Mezi nebem a peklem

Anotace: Diskriminace Elfů. Mám psát další díly?

"Čau. Těžkej den?"
"Ani nevíš jak." chabě se pousmála Liriel a sesula se na židli vedle Diwela. Popostrčil k ní svou sklenici.
"To tak." ušklíbla se. "Voda, to už znám. Jedině tak vodka." prohlásila.
"No, hlavně v tom nemáčej svůj planoucí meč jako posledně, andílku, tenkrát jsi podpálila hospodu." dusil se smíchy Diwel.
Liriel byla opravdu anděl, zatímco Diwel byl zase pravý a nefalšovaný ďábel. Rozuměli si, ale občas si provedli nějaký veselý naschvál. Měli to přece v popisu práce, no ne?
"Když jsi vypil tu svěcenou vodu, nebylo ti do smíchu." připomněla Liriel Diwelovi jeden ze svých nejlepších kousků.
"A pak že andělé jsou dobří." zamumlal si ďábel víceméně pro sebe.
"Cože jsi to řekl?!" Liriel pozvedla svůj planoucí meč.
"Měla by sis ho vyčistit." poznamenal Diwel.
"Tak mi přines hadr, co nemůže shořet."
"Hadr nebudeš potřebovat. Můj meč se o to postará."
Za chvíli už bojovali před hospodou.
"To není fér!" snažila se Liriel přeřvat cinkot mečů a tak tak se vyhnula plameni z vlastní zbraně.
"Proč jako?" nechápal Diwel.
"Já jsem měla daleko horší den!" namítla Liriel.
"Jo, jo. Blbej zaměstnavatel." neodpustil si ďábel neuvěřitelně hnusnou připomínku na adresu Boha.
"Ty jsi takovej..." Liriel se zarazila. Přece nemůže říkat sprostý slova.
"...milej jsi chtěla říct." využil Diwel nedokončené věty a přímo andělsky se usmál."
"Ne. Kdybys byl chytřejší, mohl bys to zjistit podle toho, že to začíná na K a končí na N." Liriel se prudce nadechla. Už nemohla, ale před Diwelem to nemohla dát najevo, posmíval by se jí ještě pár století.
"Snad na Ý, ne?" rádoby nechápavě zvedl obočí. "Jako krásný."
Liriel se na něj zkoumavě zahleděla a pak se rozesmála.

To si takhle jde elfka po ulici. Ennis O'Reilly. Najednou se jí těsně vedle nohy zabodne meč, ještě k tomu planoucí, a podpálí jí boty. Očekávala, že ji alespoň někdo pomůže, ale ne. Ti dva se jen chlámali jako blbci. Zadupala, a tak celkem obstojně uhasila větší část požáru. Pomyslela si něco nelichotivého o služebnících Boha a Satana. Něco ve smyslu, že jsou to cvoci a ještě k tomu nemožní.
Otočila se k odchodu, jenže Diwel na ni vylil alespoň půl sklenice vodky. Normálně by možná byla ráda....možná, ale teď jí znovu chytla bota a na tom nic směšného nebylo. Vyzula si bleskurychle tu planoucí botu a mrštila ji po Liriel, která se smíchy svíjela na zemi. Ennis se se slovy: „Máš milovat bližního svého.“ otočila a s neuvěřitelně vzteklým výrazem na tváři odkráčela. Nezapomněla poznamenat něco o diskriminaci elfů.

Sluníčko svítilo a nad obzorem se rýsovala duha. Zlatavé lístky stromů se snášely do průzračně čisté říčky, kde plavaly dvě labutě.
Najednou tenhle obraz ve stříbrném rámu spadl na zem a po několika okamžicích dopadla také Liriel.
„Tomu říkáš dům?“ vynadala Diwelovi. „Přistála jsem na střeše a jsem...v přízemí!“ stěžovala si.
„To je výtah.“ namítl ďábel.
„Tak mě vytáhni nahoru.“ ušklíbla se Lir.
Diwel mávl rukou a v díře ve stropě se objevil zbrusu nový dřevěný eskalátor.
„Tolik přepychu si ten hříšník nezaslouží!“ namítla Lir.
Diwel ten domek totiž stavěl kvůli jednomu človíčkovi, nebo co to bylo, který za něj chtěl zaplatit duší. „Ten domek zůstane nám, uzavřel jsem výhodnou smlouvu.“
„Jak výhodnou?“
„Ten dotyčný si prohlídne dům a rovnou poletí se mnou. Jaksi se tam neobjevilo slovní spojení deset let.“ zasmál se čert.
„To je od tebe tak neuvěřitelně hnusný....vymyslel jsi to báječně!!“ zatřepala Liriel křídly tak nadšeně, až se praštila hlavou do stropu.
Rohatý lichokopytník jí hodil klíče. Strefil andílka do hlavy a Lir se skácela k zemi. Ty klíče byly dva a každý měřil asi 8 palců.
Dřív než stihl odtáhnout Lir do skříně na kabáty, zazvonil u dveří zákazník. Diwel otevřel těžké polorozpadlé dveře a docela se lekl. Myslel si, že svého zákazníka uvidí poprvé a naposled, smlouvy vyřizovali poštou, ale jaké bylo ďáblovo překvapení, když zjistil, že svého zákazníka, pardon, zákaznici, zná.
Dlouhé kaštanově hnědé vlasy si Ennis nechala rozpuštěné a ladným pohybem ruky si neposedný pramen odhrnula z obličeje. Propichovala Diwela pohledem, taky kaštanově hnědým. Na sobě už však hnědou neměla, pokud nepočítáme nápadně ohořelé boty. Byla oblečená do fialových šatů z průsvitného materiálu. Zamrkala a zeptala se čerta, proč tak civí. Aniž by počkala na odpověď, nazvala ho rasistou a bez pozvání vkročila do polorozpadlého domu.
Děkovala komusi, ale Bohu těžko, že si vzala, jako vždycky, kožené rukavice. Diwel totiž kouzlil způsobem dům + prach zdarma. Líp to ani neuměl.
Ennis propichovala jehlovými podpatky chatrnou podlahu. Zvedla udiveně obočí, když spatřila Lir ležící v bezvědomí na zemi, ale neptala se na nic. Jen ji překročila.
Dům měl sklep, přízemí a tři patra. Vše v neobyčejně špinavém vydání. Diwel se činil. Najednou si uvědomil, že už mu svým neustálým vrčením slov rasista, diskriminace a blbec, leze pěkně na nervy. Neurvale ji chytil za zápěstí se slovy: „Tak poletíme.“
Začala cosi kecat. Ďábel to neposlouchal, byl zvyklý na prošení za odpuštění. Jenže ona neprosila, ona protestovala! Strčila mu pod nos kopii smlouvy a ukazovala na dodatek:
„V případě rasistických narážek nabývá platnosti dodatek č. 2.“ stálo tam.
Rohatý lichokopytník přejel očima dodatek 2: „Dům je elfky Ennis O'Reilly.“
Nevěřícně zíral na ten kus papíru a udělal si v hlavě poznámku: „Vždy číst dodatky, co jsou napsány malým písmem.“
Beze slova zíral na Ennis. Vážně ji neměl rád. Vytrhl jí kopii smlouvy z ruky, z čehož opět vyvodila, že je rasista, protože ji slušně nepožádal. Očima přejížděl po drobném písmu a několikrát si přečetl ty dva dodatky. Nadával si, že je blbec a nechal se nachytat.
Když vtom se z pekla snesla přímo do jeho hlavy spásná myšlenka.
„Ten dodatek říká, že dům je tvůj, což je. Ale o duši se tu nemluví, takže ta je moje.“ prohlásil vítězoslavně.
„Nikoliv.“ zarazila ho Ennis, elfka jedna mizerná, obrátila smlouvu a ukázala na dodatek k dodatku. Do této doby Diwel nevěděl, že to existuje, o dodatcích k dodatkům nikdy neslyšel. Každopádně se tam psalo, že Diwel nemá nárok na odškodnění, duše je soudně nevymahatelná a dům je navěky Ennisiny rodiny, navíc má záruční dobu pět let.
Takže ďábel měl naklusat i v případě, že by se ucpal záchod a Diwel by si musel hrát na instalatéra. A to dost často, jak znal Ennis.
Ta mu poručila, ať uklidí tu chcíplinu v hale (myslela tím Liriel) a utře všude prach. Naštěstí věděl, že nic takového dělat nemusí, popadl Lir a odletěl do pekla.

Liriel, ta překrásná nebeská bytost, otevřela oči. Teda, třeba takovému Diwelovi překrásná nepřišla. Byl už dlouho, avšak tajně, zamilován do jisté sukuby.
No nic, Lir otevřela oči a zděsila se. Při vstávání z postele rozvířila tolik prachu, že by pokryl rovnoměrnou vrstvou i Jupiter. Což je, bohužel, nebo možná naštěstí, neproveditelné.
Liriel si přivolala kbelík vody a hadr a dala se do úklidu.
Byla v Diwelově bytě v pekle, ale on zrovna doma nebyl. Nejspíš vyfasoval veřejné práce za tu zvoranou smlouvu. Jo, jo, jako obvykle.
Lir utírala neomezené množství prachu, docela zbytečná činnost. Nakonec to vyřešila originálně. Koštětem nametla prach do celkem prázdné místnosti a celou hromadu podpálila. Pak na oheň vylila tu špinavou vodu a tak jej uhasila. Byt byl jen mírně......bažinatý.

Diwel se vrátil do bytu. Čvacht, čvacht. Už jaksi tušil, že tu bude Lir uklízet, ale tohle? Našel ji v obýváku, jak ometá ze stropu pavučiny. Musela u toho létat, takže vířila prach, co tu zbyl po jejím zásahu. Zbylo ho tu dost.
„Hurá, konečně ses vrátil.“ pronesla Lir, aniž by se na něj otočila a vyhodila to něco, čím ometala pavučiny, z okna na ulici.
„Au!“ ozvalo se odtamtud. „Diwele, ty uklízíš? Zbláznil ses?“
Ďábel sebou trhnul, jako by ho někdo polil svěcenou vodou. To byl hlas jeho milované Dem! Vlastně se jmenovala Demether, ale s tak strašným jménem po podsvětí chodit nemohla.
Diwel zpražil Liriel naštvaným pohledem a jemně jí naznačil, aby vypadla.
„Ahoj, Dem!“ zavolal z okna. „Pojď dál, neuklízím!“ nezapomněl ji ubezpečit.
Když lichokopytník otevíral své lásce dveře, vyskočila opatrně Lir z okna.

„Ahoj.“ usmála se na Diwela svůdně sukuba. Vkročila do chodby jeho bytu a zatvářila se překvapeně.
„Ahoj, Dem.“ pokusil se usmát svůdně i on, jenže to tak docela nevyšlo.
„Neměl bys zavolat domácího? Máš tu úplný bazén.“ navrhla Dem.
„Vzala sis plavky?“ Ďábel sám nevěděl, jestli to myslí vážně nebo jako vtip. Hrozně rád by ji viděl v plavkách. Nebo i bez...
„Na bazéně jsem nebyla už pár století. Nevíš, kde bych je vzala?“
„Nevím, myslel jsem, že i na bazéně pracuješ.“
„V poslední době ne. Radši si hraju na úřednici.“ mrkla na Diwela Dem a proměnila se ze své démonické podoby do podoby lidské. Jako démonka se mu sice líbila víc, ale ani takhle nebyla k zahození. Těžko říct, zda zvolila ten kostýmek s mini minisukní schválně, k tomuto tématu se nedostali.

Lir vletěla do Diwelova bytu, jako kdyby jí za zadkem letěl kulový blesk a možná ještě rychleji.
„Co se děje?“ zeptal se překvapený a naštvaný ďábel.
„Nesmí mě tu vidět! Okamžitě mě schovej!“ šeptala naléhavě Liriel.
Diwel i Demether jako na povel vykoukli z okna a uviděli ho. Byl tam. Na ulici. Bůh.
„Co tu dopr..čic dělá?“ vyděsil se Diwel. Vždyť Bůh v pekle vážně neměl co dělat. No, on tu neměl co dělat ani anděl, ale to je jen takový drobný detail.
Bůh nahlédl tím vševědoucím otravným pohledem do okna a Liriel, přestože by ji teoreticky nemělo být vidět, skočila pod postel.
Uf, neviděl ji. Takový šéf může totiž pak člověku, teda andělu, nadělat v práci dost nepříjemností. A ještě víc, když je to váš soused.
„Jen tak mimochodem, jak to bude s tím domem? To ho chceš nechat té mrše?“ ozvalo se z pod postele a vteřinku nato odtamtud vykoukla Lirielina hlava.
„A co mám dělat?“
„Já bych ten dům radši podpálila.“ ozvala se Dem z obzvláště špinavého rohu místnosti. Věděla o té situaci víc, než by se mohlo zdát.
„Hnusnej nápad.....ale dobrej.“ kývla andělská bytost a vylezla. Její kdysi dávno bílé roucho získalo pobytem pod postelí načernalou barvu.
Diwel odkudsi vytáhl láhev nějakého alkoholu a sirky.
„To doufám nechceš použít!“ vykřikla Dem vyděšeně, ochranitelsky popadla láhev a na ex ji vypila.
Diwel s Lir jen sledovali, jak vyběhla na ulici ke svému autu a vytáhla odtud kanystr benzínu.
Sukuba vrazila Diwelovi do ruky kanystr a popřála jim hodně štěstí.
„Ty s námi nepůjdeš?“
„Viděla jsem Ennis nedávno. Teprv před.......no....asi 30 lety.“ hlesla Dem a nápadně rychle zmizela.

Teď se Liriel hodila ta černá barva na jejím oblečení. Plížili se s Diwelem nocí, on nesl benzín a ona sirky. Zastavili se u rozpadajícího se domku. Opatrně se rozhlédli a Lir škrtla sirkou o krabičku. Jenže dům to považoval za příliš hlasité a celý se rozpadl. Liriel rychle sfoukla plamínek, ale tím jen dokončila dílo zkázy.
Utíkali před padajícími prkny a nevšimli si, že Ennis to celé pozoruje z balkónu. Ta ovšem zase zapomněla, že to pozoruje z rozpadajícího se balkónu.
Prkno pod Ennisinýma nohama se utrhlo od zbytku stavby a dalo se do pohybu. Elfka se pokoušela udržovat rovnováhu.
„Naučila jsem se surfovat!“ volala. „Diwele? Kde jsi?“
Chtě nechtě, ďábel se své zákaznici musel zjevit.
„Co chceš?“ vybafl na ni z tmavého rohu místnosti. Nesmí se nechat nachytat. Žádné rasistické narážky....
„Bla, bla, bla....“ kecala ta otravná špicoušatá bytost. Diwel se přistihl, že usíná. Z její řeči pochytil jen to, že chce surfovací prkno.
Podškrábl unaveně jakýsi kus papíru. Že by smlouva? Nejspíš....
Vyčaroval prkno, celkem zachovalé + dvě kila prachu zdarma. Pak se přesunul do svého bytu a usnul. Co se stalo, to si uvědomil až po probuzení, kdy mu zavolala Ennis, že její duši opět nemá. Vlastně ho to ani nepřekvapilo, ale stejně to musel říct Lir.
Jenže nejdřív musel za Ennis, co si usmyslela moře. Tentokrát jí přičaroval nejen prach, ale i kraby, chaluhy a hodně medúz a rejnoků zdarma. Výhodné, že? Pokud byste měli podobné přání, neváhejte a volejte!

....

To si takhle surfuje Ennis na svém novém prkně ve svém novém moři ve svých nových dvoudílných plavkách a říká si: „To jsem na toho nemožnýho lichokopytníka vyzrála!“

A to si takhle sedí Diwel s Lir na obláčku a z nebe se snese první z milionů sněhových vloček...

„A má po zábavě..."