The Runner - part 3

Anotace: pokračování...

Přišel jsem ke kancléři, který stál u jedné z nich a řekl mu:
Je tu ještě jedna maličkost, numím s vašima stíhačkama létat.
Ale umíte usmál se Milard. Během operace byly do vašeho mozku nahrána data týkající se obsluhy tohoto letounu. Je samozřejmě odzbrojený. Tak hodně štěstí, doufám, že se už neuvidíme.
Nasedl jsem do stihače a hned jsem vzlétl. Letoun se řídil pouhýma myšlenkama. Vyletěl jsem z jejich atmosfery a nedaleko jejich planety byla vidět další planeta. Rozhodl jsem se tam letět.
Blížil jsem se ve stíhačce k nějaké planetě, byla tvarově i barevně podobná Zemi, akorát pevnina tam nebyla stejná. Aspoň odsud ze stíhačky se mi to tak zdálo.
Celá stíhačka byla celkem úzká, žádný velký komfort tu nebyl. Díval jsem se přes kokpit ven. Byla to nádhera, něco krásného. Planeta se stále zvětšovala. To ovšem znamenalo, že jsem se blížil k cíly. Jen jsem doufal, že tam nenarazím na nějaké problémy.
Chvilkově mi hlavou probleskla myšlenka na Driu a najednou se mi nade hlavou vysunula nějaká kapsička a z ní vypadla nějaká věc, velmi podobna na Zemi zvané PSP, ale tato věc sloužila k jinému účelu.
Jakmile jsem ji uchopil do rukou, tak se mi na displeji té věci objevila tvář Drii.
Co to má znamenat pomyslel jsem si. Že by to byl nějaký paměťový blok pro tamější populaci, ale behem pár okamžiku se mi potvrdilo, že to tak není.
Byla to nahraná zprava. Byla v ní Dria a informovala mě v ní, že to co se stalo na její planetě nemohla ovlivnit. Ale druhá část zprávy mi udělala radost. Řekla mi,že tajně upravila zbrojní systémy a tudiž jejich mechanici si mysleli, že zbraňový systém vyřadily, ale nebylo tomu tak. Zbraně jsem měl na letounu plně funkční a pro mou ještě větší radost to nebyly žádné projektilové zbraně, ale plazmové děla. Měl jsem velkou radost. Sprava byla ukončena a přístroj se vypnul. Dal jsem na displej toho zařízení pusu a vrátil ho zpět na místo.
Byl jsem už nebezpečně blízko planety a řízení pomocí myšlenek nebyl pro mě tou nejlepší volbou, jelikož se mi v hlavě promítalo spousty věcí. Pomyslel jsem na to, že by bylo skvělé, kdyby ta věc měla ruční řízení a najednou se z celé stíhačky začly ozývat divné zvuky.
Podíval jsem se oknem ven a viděl jsem, jak se stíhačka roztahuje do trošku šířky a taky trochu do výšky. Najednou se křeslo na kterém jsem seděl napřímilo ještě víc a odnikud se vynořilo přede mnou ovládaní stroje. Byly to dne páky u křesla a taky malý panel. Byly tam ovšem znaky, které jsem neznal. Pomyslel jsem na to, aby to bylo v mém jazyce a ejhle, ono se to změnilo do řeči, kterou jsem velmi dobře ovládal.
Nasměřoval jsem letoun k planetě, proletěl jsem atmosférou a chystal jsem se přistát na jedné mytině. Bylo tu tlačítko s nápisem přistání, tak jsem ho zmáčkl a stroj sám začal přistávat na místo na které jsem chtěl.
To je boží stroj pochvaloval jsem si nahlas.
Když jsem přistál, tak se mi kokpit sám otevřel a já vylezl na čerstvý vzduch. Nebylo tu ani velké teplo ani velka zima. prostě tak akorát. Byla tu krásná příroda. Říkal jsem si, že není dobré když tu mám letoun tak na očích. pomyslel jsem si na zamaskování a ono to zmizelo. Cool řekl jsem si a šel jsem se projít.
Asi po půlhodioně chuze jsem se zastavil u nějaké ruiny. Opřel jsem se rukou o sloup a najednou jsem na krku ucítil nějaké bodnutí. Hned jsem to rukou zkontroloval. Měl jsem v krku šipku. Vytáhl jsem si jí a začalo se mi nějak stmívat před očima. To si děláte prdel řekl jsem jen tak do vzduchu. a pak ztratil vědomí.
Asi o 10 hodin později:
Probral jsem se, všude byla tma, ne úplná tma, ale byla to tmavá místnost. Najednou na mě někdo posvítil světlem.
Aááách dal jsem ruku před oči, aby mě to svělo tak neoslňovalo. Přede mnou stál nějaký chlap.
Kdo jste??? zeptal jsem se.
Není vám nic do toho, ale ze zdvořilosti vám odpovím muž sklopil světlo, aby šlo vidět i na něj a sedl si na židli, kterou měl po ruce.
Já jsem Aiden Ford.
Aiden Ford??? v duchu jsem si pomyslel a rychle jsem přemýšlel, odkud ho můžu znát.
O pár momentů později jsem si vzpomněl.
No jistě, vy jste byl v té expedici na Atlantis. Poručík Ford, že??? zeptal jsem se.
Ford jen kývl hlavou na znak souhlasu a pak začal.
Co tu děláte??? zeptal se a jeho oči přitom by dokázaly zabíjet.
Co tu já dělám???Co tu děláte vy??? Tato planeta má byt neobydlená odporoval jsem mu.
Zasmál se a hned dodal: Ale teď už není přiklonil se ke mě, když to řekl a to dost hrozivě.
Jo to jsem si všiml. A co tu děláte vy???
To není vaše starost
A vaše není starost, to co tu dělám. Takže já se teď postavím a v klidu odejdu.
Aiden a pár chlápků se zhluboka zamálo, u Forda ten pohled nebyl tak pěkný, když se smál. přeci jen měl jednu část obličeje poráněnou.
Přišel ke mě jeden z jeho chlapů a ford si šel sednout na jeho židli.
A jak bys to chtěl udělat frajírku???
Rozdělal jsem si ruce od pout. Jo vy myslíte mé pouta.
Jo a pohleděl na mě s rukama zapřenými do boků.
Sundal jsem si je. A ukázal mu pouta a rychle jsem ho chytil pod krkem a přiložil mu jeho nůž, který jsem stačil vzít z kapsy k jeho krku a kryl se jeho tělem před ostatníma.
Hned ho pusť řvali na mě ti chlapi až na Forda, ten seděl na své židli, bradu opřenou o ruku a nad něčím přemýšlel.
"A proč bych to měl dělat? Jakmile ho pustím, tak to do mě našijete."
"Kdo vůbec jsi???" Zeptal se mě Ford.
"Četař Jason Varenberg," odpověděl jsem mu.
Ford chvíly přemýšlel a pak najednou se mu obličej celý rozzářil.
"Pevnost Fortrest???"
"Máš paměť dobrou Aidene," řekl jsem mu.
"Odložte zbraně, tohle je můj přítel. Zachránil mi před pár lety prdel." Řekl Ford ostatním.
Učinily tak a já jsem mohl pustit toho chudáka, kterého jsem držel pod krkem.
Když odešli, tak ke mě Aiden šel a přátelsky jsme si plácli rukama a objali.
"Jasone, ty jeden parchante. Myslel jsem že jsi už po smrti."
"Jak vidíš tak nejsem"
"Nedáš si něco na zub???"
"Ani nemluv, jsem hladový jako vlk."
Šli jsme se najíst a při tom jsme vzpomínaly na naše společné časy v jednotce, když jsme spolu sloužily na Zemi. Tehdy jsme ještě netušily, že nějaká hvězdná brána existuje.
"Jasone, jsi tu jak na zavolanou."
"Jak to myslíš???"
"Chci uskutečnit jeden útok na Wraithský křižník a ukradnout ho."
Když mi Aiden řekl, co má za lubem, tak jsem se na něj podíval jako na pacienta psychiatrické léčebny.
"To jako myslíš vážně???" Zeptal jsem se ho.
" Jo myslím, pojd projdeme se po čerstvém vzduchu," řekl a ukázal rukou do přírody.
Procházeli jsme se. Všude bylo cítit krásnou vůni, kterou vydával les. Taková vůně byla na Zemi už nedostatkovým zbožím.
Byl slyšet zpěv malých ptáčků, sem tam tu proběhlo něco jako zajíc a vůbec tu bylo nádherně.
Ford se na podíval a poznal, jak se kochám touto přírodou.
"Nádhera,co???" řekl.
"Ani nemluv, něco tak krásného jsem už dlouho neviděl," odpověděl jsem mu.
"Pokud na tu loď nezaútočíme, tak tohle tady už nebude," dodal výrazným tonem v hlase.
"Cože?O čem to mluvíš???" Nechápal jsem kam tím míří.
"Pokud něco neuděláme, tak tento ráj tu nebude," mluvil celkem vážně. Zastavilly jsme se a posadily na pařez stromu. Byl dosti široký, takže jsme se na něj vešli oba.
"Wraithové se chystaji na tuto planetu," informoval mě Ford.
"Wraithové???A proč??? Vždyť je tu vás jen několik desítek," řekl jsem zmateně.
"V tom se mýlíš Jasone," řekl Aiden a usmál se. Zvedli jsme se a Aiden mě vedl loukou směrem na východ.
"Jak to myslíš???" Zeptal jsem se ho a Aiden zrovna vytáhl cigarety.
"Ty máš cigarety???Kde jsi k nim přišel???" Byl jsem velmi zvědavý.
"Asi 100kilometrů na sever je 5 vesnic a dohromady tam je přes několik tisíc lidí. A mimojiné v jedné se pěstuje tabák a dutinku si udělat není zas až taký problém." řekl Ford, pak se na mě otočil a nabídl mi cigaretu. Vytáhl z kapsy zápalky a zapálil mě i sobě cigaretu. Tabák po chuti byl cítit jako by po nějakém koření, ale nebylo to nic špatného. Právě naopak bylo to docela dobré, docela jiné a docela silné. Což jsem já měl rád.
šli jsme stále dál a při cestě jsme i kouřily naše cigarety.
"A je tu ještě jedna věc, proč tu přiletí." řekl Ford.
"A co to je???" Zeptal jsem se.
"Tato půda, na které právě stojíš obsahuje jeden důležitý prvek, který používají ke stavbě svých zbraňových systému na lodích," řekl mi Ford.
"Nesmíme jim to dovolit," řekl jsem.
"Přesně tak," souhlasil se mnou Aiden.
Poslouchal jsem Aidena, co mi říká, ale pořád mi chyběla jedna věc.
"Kamráde, jak se chceš dostat na Wraithský křižník???" Zeptal jsem se ho.
"Čekal jsem, že se na to zeptáš a proto jsem tě zavedl právě sem," odpověděl mi Ford a usmíval se při tom.
Rozhlížel jsem se dokola, do všech stran, ale nic jsem neviděl.
Pak se předemnou zjevil Antický Jumper.
"Aha už chápu,ale s tímhle se dovnitř nedostanem," informoval jsem ho.
Najednou se přede mnou objevil jeden z jeho mužu. Přenesl se z lodi pomocí Asgardského transportního paprsku.
"Počkat, odkdy mají Jumpery tuto technologii???" Zeptal jsem se.
"Tuto věcičku jsme nainstalovali teprve před několika dny, akorát máme menší problém," řekl mi.
"Jaký???" zeptal jsem se.
"Mám jen jednoho muže, který má antický gen a toho potřebuju v boji.Já už ten gen nemám pomocí toho enzymu. Jediný, kdo ho tady další má jsi ty," řekl Ford.
"Chceš abych letěl???"
"Přesně tak?" řekl Aiden.
Jeho opžadavek mě dost šokoval, nečekal sjem to. Ale byl to můj přítel a chtěl jsem jim pomoct.
"Ale já jsem s tím nikdy neletěl," vysvětloval jsem mu.
"S tím,co je asi 10 km na východ si patrně taky moc hodin nenakétal,co???" Řekl Aiden.
Jak o tom mohl vědět??? Přeci jsem letěl s maskováním.
"Asi si říkáš, jak jsem mohl o tom vědět,co??? Pojď se mnou, něco ti ukážu," řekl mi Ford a ukazal na jednoho muže,at zamaskuje Jumper a už mě někam vedl.
Vešli jsme do vesnice. Byla to od pohledu obyčejná vesnice jako ostatní. Slunce stále svítilo, bylo hezky, po mráčku ani stopy.
Vešli jsme do jednoho domu. Musel jsem se sklonit, protože tam byly dveře menší než jsem předpokládal.
Místnost, ve které jsme se právě nacházely vypadala jako obývací pokoj. V pravém rohu byla společná postel, zřejmě pro manželé. V levém prozměnu byl stůl a pár židliček. Byl to domek o jednom pokoji. Zařízený byl docela pěkně.
Aiden šel do leveho rohu místnosti blíž ke vchodovým dveřím.
Odsunul si stolek a židle odhodil stranou.
"Co to děláš???" Zeptal jsem se.
"Tak pojď,"řekl mi ford a ukázal na zem.
Nic jsem tam neviděl. Byl tam akorát koberec nebo něco, co mi ho velmi připomínalo.
Odhrnul jsem koberec a ejhle. Byly tam dvířka od tajné místnosti.
Ford vytáhl klíč a odemkl to. Otevřeli jsme ty dveře a první, co mé oči spatřily byly schůdky, které vedly do temnoty hlouběji a hlouběji.
Ford se na mě podíval takovým usměvným pohledem. Ukázal mi pohledem dovnitř a řekl:"Doufám, že máš baterku."
Začal jsem po kapsách hledat baterku, až jsem ji nakonec našel. Ukázal jsem ji Aidenovi a scházeli jsme po schůdkách dolů, přičemž jsem si svítil přes cestu. Šli jsme pomalu krok za krokem. Byl jsem na pozoru, aby se tu na mě něco nevynořilo. Aiden mi připadal dost v klidu, což mě ještě víc znervozňovalo.
Sešli jsme asi padesát schodů a ocitli jsme se v nějaké delší uličce. Byla tu tma jak v pytli. Ulička byla úká, tkatak jsme se vedle sebe vešli. pokračoval jsem dál podle Aidena. On mě vedl, tak jsem usuzoval, že to tady dobře zná.
Došli jsme až na konec chodby a před náma byla jen zeď. Ze všech stran byla zeď. Mohli jsme jít jen zpátky. Otáčel jsem se na všechny strany, jestli jsme náhodou něco neminuly.
"Buď v klidu, jsme na správném místě," řekl Ford a zmáčkl nějaký znak na zdi, která byla od nás po levé straně.
Začla se třást zem a spoza zdi se vynořil prah a zed se zvedla a zasunula do stropu. Před náma teď byly nějaké kovové dveře.
"Tak a jsme tu," řekl radostně Aiden. Otevřel dveře a první čeho jsem si všiml bylo obrovské množství světla. Svítilo tak moc až mě z toho bolely oči.
Chvíly trvalo než si na to moje oči zvykly a já se mohl pořádně podívat.
Bylo tu plno přístrojů,plno nějakých terminálu. Něco jako naše počítače. Viděl jsem plno vědců, mnoho vojáků. Vyráběli se zde zbraně.
"Co se tady vyrábí???" Zeptal jsem se Forda.