Gamchetu: Oheň a zkáza (díl 5.)

Anotace: trošku delší, trošku bojovnější, hold blíží se ukončení této kapitoly

Ulice metropole, po vzniku černé citadely, zely prázdnotou. Mnoho lidí zahynulo při panice nebo se zadusilo popelem, ale většinu z nich pochytali útočníci a ve velkých zástupech je přiváděli do pevnosti. Druihové samozřejmě nestáli stranou a postupně vlny démonických přisluhovačů, stejně jako jejich pánů, ničili jednu po druhé...
"Tak co bude? Už mě tu nebaví se krčit," promluvil ohromný bojovník, krčící se za autem uprostřed křižovatky, k příteli vedle sebe. Neustále přitom netrpělivě svíral rukojeť svého masivního válečného kladiva.
"Jen klid Bizone. Dočkáš se," uklidňoval ho již po několikáté muž v černém hábitu se starou brašnou, zavěšenou přes rameno.
"Mě už to tu nebaví. Pojďme je raději najít."
"Nebuď blázen. Tohle je přímá cesta k jejich pevnosti. Proč bychom je šli hledat, když oni půjdou přímo k nám."
"A seš si tím jistý? Třeba chodí jinudy."
Druiha v hábitu si povzdechl, vzhlédl k nebi, jako by tam vyčetl odpověď. Přitom mu tvář osvítilo slunce, jehož paprsky byli vtaženy do jeho černých očí, kde v temnotě zanikly. "Věř mi, za chvíli tudy už projde nějaká jejich skupina."
Uplynulo sotva deset minut, když Bizon zbystřil. "Už jsou tady. Cítím je, ten jejich puch a zkaženost nejde zaměnit."
Oba druihové pak vykoukli přes kapotu auta, za kterým se doposud skrývali, ale nikoho neviděli.
"Vlku?"
"Co je zase?!"
"Proč se na ně nemůžeme hned vrhnout?"
"Vždyť jsem ti to říkal nejméňe dvakrát. Rozmístil jsem tu po silnici pár hraček, co jsem kdysi našel, a teď bych je rád použil. Proč myslíš, že mám v ruce tohle," řekl Vlk a podržel Bizonovi před obličejem v dlani malý dálkový ovladač.
"Tak dobře. Počkám až si pohraješ, ale pak na ně půjdu!"
"O nic víc tě nežádám."
"Ale proč tu ještě nejsou? Cítím ten jejich zápach, jako kdyby stáli hned kousek ode mě, ale nikde je není vidět."
"Mě to je taky divný..."
Jak se tak spolu dva druihové bavili, stále se dívajíc přes kapotu auta, rozestavil se za jejich zády tucet přisluhovačů a dva nižší démoni, nejméně dvacet metrů od nich.
"Zemřete," řekl po chvíli jeden z démonů a Bizon zpozorněl: "Slyšels? Jakoby promluvil jeden z těch tupců."
Vlk se otočil a spatřil přisluhovače, démony a nejméně třista lidí, vyděšených a spoutaných k sobě řetězy. "Malá chyba v plánu," řekl a poplácal svalnaté rameno přítele, aby se i on otočil.
"To jsou ty tvoje nápady! Kdybychom je šli hledat, tohle by se nestalo," vztekal se Bizon.
"Tak dost!" zakřičel ohnivý démon, jehož tělo by tvořeno pouze z ohně, velící tomuto oddílu sběračů. "Zabijte je," zavelel.
Oba druihové si vyměnili ve vteřině pohled a současně se vrhli přes střechu auta, kde zalehli. Vlk potom stiskl tlačítko na dálkovém ovladači a na místě, kde ještě před chvílí stáli explodovala mina, která rozmetala tucet přisluhovačů, jenž se na ně vrhl. Další výbuchy se ozvaly hned na to a zdecimovaly řady útočníky.
Když dozněla poslední exploze, Bizon vstal, obešel auto, poplacávající rukou přitom hlavu kladiva, kterým dorazil umírajícího přisluhovače bez nohou, odhozeného tlakovou vlnou.
Jeho mohutná postava, vysoká dva metry dvacet, čněla nad sotva metr osmdesát vysokými přisluhovači, kteří byli výbuchům ušetřeni a teď se sbíhali do boje proti němu. První máchnutí mocným kladivem usmrtilo dva z nich a zpětný ráz pak urazil hlavu třetímu. Následoval další úder, který rozplácl helmu démonickému přisluhovači a bylo jen štěstí, že nebylo vidět to, co se stalo s hlavou onoho nešťastníka.
Vlk vyšel z poza úkrytu o něco později. V černém rouchu splýval s kouřem po vybuchlých náložích, odhodil dálkový ovladač, a jakmile někteří přisluhovači uviděli, že nemá žádnou zbraň v rukou, vrhli se raději na něj, než aby riskovali střetnutí s obrovitým druihou, rozdávájícím každým úderem svého kladiva smrt.
Bohužel přisluhovači podcenili protivníka, který jen otevřel svou starobylou brašnu, zanořil do ní ruku, a vytáhl obouruční meč. Jaké pro ně bylo pak o to horší zjištění, když se tato zbraň prosekávala jejich brnění, jako by bylo z papíru.
První z nižších démonů, vybuzen zápachem krve a smrti ve vzduchu, vykročil k Bizonovi. Jeho arogance, stejně jako nenávist k druihům mu dodala ohromnou sílu. Skočil po druihovi, ale ten ho jen svým kladivem srazil na zem, kde se zabořil do silnice, a než vstal, jediný úder mu rozdrtil hlavu, která se rozletěla na stovky odporných kousků.
Vlk porcoval jednoho přisluhovače za druhým, až se mu do cesty postavil velitel oddílu sběračů. Největší z démonů v celé skupině, třímající v rukou plamený meč, symbol jeho velení, stejně jako druhu ohnivých démonů, kteří byli po patriarchách druzí nejvyšší.
Obě zbraně se střetly ve spršce jisker a ani jedna nepovolila. Démon neměl ústa, přesto pronesl zřetelně: "Zemřeš!!" Vlk jen dodal: "To už jsi říkal." Pak během šermířské potyčky vykrýval jeden útok plamené čepele za druhým a hledal slabinu v protivníkově stylu. Jeho sok nad ním čněl jako obrovitá plápolající pochodeň, které však nemělo tělo, jež by šlo zranit. Tvor z ohně, který miloval oheň. Na něj platila jediná věc...
Vlk před sebou podržel obouruční meč a po jediné myšlence se čepel jeho zbraně azurově rozzářila. Potom se zem mírně zachvěla a nejblíže stojící požární hydranty vyletěly pod tlakem vody do vzduchu, aby se pak tekutina shromáždila okolo Vlka, který jí všechnu v jednom obrovském proudu vrhl na svého protivníka. Ten pouze ve směšné obraně před sebe pozvedl plamený meč, jenž po střetu s vodou zmizel v oblaku páry, stejně jako jeho majitel. Po démonovi zůstalo jen trochu zčernálé vody a nic víc.
Bizon dorazil posledního nižšího démona a přistoupil k příteli: "Tak jsi spokojený?"
Vlk na něj upřel černé oči, které ho pohltili do temnoty a odpověděl: "Až budu konečně spokojený, dozvíš se to jako první."
Pak oba druihové osvobodili zajatce a vydali se na cestu k černé citadele, kde patriarcha nadále rozdával povely svým podřízeným...

"Ještě žijí!!" zuřil patriarcha po vyslechnutí zpráv od ohnivého démona, kterého hned na to pod vlivem hněvu zabil. "Zabijte je! Slyšíte," křičel na zbylé velitele, sedících u obrovitého stolu z lávy. "To chci toho tolik. Je to tak snadné. Dívejte," dodal a zabil dalšího ohnivého démona. Potom ohnivou koulí zahubil i dva lidské přisluhovače, dokud si nevšiml svého spojence, který opustil skrýš za jeho trůnem a nyní se na něho díval. Uklidnil se, jen aby neukázal slabost a pak rozkázal: "Teď jděte, všichni! Chci, aby každý nepotřebný démon, přisluhovač, se těm sedmi druihům postavil a konečně nějakého z nich zprovodil ze světa."

Černou citadelu za hodinu, z jižní brány, opustil zástup tří tisíc přisluhovačů, pěti set nižších a sta ohnivých démonů. Společně pochodovali vylidněnými ulicemi, kde nad nimi dohlíželi obrovití strážci města, kteří jejich řádění doposud přehlíželi, ale i jejich chvíle se blížila.
Zástup útočníků zastavil, až když si hlavní generál patriarchy všiml, že jim cestu zahradili Tygr, Bizon, Gryzzly, Kobra, Vlk a Škorpion, kteří se hned na to proměnili ze své zvířecí podoby do lidské.
Armáda útočníků zastavila a její jednotlivý členové začali uvolňovat na protivníky, druihy, vztek. Přisluhovači křičeli nadávky a nižší démoni výhružně řvali.
Ohnivý démon Khurak, pravá ruka patriarchy, cítil nějakou past. Narozdíl od svých bratrů nebyl arogancí a touhou po krvi tolik postižený a možná i proto si ho patriarcha oblíbil a svěřil mu velení. Nelíbilo se mu hlavně, že před nimi nestálo všech sedm druihů, ale ten poslední se doposud někde skrýval. Když však uslyšel první křik dravce a utichl zástup jeho mužů a démonů, objevil by se na jeho tváři, kdyby nebyla z plamenů, úsměv.
Dravec obkroužil několikrát nad hlavami přisluhovačů a démonů, aby pak sletěl přímo před své přátele, kde dva metry nad zemí se proměnil v člověka. Otočil se k přátelům, pak k protivníkům. Sevřel rukojeť katany, jež byla neustále připravená, a za její ohromné záře vypustil z hrdla k nepřátelům pronikavý orlí křik, který trhal asfalt a tříštil sklo, jež se začalo sypat z mrakodrapů, mezi kterými stála armáda patriarchy.
Déšť skleněných úlomků se řítil z oblak rovnou mezi přisluhovače a démony, kteří stále ochromení dravčím křikem čekali, až na ně dopadnou první smrtící kapky.
Dva tisíce přisluhovačů a třista nižších démonů zahynulo skleněnými úlomky, které pokryli silnici jako sníh, jež už nikdy neroztaje. Zbytek armády pak po smrtelném dešti vyrazil na druihy.
Přisluhovači, spolu s nižšími démony, raději obcházeli lavinu střepů, ve které se jediní nezranění ohnivý démoni brodili. Pod svými kroky přitom přetavovali sklo znovu do jednoho celku, skleněné plochy.
Sedm druihů mezitím, co si k nim ohnivý démoni razili cestu, připravilo zbraně, z nichž stejně, jako z tetování na ramenou, teď vycházela bílá záře, která na jejich zbraní změnila barvu na azurovou.
První ohnivý démon se již chystal seknou plameným mečem po Orlovi, když mu pod nohy skočil Kobra a bodl jej jedním, ze svých jedových zubů do pravého stehna. Ohnivá noha hned na to začala mizet v oblaku páry a jakmile démon spadl na zem, vbodl mu Kobra druhý jedový zub do krku a ukončil tak jeho existenci.