Ron z Orlatu - Víla mého srdce

Anotace: Krátká fantasy romance o mladém šlechtici jménem Ron z Orlatu..

Na ty dny nikdy nezapomenu. A přitom, když jsem se za úsvitu prodíral křovím ve snaze najít nějakou cestu nebo alespoň záchytný bod pro orientaci, nikdy bych neřekl, co mě potká..
Zjevila se vedle mě a pomohla mi vyprostil rukáv z ostružiní. Byla malá, měřila tak metr čtyřicet. Měla křídla, evidentně přímo stvořená pro let takovýmto hustým lesem, neustále jimi mávala a vznášela se ve vzduchu. Zíral jsem na ni, protože jsem neměl tušení, že víly opravdu existují, a že dokonce žijí tady, v tomto lese.
Byla krásná. Vypadala..roztomile. Měla malá, usměvavá ústa, velké oči, plné tváře a v nich dolíčky. Bradu měla trochu špičatou a vlasy nedosahovaly ani k úzkým ramínkům.
Začala hned vyzvídat a přitom zručně vyplétala látku z ostružiní: „Jak ses sem prosím tě dostal, člověče? Sem nezabloudil nikdo z tvého druhu snad dvacet let!“
„Zabloudil jsem. To se stává,“ ušklíbl jsem se. „Jinak bych se tu do ostružiní nezaplétal.“
Mylsel jsem, že se urazí, ale rozesmála se: „A to mě starší říkají, že jsem hubatá! Ty jsi ještě horší! Já ti tady pomáhám a ty na mě takhle!“ Založila si ruce v bok, ale smála se přitom. Lehce jsem trhl rukou a rukáv byl volný. Víla najdenou..jak by se dalo říci, že uskočila, ale přitom se pořád vznášela? Rychle popolétla kousek ode mne? Možná. Nebo spíš, že ucukla. Zvedl jsem obočí: „Co se děje?“
„Co by se dělo, nechci, aby sis mě chytil, donesl si mě na svůj hrad, zavřel mě do klece a ukazoval svým přátelům jako cvičenou opičku!“ rozčílila se najednou.
„Neboj se!“ zkoušel jsem ji uklidnit. „Moje nevděčnost sice obsahuje to, že jsem na tebe takřka hrubý, ale nesahá tak daleko, abych se tě pokusil uvěznit. Navíc bych se odtud ani nedostal. Nemohla bys mě prosím odvést na nějakou stezku, která vede z lesa? Potřebuji se dostat domů, už tu bloudím dva dny a na hradě na mě čekají mí přátelé. Bojím se, aby se mě nevydli hledat a aby tu také nezabloudili..“
Víla naklonila hlavu ke straně. „Ty bych mohla,“ pronesla zamyšleně. „Ale pověz mi jedno: na kterou stranu lesa se potřebuješ dostat?“

„Opravdu je to tak daleko?“ zasténal jsem tlumeně. Víla, jmenovala se Tamia, se pousmála. „Měla jsem tě nechat jít dál. Za chvilku by ses vynořil na opačné straně lesa, než kde je tvůj hrad, kníže.“ Od chvíle, kdy jsem jí prozradil svůj titul, si mě dosti dobírala. Ale docela jsme si i rozuměli.. Nicméně, teď se snášel večer a okraj lesa byl prý ještě tak daleko, že tam podle Tamii dojdou nejdříve zítra odpoledne.
„Kousek dál je tu hezká mýtinka,“ poznamenala víla. „Měli bychom se někde utábořit, jak říkáte vy lidé,“ zahihňala se. Z nějakého důvodu jí to přišlo nemírně vtipné. Rozhodl jsem se to neřešit a doklopýtal jsem na mýtinku, přičemž jsem cestou nasbíral dost dřeva, abych nemusel ještě nějak moc chodit. To se už vážně nechtělo.
Rozdělal jsem oheň a když jsem vzhlédl, zjistil jsem, že Tamia zatím natahala spoustu dřeva. Podezřívavě jsem si ji změřil – leželo tak totiž několik malých, uschlých stromků, které byly určitě větší než ona. O kus.
„Děje se něco?“ zeptala se nevinně a usadila se vedle mě. Pozvdechl jsem si a z brašny jsem vytáhl jídlo. Vybalil jsem králíka, kterého jsem den předtím chytil, a začal jsem ho opékat. Mrkl jsem to Tamie: „Dáš si taky, nebo jste vy víly vegetariánky?“ Usmála se. „Dám si taky,“ přikývla. Natáhla se do trávy vedle mě a zavřela oči. Sledoval jsem ji. Byla hezká. Moc hezká.
Jako měřítko krásy jsme vždycky měli Alte. Samozřejmě, když u toho ona ani Etterre nebyly. Princeznu jsme jako měřítko použít nemohli, protože na tu nikdo neměl. Tedy..až doteď. Když jsem si tak Tamiu prohlížel, přišla mi krásnější než Etterre. Než kterákoliv jiná dívka, kterou jsem kdy potkal.
Tamia otevřela oči a začichala. „Nepálí se ti to?“ pozvedla obočí. Rychle jsem obrátil svou pozornost zpět k ohni a v duchu jsem zaklel. Králík se samozřejmě spálil. Na jedné straně černal. A k tomu se zdálo, že Tamia moc dobře ví, co jsem dělal, že jsem nedával pozor na večeři.
Konečný výsledek byl žalostný. Králík byl na jedné straně vcelku opečený, ale na té druhé spálený. „Z toho se nenajíme pořádně," konstatoval jsem pochmurně. Tamia se jen usmála. Zase. „Nějak se to zvládne,“ poznamenala tajemně.
Došel jsem k názoru, že musí umět čarovat, protože králíka ubývalo podezřele málo. Najedli jsme se oba do sytosti a krásně to vyšlo.
Když jsme se ulkádali ke spánku, ubezpečila mě, že není potřeba držet hlídku, protože přítomnost víly mě ochrání proti jakýmkoliv lesním tvorům. A stejně tu není prý moc tvorů, co by mohli člověku ublížit.
Když jsem se ráno probudil, ještě spala. Slunce, pronikající listy nad její hlavou, jí kreslilo po tváři zlatavé pruhy. Nakrčila trochu nos a otevřela oči. Modré, hluboké.. Nevěřil jsem na pravdivost úsloví „utopit se v jejích očích“. Až do této chvíle.
Vyskočila a utekla. Zmizela mezi stromy a já si uvědomil, že nejlepší bude zůstat, kde jsem.
Vrátila se. Za hodinu byla zpátky a vůbec se nezmínila, proč utekla, ani proč se vrátila. Nechal jsem to tak a nemluvil jsem o tom.
Během cesty jsme si povídali, ale zdaleka ne tak nevázaně jako včera.
Chvíli po poledni jsem spatřil okraj lesa. Když jsme vyšli ze stínu stromů, v dálce na vrcholu kopce jsem spatřil svůj hrad.
Otočil jsem se právě včas, abych viděl, že se Tamia snaží zmizet. Tak rychle, že mě to až samotného překvapilo, jsem ji popadl za zápěstí a přitáhl ji k sobě. Nepřestala mávat křídly, takže měla obličejík jen kousek od mého. A nepokoušela se vysmeknout.
Políbil jsem ji. Dlouze a vášnivě. Polibek mi opětovala, ale pak se odtrhla, vzlykla a vyškubla se mi. Zmizela mezi stromy.
Už jsem ji nikdy nespatřil, ale občas, když někdo zabloudí i jen kousek do lesa, přivádí ho prý zpět tajemná víla. Má malá, usměvavá ústa, velké oči, plné tváře a nich dolíčky. Bradu má trochu špičatou a vlasy jí nedosahují ani k ramenům.
Asi se zase někdy půjdu ztratit.
Miluji Tamiu, vílu z lesa. A ona to ví.