The Runner - part 4

Anotace: Ukončení tohoto příběhu

"Supernukleární atomovky, máme je téměř hotové," řekl mi na mou otázku.
"Atomovka??? To chceš dostat atomovku na jejich loď???" Zeptal jsem se.
"Přesně tak," řekl Ford.
"Máme akorát jeden problém," pokračoval.
"A jaký problém???" Zeptal jsem se a přitom jsem si tu bombu prohlížel.
Měla oválný tvar, vysoká asi půl metru. Byla odkrytována,takže byly vidět různé obvody a značné množství Naquadrie.
"Nejde to poslat transportním zařízením, takže ji tam budeme muset dopravit, vyložit vevnitř a odletět rychle pryč."
"Hmm, budu hádat. Já ji tam mám dopravit,že???" Zeptal jsem se.
"Přesně tak, odpověděl Aiden.
"Budu ale potřebovat nějaké krytí a několik mužů na tu bombu," řekl jsem.
"Poletí s tebou pět mužu a my tě budeme krýt ze vzduchu," konstatoval.
"Ze vzduchu??? A jak???" Zeptal jsem se.
"Máme tři letky Wraithských stíhačů," informoval mě.
Když jsem si zde vše prohlédl, tak mě Aiden zavedl do svého domu.
Šli jsme ke stolu se najíst.
Když jsme se najedli, musel jsem to jídlo pochválit. Bylo to vážně delikátní.
Potom Ford donesl dva kalichy a v nějakém džbánku donesl pití.
Nalil nám do kalichů a připily jsme si na zdraví a přiťukli jsme si. Chuť byla podobná vínu.
Čas utíkal jako voda a najednou byl už večer a únava se přihlásila o slovo a byl čas si odpočinout a pořádně se prospat.
Aiden mi přidělil pokoj, kde se můžu vyspat. Neváhal jsem ani chvilku a hned jsem zalehl do postele.
Když jsem se ráno probudil, tak Ford byl už vzhůru a o něčem mluvil se svými kolegy. Když mě uviděl, tak přešel od nich směrem ke mě.
"Pojď Jasone, zajdem si pro zbraně,"řekl.
Došli jsme opět do toho podzemí. Tam, kde měli uloženou tu atomovku. Došli jsme do jedné odlehlé místnosti, kde byly Wraithské osobní zbraně. Takové ty malé do ruky.
Vzal jsem si dvě z nich a odebrali jsme se směrem k Jumperu.
Jak už jsme se přibližovali k tomu Antickému letounu, tak zrovna pár mužů nakládali tu supernukleární atomovou zbraň do Jumperu.
Když jsem chtěl jít dovnitř, tak jsem zaslechl povědomý hukot a zvedl jsem hlavu k nebesům.
Byl to hukot stíhačů Wraithské výroby.
Fordovi muži právě prolétali nad námi v trojúhelníkové formaci.
Napočítal jsem něco kolem dvaceti letounů. Z počátku jsem si myslel, že Wraithové útočí. Ford mě však ubezpečil, že jde o jeho chlapce.
Počasí nebylo zrovna úžasné. Pršelo a sem tam vysvitlo slunce. Některé mraky tvořily různé obrazce, jiné se rozpínaly jak do šířky, tak i do dálky.
"Je čas," řekl mi Aiden a vyrušil mě z pohledu do nebes.
Vlezl jsem do Jumperu a za mnou vešli dovnitř i dalších pět členů posádky, která mi při této akci bude dělat společnost.
Vešel jsem do Jumperu a s každým mým krokem se aktivovali různé systémy a také se rozsvěcovali světla.
Došel jsem až ke dveřím, které mě dělily od hlavní řídicí kabiny.
Ohlédl jsem se ještě zpět a zavřel vstupní vrata od Jumperu.
Fordovi muži už seděli na sedačkách a čekalo se už jen na mě, až se uchýlím k řízení.
Sedl jsem si do křesla a uchopil jsem obě řídicí páky, které byly na stranách křesla.
Když už jsem chtěl vzlétnout, tak se ve vysílačce ozval Ford.
"Jasone, leť pomalu a zamaskovaný. My ve stíhačkách je trochu popíchneme, rozumíš???" Řekl mi Ford a čekal na odpověď.
"Rozumím," odpověděl jsem mu a zadal jsem souřadnice do lodního počítače. Když jsem tento úkon dokončil, tak jsem se chopil řízení a pomalu jsem vzlétl.
Začalo hustě pršet a bylo slyšet svištění větru. Naštěstí měl Jumper tlumiče, takže jsme nemohli nic cítit.
Čím víc jsem stoupal, tím silnější byl déšť. Dokonce začaly padat kroupy.
Blížil jsem se k výstupu z atmosféry a rozhodl jsem se Jumper zamaskovat. Letoun se zachvěl a bylo mi jasné, že nyní nejsme viděni.
Otevřel jsem dveře, abych se ujistil, že bomba která je vzadu je řádně zabezpečená.
Atomovka byla řádně zabezpečena a Fordovi muži se mezi sebou bavily. Byl jsem spokojen a atmosféra mezi dalšími členy této posádky byla výborná.
Vrátil jsem jsem se zpět do křesla a podle údajů by měla cesta k tomu křižníku trvat zhruba půl hodiny.
Přemýšlel jsem, kudy se asi dostanu dovnitř té lodi. V tom jsem si vzpomněl, že Ford dal jednomu svému muži plány křižníku. Zašel jsem za ním a řekl mu, aby mi dal ten plánek. Ochotně mi ho podal a já šel opět zpět na své místo. Usedl jsem do křesla.
Nemusel jsem se zabývat řízením letounu, protože byl nastaven na let podle souřadnic.
Ujal jsem se řízení a sledoval prostor přede mnou.
to co se mi naskytlo za pohled bylo něco velmi úžasného.
Obklopoval mě ze všech stran černočerný vesmír, ale v dáli se rýsovalo něco velmi velkého a tmavého s velkým počtem malch světýlek.
Podíval jsem se na panel a dal jsem si ukázat na holografické obrazovce, co to v dálce vlastně je. Nejdřív se mi ukázalo spousta údajů a všelijakých rovnic a následně se mi zobrazilo to, co jsem viděl.
Byl to velmi velký Wraihský křižník.
Přibližovali jsme se čím dál víc a bylo potřeba informovat chlapy vzadu, aby se připravily.
"Připravte se, blížíme se k cíly," řekl jsem jim a oni se hned podle toho zařídily.
Vytáhli si své zbraně, které měli sebou na tuto misi. Zkontrolovali si je a navlekli si něco, co mi velmi připomínalo neprůstřelnou vestu.
Znova se posadily a byly bez hnutí.
Najednou mi zachrastila vysílačka. Dal jsem si sadu handsfree so ucha a čekal jsem na zdelení.
"Takdy Ford. Připravte se. Provedeme první útok. Doufáme, že je podnítíme k tomu, aby vyletěli proti nám jejich stíhače a vy budete moct vletět hangárem dovnitř aniž byste byly spatřeni." Ohlásil mi Ford.
"Rozumím, budeme připraveni," řekl jsem mu a vysílačka utichla.
Uchopil jsem pevně do rukou řízení a velmi opatrně jsem se přibližoval.
Než jsem se nadál, tak mi nad hlavou proletěli tři Wraithské stíhačky. Lekl jsem se, ale nedával jsem to nijak zvlášť najevo.
Ujistil jsem se, zda opravdu je Jumper zamaskovaný a pak jsem s malými křeči v rukou a velkou nervozitou pokračoval dál.
To je sebevražda, pomyslel jsem si.
Sledoval jsem jak Fordova první letka letí na ten křižník. Letěly odděleně. Každy z těch tří letounů letěl na jiné místo.
Ford začal pálit na hangár a způsoboval tak jim škodu.
Zbývající dva letouny se přidaly a stříleli o stošest.
Z křižníku začly létat sřely směrem na Fordovy letouny. Zatím se jim dařilo uhýbat a nikat jim. Potom se stalo to, co Aiden předpokládal.
Hangár se otevřel a z něj vylétlo asi tak 20 dalších stíhačů.
To dalo podnět k výpadu další dvou našich letek, která měla asi tak 15 letounů.
Ve vzduchu se strhla pravá a nefalšovaná bitva. Letounu byly sestřelovány jako mouchy. Nedokázal jsem určit, kdo z nich jsou Wraithové a kdo naši lidi. Měl jsem v tom zmatek,ale jedno jsem věděl jistě. A to že musím splnit úkol.
Letěl jsem přímo středem té největší vřavy. Bylo dost obtížné se vyhnout všem těm střelám a letounům, ale nějakým zázrakem jsem to zvládl a směřoval si to přímo na otevřený hangár.
Hangár byl otevřen dokořán. Musel jsem se na řízení plně soustředit. Sebemenší dotyk nebo chybička by byla osudovou chybou.
Byl jsem vevnitř. Kolem mě prosvištěly tři další stíhače a já měl co dělat, abych se jim vyhnul. Našel jsem jedno osamocené místo v rohu, kde bylo místo a nic tam nebylo. Posadil jsem Jumper na zem a mohli jsme vytáhnout bombu ven.
Chlapi byly připravení. Otevřel jsem vrata od Jumperu a pomocí detektoru známek života jsem zkontroval okolí. Nebyl zde žádný Wraith.
Dal jsem jim pokyn, že můžou jít. Chytli bombu za madla a posadily ji na nějaký povoz. Vyložily jsme ji kousek od Jumperu a chtěli jsme už jít zpátky, ale v tom jsme za zády uslyšeli.
"Stát!!!"
Všichni jsme se otočily a na zemi jsme viděli mrtvého Wraitha a u něj Mitchela a celou SG-1.
"Co tady děláte???" Zašeptal jsem směrem na Mitchela.
"Co tady děláte vy??? Kdo jste a odkud jste ukradli ten Jumper???" Mluvil už dost vztekle Mitchel.
"Camerone," ozval se dr. Jackson.
"Co je Danieli???" Mitchel chtěl vědět co chce Daniel.
"Pamatuješ, jak jsem byl v galaxii Pegasus a jak mě zajal Kolja ještě s jedním mužem, který byl u nás na SGC přidělen z SGAc???" Řekl Jackson.
"Jo pamatuju si to. Včera večer mi o tom říkala Weirová, když jsme měli práci na Atlantis," řekl Cameron.
"No tak to je ten chlap, který byl přidělen do SGC a taky ten, který byl se mnou vězněn Koljou." Vysvětloval mu Daniel.
"Aha teď tomu už rozumím. Ale počkat, nemáš být náhodou mrtvý??? Ta osada, kde mělo dojít k výměně bylo kompletně zbombardováno," dodal Cameron.
"A kým???" Zajímal jsem se.
"Námi," řekla Carterová.
Najednou jsem dostal ránu do obličeje. Vypadalo to na facku.
Otevřel jsem oči a uviděl jsem nad sebou Daniela Jacksona.
"Stávej, máme cvičení. Za deset minut ať si v zasedačce," řekl mi dr. Jackson.
Vůbec jsem to nechápal. podíval jsem se dokola. Byl jsem v nějaké místnosti. Velmi mi připomínala mojí ubikaci na SGC. Oblékl jsem se a vyšel ze dveří. Byl jsem na SGC.
Zastavil jsem jednoho vojáka a zeptal se ho.
"Kde to jsem???"
"V SGC pane," odpověděl mi.
"Ale já jsem ted byl na Wraithském křižníku," říkal jsem mu.
"Pane to se vám zdálo," řekl voják a odešel.

Konec