Herbidi - 1.část

Anotace: Zdravím vás po delší době s částí své povídky o potulném žoldákovi- alchymistovi. Mějte pochopení, dlouho nic z mé dílny nevyšlo. Díky za komentáře nebo tipy;)

Probudil se ve smradu, který způsobila koňská moč v odpařovacím hrnci. Jemu to ale nevadilo, byl už na to zvyklý, i na mnohem horší věci, než byla tato. Jen tak ze zvyku otevřel okno, stejně nemělo skoro cenu větrat, protože všechno bylo už načichlé a svůj pach vydávalo po dobu několika dní...
Z ulice pod jeho bytem se ozvalo šumění davu, konal se trh. Byl za to rád, alespoň se lépe skryje mezi lidmi, měl totiž ještě pár nevyřízených účtů se zdejším majitelem nevěstince, Onanielem.
Prohrábl své černé vlasy s fialovým nádechem a promnul oči, jak on nenáviděl rána, obzvlášť pak ty, která musel něco dělat. A takové ráno nastalo zrovna dnes. Dozvěděl se totiž, že na trh přivede skupinka trubadúrů appatosaury, totiž kouzelné ještěry, z jejichž šupin se dá vylouhovat pěkná dávka magie.
Takovou příležitost si samozřejmě nemohl Nefran dovolit ujít bez toho, aby alespoň pár olivově zelených, jemných šupin neskončilo v jeho kapse.
Navíc se nechal najmout na práci od jednoho sedláka, kterému prý nějaké zázračné stvoření trhá ovce na kusy. A skutečně, když zkoumal ovčí mrtvoly, tak svým citem pro magii vycítil proudy zelené magie, podobné té, kterou používají druidové. Avšak tento druh nebyl druidský, něco se lišilo, nebyl však schopen říci, proti čemu stojí. Částečně kvůli tomu se chtěl taky vybavit.
Přes svá na alchymistu dosti velká ramena přehodil fialový plášť s kápí a vyrazil se po zabouchnutí dveří ven, přes krčmu, nad níž se nachází jeho byt.
Prostě řečeno, vypadalo to přesně tak, že jeho nepřítel bude dost silný, ne-li silnější než jeho lektvary a dýka, jež mu je v souboji nedocenitelným prvkem. Naštěstí Ajvor, statkář, který si ho najal, platí docela slušně.
Proletěl hospodou nevšímaje si opilců válejících se po stolech a po podlaze a vyrazil přímo na trhy.
***
Zarazil svou temně fialovou kápi hluboko do obličeje, přeci jen netoužil po tom, aby ho někdo poznal, i když kdo by v Kalimu, malém městečku uprostřed Gilranského císařství, kde se nic neděje, nosil fialový plášť, který může stát hodně zlatých? Jednoduše, téměř nikdo, přesto byl ale za příšeří jež vládlo pod jeho látkou vděčný.
Zanedlouho dorazil k velikému stanu sešívanému z oranžové a bílé látky, kde se už tísnilo několik desítek lidí před provazem vyznačenou hranicí.
,,Přistupte blíže, vážené obecenstvo! Uvidíte zde apattosaury, bájná zvířata a dále budete mít jedinečnou možnost shlédnout vystoupení mnoha trubadúrů jejichž básně a balady lahodí uchu! V neposlední řadě pak novinku mezi novinkami, ano, klauny!“
Hlouček lidí se vzmůže na několik chabých tlesknutí, ale herold neztrácí svůj úsměv. V tom se z oranžové látky sešitého vstupu do stanu vyženou dvě osoby, jsou nesmírně zvláštní, jeden má zelené vlasy, druhá zase zářivě modré, oba pak mají červenou bambulku na nose a zvláštně pomalovaný obličej do podoby strašlivé grimasy.
Okamžitě se rozbrečelo několik malých dítek, jenž až doposud netrpělivě čekalo, jaké skopičiny vyvedou ti zábavní bardi.
,,Ale no tak děti, přeci by jste se nebáli našich klaunů, radši přemluvte své rodiče aby vhodili nějakou tu almužničku do boty, kterou vám nastavují, teprve pak vám předvedou ty pravé kousky, které vás pobaví.“
Snaží se uchlácholit děti ale ty nepřestávají brečet. Každý z klaunů si sundal jednu botu, která byla v poměru ku jejich tělu nesmyslně velká. Počali prosit rodiče a jiné přihlížející k tomu, aby jim dali nějakou zlatku. To se jim nakonec povedlo, ačkoli těch pár stříbrných byli dány spíše ze solidarity než-li z toho důvodu, že by opravdu přihlížející stáli o to, aby něco jejich dítka viděla.
Klauni si obuli druhou botu nechávaje v ní peníze a počali skákat po kočičích hlavách kalimského náměstí jako blázni, různě se pitvořili a dělali všemožné jen proto, aby někoho rozesmáli, což se jim však nepovedlo...
Nefran si o tom samozřejmě myslel své a jenom nedočkavě čekal na to, až přivedou apattosaury a přestanou tady skákat ti pomatenci...
Taky že se dočkal, díky neustálému řevu malých dětí a odchodu několika kalimských rodinek baviči přešli na jinou část zábavy.
,,Nuže dobrá, přestupme tedy na další část našeho vystoupení! V příštích několika minutách všichni do jednoho, milé publikum podlehnete vlivu hypnózy! To je...no však uvidíte sami!“
Domluvil a Nefran hned na to ucítil závan magie žluté barvy, skoro cítil podmanivou vůni meduňky, jenž se nesla společně s návaly magie. Jak se zdálo i publikum cítilo změnu, všichni se zatvářili poněkud divně a chlupy na zátylku jim začali vstávat. Na celém těle jim vyrazila husí kůže.
Na alchymistu však magie neměla příliš velkou sílu, jelikož si vzal ochranný amulet, který z něj pomalu začal sosat drahocennou magickou energii, nesmí zůstat moc dlouho.
Vstup se rozhrnul a ven vyšla dvě stvoření, přesněji něco, co by se mohlo podobat ještěrce, jenže několika násobně krát větší. Zároveň taky vyšší, protože plaz se pohyboval po dvou a ne po čtyřech, jak je tomu u ještěrek. Oba apattosauři měli olivově zelenou kůži postupně přecházející až po zelenohnědou barvu na ocase.
Nefrana přímo udeřila citrónová vůně meduňky, amulet z něj začal sát sílu plnými doušky, dalo by se říci hlty, ale to ještě nebyl nejvyšší náraz magie, věděl totiž, že hlavní nápor síly přijde tehdy, až ještěrům začnou planout žlutě oči.
Jen jak si na to vzpomněl dva zvláštní ještěři nasadili na svou šupinatou tvář jako by soustředěný pohled. Oči začali žhnout.
Kupodivu žádné dítě nebrečelo, všichni stáli na svém místě jako přikovaní a hleděli do žluté hloubi ještěrových očí neschopni se odtrhnout od jejich záře. Kouzlo začalo působit na plné obrátky...
Jediní, kdo byli v tu chvíli schopni racionálně uvažovat byli trubadúři vlastnící podobné amulety jako alchymista a apattosauři, o něco málo hloupější než normální lidé. V tom se jali klauni své pravé práce, počali prořezávat všem přítomným měšce a okrádat je o všechno, co je na nich cenné.
Přišli také k Nefranovi, ale ten jednoho z nich chytl pevně za ruku, tak pevně, až mu zběleli klouby. Klaunovi se rozšířili oči ve známce vystrašení a tak rychle ucukl rukou zpět, potom si zahalence už raději nikdo nevšímal.
Chystal se vyrazit každou chvíli, pozoroval dva nejblíže postavené ozbrojence, jež kejklíři vozili jakou ochrannou gardu.
Sevřel jílec dávno připravené dýky. Vyrazil. Prudkým během se mezi malými dětmi dostal až k jednomu z apattosaurů nepřítomně hledících do davu dávajících pozor na to, aby se někdo neprobral z hypnózy, svou dýkou uřízl tvorovi kus kůže na břichu i s kůží.
Sevřel krvácející plátek masa široký na jeden palec a pelášil pryč, pocítil však ještě jeden prudký náraz hypnotické síly, div mu to pro jeho magickou schopnost, odhalovat magii a její barvu, nevyrazilo mozek z hlavy. Běžel však dál, až se dostal za roh, kam už ještěr neměl dosah, protože kamenná zeď stačí na odštítění takového kouzla.
Zaslechl pár zděšených výkřiků lidí probuzených z hypnotického opojení způsobeného apattosaurem, který nedával pozor.
Dnešek se pro kejklíře doopravdy stal nepovedeným dnem, bývali by lidem apattosauři vnutili názor na vynikající představení, dokonce by si ani nevšimli děravých měšců a milerádi by si představení shlédli znovu.
Rozutíkající se dav však apattosauři nedokázali znovu zhypnotizovat...
Rozešťastněný alchymista měl však jinou práci, než se strat o kejklíře a jejich výdělek. Před sebou měl práci, kterou mu zadal Ajvor.