Kethleen - Kapitola 18. Troufalost

Anotace: V tom případě mě znáš málo. Ano, chci se pomstít, ale ne tak, jak si všichni myslíte.“ Zase mlčel a jen si ji prohlížel. To ji rozzuřilo ještě víc. „A teď jdi třeba k čertu, beztak..-.“

Kapitola 17. Troufalost

Měl to štěstí, že byl rychlejší a snadněji se dostal tam, kam ona musela postupovat pomaleji.
Její tvář i jméno bylo mnohým známé a tak ji nejednou někdo vyrušil. Vždy jim odpovídala, ale cíl své cesty měla stále na dohled.
Vlastně to bude docela zábavné, pokud nic jiného, popíchne toho zatraceného nafoukance a tak trochu mu vrátí jejich nevyřízené účty.
To chtěla udělat. Nenápadně ho donutit, aby se jí začal bát a tohle byla ta nejlepší příležitost.
Zbývalo pár metrů a několik hloučků klevetících čarodějek, jenže ouvej, v půlce této konečné cesty ji někdo odchytil a nedovolil pokračovat.
Teď to byla ona, kdo byl nucen přijmout pravidla hry.
Snapovi hry.
Vmanévroval ji do ústraní další malé místnosti, plné čerstvého vzduchu a rozhodně oproštěné od kohokoliv, kdo by je rušil. Alespoň k něčemu byly tyto kouzelnické tradice, byla to místnost pro soukromé hovory, kam nikdo nemohl jen tak vstoupit a že jí měl mistr lektvarů co říct.
Vnitřně se obrnila trpělivostí a s pohledem upřeným na Malfoye se pro sebe nevyzpytatelně usmála, pak udělala poněkud naštvaně to, co chtěl a vešla do ústraní galerie.
„Co si myslíš že děláš?“ zasyčel jí do ucha, když ji konečně pustil.
Ihned od něho odstoupila a ledově si ho změřila svým pohledem. Teď už byla skutečně rozčilená a to u ní bylo vzácné, přesto už to nemohla vydržet dál.
Co on si myslí že dělá?
„Nech mě jít.“ Řekla mrazivě, ale jeho to nezmátlo.
Pořád si byl vědom toho, že je i trochu nesvá. Vnitřně ho to potěšilo, protože za to mohla skutečnost, že tu byli sami, ale vzápětí i on začínal zuřit.
„Ne dokud to nevysvětlíš. Co chceš dělat? A proč se paktuješ s tím prašivým vlkodlakem.“
Joe si popuzeně odfrkla a pak udělala rychlý krok v před, byl to jako výpad. „Není to žádný prašivý vlkodlak, je to můj přítel,“ zdůraznila poslední slovo „a do toho, co mám v plánu ti nic není.“ Vmetla mu ostře do tváře.
„Ne dokud jsem tady. Tohle ti nedovolím.“ Odpověděl stejně nabroušeně.
Pohrdavě se zasmála, ale pak vážněji už dodala: „Co myslíš že asi tak udělám? Zabiju ho, nebo třeba udělám nějakou pitomost?“
Když mlčel, nakvašeně pokračovala.
„V tom případě mě znáš málo. Ano, chci se pomstít, ale ne tak, jak si všichni myslíte.“
Zase mlčel a jen si ji prohlížel. To ji rozzuřilo ještě víc.
„A teď jdi třeba k čertu, beztak..-.“ najednou se zarazila. Málem řekla něco, co nechtěla.
I tak toho možná řekla až příliš.
Kousla se do jazyku a sama sobě v duchu nadávala, po okamžiku, který byl rychlejší než vteřina udělala další tři kroky dopředu a prosmýkla se kolem něj.
Jenže stejně tak, jako ona chtěla rychle utéct, on ji zastavil.
Přetočil jí tváří na sebe a ještě na okamžik mlčel.
„Řekni to.“ Vyzval ji tvrdě.
„Co?“ nechápala.
„To co jsi nedopověděla.“ Jeho hlas byl také jako z oceli, ale měl ještě přízvuk něčeho dalšího. Vnímala to ona?
Semkla čelisti a posilnila se vnitřně. „Proč bych..-.“ známé mravenčení pod kůží jí umlčelo.
Měla ho tolik ráda, ale co na tom teď záleželo, když on už nejspíš zapomněl?
„Řekni to.“ Vyzval ji zas, ale tentokrát už ne tak přísně. Pořád ji držel a teď už to bylo možná zbytečné, neutekla by mu. Nedokázala by to.
Cítila jak ji drží a jak jí v žilách proudí krev, cítila i to, jak se nadechuje. Přesto jí slova nemohla projít skrz sevřené rty a tak ze zoufalství obrátila tvář pryč.
„Beztak ti na mě nezáleží.“ Zašeptala tak tichounce, jako by její hlas mohl rozlomit horu.
Na vteřinu cítila, jak se stisk jeho ruky prohloubil, skutečně její slova ho mohla tolik zasáhnout?
„Nech mě prosím jít.“ Špitla ještě jednou s pohledem upřeným do země.
Mlčel, ale nepouštěl.
„Co chceš udělat?“ zeptal se i on poněkud podivně zastřeně.
„Jen to, co musím. Teď už to nebudu já, kdo se bude bát, jen se seznámím s ministrem kouzel, nic víc.“ Pípla. Pak ani sama nevěděla proč, zeptala se ještě: „Věříš mi?“
S tím se konečně dokázala odtrhnout od země a podívat se mu do očí.
Černé, jako v prostředku bouře, tak jako vždy a přesto tak důvěrně známé.
„Co se muselo stát, že se mě ptáš právě na tohle?“
Joe se sevřelo srdce, nikdy si nemyslela, že by se jeho mohlo cokoliv dotknout. Ale stalo se.
Matně si uvědomila to, že je to její vina, zklamala ho, ale zoufalejší už těžko mohla být.
Pustil jí, ale nepohnula se. Najednou zatoužila po tom uklidňujícím doteku.
Chtěla vědět, že to nemůže být pravda, že to třeba jen celé byl její výmysl.
Ale bála se.
Dívala se do země a polkla na prázdno.
Jakou cenu ještě bude muset zaplatit za to, že ji Brumbál takto zkouší a nebo si s ní hraje? Ať už to bylo cokoliv, tohle bylo příliš.
Snape udělal krok dozadu.
S neuvěřitelnou bolestí si tento znatelný rozdíl uvědomila.
„Neodcházej,“ slyšela vyslovit sama sebe. Byla to zoufalá prosba, plná úzkosti a beznaděje.
Zavrtěl hlavou a stále z ní nespouštěl oči. Krok který je dělil byl nyní jako propast.
Taková, kterou kdysi Joe vídala ve svých snech a která se promítala i v jejím strachu. Propast, naplněná tmou…
Pak se zaúpěním přitlačila dlaně na spánky, otočila se a zavřela oči.
Měla pocit, že jí hlava brzy praskne. K tomu nekonečná otázka proč.
Smutek a zoufalství se prolínaly a i když se tolik snažila, v tuto nestřeženou chvíli se něco z toho projevilo i na povrch. Snad to bylo dobře, protože možná právě toto otevřené gesto bylo to konečné, co nějakým způsobem zmenšilo vzdálenost, která je dělila.
Pohladil jí po vlasech a přitiskl k sobě.
Nebránila se, jen se tak trochu třásla. Byla jí zima a potlačila slzy, ale podařilo se jí to.
„Už nikdy se mě na to neptej.“ Řekl nakonec, když se trochu uklidnila.
Mlčela a držela se jeho hábitu. Smutek, který měla ještě pořád v očích se možná na chvíli zmenšil, protože se cítila v bezpečí, ale rozhodně se neztratil.
„Záleží mi na tobě.“ Řekl po další minutě, ačkoliv si mohla myslet, že to byl jen přelud. Bylo to tak tiché, že to sotva slyšela. Ale skutečné.
Když se chtěl trochu odtáhnout, zoufale se ho chytila a zabránila mu v tom.
„Neodcházej ještě.“ Zaprosila slabě.
„To sem taky nechtěl,“ zavrčel mírně.
Takže už se zase nezlobil? To bylo možná dobré, jeho hlas zněl stejně jako dřív, jako když jí říkal, že je praštěná.
Trvalo to dalších pár minut, než se uklidnila docela. Otřela si tvář a omluvně se odtáhla.
Usmál se na ni a dal jí najevo, že mu jej blízkost nevadí.
„Proč jsi mi to neřekla dřív.“ Zeptal se lehce vyčítavě.
Pokrčila rameny a rozpačitě si žmoulala lem šatů. Povzdechl si a donutil jí, aby se na něj podívala.
„Zajímá mě, co se kolem tebe děje.“ Řekl tónem, který nepřipouštěl jakoukoliv námitku, nebo odpor.
Přikývla.
„A pokud máš ještě nějaké praštěné teorie, myslím že o vánocích budeme mít dost času si o nich promluvit.“ Řekl už zcela běžným hlasem.
Nechápavě na něj vytřeštila oči. „Cože?“
Zmijozelsky se usmál. „Předpokládám, že ti Albus ještě neřekl, že Kethleen se vrací na Vánoce do sirotčince.“
Zamrkala a pak se konečně po dlouhé době zase usmála.
Byl to jako příslib, nebo snad dohoda po zmijozelsku?
Ať tak, nebo tak, na tom nezáleží…
Takže Vánoce.

„Pane Mylfoyi,“ oslovila jej jemným, melodickým a přesto rázným hlasem.
„Slečna de Lator.“ Odpověděl na její pozdrav a po něm tak byla nucena udělat i Narcissa.
Joe si na tom nejvíce užívala toho, že jí museli vykazovat cosi jako společenskou podřízenost.
A přesto to v obou nepopiratelně zužilo a doslova křičelo.
Mile se usmála a pak se otočila i na ostatní jejich společnost.
„Omlouvám se, že jsem vás takto vyrušila od hovoru. Bylo to ode mě nezdvořilé,“ řekla omluvným a lehce škádlivým tónem, což přítomné pobavilo.
Rázem si získala jejich pozornost a přízeň, konec konců, byla přeci de Lator a toto jednání měla vtloukané do hlavy velmi dlouho.
„Nemohla jsem odolat a nepřijít pozdravit, dlouho jsem byla na cestách a velmi mě zajímalo, co dělá Draco?“ zeptala se dobře mířenou a trefnou otázkou.
„Á Luciusi, málem jsem zapomněl, nebyla právě tato slečna málem vaší snachou?“ chytil se přesně na udičku okouzlený Popletal.
„Ano, to byl.“ řekl poněkud strnule, ale zcela adekvátně tázaný muž.
Otočil se k dívce a tím nejformálnějším hlasem odpověděl. „Draco je teď zaneprázdněn, čekají ho zkoušky, ale rád vyřídím vaše pozdravy.“
„Bude mi potěšením,“ usmála se sladce. „Dlouho jsem ho neviděla a i když spojení našich rodů nedopadlo dobře, přeji mu jen to nejlepší.“ Tak to byla skutečná trefa.
Kornelius se spokojeně zatvářil a pokýval hlavou.
„O, promiňte, nebudu vás již déle zdržovat. Již takto jsem vás připravila o příliš času.“
Začala se loučit a pečivě vážila každé své slovo.
„Ale o žádném zdržování nemůže být ani řeč, rád jsem vás poznal.“ Ihned ji začal zdržovat, což Malfoyovi ještě více popudilo. Přesně toho chtěla dosáhnout.
Ukázat jim, jaký vliv má a může mít.
„Luciusi, to jste se nezmínil, že byla vaše bývalá snacha je tak okouzlující mladá dáma.“
Joe vnitřně zajásala a usmála se přívětivě, pokud možno na oba Malfoyovi přítomné jejímu triumfu.
Narcissa se tvářila kameně a i když se pak oba pokoušeli něčím narušit její sebejistotu, ať už poznámkami o jejích nevlastních rodičích, nebo jiných. Prohráli.
A tak to bylo skutečné vítězství, neboť jim mohla oplatit jejich vlastní ztrátu jistot.
Snape ji také pozoroval, vlastně všichni členové řádu a nebo jí nějak blízcí lidé.
Joe v tento večer skutečně triumfovala.
Avšak kolem půl jedenácté přišel na přetřes další zlom večera.
Poplatalův milý host se totiž dostavil.
Kornelius ještě pořád něco vyprávěl Joe a byl jí vlastně okouzlen, takže si ho nevšiml hned.
Až když se dívka podívala tázavě na někoho, kdo přišel a ihned si to k nim namířil, nechal se z její přítomnosti vyrušit.
„Á Hane, tak jste tady. Už jsem ani nedoufal.“ Oslovil toho posledního člověka, kterého by tu Joe, nebo Keth kdy čekala.
Totiž jejího „staronového“ učitele Obrany proti černé magii – Hana Gwennyda.
Nedala na sobě nic znát, ani když se Han podíval tázavě na ni a pak zpět na Kornéliuse, Malfoyovi a některé další.
„Omluvte mne, zdržel jsem se na cestě.“
„Ale jistě v pořádku, hlavně že jste tady. Jsme rádi, že vás máme mezi sebou.“
To myslí vážně? Zeptala se dívka sama sebe v duchu.
„Představím vás,…“ ujal se ihned své povinnosti ministr.
Joe tak trochu přemýšlela, jak to, že se k němu chová tak vřela? Že by byli příbuzní? Podivné, ale nakonec to nechala být.
Když byli konečně představeni, poznala brzy, že tak jako předtím, získala i Hanovi sympatie. Další bod, který ji sice potěšil, ale přišlo jí to jako málo užitečné.
Od Snapea sice věděla, že je jako kouzelník velmi dobrý, ale pořád nemohla přijít na to, proč je i uznávaný. Alespoň to nevěděla do té doby, kdy jí to někdo prozradil.
Han byl lovec černokněžníků a některých démonů. Pracoval pro ministerstvo, ale i pro „soukromé“ osoby.
Záhada rozluštěna…takže dobrodruh.
V průběh večera se jí ještě podařilo vzdálit se od „ministerské“ skupinky a jen tak volně korzovat, ale čím pozdější doba byla, tím obtížnější to bylo. Všichni byli více uvolněnější a sice stále dbalí pravidel, ale více hovornější.
Její vycvičené pozorovací schopnosti neopomněly zaregistrovat i takové detaily, jakože se i Lucius vytratil do galerie, aby soukromě s Hanem pohovořil. Nebo že Albus Brumbál i po svém odchodu dál má své oči a uši všude. A v neposlední řadě i to, že smrtijedské intriky také nechybí.
Byla vděčná, když konečně přišla vytoužená půlnoc a ona se mohla diskrétně rozloučit a odejít. Dokonce ani ten zpropadený Malfoy ji nezadržel.
Byla unavená a o dost šťastnější než před plesem, ale postel a teplou peřinu přijala radostněji, než nějaký tanec a víno.

I tak měla před usnutím o čem přemýšlet. Látky a podnětů k tomu měla dost.
Navíc jí Brumbál tímto zajistil naprosto přímý zdroj informací, ohledně nějakého spiknutí kolem Harryho.
Kde jinde se dali postřehnout drobné magické nuance a nebo náznaky, skryté plány a nebo intriky, než přímo v hlavním doupěti na největší společenské akci roku?
Snobárna… myslela si stále, když se jí už oči klížily.
Přesto to bylo podivné být zase zpět. Milé i cizí.
Byla zase na jediný večer Joe, ne Keth.