Neuvěřitelné dobrodružství - VII. Je tato hrůza již strašlivým a nezměrně příšerným koncem...?

Anotace: sedmá část

VII.
Je tato hrůza již strašlivým a nezměrně příšerným koncem…?

Jak jsem chtěl příšerně vzkřiknout, to si nikdo snad neumí ani představit. To by bylo tak hrozně moc, jsa trýzněn hroznou trýzní, že bych se musel rozpoltit až po pr… pás. Věděl jsem však, co je povinností hrdinův, čili mou, i uspokojil jsem se nemálo, tolik, že jsem jen tak zklamaně zabublal a nadal příšerné velehoře do nenajedených jedlíků ošklivých. Ale jen tak pro sebe, abych nikoho slovem nezranil, to se rozumí.
Leč to nijak neumírnilo situaci, v níž byla má vyvolená odšmíráka nesena k umolousanému hubisku, aby to s ní vykonalo strašlivou procedůru a vyslalo ji k bambulatému tobogánu vší zábavy a sprchování žaludeční kyselinou. A nakonec by se slastná Simsala-bim dojista přemístila i do sánkrubny, leč tam bylo tolik nachmoucaných Buzicarů, že by to nebylo možné a ona by musela potupně téci a rozlévat se po dlážce, a to jsem za žádnou cenu nemohl připustit. Na Babránce jsem se nemohl samozřejmě spolehnout, protože pokud se ještě divoce netahali za pačesy s Purpurovými zlostníky, již volali, že musí domů na oběd (bylo před večeří, zbabělci prokletí!), či se s nářkem kouleli po zemi a za nimi, hýkajíc, poskakoval Buzicar, jenž jim takovou strašnou ránu uštědřil a ukazoval si přitom na svá mužná a ohavně chlupatá prsa, aby každý viděl, kolik trýzně zasel. A všichni ostatní Buzicarové uznale pokývali hlavou a zařvali pochvalu strašným hlasem:
„Juchůůů, dobréééj!“
A vítězný Buzicar jásal nad svým úspěchem a ještě více trýznil těžce zraněného, vyprávějíc mu zkomolené vtipy a příhody ze života, až oběť křičela v šílených mukách.
Ty bestie, ta nelidská zvířatááááá!
Situace byla strašlivá, hrůzná a nezměrná ve své děsivosti. Nemohlo být snad hůře. Nadto netvor strašlivý Hom’o’klád se již opět zmátořil a zahořely v něm uprostřed všeho toho zmaru nové nechutné chutě.
Je strašné být zanechán na vše tak naprosto sám.
To už by člověk nejradši složil i to hrdinství.
Kolem jen zmar, nářek a muka, podlaha zmáčená zvratky a močí, neboť někteří z vítězných Buzicarů se uchýlili i k válečkům a lechtání a žďobáním do žeber.
V tu chvíli, když už jsem viděl, že vše je naprosto úplně a jednou provždy ztraceno, posedl mne běs. Mé břicho se rozbublalo do nevídaných tónů a oktáv a vše kolem ustoupilo do pozadí, až jsem musel mhouřit oči. Za mnou duněl Hom’o’klád, nad jámou už už ze Simsala-bim kapaly chtivé sliny Stra’che Nny a všude kolem se divoce, vesele a laškovně smáli Purpuroví zlostníci, roztomile přitom švitoříce.
Zaujal jsem postoj osamělého válečníka, tu hrdou pózu, v níž je jasné, že jsem osamělý, ale taky válečník. Zaťal jsem zuby, na čele mi naběhly žíly, oči mi zduřely a vyvalily se, jako strašným bojovníkům z tichomoří, žvýkajícím pro hrůzu a demoralizaci nepřítele vlastní jazyk. Otočil jsem se k H’adrymu, jenž se pomalu sbíral ze země.
„H’adry,“ vypravil jsem stísněně, neboť mi nebylo lehko.
„Och, pane, také jsem rád, že jsem tě směl poznat a být ti druhem po boku, pro bojiště i zázemí,“ téměř vlykl, jak byl smutný, že už dál nebude moci být mým druhem, ale to já jsem v tu chvíli na mysli rozhodně neměl.
„H’adry…!“
Čas se zpomalil, až se dočista zastavil. Ono, kdyby se to náhodou nestalo, tak se to prostě nedá jen tak stihnout, to je hotovka. A tak, v tom zastaveném čase to pak znělo asi takhle:
„Uh’uaudruyu….!“
„Uoaunouu, puauneu…?“
„Zuatuahueoej mueně zua puerusut!!!“
A hle, stalo se! V ten okamžik čas mohl uvolnit svěrače a hezky znovu pokračovat.
Hom’o’klád zavrávoral jako opilec s nízkým presem, vydal neartikulovaný zvuk, jenž by zněl jako zvracení, kdyby nebyl tak burácivý. Nazelenalý mlžný opar ho pomalu odhalovala jako pomník ztracené civilizace a jeho oči křičely o hrůzných účincích, jaké jen metan může mít. H’adry se rozesmál hrdostí nade mnou, ač mu také vyhrkly slzičky, leč to já už ho opět popadl za kotník a roztočil jako peníze za životní pojistku. Oči se mi zúžily, když jsem ho protočil v poslední ječivé obrátce a potom pustil v letu plavmo, v němž do jisté míry připomínal takový odfláknutý bumerang.
Mistrovský však kousek válečnického umění, to bylo nutné uznat!
Takovou zbraň hned tak někdo nemá – aby to letělo, rotovalo a ještě hlasitě řvalo „Hríííííííí!“, což vnášelo paniku do řad nepřítele, jemuž se najednou začaly plést příhody z dětství, až se všichni Purpuroví zlostníci zatvářili starostlivě, vytrženi ze své ukrutnosti.
Jen jediná rána, po té jsem toužil v tu chvíli.
Ukradeni mi byli všichni nepřátelé, a bez trestního oznámení! Všechny naděje jsem vkládal do letícího H’adryho. A že to byly naděje tak veliké, že se divím, že s v tu ránu nezřítil pod jejich vahou k zemi. Čacký to jonák! Kterak rotoval a ploštil se, aby lépe prorážel vzduch, zadržoval dech a krabatil tvářinky v předzvěsti strašlivého úkolu, jímž byl pověřen. Tedy ne dobrovolně, nicméně musel se brát ohled na mou zbraň (vlastnictví je devět desetin práva), kterou už stery nohy pokopaly, pošlapaly, stera ústa pošmradlala v zuřivém jeku, či stery nosy v nářku posoplily.
„Leť, H’adry! Leť!!!“ řval jsem jako smyslů zbavený a poskakoval nahoru a dolů.
Osud všeho závisel teď na mně.
Jak typické.
Osud tajemného, donedávna neznámého světa v nějakém strašlivánsky vzdáleném vesmíru a možná navíc ještě jiné realitě a časoprostoru se tak tak držel nad vodou, belhal se o holičkách, ale jakmile jsem sem dopadl, plesk, a hnedle se veškeré úsilí zbortilo a všechno se svalilo a rozlilo na mě, jako tělnatá důchodkyně, uklouznuvší na schodech.
H’adry letěl jako nejlepší zbraň H’nusu. Stra’che Nna už v tu chvilku široce otevírala chlebárnu, smějíce se, až se jí vlnily tváře jako vrstvy velrybího tuku, přičemž čípek v krku se bimbal, až to bylo nechutné. Už jen okamžik a hlava mé milované by byla ukousnuta a rozchlamstána, až by kostní štěpinky létaly…
„Mruéééé…?“ zachroptěla zuřivě Stra’che Nna v okamžik, kdy ji H’adry udeřil tvrdě svou napnutou zadnicí přímo do krkovice a hlavy. Rána to byla strašná, nezměrná a napumpovaná mým úzkostlivě opatrovaným vztekem, až to plesklo. Simsala-bim byla puštěna z pazoury a po ladných křivkách velehory v rudém oděvu sklouzla až na zem, kde se sebrali spolu s dementně blábolícím H’adry cu Ckym a utíkali z boje, až se za nimi prášilo. Schovali se do koutečku, drželi se za ručičky, ani nedutali. Stra’che Nna vrávorala, neboť rána ji téměř omráčila. Potácela se těžce, jak medvěd tancující, a pod nohama se jí, co plné tuby zubní pasty, rozstřikovali nešťastní Buzicarové, kteří nestačili odskočit, či si hloupě a tupounsky libovali v nenadálém stínu.
„Gruéééé… Hluááááerchm…. Ungh…“ pajdala Stra’che Nna stále vpřed, až do dunělo jako opravdovské hromy a blesky.
K okraji jámy.
Sledoval jsem ji fascinován, tak, jak lidé sledují zatmění slunce či veřejnou popravu. Zkrátka něco zajímavého a úžasného. „Jééé!“ vzkřikl jsem poděšeně, když mi došlo, k čemu se asi schyluje… Okamžitě jsem se přitiskl ke stěně jámy, nad níž se tmělo.
„Chumchréééé!!! Gruaháááchuech… Jak tě nenávidíííííííííííííííííííííím!“ děla Stra’che Nna – strašlivá a zlá vládkyně zla až do hořkého konce. A poté hned, hnána svým tělesem, jež by nezastavil (když nabralo setrvačnost) ani dopadnuvší asteroid, vstoupila za okraj jámy.
Když utichlo svištění, osmělil jsem se otevřít oči. A raději bych je zase hned zavřel, neboť jsem spatřil hrůznou scénu. Stra’che Nna nedopadla, ale… och, hrůzo hrůzná nezměrná!… jaksi naskočila na strašnou zbraň, jíž vládl netvor Hom’o’klád, až to mlaskalo. Ten hulákal, jako když ho na nože berou a svíral plné hrsti Stra’che Nny, snažíce se ji sundat, ale ona jen nadskakovala a vřeštěla, neboť se nedokázala hnout. Využívajíce kinetické energie, naskočil jsem na vzdouvající se… libovolnou tělesnou část, to bylo těžké poznat, a byl jsem vymrštěn z vězení ohavné jámy, plné nechutností.
Tedy teď už určitě.
Provázel mě dvojí řev, kterak vládkyně klesala hlouběji a hlouběji a příšerný Hom’o’klád zjišťoval, že ji pryč nedostane a že je znesvěcený. Jal se ji pokoušet otloukat o stěny a oškrabovat o ostré výstupky. Řev rozvibrovával i staré těžké zdi, velebné a nechutné, neboť to bylo ve Vytschpulu a ne nikde jinde. Být to jinde, jó, to už by byla jiná.
Rychle jsem popadl svou zbraň. Seděla nyní v ruce mnohem lépe, protože se lepila. Rozehnat zbylé rozradostněné kašičky Buzicary nebylo těžké. Jen mne spatřili, sami se ihned dobrovolně zaryli do vládcovské žumpy, kde ještě zbylo trošku místa. Byl čas to vše skončit… Se strašlivým křikem jsem utíkal komnatou, máchal kolem sebe nádherou své zbraně a kde byl jaký Purpurový zlostník ještě zabrán do myšlenek či zaměstnán třasem hrůzy, všechno jsem to mazal, až to bylo celé umazané.
Poslední skok a projevilo se, že jsem inteligentní hrdina! Vzor nehnuté mužnosti.
Cvakátko, cvakátko, cvakááátečkooooo!!!
Jůůůůůůůůůů!!!
Jáma v zemi se začala s duněním zavírat. Poslední, co jsem nedobrovolně spatřil bylo, kterak si Hom’o’klád usmyslel, že pokud to nejde stáhnout, otlouct nebo oškrabat, je tedy nutné skrze to prolézt. Vládkyně zla valila oči jako kopačáky, mydlila ho zaťatými pěstičkami a netvor všech netvorů se starostí v očích zkoušel zadržet dech na dostatečně dlouhou dobu. A potom už strašlivou scénu pohltila tma, nicota a ještě další tma, protože té tam bylo najednou opravdu hodně.
Dvě hrůzy skončily!
Hromové provolávání slávy proťalo šedou prostoru a já se nadul, jak se na hrdinu sluší a patří. Kolem poskakovali zneuctění Babránci, ukoptění až hrůza, nicméně jejich radost byla opravdová a skutečná. Milostivě jsem tedy pokynul do koutku a hle, dokonce i sama nejvyšší vládkyně se odvážila stanout vedle mě, aby se nechala také opěvovat, ale jen trošku, protože většinu jsem toho zařídil já!
A H’adry?
Statečný to hoch!
Ten se nám stočil mírumilovně u nohou a vytvářel s námi moc hezkou skupinku. Potichu si pro sebe něco broukal, což jsem dával za vinu tomu dopadu, kdy se velice nešikovně nestočil do klubíčka, ale třískl šešulkou o věkovitou podlahu. Ale co! Však on, čacký junák, se z toho určitě dostane, chmuľo jeden. A kdyby náhodou ne, dozajista jako hrdina teď dostane nějakou fortelnou pečovatelku, která by ho obětavě krmila v postýlce, dávala mu bažantíka a utírala mu prdýlku, tím jsem si byl zatraceně jistý. Vše najednou vypadalo světle a šťastně, vše se smálo a co se nesmálo, to bylo protistátní. Vytschpul byl dobyt, a jeho odšmírák dobit. Teď ho mohl hezky bez těžkostí zabrat jako svou výspu mírumilovný, vznešený a nádherný Babrán, jeho svalnatí, pohlední, nádherní a krásní, v poezii zběhlí a spravedliví válečníci mohli vstoupit jako ranní úsvit do černých ulic temného města a přinášet světlo a štěstí. A exemplárně krutě pro jistotu zamordovat každého, komu by se to třeba nelíbilo, protože přísnost muší bejt.
Konečně přišel klid a mír!
Purpuroví zlostníci byli v hajzlu a v žumpě, další jejich roty se rychle stahovaly z Vytschpulu. Nečekal jsem, že to proběhne tak krásně a hladce, nicméně jsem se dozvěděl, že nejchytřejší ze všech nejchytřejších babránských dar-mo’schlapů čili ochránců spravedlnosti (téměř tak chytrý jako já, ale opravdu jen téměř), jménem Z’kur du Pell zosnoval malé divadýlko, kvůli němuž se budou Buzicarům smát i děti a blázni ještě za tisíc let. Zabalil se do neřádem prosáklé plachty, vyválel se v kuchyňských odpadcích, poskakoval v blátě a ploval ve svezených exkrementech, načež se posypal rozdrcenými cihlami. Když se probral z mrákot, seznal, že prach z rozbitých cihel vykonal své dílo. Hle – on byl přestrojen za Buzicara z Buzicaronu tak věrně, že když se viděl, se vzteklým rykem se praštil do hlavy klackem. V tomto vychytralém a technicky náročném převleku se poté vplížil do vytschpulského ležení Purpurových zlostníků, až do jeho středu a začal svůj vychytralý plán dovádět k dokonalosti.
„Chum’blu-prd (jedno z nejstrašnějších božstev Buzicaronu – je to pětihlavý, šestiruký, třízadký a jednonohý bůh války a plevelných rostlin) ať je mi milostiv!“ řval dunivým hlasem, který potom, chudáček malý, odstonal. „Taková pohroma, taková strašná hrůza! Ahááááh, přineste mi někdo klid a stoličku, a potom mne zabte! Gruhaáááá!“
Buzicarové se seběhli kolem v hustém davu. Mručeli divoce, poskakovali a mávali rukama v barbarských posuncích. Jejich hrdelní, nelidské hlasy, strašlivě hrčící, duněly kolem, až se země chvěla a nebohý Z’kur du Pell cítil, kterak mu po zádech stékají čůrky vyděšeného potu, až se bál, že se mu celá maska odlepí a spadne na zem a s ním bude ámen, protože za chvíli bude doba večeře a každý z Buzicarů držel v ruce ohavnou a divou vidličku.
„Hrnghrmhruá!“ dodával davu na zájmu a strachu, kroutíce se jako v bláznovství.
Výkřiky zaplnily vzduch, zněly strašlivě, zvířecky, bizarně:
„Coé?“
„Groing?“
„Och, vždyť on padne do mdlob, přineste lehátko, čichací sůl a vějířek!“
To se už Z’kur du Pell potutelně smál do zbytků shnilé zeleniny, jíž měl na obličeji. „Hrůůůůergh,“ bědoval dál, mučíce své hlasivky. „Nic tak strašného se nemohlo stát…! Vzpomněl jsem si na jednu hrozivou věc, která mi nedá spááát! Již dlouho nemohu spááát! Já totiž… nevím… nemohu si vzpomenout,“ vyrážel ze sebe hystericky, „jestli jsem doma zavřel přívod pschuk (plynná látka, velice vznětlivá, na níž Buzicarové připravují své odporné krmě) a zhasl krindlšmak (čili uvítací lampičku, hubící zároveň třímetrovými plameny hmyz)!!!“
Ticho, které padlo na mručící dav bylo až strašidelné. Najednou zde nebylo jediného hlasu a bylo tedy slyšet, kterak někdo vzadu neuctivě bzdí. Jeden ohavný Buzicar se, valíce oči, díval na druhého ještě ohavnějšího, ale nejistota jako by opanovala bez rozdílu hnusnosti každého z nich.
„Engr… já teda taky ne…“ podrbal se jeden z kolstojících ve štětinách.
Mrtvé a nehybné ticho se tím ještě prohloubilo, že bylo slyšet i jak vzadu u stanu jeden netvor močí na celtu, aby byla nepromokavá a nedržel se v ní hmyz.
A za nedlouhý čas už se stany bortily a velká armáda se rozjížděla na válečných dobi do šírav a dálav, až jim šešulky nadskakovaly a purpurové tváře jen jen hořely. Zkrátka úplně, jako by jim před patami už hořelo vysokým plamenem.
Ano, tak velká je moc dezinformace a špiónské šeptandy.
Buzicarové spěchali a hnali se tak rychle, že zanedlouho z nich zbyly jen srandovně směšné tečky na obzoru, kterým jsme se všichni smáli, ukazujíce si na ty trumbery a napodobujíce je topornými poskoky a chrčením.