Láska není jen slovo

Anotace: Příběh vymyšlený a napsaný na literární soutěž s názvem Láska není jen slovo. Tak mně třeba kamenujte, ale jen v komentářích, díky :)

Slunce ozářilo zemi přikrytou sněhovou peřinou, která nikdy neroztává, zlatým světlem. Bylo to, jako by na sněhovém příkrovu vykvetly miliony třpytivých hvězd. Kam až lidské oko dohlédlo, a ještě mnohem dál, se rozprostírala bílá pustina, občas zvlněná jemnými oblouky hor či kopců. Byla to krásná, i když pro většinu lidí nedosažitelná či prokletá země. A právě v této, dalo by se říci pohádkové zemi, se odehrává náš příběh.
Ze sněhu se vynořila stříbřitě plavá hlava mladé dívky. Její sytě modré, skoro až ledové oči zamžouraly do ranního slunce. Nakonec se z úkrytu ve sněhové jámě vynořilo celé dívčí tělo. Vysoká a štíhlá postava se záplavou stříbřitě plavých vlasů, které jí neposlušně spadaly až do pasu. V této bohem opuštěné krajině vypadala až nepatřičně. Za jejími zády se ozvalo hromové zaburácení. Bylo vidět, jak jí zatrnulo, než se dovtípila, kdo má ten šílený lomoz na svědomí. S káravým pohledem se otočila na svého společníka, který byl stále ještě ukryt ve sněhové jámě a dělal, že spí. Opatrně a tiše k němu došla, když byla dost blízko, cvrnkla ho do nosu. V tu ránu spadla z dívčina společníka veškerá hraná ospalost a byl na nohou. S fazetovýma očima, lehce přimhouřenýma nad její opovážlivostí a zároveň i nad svou hloupostí, když ji vyprovokoval. Usmála se na něj nevinným úsměvem, který by obměkčil i ledovou sochu. Drakovy fazetové oči se zaleskly mnoha barevnými odstíny, v nichž převažovala zlatá. Prohlížel si svou malou společnici novýma očima. Nyní už nebyla malým dítětem, které musel chránit za každou cenu. Byla dospělou ženou, a co víc, byla navíc i velmi chytrá a krásná.
„Zanedlouho se již nebudeme moci schovávat v tomto ledovém království,“promluvil drak sytým a hlubokým hlasem. Dívka se na něj podívala safírově modrýma očima a přikývla. Drak si povzdechl a obmotal ocas kolem štíhlého těla své chráněnky. Pohladila ho po jemné šupinaté kůži.
„Ano, lovci odměn už nás brzy dostihnou. Proč po mně pasou, Garione?“ptala se dívka nešťastně. Drak zavrtěl obrovskou hlavou a pohlédl na ni očima plnýma bolesti.
„Víš, kdo jsi Ardanwen?“ Dívka nechápavě svraštila čelo a jen na něj zírala s lehce pootevřenými ústy. Vzpomněl si na dobu, kdy byla maličká a on se o ten uzlíček staral. Pousmál se, ale na jeho zvířecím obličeji to vypadalo jako ošklivý škleb.
„Jsi dcera bohyně Freyi a smrtelníka. Proto tě musím vychovávat já, a ne lidé, kteří by tě zahubili okamžitě, jakmile by přišli na to, že ovládáš přírodní síly,“vysvětlil jí vše prostě a jednoduše, tak jak mu to vysvětlila i její matka, krásná bohyně Freya. Ardanwen se zamračila. Věděla, že ovládá přírodní síly, ale ne vždy. Nyní již věděla proč. Bylo jí do pláče. Nikdy nebude moci žít normální život smrtelníka, vždy ji budou pronásledovat lovci, aby ji zahubili, protože její otec byl smrtelník a ona nezemřela. Jsem nečistá, uvědomila si. Z očí se jí koulely obrovské slzy, vítr je sušil svým ledovým dotekem.
„Garione, neopouštěj mne,“vyhrkla najednou a objala ho kolem mohutného krku, ačkoli přes slzy neviděla. Zavrněl.
„Neboj, maličká, neopustím tě, jsi pro mne celý svět,“ ujistil ji příjemným a hluboko posazeným hlasem, který dokáže uklidnit. Přivinula se k němu celým tělem. Vnímala jeho příjemnou horkost a pravidelný dech. Bylo jí krásně. Vzpomínala na dobu, kdy ji uklidňoval, když se probudila uprostřed noci s křikem či pláčem.
Garion by se nejraději proměnil v člověka a objal Ardanwen, rád by jí daroval trochu svého tepla, trochu své lásky, ale nemůže, ne teď. Jak moc litoval slibu, který dal její matce, když se narodila. Zavřel oči, aby neviděla, že se mu v nich zaleskly slzy. Políbila ho na měkký a jemný čumák. Slastně zavrněl.
„Musíme jít, Ardanwen.“ Tiše přikývla a dlouhými kroky se vydala na západ. Drak ji pozoroval zkoumavým pohledem, teprve po několika minutách ji následoval. Bylo pro něj snadné dohnat ji. Obdařila ho lehkým pousmáním. Oplatil jí hlubokým hrdelním zvukem, snad smíchem.
Sníh se jí lepil na vysoké kozačky podšité kůží polárního zajíce. Nohy jí začínaly těžknout, když se už konečně začal snášet večer. Putovali každý den, aby unikli pozornosti. Byl to těžký život, ale Ardanwen ho snášela velice klidně. Již znala svůj osud a chápala, proč musí pořád a navěky utíkat. Povzdechla si.
„Garione, jak vlastně vypadám?“zeptala se z náhlého popudu. Drak se na okamžik zamyslel, ale pak ji postrčil k jezeru teplé vody a vybídl ji, aby se podívala. Když se naklonila nad hladinu, užasla. Tohle nemohla být ona. Z hladiny jezera se na ni díval obličej oválného tvaru, s rovným úzkým nosem a obrovskýma modrýma očima. To vše rámovaly stříbřitě plavé, rovné vlasy. Kéž by se toho obrazu mohla dotknout, aby si ověřila jeho pravost. Ale jakmile se dotkla hladiny, ta se rozčeřila a obraz se rozplynul. Zůstala ohromeně stát na břehu jezera a střídavě hleděla na Gariona a na jezero. Ruku si držela přitisknutou na tváři. Viděl jí na očích, že tomu, co viděla, nevěří. Na jednu stranu tomu rozuměl. Taková krása je neobyčejná, zvlášť u lidí. Šťouchl do ní čumákem, upřela na něj safírový pohled.
„Děkuji, příteli,“řekla tak tiše, že její slova k němu donesl spíše vítr, než cokoli jiného. Zapředl jako obrovská šupinatá kočka. Ardanwen se musela zasmát sytým smíchem, jenž jí šel přímo od srdce. K večeři si dala zajíce opečeného na ohni, kterého pro ni Garion ulovil. Přestože věděla, že to pro něj není ani na chuť, nechala mu polovinu své večeře.
Když ulehla k jeho boku, pod příkrov bělostných křídel, zdálo se jí, že bílý drak Garion není jen tak obyčejný tvor. S touto myšlenkou usnula. Přišlo jí, že nespala snad ani hodinu, když ji vzbudil šramot a tichoučký sykot Gariona, aby byla zticha.
Krve by se v ní nedořezal, tak se bála třeba jen pohnout. Nevěděla, co se děje venku. Pod křídlem Gariona jí bylo příjemně a teplo, ale nyní se bála. Myšlenky jí odbíhaly k lovcům odměn, kteří pasou po bílém drakovi a nečisté dívce. Ardanwen se zhluboka nadechla a pomalu vydechla pro uklidnění rozbušeného srdce, které hrozilo, že jí brzy protrhne hruď.
„Kde je, draku?“ptal se drsný hlas, podle intonace a zabarvení mužský. Naprázdno polkla. Strach jí sevřel útroby ledovými spáry, které jí pomalu cupovaly vnitřnosti svým ledovým sevřením.
„Garione, prosím, pusť mne ven,“jemně zapředla a lehoučce ho pohladila po vnitřní straně křídla. Hrdelně se zasmál a odtáhl křídlo z jejího dosahu. Neuvědomil si, že ji tím vystavil na odiv lovcům odměn, kteří si pro ně přišli. Cítil, že se ve vzduchu formuje magie.
Ardanwen pohlédla muži do očí. Jeho byly hřejivě hnědé, ale její byly safírově tvrdé a neprostupné. Muž se maličko zajíkl nad jejím půvabem, ale když pohlédl do jejích očí, zachvěl se. Ardanwen zavřela oči a soustředila se. Chtěla muže zabít pomocí magie, ale nedokázala to. Udiveně pohlédla na Gariona. Ten jen potřásl obrovskou hlavou. Nechápala. Magie ze vzduchu vyprchala. Ardanwen si odhodila vlasy z obličeje a přimhouřila oči.
Muži byli tři. Všichni asi stejně vysocí s podobnými, širokoplecími postavami. V jejich pohybech byla úspornost a úsečnost, kterou mají jen zkušení vojáci či bojovníci. Po zádech jí přeběhl mráz a v žaludku měla led. Muži na ni hleděli s planoucími pohledy, vzpomněla si na svůj odraz na hladině jezera a zachvěla se odporem.
„Ty jsi ta, o kterou stojíme kvůli odměně,“promluvil ten muž s hnědýma očima.
„Ne, já s vámi nepůjdu, to raději zemřu!“křikla, ale hlas jí přeskočil o oktávu výš. Muži se rozchechtali. Zamračila se na ně. Okamžitě ustali a zadívali se na ni. Nikdy neviděli něco tak neuvěřitelně krásného a přitom tak tvrdého, jako obličej této dívky v tuto chvíli.
Garion zaburácel mohutným zařváním. Muži napjali kuše a zasunuli do nich šipky. Sotva se drakovo obrovské bílé tělo pohnulo, všichni vystřelili. Bylo jim ke cti, že ani jeden neminul cíl. Ardanwen se rozkřičela. Bezmocný jekot plný vzteku a bolesti nad tím, jak do Garionova těla pronikly šipky kuší těch ničemů. Zhroutila se na kolena. Slyšela pouze vlastní splašený tlukot srdce a bolest, jež zaplavovala Gariona. Sníh zmáčela rudá krev z drakova těla. Vypadala jako obrovské rudé květy. Jakmile drakovo tělo zasáhla další salva šipek, začali muži vyčkávat.
„Už nám neublíží,“prohlásil muž s ryšavými vlasy. Ostatní souhlasně zamručeli. Pomalu a obezřetně se začali přibližovat k Ardanwen. Garionovy fazetové oči se náhle otevřely. Najednou to byl zase tvor se starou silou pocházející z dávných dob, jež už minuly. Zvedl se na všechny čtyři a vychrlil oheň. Muže spálil na popel, jenž roznesl vítr. Ardanwen ve stejné chvíli, jako Garion vychrlil oheň, zakřičela. Tak, jak to ještě nikdy nikdo neslyšel. Křičela bolestí z duše, ze samého dna srdce. Do dáli se nesl její křik, jako řev zraněného zvířete, těm, kdo ho slyšeli, tuhla krev v žilách a i do ostřílených lovců se dával strach. Garion se zhroutil na zem. Ardanwen padla na kolena vedle jeho mohutného plazího těla. Najednou se zvedl vítr, který s sebou přinesl teplo a zvláštní těžce nasládlou vůni. Vítr si hrál s jejími vlasy a hladil ji po tváři. Na okamžik zavřela oči, když je znovu otevřela a chtěla pohlédnout na tělo bílého Gariona, oněměla úžasem. Před ní už neleželo obrovské tělo bílého draka, nýbrž statné tělo muže s lehce prokvetlými vlasy na skráních. S pootevřenými ústy shlížela na svalnaté tělo muže, z kterého se stále řinula krev. Šipky z kuší již však nebylo nikde vidět.
Vzala jeho hlavu do dlaní a položila si ji do klína. Obličej mu skrápěly její slzy.
„Garione, proč jsi se obětoval?“vzlykala tiše a hladila ho něžně po vlasech i hladkých tvářích. Otevřel zlatavě hnědé oči a zadíval se na ni s obrovskou něhou.
„Protože tě miluji a vždycky jsem tě miloval, moje maličká Ardanwen,“přerývaně se nadechl. „Obětoval bych pro tebe i víc, než jen svůj život,“prudce se nadechl a bolestně stiskl víčka. Hlasitě zavzlykala, dusila se vztekem, bezmocí a slzami.
„Když bílý drak vychrlí oheň, tak umírá. Proč, Garione, proč?“hlas jí začínal přecházet do hysterického tónu.
„Miluji tě a navždy budu,“zašeptal. Sklonila se a políbila ho na rty. Když se mu poté zadívala do tváře, jeho oči byly zavřené a obličej krášlil něžný úsměv.
„Byl jsi pro mě všechno, drahý Garione. Navždy budu vzpomínat,“zajíkla se.
„Lásko,“dodala po chvíli zamyšlení. S odchodem Gariona vítr ustal. Jen k nebi se vznášel stříbřitý oblak. Když se na něj zadívala zahlédla tvář Gariona, tak ušlechtile krásnou i ve chvíli nejtěžší. Poslala tím směrem polibek. Garion se na ni z nebe usmál, myslela si, že to byl jen klam znavené mysli. Ale nebylo tomu tak. To, co spatřila, byl otisk Garinovy duše.
Žena u ohně se zadívala na nebe. Všichni byli zticha. Příběh, který jim vyprávěla, je zcela uchvátil a pohltil. Už jen proto, že sama bardka byla nadmíru podobná dívce z příběhu. Ale tady na ostrovech se na legendy z daleké severní země tolik nevěřilo. Hlasité zapraskání polen v ohni, jako by zlomilo kouzelnou atmosféru, kterou žena v černočervených šatech vytvořila. Usmála se na všechny kolem, nenápadně zamrkala, aby zahnala slzy vzpomínek. Když se jí to podařilo, konečně promluvila.
„Lidé, važte si lásky, protože nic cennějšího a krásnějšího mít nebudete. Važte si lásky kohokoli, a pokud je někdo za vás ochoten obětovat svůj život, tak věřte, že vás miloval z celého srdce, a právě proto, abyste vy mohli žít, by zemřel. O tom ostatně svědčí i příběh o Ardanwen a bílém draku Garionovi.“ Mladá dívka, nanejvýš šestnáctiletá, se zahleděla upřeně do safírově modrých očí bardky.
„Takže láska není jen slovo, opravdu existuje,“prohlásila ta mladá černovláska. Bardka se usmála, odhodila si z obličeje závoj stříbřitě plavých vlasů a zadívala se na ni. Věděla, že její příběh byl pochopen nejméně jedinou osobou. Usmála se na ni na znamení díků a pochopení.