Dítě zákonem: Bolest minulostí - druhá část

Anotace: Evženie se vrací zpátky na své poslední pracoviště. Snaží se, aby její přičinění mělo pro Ochránce co největší význam.

Zdálo se mi absurdní, že něco takového dělám. Nervózně jsem se podrbala na levém zápěstí, kam mi nedávno jeden z Ochránců zavedl nový, přemazatelný, čip. Jednoduše se sem budu vracet, jak dlouho to půjde, dokud někdo nezačne být příliš podezřívavý. Hlavně nesmím dovolit to, aby mě někdo načapal při mojí špionáži.
Vystoupila jsem z výtahu a přejela čipem přes čtečku u stolu, za kterým seděl jeden ze zaměstnanců podzemního vězení.
„Ahoj Evženie,“ pozdravil mě s úsměvem, já mu pozdrav oplatila a vydala se dlouho chodbou směrem k dalšímu výtahu, který mě měl dovézt až do laboratoře. Bohužel pro mě, zrovna z něj vystoupil ministr Beneš. S úsměvem ke mně zamířil a upravoval si kravatu stříbrné barvy, jako vždy byl elegantně oblečený do kvádra a kalhot, které se snad za žádných okolností nedaly zmačkat, tvář mu hatily popáleniny, které se ovšem rychle hojily díky práci nejzkušenějších lékařů a plastických chirurgů. Vlkodav mi říkal, že bývalý vůdce Ochránců, Medvěd, se obětoval právě proto, aby Beneše zabil, ale to se mu naneštěstí nepovedlo.
„Evženie,“ pokývnul, když přišel až ke mně.
„Ahoj Libore.“ Políbil mě na tvář, snažila jsem se skrýt nervozitu, která se mi během okamžiku rozlila po těle.
„Kam jdeš?“ zeptal se mě.
„Dolů, potřebuju se podívat na nějaké záznamy ze včerejška, máme nějaký nečekaný vzestup zásob ve skladě.“
Ministr přikývl. „Já vím. Víš co, pojď do mé kanceláře, ano? Potřebuju si s tebou o něčem promluvit.“
Nedala jsem na sobě znát údiv a přikývla jsem.

Vešli jsme do prostorné místnosti s okny od stropu až k podlaze, s výhledem na centrum Prahy a na osmiproudovou dálnici. „Tahle kancelář vypadá skoro stejně, jako ta minulá,“ ohodnotila jsem a prohlížela si knihovny a skříně, plazmovou televizi na stěně u dveří a sedla si do pohodlné kožené židle, on si sedl za svůj veliký pracovní stůl ve tvaru písmena L. Bez ptaní mi nalil ze skleněné karafy, kterou vytáhl někde zespoda stolu, vodu do sklenice a podal mi ji.
„Poslední dny jsi se tu moc neobjevovala, proto nevíš o několika změnách, které se tady staly,“ začal, opřel se do opěradla žide a povolil si knoflíky na obleku. „O Elixíru jsi už slyšela a já jsem živoucím důkazem toho, že funguje,“ zazubil se.
Věděla jsem o tom, že je ve skutečnosti starší, než o sobě tvrdí. Byla jsem jedna z mála, kdo o tom věděl. Jeden z důvodů, proč jsem se chtěla skrýt u Ochránců. Nerada bych, aby mě mé vědomosti stály život.
„Zaslechl jsem, že se rozneslo, že ten lék se vyrábí v Americe, což není úplně přesné, ale to nevadí, podstatné je, že naši vědci ten lék rozluštili…a my ho tak můžeme vyrábět.“ Poslední větu pronesl takřka slavnostně, postavil se a došel až ke mně. Vzal mě za ruku a políbil ji.
„A tebe jsem jmenoval jako vedoucí celého procesu. Budeš u toho, když budeme Elixír vyrábět.“
Zamrkala jsem překvapením. „Ale…proč zrovna já?“ zeptala jsem se.
„Protože tě přece miluju,“ usmál se na mě a políbil mě.
„Vždyť na to nemám potřebnou kvalifikaci. Neříkej mi, že na výrobu léku pro dlouhověkost vystačím se svými základními znalostmi biologie a chemie.“
„To není lék na dlouhověkost. Je to naopak lék na krátkověkost. Elixír zabijí to, co se děje v našem těle a zakazuje nám to žít. Nejzajímavější na tom právě je, že podle všeho nikdo neví, o co přesně jde, ale přišli na to, jak tomu zabránit. A já bych měl rád vlastní výrobnu Elixíru, kdyby se náš dodavatel náhodou rozhodl přestat nás Elixírem zásobovat. Chápeš?“
Teď už jsem stála v jeho objetí a líbala ho. Pokud to všechno byla pravda, důvěřoval mi mnohem více než jsem si myslela.
„A aby těch úspěchů nebylo málo, člověk, kterého mám mezi Ochránci mi zítra sdělí informace, které povedou k jejich dopadení. Na takovou satisfakci se skutečně těším.“

Ani jednomu z Ochránců jsem neřekla, že s Liborem Benešem chodím, respektive s ním udržuji poměr. Stydím se za to a zároveň nechci, aby mě zbytečně podezřívali, protože je mi jasné, že by to udělali. Byla bych pro ně nebezpečná, kdyby věděli, že s ním udržuji intimní vztah. Zejména teď, když je mezi Ochránci další zrádce. Chtěla jsem zjistit, kdo jím je a upevnit tak své postavení u Ochránců, ale zatím se mi Libor s ničím nesvěřil, doufala jsem, že k tomu najdu příležitost.

V laboratoři se skutečně pracovalo na výrobu léku, snad všichni koho jsem znala pobíhali po místnosti a snažili se udržovat v chodu veškeré stroje, které měly s výrobou Elixíru co dočinění. Bílé pláště na sobě mělo jen pár lidí, Beneš je sem evidentně poslal co nejrychleji, když mu v kanceláři na stole zapípalo červené světlo a místo sebe poslal sem dolů mě.
„Není to nic podstatného, už jsme to uklidnili, ale vypadalo to, že se veškerý Elixír vypaří, máme tu menší technický problém,“ informoval mě doktor Peterka, který si nyní utíral orosené čelo do papírového kapesníku. „Ale s potěšením vám slečno mohu oznámit, že jsme vyrobili první decilitr Elixíru.“
„A jak se vlastně dávkuje?“ zeptala jsem se, abych mohla později informovat Vlkodava.
„Musíte vypít právě decilitr jednou za půl roku, lék se vám vstřebá do těla a šest měsíců chrání váš imunitní systém, vaše orgány, kosti i krevní cesty. Je to skutečný zázrak, ale stále jsme nepřišli na to, jestli by se jeho účinky daly prodlužovat do nekonečna.“
Posměšně jsem si odfrkla. „Jako že bychom žili třeba tisíc let?“ zeptala jsem se ironicky.
„Klidně i déle,“ odpověděl doktor zcela vážně.

A tak jsem veškeré své poznatky z toho dne sdělila Vlkodavovi.
„Beneš mě poté už nekontaktoval, jenom mě povýšil a to je vše,“ zamlčela jsem veškeré důvěrnosti.
„To je dokonalá zpráva. Myslíte, že byste mohla zjistit, jak se Elixír vyrábí?“ zeptal se vůdce Ochránců a upil kávy. Hádala jsem, že tento kofeinový nápoj má hodně rád.
„Postupem času snad ano. Ale loupež je patrně vyloučená, vyrábění toho léku je hrozně drahé, je asi desítka různých formulářů, které se musejí podepsat a všude jsou kamery a ve skladu je ochranka, takže krádež je nemožná. Snad jen ten postup bych mohla zjistit.“
„To by bylo bezvadné.“

Trochu jsem se divila, jak mě přijali i ostatní Ochránci. Nikdo na mě nepůsobil tak, jako že by mě podezřívali, nejvíce vřelý byl ke mně Dan, vědec Ochránců, který pracoval na rozboru Elixíru. Přisedl si ke mně v jídelně a položil si na kovový stůl misku s kaší.
„Vlkodav mi řekl, že moje práci už je tak trochu zbytečná,“ pronesl s úsměvem.
Uřízla jsem kousek z plátku masa a napíchla na vidličku. „Asi už ano, je mi to líto.“ Vložila jsem si maso do úst a začala žvýkat.
„To nemusí, stejně ten výzkum nikam nevedl.“ Zadíval se mi do očí a zavrtěl hlavou. „Proč nosíte brýle?“ zeptal se.
„Líbí se mi to. Navíc jsem nikdy necítila potřebu jít na operaci.“
„Jako zaměstnankyně státu jste na to určitě měla prostředky.“
„To ano, Lib…dokonce mě k tomu nutil i ministr Beneš a tvrdil, že mi operaci zaplatí, ale já k ní nemám důvod. Vidím dobře i bez brýlí, s nimi jsem však jistější.“
Přikývl a polkl lžíci kaše. „Sluší vám,“ usmál se.
Napadlo mě, že mě ten zelenooký blonďák přede mnou možná balí. „Jak tu vlastně všichni žijete?“ změnila jsem raději téma. „Chodíte někdy jen tak ven?“
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou a trochu se zamračil. „Vyrážíme jen pro netěhotné, a ty navíc poslední měsíce nepřijímáme, protože Beneš po nás pátrá jako nikdy před tím, takže se držíme v ústraní. Jsme poučeni z minulosti. Ale musím říct, zpráva o zrádci nás všechny dost vyplašila. Všichni jsme naivně doufali, že mezi námi jsou jen lidé, kterým skutečně záleží na osudu Ochránců a lidí celkově. Navíc morálka dost upadla po Medvědově smrti, určitě jste o tom slyšela.“
„Ano, byla jsem u toho, když Beneše operovali, aby nezemřel na následky popálenin, které mu váš vůdce svým obětováním způsobil. Statečný muž…“
„To ano. A hlavně muž, který bojoval za nás za všechny. A i po téhle události se mezi námi objeví zrádce. To je otřesné.“
Dojedla jsem plátek masa a počkala, než David dojí, poté jsme společně vyrazili cestou k jedné z větších, ale hůře vybavených místností a posadili jsme se na rozlehlou pohovku. Byla zde i televize, signál zde nebyl žádný problém, nejenom díky tomu, že se signál v dnešní době dostal snad úplně všude, ale Albert prý zabudoval malou anténu někam nad doupě Ochránců.
„Žiju tady už čtyři roky a jen párkrát jsem zatoužil po tom jít ven.“
„Ale je to zvláštní, vždyť…nechybí vám tady ženy?“ zeptala jsem se, protože Ochránkyň jsem tu skutečně mnoho nepotkala.
„Chybí,“ zasmál se Daniel. „Ale to se nedá nic dělat. Vlastně Kája a Petra – to je tady jediný pár, dokonce se jim zde narodilo i dítě. Medvěd těmhle dvěma tolik pomohl a oni po něm dokonce pojmenovali svého syna.“
„To je hezké gesto,“ pronesla jsem.
„To je. Víte, všichni musíme něco obětovat pro lepší svět, za který bojujeme. Někdy mě napadlo, že i když se zruší zákon o povinném těhotenství, Ochránci budou stejně hledanou organizací. Všichni co jsme tady víme, že nemáme nárok na klidný život. Proto nás možná sem tam někdo zradí, protože už to nemůže dál snášet. Ale nevím…Já bych Ochránce nezradil nikdy.“
Přikývla jsem. „Pokusím se zjistit, kdo na nás donáší. A pokusím se také zjistit vše o Elixíru. Ale zákon se mi zrušit patrně nepodaří…“

Už druhý den jsem neomylně zamířila do spodních pater laboratoře a vyslechla si od doktora Peterky, jak se vyrábí Elixír. Jakožto vedoucí celého provozu jsem musela být plně informovaná a nikomu nepřišlo zvláštní, že se na to ptám. Vlastně, teoreticky vzato bych měla o výrobě zázračného léku vědět mnohem více než věděli oni. Nikdo se však neodvážil negativně promluvit o osobě, kterou dosadil sám ministr Beneš a já tomu byla ráda, i když mě to stálo několik minut jeho fyzické přítomnosti. I nadále jsem musela hrát, že jsem mu naprosto oddána. Naštěstí to byl egoista, kterého ani nenapadlo, že by se mi nelíbil.

Dneškem měla skončit má práce v laboratořích, protože jsem věděla o výrobě Elixíru vše, stačilo se jen dozvědět jméno zrádce a vrátit se zpátky k Ochráncům. Přemýšlela jsem, jak z Libora potřebnou informaci vypáčit, ale překvapivě mi jí díky svému egu vyzradil sám.
Naprosto nadšeným hlasem si mě zavolal do kanceláře, vyjela jsem tedy desítky pater a skončila opět v té prosklené místnosti nejvyšší budovy v Praze. Políbil mě a posadil do své židle před obrazovku počítače a začal spínat nějaké programy.
„Chci ti ukázat něco, co mě osobně neuvěřitelně dokáže pobavit. Je to jako dívat se nějaký film, dokument o zrádcích Ochránců. Podívej se na to,“ mluvil nadšeně jako malý kluk a já si uvědomila, že se mi potí ruce.
Pustil první nahrávku. Byl to záznam z bezpečnostní kamery. Datum dokazovalo, že se celá událost děla před několika měsíci.
„Tohle je Michal, jeden trouba, kterého jsem zaměstnal jako hlídače vězení poté, co mi odhalil nějaké informace o Ochráncích. Mezitím se tady,“ přepnul na jiný záznam „snaží parta Ochránců osvobodit muže, kterého jsem zajal, protože zaútočil na jednoho policistu, který zatýkal jeho netěhotnou ženu, ALE hlavně jsem se dozvěděl, že kontaktoval Ochránce.“
Karel Vojtěch, došlo mi. Skutečně se pomocí Ochránce, kterého jsem neznala dostal z vězení, jenomže je překvapil právě Michal se svojí jednotkou a zcela vězně obklíčila. Jenomže po nějakém jejich rozhovoru přiběhlo nějaké komando.
„A tady!“ zakřičel Libor až příliš hlasitě, „tady je kapitán Krčmář, neboli Medvěd, neboli vůdce Ochránců.“
V chodbě se spustila střelba a veškeré vězeňská stráž skončila na podlaze.
„O několik dní později,“ pokračoval Beneš, „jsem se dostal k jejich vůdci, právě kapitánu Krčmářovi a Medvědovi v jedné osobě a tady…“ klikl na další soubor, „jsem ho vyslýchal.“
Cukla jsem sebou, protože se náhle obrazovka změnila ve změť ohně a špíny. Po chvíli už jsem viděla jen Benešovo zkrvavené tělo a skupinu hlídačů, kteří ho nakládali na nosítka. Po stěnách byla všude krev a mimoděk jsem zahlédla i kusy roztrhaného těla.
„Medvěd se obětoval. Zachránil Karla Vojtěcha a obětoval se pro záchranu Ochránců, protože věděl, že by moje mučící praktiky nepřežil. Chtěl jsem ho uplatit Elixírem, ale nedal si říct. A tady se můžeš podívat na to, jak mě Karel Vojtěch a nějaký další chtěli zabít vyhozením do povětří mé kanceláře. Jsem jako Fidel Castro, všechny atentáty přežiju,“ zasmál se. Stále jsem netušila, proč mi to všechno ukazuje.
„Karel Vojtěch nakonec i s dalšími zmetky utekl a unesl ženu kapitána policie, pod kterým dříve pracoval. Vyhrožoval mu a nakonec jeho ženu zastřelil. Kapitán si dodnes přeje vidět Vojtěcha umírat, ale Vojtěch je chytrý a udělal něco, co mu zachrání zadek.“
Stáhlo se mi hrdlo. Už mi bylo jasné, kdo je zrádce Ochránců.
„Přišel za mnou, řekl mi, že za bednu Elixíru mi řekne vše o Ochráncích. A já mu vyhověl. Co nevidět sem přijde a já si od něj vše poslechu. No chápeš to, moje drahá? Myslel si, že jeho Petra je mrtvá, ale od Medvěda vím, že není. Pravděpodobně chce zachránit sám sebe, svojí ženu a děti. A zradí lidi, kteří mu pomohli.“
Nemohla jsem tomu uvěřit, protože příběh Karla Vojtěcha jsem znala dobře. Nepřišlo mi reálné, že Ochránce zradí. Přišlo mi, že s Liborem hraje nějakou dvojitou hru, protože Ochránce zradit určitě nechtěl.
„Dneska ti prozradí kde je úkryt Ochránců?“ zeptala jsem se.
„Přesně tak. Konečně tu chátru dostaneme a nikdo nám nebude bránit ve výkonu trestů.“