálovité schůdky, které končily v korunách stromů.
Koruny byly ještě nádhernější než samotné kmeny. Jedna koruna byla obrovská jako jeden velikánský palác.Jemné šustění listí bylo slyšet až k Elyon a jakoby zpívalo magickou melodii - ukolébavku na dobrou noc pro zlobivé děti,které nechtěly usnout.A každé koruně bydlela jedna elfská rodina, jak jí říkal otec,ale to by ta rodina musela mít nejmíň dvacet členů!
Na to, co se nacházelo uvnitř korun stromů Elyon neviděla.
Stromy byly mezi sebou propojeny lanovými můstky, které byly napjaty od jedné koruny k druhé.Někdy se nacházeli i na nižší úrovni, mezi kmeny.
Z výšky Elyon viděla, že opodál v zelené trávě zurčel potůček, který lemoval celou říši,tedy aspoň si to myslela, jelikož celou říši zdaleka nespatřila.potůček putoval od jednoho stromu k tak ,aby si každý mohl co nejblíže zajít pro vodu.Dole mezi třemi největšími stromy se nacházel…, něco jako náves.Místo kde se všichni mohli scházet.Hrálo si tam pár elfským dětí,ale blíž na ně Elyon neviděla. Mezi stromy také poletovalo pár elfů,ale na to aby si je prohlédla byli moc daleko.
„Tak co? Chceš si Nerio prohlédnout zblízka?“ vybídla ji Feminy.
„Že se ptáš! Jasně že chci.“odpověděla skřítka.
„Mám ještě chvíli čas, tak to tady s tebou krátce proletím.“
Elyon přikývla.Ale nechtěla jen krátkou prohlídku.
Už se začínalo stmívat a to bylo znakem pro světlušky, aby splnili svůj každodenní úkol.Z chvíli se rozletěli mezi stromy a svým světlem ozařovali okolí. Vytvořili překrásnou světelnou síť, na různých místech se zformovali do různých obrazců.
Když se s Feminy rozletěli napříč lesní říší napravo od ní světlušky vytvořili obrazec motýla.Elyon si ho málem spletla se skutečným motýlem.Některé světlušky jen poletovali volně vzduchem.Sem tam se Elyon nějaká mihla před očima nebo usadila ve vlasech,takže to vypadalo jakoby Elyon měla svítící vlasy.
Vznášely se v úrovni korun stromů, takže Elyon mohla nahlédnout na to , co se děje vevnitř. Mezi největšími větvemi se nacházelo jedno veliké obydlí, kde se nacházelo několik elfů.hráli si společně, četli si, zkoušeli kouzla nebo si jen tak povídali.Stačila zahlédnout že každý elf měl jinak velké a jinak barevné křídla.
Světlušky jim svítili na cestu, i když bylo venku ještě světlo, sice slabé ,ale pořád tolik aby Elyon mohla obdivovat krásy Neria.
„Kam vůbec letíme?“zeptala se po chvíli.
„Zaletím s tebou za tvým otcem a pak budu muset jít.“
„A kde je můj otec?“
„Uvidíš “mrkla na ni Feminy a uličnicky se zasmála.
Zanedlouho se to dozvěděla.
„Toto je největší palác v Neriu.Nese jméno Laitis. Tam je tvůj otec.“prozradila jí Feminy, když se octli před nádhernou oslňující stavbou, která s nacházela na kamenné skále mezi dvěma s mnoha obrovitých stromů.
„V tomto paláci bydlí orin“
„Kdo že?“ zeptala se znova Elyon, když se dívala na přenádhernou stavbu s tolika věžemi a věžičkami, že je ani nezkoušela spočítat.Věžičky se točily do spirál a ta největší uprostřed paláce měla na svém vrcholku kouli, na kterou ale nešlo tak dobře vidět, takže Elyon nemohla říct co na ni bylo vyobrazeno, jelikož spatřila obrysy nějakého symbolu.Věžičky se nacházeli buď na pravém nebo levém křídle paláce.a mezi oběma křídly se nacházela vysoká půlkruhová brána, na kterou vedl podlouhlý most.Kolem hlavní brány se tyčily dvě monumentální sochy elfů.Konečně si je Elyon mohla prohlédnout.Měli malá křídla, menší než víly.Ruce měli složené k sobě a hlavy vzhlíželi vzhůru.A to co Elyon zajímalo nejvíce, tak skutečně bylo.
Měli špičaté uši.
když Elyon poprvé od otce slyšela že elfové mají jiné uši než ostatní bytosti, které dosud znala, nic ji nezajímalo více.Později poznala víly a viděla je v celé své kráse i se špičatýma ušima, ale ty se od elfích prý trochu lišily.Proto chtěla poznat i elfy.navíc rozdíl mezi elfy a vílami se nenacházel pouze v uších,ale především v srdci,jak říkal její otec.Nechápala jak to může být možné,že někdo by vypadal jinak než oni- skřítkové.
Maminka se vždy bála, že až Elyon spatří elfská uši ,taky je bude chtít mít a vyhrožovala jí, že potom budou věšet prádlo na její uši a tak bude muset chodit po celé vesničce.
Bála se správně.
Vždy chtěla být něčím výjimečná a elfské uši byly tím správným poutadlem.Už si představovala jak nosí vlasy stažené do ohonu, jen proto,aby šli její uši vidět.Ale to asi není jen tak, pomyslela si.To bych se musela narodit jako elfka.Ale ani být skřítkou není špatné.
Za elfy se vlnily do obou stran bílé dlouhé hradby.Mohly být vysoké, asi 6 stop.To, co skrývaly jí zatím zůstalo utajeno.ale ne na dlouhou chvíli.
Celý palác měl čistý a svěží vzhled.Vypadal jako postavený z toho nejčistšího alabastru a zářil ve světle poletujích světlušek, takže vypadal ještě kouzelněji.
„Orin je nejvýše postavený elf v naší říši,který nám vládne.“ vytrhla ji Feminy ze zamyšlení.
„Tvůj otec je v jeho paláci.Má tam svůj pokoj.V naší říši hraje významnou roli. Je poslem mezi námi a vámi, to je velmi důležité postavení.Bez něj bychom s vámi nemohli být v kontaktu, vzájemně pořádat setkání a oslavy a pomáhat si.“
V tento moment byla Elyon na svého otce pyšná.
Vletěli do paláce do vysoké místnosti, kde na ně u vchodu čekal Elyonin otec.Elyon se krátce rozloučila s vílou podzimu a domluvila se s ní na dalším setkání.Uvidí se zítra.
„Rád tě vidím, dceruško.“ přivítal ji Terry, když se rozloučila s vílou.
„Já tebe taky!“vrhla se rozzářená Elyon svému otci do otevřené náruče a políbila ho na tvář.
„Copak jste probíraly s Feminy?“
„Ale holčičí věci, tomu by si nerozuměl“zašklebila se a v jejích modrých očích se zajiskřilo.
„Jak jsi věděl, že tady máš na mě čekat?“
„Ale, jedna víla se tady stavila dřív a všechno mi pověděla.A taky mi došlo, že už bylo na čase, aby tě maminka pustila.Navíc jsi měla narozeniny a takový výlet je tím správným dárkem.A když už jsme u dárků,“podíval se na ni tajemným pohledem, přičemž si sesunul brýlky níž na nos, aby jí viděl zpříma do očí, „ pojď se mnou.“
Oblečený ve slušivých šatech, které si skřítkové oblékají jen ke zvláštním příležitostem, jako třeba na oslavy - což bylo v jejich případě každý týden – jí nastavil rámě a Elyon ho s radostí přijala
„Něco ti ukážu.“
vydali se směrem napravo přes vstupní síň s vysokým stropem,který šahal skoro až do nebe a po stranách byl oz zdola až nahoru pokreslen elfskými znaky, kterým Elyon nerozuměla.Pomalu se blížili přes dlouhou síň k jejímu konci, kde se stejně jako na druhé straně nacházeli lomené alabastrové dveře.
„Toto je boční brána..,“ napřáhl ruku, „.. když jí projdeme..,“ vzal za kliku „..tak se dosteneme..“
Ale víc říkat nemusel, protože Elyon to spatřila sama, když Terry otevřel křídlové dveře.
„… do zahrad Orina.“dopověděl.
Zahrady se rozprostíraly na veliké ploše kterou lemovali malé kopečky.Mezi nimi vedla pískovitá cestička a nedalo se odhadnout až jak daleko, jelikož výhledu na cestičku bránily stromy, keře a květiny, které rostly do uměrné výšky ke skřítčímu nebo elfímu tělu. Nebyli jako ty stromy mimo palác-obrovské a mohutné.
Zeleň na levé straně byla ale něčím neobvyklá. Namísto, aby všechny stromy a keře byli přirozeně zelené a obrostlé listím jak se na létní stromy sluší , na zeleni na levé straně nebyl list ani jeden.Tedy aspoň ne pořádný.
Stromy a keře byly obsypány květy.Květy různých barev.Od bílé přes světloulinkou růžovou a červenou do žluté.Vpadalo to,jakoby na druhé straně vedla úplně jiná roční doba.Některé kvítky ze stromů odvanul vítr, a ty se pak vznášely na jeho křídlech.Na jiných stromech už z větviček koukaly pupínky, a některé už se rozvinuly do malého vějířovitého lístku.
Obě tyto zahrady dělila právě cesta uprostřed.
A Elyon na to vytřeštěně koukala.Už se chtěla zeptat otce, co to vlastně vidí, ale on byl rychlejší:
„Toto jsou zahrady Orinovi.Jsou zvláštní tím, že na každé z jejich čtyřech částí je jiné roční období.Nyní jsme na jižní straně a tady vládne jaro“ukázal nalevo, „a tady léto“ kývnul k pravé straně, kde se nacházela letní zeleň.
„To je nádhera,“vyplynulo z Elyoniných růžových úst.Načervenalé slunce uchylující se ke spánku na načechraných červáncích dávalo celému panorama romantický nádech.O to krásnější jí zahrady připadaly, když se před očima přehnal závoj světlušek, které přiletěli přes hradby Laktosu.
„A to chceš říct, že na severní straně je potom podzim a zima?“
„Přesně tak.“odpověděl klidně.Ale to už nebyla klidná Elyon.Všechno si to přála vidět.Jsou tu všechny roční období najednou!pomyslela si. To si nesmím nechat ujít.
Touha po objevování, která se v ní objevila byla žíznivá a neukojitelná.
„Neboj, všechno ti ukážu.“slíbil jí.“ Je ještě plno kouzel a záludností,které Nerio skrývá.Ani já je všechny neznám.“
„Ale kvůli zahrad a jejich kouzlu tady nejsme.“dodal a vykročil s ní levým směrem.Do jara.