Dofio - začátek nevšedního života.

Anotace: Tak jsem teď dokončil první část Dofiova života, avšak si říkám, že to není zrovna kvalita. Každopádně to tak bylo i v minulém příběhu a tak jsme se rozhodl to zkusit a vložit sem. Příjemné čtení. ;)

Do uličky někdo vešel. V rohu tvořeném odpadovými bednami a zdí domu se pohl stín. Byl tichý amrštný, na první pohled nevyditelný. Byl to zloděj, po nocích si vyhlížel pocestné, kteří do města přicestovali a lezli, kam by chodit neměli. Zadíval se tím směrem, kde se pohyboval ten druhý...ten druhý, který přišel a neohroženě se procházel. Prohlédl si ho pozorněji... Byl to nějaký chlapec, ruce v kapsách, ulepené rozcuchané vlasy a uličnický výraz na tváři. Zvláštní bylo, jak se pohyboval... nejen, že to tam znal, dokonce snad i viděl, kudy jde... vždyť byla noc! Ten provázek vidět nemohl !

"Konečně se mohu zase projít... achjo...doma je taková nuda. Aspoň nemusím zase uklízet z lodi zbytky ryb. Příjemný chládek... tohle je krásná noc. A jejda, co tu dělá ten provaz? Hmm... asi zase něco vyhazovali odvedle...", řekl si chlapec v duchu a vycházkovou chůzí pokračoval uličkou. Nevěděl proč se mu líbila, ale vždy se sem rád vracel. Byla tu přjemná vůně a vůbec, stín a chládek, což mu bylo příjemné. Skoro každý týden tudy chodil po nocích a odpočíval na některém z rohů. Dneska se však mělo něco stát, mělo se stát něco, na co nikdy nezapomene ani on, ani Stín. Chvíli pokračoval v cestě, když se najednou zarazil. Opřel se o stěnu a těžce dýchal, po chvíli se svalil na zem a zaskučel bolestí.

"Au...to bolí! Dost! Dost!"....setmělo se...setmělo se tak, že to oslepilo i tmu samotnou... otevřel jsem oči a rozhlédl se okolo. Vše bylo najednou trochu větší, zdálo se mi. "Divné, ten dům je opravdu větší. Hmm a kdo je to tam?", tak zněly myšlenky tvora, který nyní vstal ze země. Popošel jsem vpřed... "a hle! Další zvláštnost..co se to děje? Mám malé nohy... nebo se mi to zdá? A mám snad delší ruce? A vůbec, mám žízeň.", pokračoval ve své cestě a lapka ve stínu znejistěl... to co zahlédl bylo nemožné... muselo se mi to přeci zdát. Toho chlapce...toho chlapce pohltily plameny... zelenkavé a modré, celého ho pohltily a pak uhasly. Jenže na tom místě pak už nebyl on, bylo tam něco jinéh, něco, co se teď blíží. Mám utéct? Mám zůstat? Teba o mě neví. Jo, určitě o mě neví. Zůstanu tu a budu se dívat.

Protáhal jsem se a ucítil jsem silný závan větru a jakoby mnou něco trhlo. Také jsem ucítil, že mám něco na zádech. Hmátl jsem tedy a málem to semnou praštilo. Něco mi trčelo ze zad... něco velkého tam bylo a já nevěděl co. Ve strachu jsem napnul svaly a najednou jsem ucítil další závan a pohyb na zádech. Zavrtěl jsem pak hlavou a šel za svým cílem. Měl jsem hlad a žízeň a tam bylo něco, co mě mohlo nasytit. Nevěděl jsem co to je, ale cítil jsem, že je to pro mě. Najednou, když jsem byl již snad dva metry od cíle, jakoby se mě zmocnila nějaká síla, to, co jsem měl na zádech se začalo rychle pohybovat a já se vznesl do vzduchu a vpřed. Mé ruce se sami od sebe natáhle vpřed a uchopily něco teplého, něco co se třáslo. Uslyšel jsem nějaký vzdálený zvuk... snad řev či křik o pomoc? Nevím, ale věděl jsem jedno, mám tu jídlo. Sehnul jsem se a zakousl se do měkkého a teplého. Bylo to jako látka napuštěná vodou... poštělo to hodně sladké a chutné tekutiny, přesně to, co jsme chtěl. Skoro jsem až nestíhal polikat...bylo toho tolik. Bylo to úžasné opojení a dodávalo mi to sílu. Najednou se okolo mne rozsvítilo, jakoby něco hořelo a zase mne popadla ta strašná, bolestivá křeč... taková bolest... spadl jsem na zem a neschopen pohybu tam chvíli ležel, než jsem mohl zase vstát.

Pokračování příště.