First time in action - part 2

Anotace: Pokračování první dílu

„A proč bysme měli umírat, nic se nám nestane.“

„Kde berete tu jistotu, doktore? Jsme zajatci a víte, co se dělá s vězni, kteří nepromluví? Většinou je zabijí.“

„Souhlasím,“ přikývl Jackson a začal nad něčím přemýšlet, já jsem byl z jeho řečí na pokraji infarktu.

„Jak to sakra myslíte? Vy chcete umřít?“

„Ale kdepak, kdo by chtěl umřít?“

„Tak teď vás doktore vůbec nechápu.“

„Oni nás nezabijí, jen klid.“

„Jen klid? Tak znova, kde berete tu jistotu?“

„Jsou to Antikové, bylo by to proti jejich zásádám.“

„A na to jste přišel jak, že to jsou Antikové?“

„Protože jsme asi na Atlantisu, přece.“

„Počkat doktore, asi jste se někde udeřil do hlavy, my nejsme v galaxii Pegasus, nýbrž v mléčné dráze.“

„Já vím Varenbergu.“

„Tak jak si můžete myslet, že jsme na Atlantis?“ to už jsem zařval, protože na tohle mé nervy nestačily, buď jsem byl tak natvrdlý já nebo doktor Jackson.

„Protože jsem viděl, kam mě vlečou a Atlantis poznám, už jsem tam byl.“

„Chcete říct, že Atlantis není jenom jeden?“

„Přesně tak, Atlantis není jenom město, je to taky velká vesmírná loď. Lantiané jich měli kupy.“

„Tak to lecos vysvětluje.“

Teď, když jsme si všechno vysvětlili a já byl konečně v obraze, zbývala už jen jediná mličkost. Dostat se nějakým způsobem z tohoto vězení. Vždycky jsem se z cely dostal, pokaždé se najde nějaký způsob, jak z toho ven, a proto jsem si šel zkontrolovat, jak to je pevné.
„Ehm, to bych nedělal,“ varoval mě doktor Jackson a vypadal, že to myslí vážně. Těšilo mě, že má o mě sarost, ale co by se mi mohlo stát.

„Ale jděte doktore, co by se mi mohlo stát,“ dořekl jsem a hodlal jsem chytit jednu z těch plochých tyčí, které šli od podlahy až ke stropu, z prvního podlehu se mi zdálo, že by s vypětím sil to šlo ohnout, ale když jsem se toho dotknul, dostal jsem velmi silnou ránu a dopadl na zem asi o čtyři metry zpět. Podíval jsem se na doktora s výrazem, co to mělo jako být?

„Já vás varoval.“

„Ne, vy jste mě nevaroval, vy jste jen řekl, že byste to nedělal.“

„Jo, přesně tohle jsem řekl.“

„A jak jsem měl z toho poznat, že je to chráněné silovým polem nebo co to vůbec je?“

„No, tak teď jste to poznal.“

„Velmi vtipné,k potrhání,“ řekl jsem Danielovi ve tváři syčící zlost a brnění v ruce. Ale nyní, když jsem se celkem i z toho všeho probral, tak jsem si všiml, že při východu z této místnosti stála dvoučlenná stráž. Měli na sobě bílošedý oblek, velmi vzorně upravený, ani smítko by na nich člověk nenašel, stylově učesaní a ve tváři pohled, který říkal: ani na to nemysli. Působili docela strašidelně, ne, že bych z nich měl strach, ale obyčejný civilista by z něj strach určitě měl. Připomínali mi anglickou hradní stráž, taky se nehli ani o píď, stáli jako přikovaní. Otočil jsem se na Daniela Jacksona a řekl:

„Tak doktore, jaký máte plán?“

„Já?“ zeptal se nevěřícně. „Neměl jste ho vymyslet náhodou vy?“ řekl rázným tónem a růce založil na hruď.

„Hmm, pravda, asi jsem na to zapomněl. O všechno aby se postarali vojáci.“

„Cože?“

„Ale nic, doktore,“ mávl jsem nad tím rukou a začal přemýšlet, jak nás odtud dostat ven.
Ať jsem se snažil sebevíc, tak jsem na nic nemohl přijít, s tímto druhem vězení jsem neměl skušenosti, nemluvě o tom, že tu bylo silové pole, které veškeré pokusy znemožňovalo.

„Tak na co jste přišel?“

„Hmm, kdyby tu nebylo to silové pole a ty stráže, tak by to bylo jednodušší, ale s takovou moc šancí nemáme.“

„Třeba nás pustí sami.“

„Jistě doktore, napochodují sem otevřou nám a doprovodí nás k jejich veliteli, s ním si dáme čajový dýchanek a pak půjdeme domů. Jste se zbláznil?“ řekl jsem Danielovi nevěříc svým vlastním uším, od něj jsem takovou blbost nečekal.

Ovšem to, co se odehrálo v následujících okamžicích mi vyrazilo dech. Přišli další dva muži, samozřejmě úplně stějně oděni jako ti dva, kteří nás hlídali. Otevřeli celu, štít deaktivovali a řekli, že velitel s náma chce mluvit. Okamžitě jsem se otočil na Daniela, nechápal jsem, jak se tot mohlo stát, ten se ale usmíval, asi mu to bylo k smíchu.

Vedli nás přes dlouhé chodby, které vypadaly velmi pěkně, o dekoraci design se tu muselo starat hodně dobrých lidí. Dovedli nás k nějakým dveřím, ty se okamžitě otevřely a před námi byl prostor asi dva krát dva metry a na jedné ze stěn této maličké místnůstky se odkryl velký display. Jeden z nich se ho dotknul a ihned se zavřeli dveře a netvalo ani dvě vteřiny a dveře se otevřely znova, ale byli jsme úplně někde jinde, než tam, kde jsme nastoupili. Musel to být výtah nebo něco takového, akorát mnohem vyspělejší než jsem kdy viděl. Procházeli jsme kolem prostoru s bránou, který byl patro pod námi a brána byla jiná než na Zemi či Heliopolis, byla tak odlišná, byla hezčí. Nakonec jsme se zastavili před nějakou místností, asi to byla nějaká kancelář, byla celá prosklená, zřejmě proto, aby ten, kdo jí obýval, aby na každého viděl. Všiml jsem si, že nějaký muž, který byl uvnitř ukázal rukou na ty muže, kteří nás sem doprovázeli, aby s námi vstoupili dovnitř.

Stráže nám ukázali, ať vstoupíme, učinili jsme tak, oni však zůstali za dveřmi a zavřeli za námi dveře. Vevnitř nás čekal asi 180cm vysoký, prošeivělý muž s vrásčitým obličejem, tipoval jsem ho na 45 maximálně na 50 let.
„Posaďte se, pánové,“ vyzval nás, my jsme neměli důvod tak neudělat a tak jsme se posadili do křesel, které byly při jeho velkém stole, samozřejmě že stůl byl také skleněný, aspoň z větší části. Do křesla jsem zapadl jako do hedvábné vlny, křeslo bylo nad míru pohodlné, liboval jsem si v něm, ale zaujalo mě něco jiného, něco, kvůli čemu jsem se znova postavil. Byl to výhled, nádherný výhled, za tento pohled z okna by se lidé zabíjeli. Bylo to něco nádhérného, slunce pražilo do oken, okolo města bylo plno sadů, jak ovocných tak i obyčejných stromů, které tady ale vypadali velmi krásně. Všude nádherná příroda, takovou jakou jsem v životě nikdy neviděl. Muž sedící v křesle po mé levicí, který byl scela jistě ten dotyčný velitel si toho všiml, jak mě zaujala ta krása, která se rozprostírala celým horizontem.

„Nádhera, co říkáte?“ promluvil na mě dotyčný muž, připomínal mi jednoho může z vojny, byli jsme tehdy velcí přátelé, byl to rus Shalashaska.

„Ano, je to skutečná nádhera,“ odpověděl jsem a šel jsem zpět ke svému křeslu a posadil se.

„Promiňte, že jsem se nepředstavil, jmenuji se Veblim, jsem velitel této základny.“

„Těší nás, já jsem doktor Daniel Jackson a tady můj kolega je Jason Varenberg.“

„Ach jistě Daniel Jackson z planety zvané Země.“

„Moment, vy ho znáte?“ zeptal jsem se toho velitele.

„Velmi dobře, Oma Desalla o něm mluvila velmi často.“

Vůbec jsem netušil, o čem tento muž mluvil, obrátil jsem se proto na Daniela a ten mi řekl:
„To je ta povznesená Antička.“ Pořád jsem nevěděl, oč se jedná.

„Ona mi pomohla se poprvé povznést.“

„Vy jste se povznesl na vyšší úroveň bytí?“

„Jo, vy jste to snad nevěděl?“

„Ne, nevěděl, tak daleko jsem se ještě nedostal v hlášeních.“

„Hmm, aha, tak teď už to víte.“

„Pánové?“

„Jistě, pokračujte,“ umožnil jsem Veblimovi, aby pokračoval dál.

„Proč jste se rozhodli nás napadnout?“

„Cože? Ne to bude omyl, my jsme vás nenapadli.“

„Tak proč jste byli ve vězení?“

„Našli jsme něco, co může sloužit jako terminál a nějakým, nám neznámým způsobem jsme se dostali na tu louku, odkud bylo vidět toto město Atlantis a pak si už jen pamatuju, jak na mě vaši muži mířili nějakými zbraněmi a pak mě omračili a objevil jsem se v cele,“ vylíčil naší situaci Daniel.

„Hm, zajímavé, ale jak jste se tu dostal vy? Dr. Jackson se tu dostal přes portál, protože byl jedním z nás, ale vy?“

„Já mám jeden z vašich genů.“

„Ach tak, to vše vysvětluje.“

„Ne naopak, mě to vůbec nic neříká,“ řekl jsem zvýšeným hlasem lačným po informacích.

„Toto místo je poslední zastávka před povznesením, zde se můžou dostat jen Antikové a ti, kdo mají naše geny,“ řekl a ukázal přitom na mě.

„Ale proč jste přišli mezi nás?“ ptal se dál Veblim.

„Nebylo to nic úmyslného, jen jsme hledali jedno zařízení, o kterém jsme se domnívali, že tady nalezneme,“ řekl Daniel.

„O jaké zařízení se jedná?“

„Merlinova zbraň,“ odpověděl Daniel a na Veblimovi bylo vidět, že o ní neslyší poprvé.

„Proč ji hledáte, je to velmi nebezpečná zbraň.“

„My víme, co ta zbraň dokáže a nutně ji potřebujeme.“

„Ale tou zbraní se dají zabít jen povznesené bytosti, takže proč nás chcete zabít.“

„My nechceme zabít vás,“ vložil jsem se do rozhovoru.

„A koho tedy?“

„Orie.“

„Jak jste se o nich dozvěděli? Jsou v předaleké galaxii a o vás neví.“

„V tom se pletete, ví o nás a velmi blízko a chtějí nás zničit.“

„Jak je to možné? Velmi dobře jsme vás skrývali, jak se o vás mohli dovědět?“

„To je dlouhé vyprávění.“

„Tak to, abyste začli.“