Gamchetu: Oheň a zkáza (díl 4.)

Anotace: další dva druihové ze sedmice

Mladá, sotva dvacetiletá, černovláska utíkala poničenými, liduprázdnými, ulicemi a v patách přitom měla dva přisluhovače. Pokoušela se jim utéct, ale i když měli na sobě černou železnou zbroj, dokázali s ní držet krok a dokonce jí i doháněli.
Plná zoufalství pak doufala, že se jim ztratí v jedné ze zapadlých uliček, ale místo toho, aby nalezla záchranu se dostala do pasti, když jí cestu zahradil plot. Celá vysílená marně hledala v pletivu nějakou díru, leč plot byl neporušený, nedávno postavený. Když pak spatřila oba své pronásledovatele, věděla, že už jim neunikne.
Přišluhovači kráčeli volným krokem, neboť neměli kam spěchat. Jejich jednotka měla za úkol pochytat všechny přeživší a tento úkol právě plnili, takže jim to nelidští velitelé nemohli vyčítat. A těm také bylo jedno, v jakém stavu jim zajatce předají. Jestli zbité, zneuctěné, pro ně bylo pouze důležité, aby byli naživu. A tihle dva rozhodně nechtěli nebohou černovlásku zbít. Potom jejich chlípná mysl netoužila. Jejich oči totiž už během honičky hltaly křivky jejího těla a teď jej měli na dosah.
"Nejdřív jí podržíš ty mě," řekl ten větší z nich.
"Proč jí mám mít jako druhý?"
"To já si všiml, že byla schovaná v tom proskleném stroji."
Druhý přisluhovač se na chvíli zamyslel, zda by se nemohl svého společníka zbavit, ale nakonec usoudil, že by to přineslo více potíží, než užitku a dodal: "Tak dobře. Jseš první."
Když pak oba strhávali oblečení z nebohé černovlásky, rozezněl se uličkou mužský hlas. "Nechte jí být!!" Mužský hlas přitom zněl tak měkce, něžně a měl podivný, jim neznámý, přízvuk.
Oba přisluhovači na chvíli nechali dívku být a rozhlíželi se po okolí uličky, ale nikoho neviděli. Pouze z jednoho okna k nim dolehl rozhovor mezi oním mužským hlasem a ženou.
"Tak vrať mi ty kalhoty. Notak, už musím jít!"
"Ne, ještě tu zůstaň a miluj se se mnou. Naposledy."
"Nejde to, mám práci."
"Tak ti ty kalhoty nedám."
"Jak chceš," ukončil muž rozhovor a potom vyskočil oknem z druhého patra. Než dopadl, vystřelil z náramku na pravém předloktí hák, který se omotal o zábradlí požárního schodiště a zastavil jeho pád těsně nad zemí.
Oboum přisluhovačům bylo jasné, kdo před nimi stojí, neboť muž k nim stál pravým bokem a jeho tetování ve tvaru škorpiona nešlo přehlédnout. Druiha měl na sobě slušivou černou košili bez rukávů, na pravém předloktí zlatý náramek, ve kterém byl řetěz k jeho vystřelovacímu háku, zakončený třemi břity.
Nejvíc na něm ale bylo zvláštní, že od pasu dolů byl zcela nahý a jeho potetované mužství upoutalo nejen oba přisluhovače, ale i napůl svlečenou černovlásku.
"Tak nebudem to protahovat," promluvil druiha a v uličce se znovu rozlehl jeho hlas s tak zvláštním přízvukem.
Přisluhovači tasili současně meče a pomalým, ostražitým krokem vyrazily ke Škorpionovi. Ten však jen pravou ruku natáhl k jednomu z nich a jeho hák vyletěl vpřed. Ve vteřině se omotal okolo krku prvního nešťastníka, aby mohl poté druiha přitáhnout hák zpět a oddělit hlavu od těla. Druhý přisluhovač smrtí svého společníka vyrazil s bojovým řevem vpřed, ale jeho útok mečem byl sražen stranou a kopanec do nohou ho donutil pokleknout. Pak mu Škorpion speciálním chvatem zlomil vaz.
Když bylo po boji, zadíval se druiha na okno z něhož vyskočil a zavolal: "Tak dostanu zpátky ty kalhoty?" Odpovědi se nedočkal. Jen hedvábné kalhoty vyletěly z okna, přímo jemu do rukou. Potom, co si je oblékl, vyrazil k černovlásce. Pomohl jí vstát a řekl: "Jsi v pořádku?"
"Jo," vysoukala ze sebe dívka, stále v šoku z toho, co se tu před chvílí událo.
Škorpion se již chystal jít pryč, když uslyšel: "Néé, prosím. Neubližujte mi," hlas mu byl tak povědomý a přemýšlel, zda to nemůže být jeden z jeho přátel, ale pak si uvědomil, že Kobra, který měl tolik podobný hlas, ani jiný z jeho přátel by neprosil o milost. Zadíval se tedy skrze plot, v naději, že něco zahlédne. NiKoho však nespatřil, pouze zazněl znovu ten prosebný hlas: "Slitování. Já vám přeci nic neudělal. Tohle je jeden velký omyl."
Škorpion vyskočil na plot a během několika vteřin jej přelezl, potom se vydal po zvuku vyděšeného hlasu.
Nakoukl za nejbližší roh a uviděl nižšího démona, jak stojí nad ležícím druihou menšího vzrůstu, který se celý klepal strachy a se slzami na tváři prosil o život, což však démonovo černé srdce ani trochu nemohlo obměkčit.
"Je na čase ukončit tvé trápení druiho," řekl démon svým, uši drásajícím, hlasem.
"Slituj se," prosil naposledy ležící druiha, ale démon k němu jen napřáhl ruku, chytil ho za koženou vestu a vytáhl do vzduchu. To bylo to poslední, co udělal, neboť jeho zdánlivě snadná kořist vytáhla z pouzdra na zádech pravou rukou zahnutý, třiceticentimetrový, nůž a vrazil ho stvůře do břicha. Otočil s ním v ráně a démon jej pustil na zem. Pak dopadl na kolena a druiha před ním vytáhl druhý nůž. Překřížil je u tlustého krku a pohybem obou rukou oddělil sudovitou hlavu od svalnatého těla.
Škorpion přišel k stošedesáticentimetrovému druihovi a kroutil hlavou: "Kdy už tě tyhle blbosti přestanou bavit?"
"Až potom, co potkám démona, který mi na ně takhle snadno neskočí."
"Jednou na to doplatíš."
"Možná, ale pokud budou démoni takhle chytří, tak to bude ještě dlouho trvat."
"To máš asi pravdu."